ECLI:CZ:NSS:2011:3.ADS.75.2011:47
sp. zn. 3 Ads 75/2011 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: Ing. J. Ř.,
zastoupeného JUDr. Patricií Švarcovou, advokátkou se sídlem Vodičkova 39, Praha 1, proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5 -
Smíchov, o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 15. 6. 2010, č.j. X, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2011, č. j. 1 Ad 59/2010 – 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený
rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí České
správy sociálního zabezpečení ze dne 15. 6. 2010, č.j. X. Městský soud v Praze při svém
rozhodování vycházel z následujícího skutkového stavu:
Česká správa sociálního zabezpečení rozhodnutím ze dne 20. 4. 2010, č.j. X, přiznala
stěžovateli starobní důchod ve výši 19 153 Kč podle §29 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb.,
o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 155/1995 Sb.“).
V odůvodnění uvedla, že výše důchodu se skládá ze základní a procentní výměry. Základní
výměra činila 2170 Kč měsíčně. Výpočtový základ pro určení procentní výměry důchodu podle
zákona č. 155/1995 Sb. byl stanoven částkou 24 611 Kč, jeho výše odpovídala osobnímu
vyměřovacímu základu za roky 1986–2009 ve výši 118 608 Kč. Procentní výměra pak činila ke
dni vzniku nároku na důchod za 45 roků pojištění 67,50 % z výpočtového základu, tj. 16 613 Kč.
Zvýšená procentní výměra za 118 dnů pojištění získaných po vzniku nároku na důchod o 1,5 %
výpočtového základu činila 370 Kč měsíčně. Výše procentní výměry celkem činila 16 983 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel námitky, v nichž uvedl, že v důsledku uplatnění
redukcí osobního vyměřovacího základu podle §15 věty druhé zákona č. 155/1995 Sb. došlo
k tomu, že vyměřovací základy pro výpočet důchodu byly zredukovány natolik, že výše jeho
důchodu je v hrubém nepoměru jednak s výší jeho výdělků, ale také s výší jeho sociálního
pojištění, které společně se svým zaměstnavatelem odvedl do systému. Stěžovatel upozornil
na to, že na rozdíl od osob samostatně výdělečně činných nebyl pro odvody na sociální pojištění
zaměstnanců od 1. 1. 1993 do 31. 1. 2006 stanoven žádný strop pro horní hranici vyměřovacího
základu na odvod pojistného. Namítl, že §15 zákona č. 155/1995 Sb. je v rozporu s čl. 30 Listiny
základních práv a svobod.
Žalovaná námitky zamítla a prvoinstanční rozhodnutí svým rozhodnutím ze dne
15. 6. 2010 potvrdila. Ohledně uplatnění redukcí osobního vyměřovacího základu podle §15
zákona č. 155/1995 Sb. žalovaná uvedla, že Ústavní soud sice svým nálezem ze dne 23. 3. 2010
toto ustanovení zrušil z důvodu časové náročnosti přípravy a schválení právního předpisu, který
by měl na tuto skutečnost reagovat, a odložil vykonatelnost svého rozhodnutí do 30. 9. 2011
s tím, že zrušované ustanovení zůstává do stanovené doby aplikovatelné. ČSSZ tak stanovila
starobní důchod stěžovatele v souladu s platnou právní úpravou.
Městský soud v Praze předně konstatoval, že předmětem daného řízení je přezkum
rozhodnutí žalované, jímž byla stěžovateli přiznána dávka důchodového pojištění. Soud se proto
nemůže zabývat námitkou stěžovatele ohledně odvodů pojistného do systému sociálního
zabezpečení. Městský soud v Praze dále odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. 8/07,
ze dne 23. 3. 2010, v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že konstrukce uvedená v §15 zákona
č. 155/1995 Sb., zakotvující dvě redukční hranice ve stávajících výších za existence systému
odvodů do důchodového pojištění bez efektivního „zastropování“ vytváří výrazné disproporce
mezi výší příspěvku do pojistného systému, výší příjmů a výší přiznané důchodové dávky u části
pojištěnců, čímž porušuje ustanovení čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny. Ústavní soud také vytknul
stávajícímu důchodovému systému konstrukční složitost, což považuje za netransparentní
a pro adresáty za zcela nesrozumitelné. Ve světle judikatury, na kterou Ústavní soud ve svém
nálezu odkázal (např. sp. zn. Pl. ÚS 12/94, Pl. ÚS 14/02, Pl. ÚS 2/08), a v souladu s přístupy
zahraničních ústavních soudů v oblasti sociálních práv, ponechal vlastní konstrukci důchodového
systému plně na zákonodárci a dodal, že právě jemu svědčí široký prostor k realizaci sociálních
práv zakotvených v Listině, přičemž úkolem Ústavního soudu má být pouze vymezení
negativních, nepřekročitelných hranic, tj. nemůže určovat, či předjímat, žádné kvantifikované
veličiny. Ústavní soud také doplnil, že jeho úkolem není posuzovat správnost (vhodnost)
konstrukce dávek důchodového pojištění, je však jeho povinností posuzovat, zda se právní
úpravě zvolené zákonodárcem daří dostát kautelám zakotveným v Listině. Ústavnímu soudu
nepřísluší ani hodnotit zvolený model důchodového systému z hlediska ekonomického
či politického, zdůraznil však, že při existenci celé šká ly důchodových systémů a způsobu
konstrukce důchodových dávek je nutno zvolit takovou variantu, do níž budou promítnuty
všechny principy sociální politiky, jakož i systému důchodového zabezpečení, která bude
důsledně respektovat ústavní principy a naplňovat ustanovení čl. 30 odst. 1, čl. 1 a čl. 3 odst. 1
Listiny a současně ve smyslu ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny šetřit podstatu těc hto základních
práv. Ústavní soud svým nálezem zrušil ustanovení §15 zákona č. 155/1995 Sb ., nicméně
s ohledem na složitost celé problematiky a na připravovanou reformu důchodového systému ,
odložil vykonatelnost svého rozhodnutí do 30. 9. 2011 s tím, že z rušované ustanovení zůstává
do stanovené doby aplikovatelné.
Městský soud v Praze shrnul, že Ústavní soud sice ustanovení upravující redukční hranice
zrušil, nicméně konstrukci důchodového systému ponechal zákonodárci. Podle §75 s. ř. s. soud
při přezkoumání vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování
správního orgánu. Ustanovení §15 zákona č. 155/1995 Sb. bylo v době vydání napadeného
rozhodnutí a dodnes je účinné, žalovaná je aplikovala v souladu s právním předpisem. Stěžovatel
v projednávané věci navrhl, aby soud přerušil řízení a předložil věc k Ústavnímu soudu za účelem
vyřešení otázky, zda byl jeho důchod vyměřen v souladu s ústavními principy. Městský soud
v Praze k návrhu uvedl, že povinnost předložit věc Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy
se týká případu, kdy soud dospěl k závěru, že zákon je v rozporu s ústavním pořádkem.
Ustanovení §15 zákona č. 155/1995 Sb. bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2010
zrušeno. Městský soud v Praze má za to, že za této si tuace nejsou splněny podmínky
pro předložení věci, neboť Ústavní soud již jednou o neústavnosti §15 zákona č. 155/1995 Sb.
rozhodoval. Na základě uvedeného Městský soud v Praze zamítl žalobu jako nedůvodnou
ve smyslu §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., s oudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“).
Podanou kasační stížností napadl stěžovatel rozsudek Městského soudu v Praze z důvodů
podle §103 odst. 1 písm. a) , b) a d) s. ř. s. Uvedl, že rozsudek je nezákonný, neboť je v rozporu
s Ústavou, Listinou základních práv a svobod a mezinárodními úmluvami o lidských právech,
ke kterým Česká republika přistoupila. Je rovněž v rozporu s nálezem Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 38/08. Rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť se z velké části opomněl vypořádat
s argumenty stěžovatele. Stěžovatel považuje rozsudek dále za nesrozumitelný, neboť soud
v podstatě stěžovateli přisvědčil v tom směru, že způsob výpočtu jeho starobního důchodu
je zřejmě neústavní, ale poté jeho žalobu zejména s odkazem na nález Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 38/08. (a počátek účinnosti nálezu) zamítl. Městský soud v Praze se zcela opomněl
zabývat otázkou zákonnosti a potažmo ústavnosti způsobu, jakým byl starobní důchod
stěžovateli vyměřen. Tuto otázku v podstatě vůbec neřešil, ostatně jako obecný soud ani řešit
nemohl.
Stěžovatel tvrdí, že trojí užití redukčních hranic podle §15 zákona č. 155/1995 Sb.
je v jeho případě v rozporu s čl. 30 Listiny. Je totiž pro něj jako pro osobu vysokopříjmového
zaměstnance silně znevýhodňující ve srovnání s nízko a středně příjmovými kategoriemi
zaměstnanců a ve svém důsledku diskriminující. Jde přitom o diskriminaci, která není ničím
ospravedlnitelná. Stěžovatel po dobu jeho aktivního produktivního života odváděl spolu s jeho
zaměstnavatelem odvody na sociální pojištění podle zákona č. 589/1992 Sb. bez jakéhokoli
omezení horní hranicí - to až do 31. 12. 2007, kdy vstoupila v účinnost novela citovaného
zákona provedená zákonem č. 261/2007 Sb., o stabili zaci veřejných rozpočtů, která s účinností
od 1. 1. 2008 stropy pro odvody sociálního pojištění zavedla. Obdržení důchodového výměru
bylo pro stěžovatele šokující, neboť zjistil, že po odchodu do starobní penze obdrží díky
redukčním hranicím pouze nepatrnou část prostředků, které obvykle v době trvání
jeho pracovního poměru běžně vydělával. Stěžovatel uvedl a demonstroval vlastními výpočty,
že státu odvedl v době jeho produktivního věku na sociálním pojištění miliony Kč, avšak
při předpokládaném a statisticky doloženém předpokladu dožití obdrží zpět ve formě důchodu
pouze nepatrný zlomek této částky. Poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/08.
Městský soud v Praze se těmito námitkami v odůvodnění rozsudku vůbec nezabýval, rozsudek
je proto nepřezkoumatelný. Stěžovatel se z rozhodnutí soudu nedozvěděl konkrétní důvody,
proč byla jeho žaloba zamítnuta. Stěžovatel byl soudem znovu podrobně seznámen s nálezem
Ústavního soudu sp. zn. 38/08 a s tím, že se na jeho případ tento nález nevztahuje. To je ovšem
stěžovateli známo, a to právě ten důvod, proč žalobu podával. Pro stěžovatele nemá žádný
význam, jestliže Ústavní soudu rozhodl o redukcích daných §15 zákona č. 155/1995 Sb.
tak, jak rozhodl, pokud je časová účinnost nálezu posunuta na říjen 2011, neboť v té době bude
již jeho důchodu rok a půl vyměřen, a to nevratným způsobem při nulové možnosti obrany
stěžovatele. Nový způsob výpočtu důchodů nebude mít na stěžovatele žádný vliv, nedotkne
se nikterak jeho práv a oprávněných nároků, což je nepochybně soudu známo. Na základě
uvedeného stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Stěžovatel jako důvody své kasační stížnosti označil §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Z obsahu jeho podání je zřejmé, že uplatnil důvod podle písmene a), tedy nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem, kdy stěžovatel nesouhlasil
se způsobem výpočtu výše starobního důchodu podle §15 zákona č. 155/1995 Sb. Dále uplatnil
důvod podle písmene d) spočívající nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti
nebo nedostatku důvodů rozhodnutí. Stěžovatel však nenamítl nesprávnost skutkových zjištění
správního orgánu či nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost,
jeho námitky tudíž nelze podřadit pod důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z hlediska uplatněných stížních
bodů, jakož i ve smyslu §109 odst. 3 s. ř. s., a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se předně zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
rozsudku Městského soudu v Praze pro nesrozumitelnost a pro nedostatek důvodů. Podle
ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu lze za nesrozumitelné obecně považovat
takové soudní rozhodnutí, jehož výrok je vnitřně rozporný, kdy nelze zjistit, zda soud žalobu
zamítl nebo o ní odmítl rozhodnout, případy, kdy nelze seznat co je výrok a co odůvodnění,
dále rozhodnutí, z něhož není patrné, které osoby jsou jeho adresátem, rozhodnutí s nevhodnou
formulací výroku, která má za následek, že rozhodnutí nikoho nezavazuje apod. Nedostatkem
důvodů pak nelze rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí, ale pouze
nedostatek důvodů skutkových. Skutkovými důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí
soudu zrušit pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady skutkových zjištění, která utvářejí
rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení
nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec
nějaké důkazy v řízení byly provedeny (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS.) . Co se týče požadavku
na odůvodnění rozhodnutí, Městský soud v Praze náležitě objasnil, že žaloba byla zamítnuta
právě s odkazem na odloženou vykonatelnost zrušujícího nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl . ÚS
8/07, kdy Ústavní soud současně vyslovil, že §15 zákona č. 155/1995 Sb. zůstává do 30. 9. 2011
aplikovatelný. Rozsudek tudíž nelze považovat za nesrozumitelný z toho důvodu, že Městský
soud v Praze sice nejprve konstatoval, že způsob výpočtu starobního důchodu je podle
Ústavního soudu neústavní, poté však žalobu zamítl. Městský soud v Praze rovněž objasnil,
proč nevyhověl návrhu na přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu za účelem
posouzení otázky, zda byl důchod stěžovatele vyměřen v souladu s ústavními principy.
Stěžovatel jak v žalobě tak ve své kasační stížnosti namítl, že zatímco platby pojistného
na sociální zabezpečení nebyly nikterak omezeny, výše dávky starobního důchodu byla stanovena
za použití několika redukčních hranic.
Podle §15 zákona č. 155/1995 Sb., ve znění do 30. 9. 2011, je výpočtovým základem
osobní vyměřovací základ, pokud nepřevyšuje částku 11 000 Kč. Převyšuje-li osobní vyměřovací
základ částku 11 000 Kč, stanoví se výpočtový základ tak, že částka 11 000 Kč se po čítá v plné
výši, z částky osobního vyměřovacího základu nad 11 000 Kč do 28 200 Kč se počítá 30 %
a z částky osobního vyměřovacího základu nad 28 200 Kč se počítá 10 %.
Ústavní konformitou §15 zákona č. 155/1995 Sb., resp. otázkou, zda poměr mezi výší
příjmu, pojistného na důchodové pojištění a výší důchodu za stávající právní úpr avy naplňuje
ústavní požadavek „přiměřenosti“ hmotného zabezpečení ve stáří (resp. při nezpůsobilosti
k práci či při ztrátě živitele) a nezakládá namítanou nerovnost účastníků důchodového pojištění,
se již podrobně zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 8/07, jehož
závěry citoval Městský soud v Praze ve svém rozsudku. Ústavní soud především konstatoval,
že „konstrukce uvedená v §15, zakotvující dvě redu kční hranice ve stávajících výších za existence
systému odvodů do důchodového pojištění bez efektivního "zastropování", vytváří výrazné
disproporce mezi výší příspěvku do pojistného systému, výší příjmů a výší přiznané důchodové
dávky u části pojištěnců, čímž porušuje ustanovení čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny. “
Nejvyšší správní soud i Městský soud v Praze jsou ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy vázány
vykonatelným rozhodnutím Ústavního soudu. Jak připustil i sám stěžovatel, nebyl tak Městský
soud v Praze oprávněn řešit otázku ústavnosti způsobu stanovení výše starobního důchodu.
Stejně tak nemohl Městský soud v Praze ani následně Nejvyšší správní soud samostatně řešit
aplikovatelnost §15 zákona č. 155/1995 Sb. , jestliže se k ní jednoznačně vyjádřil Ústavní soud
ve svém nálezu (bod 99).
Odklad vykonatelnosti a s tím spojená dočasná aplikovatelnost §15 zákona č. 155/1995 Sb. vyplývá ze složitosti celé problematiky a nutnosti vytvořit komplexní novou právní úpravu.
Skutečnost, že citovaný nález Ústavního soudu nemá pro stanovení starobního důchodu
stěžovatele rozhodnutím žalované žádný význam, tak nemůže být důvodem pro opakované
předložení věci Ústavnímu soudu.
Nejvyšší správní soud závěrem poznamenává, že stěžovatel ve své kasační stížnosti
chybně označil nález sp. zn. Pl. ÚS 8/07 za nález sp. zn. 38/08, což vyplývá i z jeho tvrzení,
že byl Městským soudem v Praze s tímto nálezem znovu podrobně seznámen.
Nejvyšší správní soud na základě uvedeného přisvědčil závěru Městského soudu v Praze,
že žalovaná postupovala správně, jestliže starobní důchod stěžovatele stanovila v souladu s právní
úpravou účinnou do 30. 9. 2011 a §15 zákona č. 155/1995 Sb. při výpočtu výše dávky aplikovala.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že rozsudek Městského soudu v Praze netrpí nezákonností
z důvodů tvrzených stěžovatelem podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., z úřední povinnosti
pak nebyly zjištěny ani vady podle §103 odst. 3 s. ř. s. Kasační stížnost proto podle §110 odst. 1
s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1, 2 s. ř. s. ve spojení
s §120 téhož zákona. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, žalovaná nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti ze zákona. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. června 2011
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu