ECLI:CZ:NSS:2011:3.ADS.19.2011:49
sp. zn. 3 Ads 19/2011 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobkyně: M. R.,
zastoupené Mgr. Ing. Tomášem Veselým, advokátem se sídlem třída Míru 92, Pardubice, proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5 -
Smíchov, o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 14. 7. 2010, č.j. X, o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 21.
12. 2010, č. j. 52 Ad 15/2010 – 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) v záhlaví
uvedený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, kterým byla
zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 14. 7. 2010,
č. j. X. Tímto rozhodnutím žalovaná zamítla námitky stěžovatelky a potvrdila rozhodnutí České
správy sociálního zabezpečení ze dne 26. 5. 2010, č. j. X, o zamítnutí žádosti stěžovatelky o plný
invalidní důchod pro nesplnění podmínek stanovených v §38 zákona č. 155/1995 Sb., o
důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 155/1995 Sb.“). Krajský
soud při svém rozhodování vycházel z následujícího skutkového stavu:
Stěžovatelka uplatnila dne 14. 10. 2002 žádost o plný invalidní důchod. Podle posudku
lékaře OSSZ v Pardubicích ze dne 12. 12. 2002 byla stěžovatelka plně invalidní od 19. 11. 2002.
ČSSZ však její žádost o plný invalidní důchod rozhodnutím ze dne 28. 1. 2003 zamítla
pro nesplnění podmínek §40 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb., neboť stěžovatelka v rozhodném
období od 19. 11. 1992 do 18. 11. 2002 nezískala ani jeden den pojištění.
Stěžovatelka uplatnila dne 11. 3. 2010 další žádost o přiznání plného invalidního důchodu,
a to od 1. 10. 2007. Podle posudku OSSZ v Pardubicích ze dne 11. 5. 2010 byla stěžovatelka
od 1. 10. 2007 do 31. 12. 2009 plně invalidní podle §39 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb.,
ve znění účinném do 31. 12. 2009, od 1. 1. 2010 se jednalo o invaliditu třetího stupně podle §39
odst. 2 písm. c) zákona. Den vzniku invalidity byl stanoven na 1. 10. 2007.
Rozhodnutím ze dne 26. 5. 2010, č. j. X, žalovaná žádost stěžovatelky o plný invalidní
důchod zamítla pro nesplnění podmínek stanovených v §38 zákona č. 155/1995 Sb.
s odůvodněním, že stěžovatelka v rozhodném období od 1. 10. 1997 do 30. 9. 2007 nezískala
žádnou dobu pojištění. Vzhledem k tomu, že doba pojištění netrvala alespoň jeden rok, nelze
pro nárok na důchod hodnotit dobu péče o děti. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka
námitky, v nichž uvedla, že potřebnou dobu pojištění nemohla získat z důvodu, že se jí v letech
1990, 1991, 1995 a 1998 narodily čtyři děti a po posledním porodu se u ní objevily zdravotní
problémy, které vedly k plné invaliditě. Poukázala na to, že byla shledána plně invalidní již v roce
2002. Žalovaná námitky zamítla a prvoinstanční rozhodnutí svým rozhodnutím ze dne
14. 7. 2010 potvrdila. V řízení o námitkách bylo na základě recenze posudku OSSZ ze dne
11. 5. 2010 zjištěno, že stěžovatelka byla plně invalidní již ode dne 19. 11. 2002. Tato skutečnost
však podle žalované nebyla důvodem pro změnu napadeného rozhodnutí ze dne 26. 5. 2010,
neboť stěžovatelka ani v rozhodném období od 19. 11. 1992 do 18. 11. 2002 nezískala žád nou
dobu pojištění.
Krajský soud se ztotožnil se závěrem žalované, že stěžovatelka potřebnou dobu pojištění
nezískala. V rozhodném období od 1. 10. 1997 do 30. 9. 2007 stěžovatelka pečovala o děti
ve věku do 4 let, do okruhu pojištěných osob podle §5 odst. 1 písm. r) zákona č. 155/1995 Sb.
však může patřit jen při splnění podmínek uvedených v §40 a §12 zákona č. 155/1995 Sb.
Stěžovatelka nedoložila, že splnila podmínku pro zápočet doby péče o své čtyři děti spočívající
v tom, že doba pojištění, za kterou bylo zaplaceno pojistné, trvala alespoň jeden rok. Na základě
uvedeného krajský soud zamítl její žalobu jako nedůvodnou ve smyslu §78 odst. 7 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Podanou kasační stížností napadla stěžovatelka rozsudek Krajského soudu v Hradci
Králové, pobočka v Pardubicích, z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Uvedla, že v řízení
bylo prokázáno, že je plně invalidní, a to nejméně od 19. 11. 2002. Pro přiznání nároku na plný
invalidní důchod tak bylo rozhodující, zda byla v jejím případě nutná doba pojištění a pokud
ano, v jaké délce. Žalovaná s odkazem na §40 a §12 zákona č. 155/1995 Sb. dospěla k závěru,
že doba pojištění byla nutná a činila nejméně jeden rok. Ten to závěr akceptoval i krajský soud.
Stěžovatelka namítla, že od svých 18 let až do dne zjištění její plné invalidity se starala alesp oň
o jedno dítě mladší čtyř let, případně byla ve vysokém stupni těhotenství. Z těchto důvodů
nezískala žádnou dobu pojištění. Podmínka, na které žalovaná i krajský soud formali sticky trvají,
je tedy zjevně pro stěžovatelku nesplnitelná. Stěžovatelka je tedy přesvědčena, že v napadeném
rozhodnutí je použitý právní předpis nesprávně aplikován, resp. příslušná zákonná ustanovení
jsou nesprávně vykládána, neboť při setrvání na doslovném výkladu použitém v napadeném
rozhodnutí by bylo stěžovatelce bez jejího zavinění odejmuto právo na přiměřené zabezpečení
v jejím špatném zdravotním stavu. Stěžovatelka odkázala na čl. 30 odst. 1 a 2 Listiny základních
práv a svobod, které zaručuje právo na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci
a pomoc v hmotné nouzi. Pokud Nejvyšší správní soud dospěje k závěru, že aplikace zákona
o důchodovém pojištění je v projednávaném případě po formální stránce v pořádku, měl
by podle stěžovatelky podat Ústavnímu soudu návrh na zrušení části §12 odst. 1 zákona
č. 155/1995 Sb., konkrétně slov na konci první věty ustanovení „a že doba pojištění trvala aspoň
jeden rok.“ Citovaná část právního předpisu totiž diskriminuje ženy v podobném postavení
jako je stěžovatelka oproti ostatním občanům České republiky, což je v rozporu s čl. 32 Listiny.
Na základě uvedeného stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z hlediska uplatněného stížního
bodu, jakož i ve smyslu §109 odst. 3 s. ř. s., a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná. Vzhledem k tomu, že skutkový základ rozsudku krajského soudu nebyl
mezi účastníky sporný, a Nejvyšší správní soud jej považuje za dostatečně zjištěný, vycházel
z něj sám i v řízení o kasační stížnosti.
Podle čl. II bod 1. a 2. zákona č. 306/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 155/1995 Sb.,
o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci
a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
se o nárocích na důchody, které vznikly před 1. led nem 2010 a o nichž nebylo do tohoto dne
pravomocně rozhodnuto, a o přiznání, odnětí nebo změně výše těchto důchodů za dobu
před tímto dnem, i když o nich již bylo pravomocně rozhodnuto, se rozhodne podle právních
předpisů účinných před tímto dnem. Účast na důchodovém pojištění a doby důchodového
pojištění a náhradní doby důchodového pojištění získané před 1. lednem 2010 se hodnotí
podle právních předpisů účinných před tímto dnem.
Ustanovení §38 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009,
stanovilo, že pojištěnec má nárok na plný invalidní důchod, jestliže se stal plně invalidním a z ískal
potřebnou dobu pojištění. Podle §40 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. potřebná doba pojištění
pro nárok na invalidní důchod činí u pojištěnce ve věku nad 28 let pět roků. Podle §40 odst. 2
se potřebná doba pojištění pro nárok na invalidní důchod zjišťuje z období před vznikem
invalidity, a jde-li o pojištěnce ve věku nad 28 let, z posledních deseti roků před vznikem
invalidity. Podmínka potřebné doby pojištění pro nárok na plný invalidní důchod se považuje
za splněnou též, byla-li tato doba získána v kterémkoliv období deseti roků dokončeném
po vzniku plné invalidity.
Podle §5 odst. 1 písm. r) zákona č. 155/1995 Sb. jsou pojištění při splnění podmínek
stanovených v tomto zákoně účastny osoby pečující osobně o dítě ve věku do čtyř let. V souladu
s §12 odst. 1 je doba účasti na pojištění osob uvedených v §5 odst. 1 písm. r) náhradní dobou
pojištění. Podmínkou pro to, aby se tato doba účasti na pojiš tění hodnotila jako náhradní doba
pojištění, je to, že doba pojištění trvala aspoň jeden rok.
Nejvyšší správní soud vzal na základě posudku OSSZ ze dne 12. 12. 2002 za prokázané,
že stěžovatelka se stala plně invalidní dne 19. 11. 2002. Z takto stanoveného data vzniku plné
invalidity pak vycházel při posouzení splnění podmínky potřebné doby pojištění. Pro zjištění
získané doby pojištění podle §40 odst. 2 je totiž rozhodující skutečný vznik invalidity, nikoli den,
od něhož žadatel o invalidní důchod požaduje přiznání dávky. V rozhodném období
od 19. 11. 1992 do 18. 11. 2002 ani následně po vzniku plné invalidity stěžovatelka nezískala
žádnou dobu pojištění. Z toho důvodu jí nemohla být podle §12 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb.
zhodnocena jako náhradní doba pojištění ani doba péče o děti ve věku do čtyř let. Nejvyšší
správní soud proto přisvědčil závěru žalované i krajského soudu, že stěžovatelka nesplnila
podmínku pro vznik nároku na plný invalidní důchod spočívající v získání potřebné doby
pojištění.
Co se týče argumentace stěžovatelky ohledně diskriminační povahy zákonné úpravy
obsažené v §12 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., která pro zhodnocení doby účasti na pojištění
podle §5 odst. 1 písm. r) požaduje trvání doby pojištění alespoň jeden rok, uvážil Nejvyšší
správní soud
takto:V souladu s čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se lze práva
na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci domáhat pouze v mezích zákonů,
které čl. 30 odst. 1 Listiny provádějí. Je věcí zákonodárce, jaká omezující kritéria stanoví. Princip
rovnosti by byl porušen pouze tehdy, kdyby bylo s různými subjekty, které se nachází ve stejné
nebo srovnatelné situaci, zacházeno rozdílným způsobem, aniž by existovaly objektivní důvody
pro rozdílný přístup. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je rovnost nutno vnímat
jako kategorii relativní, jež vyžaduje odstranění neodůvodněných rozdílů. Zásadě rovnosti
v právech je proto třeba rozumět tak, že rozlišování v přístupu k určitým právům nesmí být
projevem libovůle. Neplyne z ní však, že by každému muselo být přiznáno jakékoliv právo
(srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 22/92). V projednávané věci dospěl Nejvyšší správní soud
k závěru, že pokud je nárok na dávku důchodového pojištění podmíněn splněním požadavku
aktivní účasti na důchodovém pojištění a tedy odváděním pojistného do systému pojištění
po určitou dobu, nejedná se o porušení principu rovnosti či zákazu disk riminace, právě naopak,
jedná se o základní princip, na němž je celý systém důchodového pojištění vysta věn. Nejvyšší
správní soud tudíž neshledal důvod k předložení věci Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení
části §12 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka
v Pardubicích, netrpí nezákonností z důvodu tvrzeného stěžovatelkou podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., z úřední povinnosti pak nebyly zjištěny ani vady podle §103 odst. 3 s. ř. s.
Kasační stížnost proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1, 2 s. ř. s. ve spojení
s §120 téhož zákona. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, žalovaná nemá právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. března 2011
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu