ECLI:CZ:NSS:2011:3.ADS.79.2011:62
sp. zn. 3 Ads 79/2011 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobkyně: Y. M.,
zastoupené JUDr. Václavem Faltýnem, advokátem se sídlem nám. Míru 143, Domažlice, proti
žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 28. 7. 2009, č.j. 16950-4/2009, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2010, č. j. 7 Ca 275/2009 – 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala kasační stížnost proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 29. 10. 2010, č. j. 7 Ca 275/2009 – 27 (dále jen „napadený rozsudek“),
kterým Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) zamítl její žalobu proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 28. 7. 2009, č.j. 16950-4/2009 (dále jen „odvolací rozhodnutí“), jímž bylo
k jejímu odvolání změněno rozhodnutí ředitele odboru 40 Personálního, vzdělávání
a zdravotní péče Generálního ředitelství cel ze dne 12. 5. 2009, č.j. 15742/2009-900000-401
(dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), tak, že namísto náhrady nákladů řízení ve výši 4760 Kč
byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 3094 Kč.
Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, že r ozhodnutím ředitele odboru 40
Personálního, vzdělávání a zdravotní péče Generálního ředitelství cel ze dne 19. 1. 2009,
č.j. 15742/2009-900000-401 byl stěžovatelce přiznán výsluhový příspěvek ve smyslu zákona
č. 361/2003 Sb. o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sb orů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru“) ve výši 14 641 Kč. Toto rozhodnutí však bylo
následně autoremedurním rozhodnutím ze dne 17. 3. 2009, č.j. 9226/2009- 900000 změněno
tak, že stěžovatelce byl přiznán výsluhový příspěvek ve vyšší částce 14 885 Kč.
Prvostupňovým rozhodnutím pak ředitel odboru 40 Personálního, vzdělávání a zdravotní
péče Generálního ředitelství cel podle §177 odst. 2 zákona o služebním poměru přiznal
stěžovatelce, která byla v řízení o výsluhovém příspěvku zastoupena advokátem (advokátkou),
z důvodu plného úspěchu v řízení o odvolání proti citovanému rozhodnutí právo na náhradu
nákladů řízení s odkazem na to, že se jednalo o opětující se peněžité plnění, a proto je tarifní
hodnotou pětinásobek plnění roční hodnoty, kterou vymezil jako rozdíl mezi původní měsíční
výší výsluhového příspěvku (14 641 Kč) a novou měsíční výší výsluhového příspěvku určenou
autoremedurním rozhodnutím (14 885 Kč), tj. 244 Kč. Tarifní hodnota tak činila podle §8
odst. 2 ve spojení s §7 bod 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) , ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), částku 14 640 Kč. Sazba za jeden úkon tedy byla
1700 Kč. Protože advokát stěžovatelky učinil ve smyslu §11 odst. 1 písm. a) a k) advokátního
tarifu dva úkony právní služby a protože do nároku na náhradu nákladů řízení byly započteny
i dva „režijní paušály“ podle §13 odst. 3 advokátního tarifu a výše daně z přidané hodnoty,
na niž měl advokát nárok, byl stěžovatelce přiznán nárok na náhradu nákladů řízení ve výši
4760 Kč.
Proti prvostupňovému rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, v němž namítla,
že její vynaložené náklady na zastoupení advokátem činily 29 036 Kč a s ohledem na znění
§177 odst. 2 zákona o služebním poměru má nárok na jejich náhradu v plné výši. Ohradila
se proti tomu, že jí byla náhrada nákladů řízení přiznána v nižší částce. Dále prvostupňovému
rozhodnutí vytkla, že za tarif ní hodnotu byl považován pouze šedesátinásobek rozdílu mezi
původní a nově přiznanou výši výsluhového příspěvku, tj. 244 Kč a nikoli šedesátinásobek plné
výše měsíčního výsluhového příspěvku, který byl skutečným předmětem odvolacího řízení,
tj. 14 885 Kč. Podle jejího názoru tak měla mít nárok na náhradu nákladů řízení ve výši
29 036 Kč.
Žalovaný odvolacím rozhodnutím změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že namísto
náhrady nákladů řízení ve výši 4760 Kč stanovil náhradu nákladů řízení ve výši 3 094 Kč.
V odůvodnění odmítl stěžovatelčin výklad §177 odst. 2 zákona o služebním poměru, podle
něhož má úspěšný účastník řízení nárok na náhradu nákladů v plné výši , kterou vynaložil
na odměnu advokátovi. Takový výklad by totiž vedl k závěru, že bezpečnostní sbor by nemohl
posoudit, zda požadavek na náhradu nákladů řízení je oprávněný co do jeho výše a byl
by povinen uhradit i jakkoli vysoké náklady řízení stanovené například smlouvou s klientem
nebo případně i nesprávně vypočtené náklady řízení. Žalovaný zdůraznil, že způsob stanovení
výše odměny advokátovi v předmětné věci je upraven v §1 odst. 2 advokátního tarifu ,
podle kterého se postupuje při stanovení nákladů řízení, jejichž náhrada se klientovi přiznává
rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu. Výše odměny se v takovém případě určí podle
ustanovení advokátního tarifu o mimosmluvní odměně upravené §6 až 12 advokátního tarifu .
Tato ustanovení přitom stanoví, že výše odměny závisí na výši sazby za jeden úkon právní služby
a na počtu úkonů. Sazba mimosmluvní odměny se stanoví z tarifní hodnoty, za kterou je podle
§8 odst. 1, 2 advokátního tarifu považována pětinásobná roční hodnota opětujícího
se peněžitého plnění, pokud není stanoveno jinak. Ustanovení §10 odst. 1 advokátního tarifu
však stanoví zvláštní pravidlo k §8 advokátního tarifu, které je třeba aplikovat přednostně,
podle něhož se při zastupování ve správním řízení považuje za tarifní hodnotu částka 5 000 Kč.
Z tohoto důvodu činí ve smyslu §7 bod 3 advokátního tarifu sazba za jeden úkon 1000 Kč.
Jelikož zástupce stěžovatelky učinil dva úkony §11 odst. 1 písm. a) a k) advokátního tarifu
a podle §13 odst. 3 advokátního tarifu mu náležela i náhrada za dva tzv. „režijní paušály“ a dále
výše daně z přidané hodnoty, na něž měl advokát nárok, činila podle žalovaného výše
mimosmluvní odměny stěžovatelčina advokáta 3094 Kč. Z tohoto důvodu žalovaný změnil
prvostupňové rozhodnutí a stanovil stěžovatelce náhradu nákladů řízení v uvedené výši.
Proti tomuto odvolacímu rozhodnutí žalovaného podala stěžovatelka žalobu,
v níž namítla, že podle §177 odst. 2 zákona o služebním poměru má právo na plnou náhradu
veškerých nákladů, které v řízení vynaložila, neboť bezpečnostní sbor není nijak oprávněn
moderovat (snižovat) výši, kterou vynaložil v řízení úspěšný účastník. Dále se ohradila proti
tomu, aby tarifní hodnota byla určována podle §10 odst. 1 advokátního tarifu, protože řízení
o přiznání výsluhového příspěvku podle zákona o služebním poměru není správním řízením
ve smyslu §10 odst. 1 advokátního tarifu. Podle stěžovatelky totiž citované ustanovení
má na mysli pouze správní řízení „v užším smyslu“, tj. pouze řízení vedená podle správního
řádu. Tarifní hodnotu je proto třeba stanovit podle §8 odst. 1, 2 advokátního tarifu, přičemž výše
peněžitého plnění je pětinásobek hodnoty ročního přiznaného výsluhového příspěvku, nikoli
pouze rozdílu mezi původní a na základě odvolání přiznané výše výsluhového příspěvku.
Podle názoru stěžovatelky tak měla mít nárok na náhradu ná kladů řízení ve výši 29 036 Kč.
Z tohoto důvodu navrhla, aby městský soud zrušil odvolací rozhodnutí a vrátil věc žalovanému
k dalšímu řízení.
Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě uvedl, že nesouhlasí s žalobními námitkami
a zdůraznil, že advokátní tarif je obecně závazným právním předpisem, podle kterého se určuje
výše advokátovi odměny. Z tohoto důvodu je žalovaný (bezpečnostní sbor) oprávněn a zároveň
povinen vyčíslit výši náhrady nákladů řízení stěžovatelky podle advokátního tarifu. Odmítl
také námitku, že řízení ve věci služebního poměru není správním říz ením, neboť služební poměr
je vztahem veřejnoprávním a služební funkcionář je správním orgánem, který vůči příslušníkům
vystupuje vrchnostensky a jednostranně rozhoduje o jejich právech a povinnostech. Ustanovení
§10 odst. 1 advokátního tarifu také výslovně hovoří o správním řízení jako takovém, nikoli
o řízení podle správního řádu. Dodal, že řízení ve věcech služebního poměru je v souladu
se setrvalou judikaturou považováno za správní řízení, v opačném případě by věc ne byla
projednatelná ve správním soudnictví. Dále z procesní opatrnosti uvedl i další argumenty
a navrhl, aby městský soud žalobu zamítl.
Městský soud napadeným rozsudkem stěžovatelčinu žalobu zamítl, neboť žalovaný
stanovil správně výši náhrady nákladů řízení, na kterou má stěžovatelka podle §177 odst. 2
zákona o služebním poměru nárok. Předně zdůraznil, že náhrada nákladů řízení vzniklých
účastníkovi v řízení vedeném podle zákona o služebním poměru se ve smyslu §1 odst. 2
advokátního tarifu stanoví podle ustanovení o mimosmluvní odměně. Dále odmítl
výtku stěžovatelky, že tarifní hodnotu podmiňující výši mimosmluvní odměny měl žalovaný
určit podle §8 odst. 2 advokátního tarifu a nikoli v podle §10 odst. 1 advokátního tarifu,
neboť řízení o přiznání výsluhového příspěvku podle §157 zákona o služebním poměru
bylo správním řízením, byť správním řízením zvláštním, v němž se správní řád užije
jen subsidiárně. Z §10 odst. 1 advokátního tarifu přitom nelze podle městského soudu dovodit,
že by se vztahoval jen na řízení vedená pouze podle správního řádu stricto sensu a nikoli
na zvláštní druhy správního řízení, v nichž rozhoduje o právu účastníka příslušný správní orgán
a která se ve vztahu ke správnímu řádu použijí subsidiárně. Ustanovení §10 odst. 1 advokátního
tarifu je speciálním ustanovením ve vztahu k §8 odst. 2 advokátního tarifu, a proto má aplikační
přednost. Městský soud dodal, že žalovaný provedl změnu prvostupňového rozhodnutí
postupem podle §190 odst. 8 zákona o služebním poměru, nikoliv moderací nákladů řízení
přiznaných žalobkyni rozhodnutím správního orgánu I. stupně.
Kasační stížnost stěžovatelka podala z důvodů §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), v níž setrvala na svých žalobních
tvrzeních. Dále namítla, že podle §177 odst. 2 zákona o služebním poměru má právo na plnou
náhradu veškerých nákladů, které v řízení vynaložila, neboť bezpečnostní sbor není nijak
oprávněn moderovat (snižovat) výši, kterou vynaložil v řízení úspěšný účastník. Odmítla
argumentaci městského soudu, že náklady řízení se stanovují podle §1 odst. 2 advokátního tarifu,
neboť advokátní tarif je pouze podzákonným předpisem, který nebyl vydán na základě zmocnění
podle zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů a zákon o služebním
poměru na advokátní tarif ani neodkazuje. Podle stěžovatelky přitom znění §1 odst. 2
advokátního tarifu je v části popisující způsob stanovení nákladů řízení, jejichž náhrada
se klientovi přiznává rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu pouze informativní,
neboť nezakládá žádná oprávnění soudů nebo jiných orgánů ohledně stanovování náhrad
nákladů či jejich úprav. Oprávnění a postupy soudů a jiných orgánů při určování náhrad nákladů
řízení jsou stanovený příslušnými procesními řády. Jelikož zákon o služebním poměru
při určování náhrady nákladů účastníka nijak neodkazuje na advokátní tari f, není podle názoru
stěžovatelky možné, aby podle něj stanovil bezpečnostní sbor výši náhrad nákladů řízení plně
úspěšnému účastníkovi řízení. Podotkla také, že advokátní tarif u pravuje jen vztah mezi
advokátem a jeho klientem, nikoli vztah mezi bezpečnostním sborem a účastníkem řízení.
Stěžovatelka se dále ohradila také proti tomu, že tarifní hodnota byla určována podle §10
odst. 1 advokátního tarifu, neboť podle jejího názoru řízení o přiznání výsluhového příspěvku
podle zákona o služebním poměru není správním řízením ve smyslu §10 odst. 1 advokátního
tarifu. Ustanovení §10 odst. 1 advokátního tarifu má na mysli údajně pouze správní řízení vedená
zcela podle správního řádu, pro která neexistuje speciální procesní právní úprava založená jiným
právním předpisem. Tento závěr je podle stěžovatelky podpořen také tím, že v citovaném
ustanovení je výslovně uvedeno, že se podle tohoto ustanovení postupuje také v případech řízení
o přestupcích nebo o jiných správních deliktech. V této souvislosti poukázala na přiznávání
náhrady nákladů v daňovém řízení a v řízení o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Dále namítla, že tarifní
hodnota pro určení sazby mimosmluvní odměny měla být určena podle §8 odst. 1, 2
advokátního tarifu, přičemž za výši peněžitého plnění měl být považován šedesátinásobek
přiznaného výsluhového příspěvku, nikoli pouze rozdíl mezi původní a na základě odvolání
přiznané výše výsluhového příspěvku. Opačný závěr žalovaného a městského soudu je podle
názoru stěžovatelky nejen nezákonný, ale také v rozporu s jejími ústavně garantovanými právy.
Z tohoto důvodu navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek městského soudu
a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaný v písemném vyjádření ke kasační stížnosti zcela odkázal na své vyjádření
k žalobě a dodal, že i daňové řízení je správním řízením, a proto se i v daňovém řízení při určení
mimosmluvní odměny advokáta vychází z tarifní hodnoty v částce 5000 Kč ve smyslu §10
odst. 1 advokátního tarifu, ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb. Vyhláška č. 276/20 06 Sb.
totiž s účinností od 1. 9. 2006 rozšířila okruh řízení, v nichž je za tarifní hodnotu považována
jednotně stanovená částka 5000 Kč, z řízení přestupkových na všechna řízení správní.
Stěžovatelka tak podle žalovaného vychází z právních názorů vycházejících z jiného právního
stavu. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž
zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti označenému rozsudku přípustná za podmínek
ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu i řízení, jež jeho
vydání předcházelo, v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., neshledal přitom vady, k nimž by musel
podle §109 odst. 3 s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti; vázán rozsahem a důvody,
které stěžovatelka uplatnila ve své kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve připomíná, že správní řízení je postup správního orgánu,
jehož cílem je vydat správní akt schopný založit, změnit nebo zrušit práva a povinnosti osob,
nebo je autoritativně stvrdit. Správní řízení je upraveno jednak obecným právním předpisem,
kterým je zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozd ějších předpisů (dále jen „správní
řád“), a jednak zvláštními, složkovými právními předpisy, které obsahují zvláštní pravidla
správního řízení a modifikují tak obecnou úpravu správního řízení. Za správní řízení je tedy třeba
považovat jak řízení podle správního řádu, tak i řízení podle zvláštních zákonů. V tomto směru
je totiž zcela nerozhodné, zda příslušný postup správního orgánu je upraven obecným předpisem
(správním řádem) nebo zvláštním (speciálním) předpisem. Nelze tedy ztotožňovat pojem správní
řízení s pojmem řízení podle správního řádu, jak nesprávně činí stěžovatelka. I daňové řízení
je tak ze systémového hlediska správním řízením, přestože se v něm nepoužije správní řád.
Výhrada stěžovatelky, že řízení o přiznání výsluhového příspěvku podle zákona o služebním
poměru není správním řízením a při stanovení výše odměny advokáta pro určení náhrady nákladů
řízení nemůže být aplikován §10 odst. 1 advokátního tarifu, je proto zjevně nedůvodná.
V této souvislosti je zároveň nezbytné připomenout, že mezi obecnou úpravou správního
řízení (správním řádem) a mezi zvláštními, speciálními právními předpisy je vztah subsidiarity,
v jehož důsledku se obecný předpis (správní řád) použije jen tehdy, pokud není ve zvláštním
předpise stanoveno jinak (§1 odst. 2 správního řádu). Správní řád se tak podpůrně (subsidiárně)
použije mimo jiné také v případě, že zvláštní právní předpis na správní řád výslovně neodkazuje.
Je-li přitom ve zvláštním předpise obsažena příslušná právní úprava, avšak některý procesní
institut v něm není náležitě upraven, použije se správní řád podpůrně (subsidiárně) v rozsahu
neupraveného institutu. Zákon o služebním poměru neobsahuje ustanovení, které by odkazovalo
na podpůrné použití správního řádu či obecných předpisů o správním řízení, avšak na druhé
straně neobsahuje ani ustanovení vylučující použití správního řádu. Podle §170 tohoto zákona
v řízení ve věcech služebního poměru „rozhoduje o právech nebo povinnostech účastníků“,
přičemž služební funkcionář v něm vystupuje v pozici správního orgánu ve smyslu ustanovení §4
odst. 1 písm. a) s. ř. s. Ačkoliv zákon o služebním poměru obsahuje v části XII. poměrně
autonomní úpravu řízení ve věcech služebního poměru, není tato úprava ani zdaleka komplexní.
Nelze zde proto vyloučit podpůrné použití správního řádu na základě ustanovení §1 odst. 2,
které zakládá subsidiaritu správního řádu v těch správních procesech, kde zvláštní zákon
nestanoví jiný postup.
V meritu věci se jednalo o přiznání výsluhového příspěvku ve smyslu zákona o služebním
poměru, který byl stěžovatelce v důsledku jejího odvolání, kterému bylo plně vyhověno, přiznán
v požadované vyšší částce. Podle §177 odst. 2 věta první zákona o služebním poměru platí,
že úspěšný účastník v řízení o odvolání, rozkladu, v obnoveném nebo přezkumném řízení,
má nárok na náhradu nákladů od bezpečnostního sboru. Protože zákon o služebním poměru
nijak blíže nevymezuje, co se rozumí „náklady řízení, které vznikly účastníkovi“, je třeba tento
termín vyložit za podpůrné aplikace správního řádu, neboť zákon o služebním poměru
nevylučuje jeho použití. Správní řád ve svém ustanovení §79 odst. 1 stanoví, že náklady řízení
jsou zejména hotové výdaje účastníků a jejich zástupců, včetně správního poplatku, ušlý výdělek
účastníků a jejich zákonných zástupců, nákla dy důkazů, tlumočné a odměna za zastupování.
Vynaložil-li tedy úspěšný účastník v řízení o přiznání výsluhového příspěvku prokazatelně
a doloženě hotové výdaje, ať již vznikly přímo jemu či jeho advokátovi, a výdaje na odměnu
advokátovi za zastupování, jak tomu bylo v tomto posuzovaném případě, má nárok na jejich
náhradu. Právní předpis, kterým je založeno právo advokáta na odměnu, je zákon č. 85/1996 Sb.,
o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o advokacii“). Ustanovení §22 odst. 3
tohoto zákona stanoví, že způsob určení odměny a náhrad advokáta, který vykonává advokacii
samostatně nebo společně s jinými advokáty, případně i jejich výši, stanoví Ministerstvo
spravedlnosti po předchozím vyjádření Komory vyhláškou. Touto vyhláškou je zmiňovaný
advokátní tarif. Podle §1 odst. 2 advokátního tarifu přitom platí, že při stanovení nákladů řízení,
jejichž náhrada se klientovi přiznává rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, se výše odměny
advokáta určí podle ustanovení o mimosmluvní odměně, nestanoví-li zvláštní právní předpis
jinak (kterým je v tomto případě vyhláška č. 484/2000 Sb.- pozn. NSS); ust. §12 odst. 2
advokátního tarifu umožňující snížení mimosluvní odměny se přitom neužije. Na to je advokát
povinen upozornit klienta, jedná-li s ním o smluvní odměně. Podle ustanovení advokátního tarifu
(§2 ve spojení s §13 a 14) se rovněž po stupuje při určení výše náhrady hotových výdajů
advokáta. Pro úplnost je třeba dodat, že částka odpovídající dani z přidané hodnoty z odměny
a z náhrad hotových výdajů náleží podle §23a zákona o advokacii tomu advokátovi, který
je plátcem této daně.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že se stěžovatelka mýlí, pokud se domnívá, že advokátní
tarif nelze aplikovat při určení výše náhrady nákladů účastníka řízení ve věcech služebního
poměru. Advokátní tarif konkretizuje jednak způsob stanovení odměny advokáta a náhrady
hotových výdajů s tím spojených, na které má advokát za poskytnutí právních služeb svému
klientovi nárok (tzn. vztah mezi advokátem a klientem) , v němž sk utečně vystupuje pouze klient
a advokát) a jednak stanovuje i výši náhrady nákladů řízení, která se klientovi přiznává
rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu (§1 odst. 2 advokátního tarifu). Skutečnost,
že je advokátní tarif vydán na základě zmocňovacího ustanovení obsaženého v zákoně
o advokacii, a nikoli v zákoně o služebním poměru, nemá přitom na věc žádný vliv. Je totiž
zapotřebí odlišit zmocnění pro vydání příslušného podzákonného právního předpisu (vyhlášky),
které je obsaženo v tomto případě v zákoně o advokacii, a působnost norem v něm obsažených.
Zmocnění založené zákonem o advokacii (§22 odst. 3) totiž nijak neomezuje působnost pravidel
pro výpočet odměny advokáta při stanovení nákladů řízení, jejichž náhrada se přiznává klientovi
rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu. Jakkoli je advokátní tarif vydán na základě §22 zákona
o advokacii, tedy ke konkretizaci určení výše odměny a náhrad advokáta, tak pravidla obsažená
v advokátním tarifu je třeba aplikovat i při aplikaci jiných zákonných předpisů, na př. občanského
soudního řádu či trestního řádu.
Při stanovení nákladů řízení, jejichž náhrada se klientovi přiznává rozhodnutím soudu
nebo jiného orgánu, se proto postupuje podle advokátního tarifu. Podle jeho §1 odst. 2 se náklady řízení v takovém případě určí podle ustanovení o mimosmluvní odměně upravené §6
až 12 advokátního tarifu. Tato ustanovení přitom stanoví, že výsledná částka závisí na výši sazby
za jeden úkon právní služby a na počtu úkonů. Sazba se stanoví z tarifní hodnoty, za kterou
je v případě opětujícího se peněžitého plnění podle §8 odst. 1, 2 advokátního tarifu považována
pětinásobná roční hodnota takového plnění, pokud není stanoveno jinak. Ustanovení §10 odst. 1
advokátního tarifu však obsahuje další pravidlo, podle nějž se za tar ifní hodnotu při zastupování
ve správním řízení, včetně řízení o přestupcích nebo jiných správn ích deliktech považuje částka
5000 Kč.
V této věci je pak podstatná povaha vztahu norem upravených v §8 advokátního tarifu
a §10 odst. 1 advokátního tarifu. Ustanovení §8 odst. 1 advokátního tarifu obsahuje obecné
pravidlo pro stanovení tarifní hodnoty. Z jeho znění přitom vyplývá, že se nepoužije za všech
okolností, ale že za určitých podmínek se tarifní hodnota stanovuje za použití jiných ustanovení.
V hypotéze tohoto pravidla je totiž uvedeno, že se použije pouze za předpokladu, není-li stanoveno
jinak… . Ze struktury citované normy plyne, že je-li stanoveno jinak, není možné aplikovat
pravidlo chování obsažené v §8 advokátního tarifu. Ustanovení §10 odst. 1 advokátního tarifu
poté uvádí, že při zastupování ve správním řízení, včetně řízení o přestupcích nebo jiných
správních deliktech, se považuje za tarifní hodnotu částka 5000 Kč. Ze systematiky takto
řazených ustanovení jednoznačně vyplývá, že §8 je k §10 odst. 1 advokátního tarifu v poměru
obecného ke zvláštnímu (lex specialis derogat legi generali), a proto je třeba přednostně aplikovat
§10 odst. 1 advokátního tarifu, jsou-li naplněny jeho podmínky. Protože §10 odst. 1
advokátního tarifu výslovně hovoří o správním řízení jako takovém, nikoliv o řízení podle
správního řádu, a řízení o výsluhovém příspěvku podle zákona o služebním poměru je správním
řízením, je třeba při stanovení výše sazby za jeden úkon právní služby podle §7 advokátního
tarifu přednostně postupovat podle §10 odst. 1 advokátního tarifu. V této souvislosti
je vhodné připomenout, že právě znění §10 odst. 1 advokátního tarifu bylo změněno
vyhláškou č. 276/2006 Sb. s účinností od 1. 9. 2006, která rozšířila okruh řízení, v nichž
je za tarifní hodnotu považována jednotně (paušálně) stanovená částka (tehdy 1000 Kč), z řízení
přestupkových a o jiných správních deliktech na všechna správní řízení. Ustanovení §10 odst. 1
advokátního tarifu se tedy uplatní na všechna správní řízení včetně těch, u nichž je předmětem
správního rozhodování peněžité plnění, příp. opětující se plnění jako v tomto případě. Z tohoto
důvodu jsou stěžovatelčiny odkazy na judikaturu nepřípadné, protože pojednávají o již neplatné
právní úpravě, která obsahovala odlišné pravidlo, a proto byla překonána.
Podle §10 odst. 1 advokátního tarifu se za ta rifní hodnotu považuje částka 5000 Kč
a z tohoto důvodu činila ve smyslu §7 bod 3 advokátního tarifu sazba za jeden úkon 1000 Kč.
Zástupkyně stěžovatelky učinila dva úkony podle §11 odst. 1 písm. a) a k) advokátního tarifu
a dále měl podle §13 odst. 3 advokátního tarifu nárok na náhradu hotových výdajů (tzv. režijní
paušál) za dva úkony právní služby a podle §23a zákona o advokacii mu náležela částka
odpovídající výše daně z přidané hodnoty z částek, na něž měl advokát nárok. Nejvyšší
správní soud proto shledal, že žalovaný přiznal náhradu nákladů řízení ve správné v ýši 3094 Kč.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
stěžovatelky není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1, 2
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, a proto nemá právo na náhradu
nákladů řízení, které ji vznikly. Žalovanému správnímu orgánu, který by jinak měl právo
na náhradu nákladů řízení, nelze podle §60 odst. 2 s. ř. s. přiznat náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. září 2011
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu