ECLI:CZ:NSS:2011:3.ADS.160.2010:55
sp. zn. 3 Ads 160/2010 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně: Ing. N. F.,
zastoupená JUDr. Františkem Novotným, advokátem se sídlem Purkyňova 2, Praha 1, proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti
rozhodnutí žalované č. II. ze dne 24. 9. 2009, č. X, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2010, č. j. 4 Cad 129/2009 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaná rozhodnutím ze dne ze dne 24. 9. 2009, č. X, zamítla žádost žalobkyně o
starobní důchod pro nesplnění podmínek ustanovení §29 zákona č. 155/1995 Sb.,
o důchodovém pojištění (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), neboť žalobkyně k datu
žádosti o přiznání důchodu získala pro účely důchodového pojištění pouze 8 roků a 125 dnů
pojištění a nesplnila tak potřebnou dobu pojištění.
V žalobě žalobkyně zejména namítala, že žalovaná nepřihlédla k odpracovaným dnům
na území bývalého SSSR a ani k době strávené přípravou na budoucí povolání, ačkoliv se jedná
o dobu 13 let a 138 dnů. Podle názoru žalobkyně k tomu došlo proto, poněvadž od 1. 1. 2009
byla zrušena dohoda mezi Českou republikou a Ruskou federací o vzájemném započítání
nároků vyplývajících z činnosti na území toho kterého státu, pozn. soudu: Dohoda mezi
Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o sociálním
zabezpečení č. 116/1960 Sb. (dále jen „Dohoda o sociálním zabezpečení“). Nárok na starobní
důchod vznikl žalobkyni již 15. 5. 2008 a ačkoliv žalobkyně požádala o přiznání starobního
důchodu v únoru 2009, tato skutečnost není podstatná, neboť rozhodující je okamžik vzniku
nároku a nikoliv podání žádosti o přiznání starobního důchodu.
Městský soud v Praze považoval ze skutečností uvedených žalobkyní a žalovanou
za nesporné, že žalobkyně požádala žalovanou o přiznání starobního důchodu dne 25. 3. 2009.
Doložila doby zaměstnání a pojištění v České republice i v Ruské federaci. Doby získané
na území České republiky byly žalobkyni započteny, jak vyplývá i z rozhodnutí ze dne 12. 2. 2010,
v požadovaném rozsahu, avšak doby pojištění získané v Ruské federaci nikoliv. Žalobkyně získala
celkem dobu pojištění v trvání 13 roků a 87 dnů (v napadeném rozhodnutí ze dne 24. 9. 2009
bylo započteno pouze 8 roků a 125 dnů pojištění) a nesplnila tak podmínky nároku na starobní
důchod podle §29 zákona o důchodovém pojištění. Z podkladů předložených žalobkyní
týkajících se její doby zaměstnání a pojištění v Ruské federaci je zřejmé, že za tuto dobu nebylo
v České republice zaplaceno pojistné, ostatně žalobkyně ani tuto skutečnost netvrdila. Domáhala
se pouze započtení této doby s odkazem na Dohodu o sociálním zabezpečení.
Městský soud v Praze ze sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 87/2008 Sb.m.s. zjistil,
že Česká republika vypověděla Dohodu o sociálním zabezpečení a Protokol o této Dohodě
v souladu s ust. čl. 20 odst. 2 Dohody dne 4. 6. 2008. Podle téhož článku a odstavce Dohoda
o sociálním zabezpečení a Protokol k Dohodě pozbývají platnosti ve vztazích mezi Českou
republikou a Ruskou federací dne 31. 12. 2008. Soud tak dospěl k závěru, že žalovaná
se nedopustila pochybení, pokud při rozhodování o nároku na starobní důchod žalobkyni
nezapočetla doby pojištění získané v bývalém Svazu sovětských socialistických republik.
Žalobkyně požádala o přiznání starobního důchodu dne 25. 3. 2009. V tuto dobu již Dohoda
o sociálním zabezpečení pozbyla platnosti. V době podání žádosti o přiznání starobního důchodu
tudíž již neexistoval smluvní vztah mezi Českou republikou a Ruskou federací. Za této situace
proto nemohla být Dohoda, která již nebyla platná, aplikována. Stejné stanovisko bylo podle
mínění Městského soudu v Praze zaujato i v rozsudcích Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads
101/2008 - 66 ze dne 13. 11. 2008 a č. j. 6 Ads 40/2003 - 48 ze dne 23. 3. 2005.
Městský soud v Praze proto žalobu jako nedůvodnou podle §78 odst. 7 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále „s. ř. s.“) zamítl.
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podala žalobkyně (dále „stěžovatelka“)
v zákonné lhůtě kasační stížnost.
Městský soud v Praze podle názoru stěžovatelky pominul ustanovení §28 zákona
o důchodovém pojištění, kde je stanoveno, že pojištěnec má nárok na starobní důchod,
pokud získal potřebnou dobu pojištění a dosáhl stanoveného věku. Toho stěžovatelka dosáhla
dne 15. 5. 2008, tedy v době, kdy byla v platnosti Dohoda o sociálním zabezpečení. Podle
stěžovatelky se soud nevypořádal s argumentací, že rozhodující je datum vzniku nároku
na důchod a doba podání žádosti o jeho přiznání. Žádný právní předpis nestanoví lhůtu,
do které má být žádost podána, naopak pouze vymezuje lhůtu, ve které je žádost možno podat
před vznikem nároku. Sdělení soudu, že za dobu pobytu na území nynější Ruské federace
nebylo placeno pojistné v České republice, je stěžovatelce nesrozumitelné, neboť nemohla
tušit, že se stane občanem České republiky. Stejně tak stěžovatelka nesouhlasí se závěry,
že se v důsledku ukončení platnosti Dohody o sociálním zabezpečení nemohla obrátit
na příslušné orgány Ruské federace za účelem ověření prokázaných nároků, tímto potvrzením
stěžovatelka disponuje. Soud navíc nehodnotil skutečnost, že stěžovatelka má již téměř 20 let
české občanství a že se tudíž právem domáhá přiměřeného hmotného zabezpečení podle čl. 30
odst. 1 Ústavy České republiky (pozn. soudu: míněn čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod). Stěžovatelka rovněž zpochybnila odkaz Městského soudu v Praze na rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 101/2008 - 66 ze dne 13. 11. 2008 a č. j. 6 Ads 40/2003 -
48 ze dne 23. 3. 2005, neboť uvedená rozhodnutí se na projednávanou věc nevztahují. Z výše
uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu
v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti zhodnotila žalovaná namítané porušení práva
na přiměřené hmotné zabezpečení stěžovatelky jako nepřípadné a poukázala na znění §29
zákona o důchodovém pojištění, jenž na souzenou věc dopadá. Žalovaná upozornila
na skutečnost, že řízení o přiznání dávky důchodového pojištění je striktně ovládáno zásadou
dispozitivity a ve vztahu posouzení časového určení, od něhož se mají odvíjet důchodové nároky
stěžovatelky, trvala na určení dnem podání žádosti stěžovatelky o starobní důchod. Pokud
stěžovatelka prokázala potvrzením ruského nositele pojištění dobu zaměstnávání vykonávanou
na území Ruské federace, je toto potvrzení bezpředmětné, protože stěžovatelka žádost o přiznání
starobního důchodu uplatnila v době bezesmluvního vztahu mezi Českou republikou a Ruskou
federací.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze souladu
s ustanoveními §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež byly
stěžovatelkou v kasační stížnosti uplatněny. Přitom neshledal vady uvedené v ustanovení §109
odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle §28 zákona o důchodovém pojištění má pojištěnec nárok na starobní důchod,
jestliže získal potřebnou dobu pojištění a dosáhl stanoveného věku, popřípadě splňuje další
stanovené podmínky. Podle §29 téhož zákona má takový nárok pojištěnec, který získal dobu
pojištění nejméně a) 25 let a dosáhl aspoň důchodového věku, nebo b) 15 let a dosáhl aspoň
65 let věku, pokud nesplnil podmínky podle písmene a). Doby pojištění před rokem 1996
(o které se v projednávané věci jedná) definuje §13 zákona o důchodovém pojištění, jako doby
zaměstnání získané podle předpisů platných před tímto dnem. Podle těchto předpisů (zákon
č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení) mohla být hodnocena doba výkonu pracovní činnosti
v pracovním poměru a péče o děti, pokud se taková činnost uskutečňovala na území České
republiky (§8 zákona č. 100/1988 Sb., §2 zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění
zaměstnanců).
Výjimky, které vnitrostátní právo obsahovalo (§11 zákon č. 100/1988 Sb.) pro činnost
v cizině nejsou pro projednanou věc aplikovatelné a stěžovatelka v tomto směru ani nevznesla
námitku.
Dohoda o sociálním zabezpečení ve svém čl. 4 odst. 1 stanoví, že při přiznávání důchodů
a jiných dávek se plně započítává doba zaměstnání na území obou smluvních stran, včetně doby
zaměstnání opravňující k přiznání důchodů za výhodnějších podmínek a ve vyšší výměře,
přičemž orgány sociálního zabezpečení započítávají dobu zaměstnání, jakož i dobu jiné jemu
na roveň postavené činnosti jak ve svém, tak i ve druhém státě bez ohledu na to, jaká část
požadované doby zaměstnání připadá na práci v každém z těchto států. Podle čl. 6 Dohody
o sociálním zabezpečení pak důchody přiznávají a vyplácejí orgány sociálního zabezpečení
té smluvní strany, na jejímž území občané, kteří mají nárok na důchod, trvale bydlí ke dni podání
žádosti o důchod; důchody se přiznávají za podmínek a ve výši stanovené právními předpisy
této smluvní strany.
Nejvyšší správní soud při posuzování nároku stěžovatelky vycházel z textu výše
uvedené Dohody o sociálním zabezpečení a dospěl k obdobným závěrům, které již zaujal
např. v rozsudcích č. j. 6 Ads 101/2008 - 66 ze dne 13. 11. 2008 a č. j. 6 Ads 10/2010 - 50 ze dne
4. 8. 2010. V projednávané věci se jedná o smlouvu, která splňovala požadavky podle čl. 10
Ústavy, avšak Nejvyšší správní soud na tomto místě předesílá, že v posuzovaném období
již nebyla aplikovatelnou, neboť tato Dohoda byla ze strany České republiky vypovězena,
aniž by ji nahradila nová dvoustranná smlouva, a po příslušné proceduře přestala být ke dni
31. 12. 2008 aplikovatelnou - srov. sdělení Ministerstva zahraničních věcí, publikované
pod č. 87/2008 Sb.m.s.). V době, kdy žalovaná vydala napadené správní rozhodnutí, tak nebyla
Dohoda aplikovatelná, a je nutno připomenout, že Nejvyšší správní soud pak věc posuzuje
podle právního a skutkového stavu, jaký zde byl v době, kdy žalovaná napadený správní
akt vydala (srov. obdobně v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 10/2010 - 50
ze dne 4. 8. 2010, všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, citovaná v tomto rozhodnutí
jsou rovněž dostupná na www.nssoud.cz). Jinými slovy Dohodu o sociálním zabezpečení
ode dne 1. 1. 2009 nebylo možno aplikovat, neboť neexistoval právní předpis, který by její,
byť jednostrannou, aplikaci umožňoval.
Není přitom rozhodné, zda stěžovatelka ještě za platnosti Dohody o sociálním
zabezpečení dosáhla věku a získala doby zaměstnání i s přihlédnutím k dobám získaným
v Ruské federaci, které odpovídají základním podmínkám vzniku nároku na starobní důchod
podle zákona o důchodovém pojištění. Dobu zaměstnání na území druhé smluvní strany
totiž český orgán sociálního zabezpečení podle čl. 4 odst. 1 Dohody o sociálním zabezpečení
započítává toliko při přiznání starobního důchodu, a proto v tomto směru musí vycházet
z právního stavu, který tu je v době podání žádosti o tuto dávku důchodového pojištění.
To znamená, že právě k tomuto okamžiku musí posoudit, zda Dohoda o sociálním zabezpečení
je platná.
Na tom nemůže nic změnit ani ustanovení čl. 20 odst. 3 Dohody o sociálním
zabezpečení, podle něhož dojde-li k výpovědi této mezinárodní smlouvy, budou důchody
přiznané a vyplácené podle ní pokládány za důchody přiznané podle právních předpisů smluvní
strany, na jejímž území důchodce bydlí, přičemž nároky vzniklé podle ustanovení Dohody
o sociálním zabezpečení nezanikají. Jestliže totiž podle čl. 4 odst. 1 Dohody o sociálním
zabezpečení vzniká nárok na započtení doby odpracované na území bývalého Sovětského svazu
až při přiznávání důchodů a jiných dávek a v době rozhodování již tato mezinárodní smlouva
neplatí, pak nárok na toto započtení nikdy neexistoval a nemohl tak ani zaniknout.
K obdobným závěrům dospěl Nejvyšší správní soud i ve svém rozsudku ze dne
23. 3. 2005, č. j. 6 Ads 40/2003 - 48, který byl publikován ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu pod č. 1032/2007. V něm byly na podporu uvedeného závěru obsaženy i další
argumenty, na které je možné ve stručnosti odkázat.
V projednávané věci stěžovatelka podala žádost o starobní důchod dne 25. 3. 2009,
tedy až po ukončení platnosti Dohody o sociálním zabezpečení, a proto stěžovatelce nebylo
možné při rozhodování o této žádosti dobu zaměstnání na území Ruské federace započítat
do doby pojištění podle zákona o důchodovém pojištění, a to i kdyby potřebné doby zaměstnání
pro přiznání starobního důchodu dosáhla ještě v době, kdy Dohoda o sociálním zabezpečení
platila.
K dalším námitkám stěžovatelky zdejší soud uvádí, že účast na důchodovém pojištění
je závislá na účastenství v pojištění nemocenském a není tedy vázána na státní občanství České
republiky nebo na trvalý pobyt na jejím území (§5 odst. 1, §8 zákona o důchodovém pojištění).
Přiznání starobního důchodu je vázáno pouze na splnění podmínky získání potřebné doby
důchodového pojištění a dosažení důchodového věku. Státní občanství žadatele o důchod
je nerozhodné.
Městský soud v Praze správně dovodil, že získání potřebné doby pojištění a dosažení
stanoveného věku se musí posuzovat podle právního stavu, který tu je v době podání žádosti
o starobní důchod, neboť správní orgán o ní nemůže rozhodovat na základě již neplatných
právních předpisů, pokud nová právní úprava nestanoví jinak. Proto v projednávané věci nebylo
možné při posuzování splnění podmínek pro vznik nároku stěžovatelky na starobní důchod
vycházet z období žádosti o přiznání této dávky předcházejícího a o podání žadatelky rozhodovat
podle právního stavu, který již od zahájení řízení neexistoval.
Se stěžovatelkou pak lze obecně souhlasit potud, že zákon o důchodovém pojištění
nedává žadateli o starobní důchod žádné časové omezení v případě, kdy žádost uplatní po vzniku
nároku na starobní důchod. Starobní důchod může být toliko zpětně doplacen na základě
ustanovení §55 odst. 2 věty první zákona o důchodovém pojištění, podle něhož nárok na výplatu
důchodu zaniká uplynutím tří let ode dne, za který důchod nebo jeho část náleží. Nárok
na výplatu důchodu však podle §54 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění vzniká splněním
podmínek pro vznik nároku na důchod a podáním žádosti o něj. Jestliže však stěžovatelce nárok
na starobní důchod vůbec nevznikl, a tuto skutečnost stěžovatelka v kasační stížnosti přehlíží,
nemohl jí vzniknout ani nárok na jeho výplatu a to i případně tři roky nazpět.
Nejvyšší správní soud závěrem dodává, že právo na hmotné zabezpečení ve stáří
je upraveno v čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, kde odst. 3 odkazuje
v podrobnostech na zákon. Čl. 41 odst. 1 Listiny pak stanoví, že tohoto práva se lze domáhat
pouze v mezích zákonů, které je provádějí. Jak vyplývá z výše uvedeného, není právo na hmotné
zabezpečení ve stáří (do něhož věcně spadá i důchodové pojištění) právem, kde by mohla
být bezprostředně aplikována pouze Listina. K obecným principům zakotveným v Listině
a k podstatě a smyslu úpravy hmotného zabezpečení ve stáří správní orgán a případně též soud
přihlížejí při interpretaci příslušných právních norem a vykládají je v souladu s nimi, nicméně
tato ustanovení jednoduché právo nenahrazují a ani z nich nelze výkladem vytvořit právo jiné.
Nejvyšší správní soud neshledává vůči stěžovatelce žádný diskriminační přístup; doby pojištění
jsou v důchodovém pojištění vždy vázány na výkon práce na území státu, který důchod přiznává
(lex loci laboris). Odchylný postup může plynout pouze z mezinárodní smlouvy.
Konečně k námitce o možnosti průkazu doby pojištění na území Ruské federace
je postačující poznamenat, že tuto dobu zaměstnání stěžovatelky nebylo nutné ověřovat, neboť
jí nárok na starobní důchod nevznikl.
Nejvyšší správní soud tak neshledal kasační námitky podle §103 odst. 1 písm. a) a b)
s. ř. s. oprávněnými a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110
odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. Současně v souladu s ustanoveními §120 a §60 odst. 1 a 2 s. ř. s.
nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť
stěžovatelka v něm neměla úspěch a správnímu orgánu takové právo ve věcech důchodového
pojištění nepřísluší.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2011
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu