ECLI:CZ:NSS:2011:3.ADS.94.2010:99
sp. zn. 3 Ads 94/2010 - 99
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: M. S., proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti
rozhodnutí žalované ze dne 18. 6. 2009, č.j. X, v řízení o kasační stížnosti žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 3. 2010, č. j. 29 Cad 46/2009 – 56,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 3. 2010, č. j. 29 Cad 46/2009 –
56, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaná (dále též „stěžovatelka“) podala kasační stížnost proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 29. 3. 2010, č. j. 29 Cad 46/2009 – 56, kterým bylo zrušeno
rozhodnutí žalované ze dne 18. 6. 2009, č. X, „ve znění rozhodnutí ze dne 15. 1. 2010
a 25. 2. 2010“ a věc byla vrácena žalované k dalšímu řízení. Zároveň bylo rozhodnuto o náhradě
nákladů řízení.
Žalovaná napadeným rozhodnutím ze dne 18. 6. 2009 zamítla žádost žalobce o částečný
invalidní důchod pro nesplnění podmínek ust. §43 a §40 zákona č. 155/1995 Sb.,
o důchodovém pojištění (dále „zákon č. 155/1995 Sb.“). Podle §40 zákona č. 155/1995 Sb. musí
pojištěnec ve věku od 26 let do 28 let získat pro nárok na invalidní důchod alespoň čtyři roky
pojištění. Posudkem PK MPSV v Praze ze dne 9. 10. 2007 byl žalobce uznán částečně invalidním
od 4. 6. 2006. K tomuto dni však získal pouze 1 rok a 278 dní pojištění a nesplnil podmínku
potřebné doby pojištění pro invalidní důchod.
Krajský soud si vyžádal vypracování posudku Posudkovou komisí MPSV ČR v Hradci
Králové, která dospěla k závěru, že u žalobce se jedná od února roku 2004 o pokles schopnosti
soustavné výdělečné činnosti ve výši 35 %.
Žalovaná poté soudu sdělila, že žalobce dne 7. 11. 2009 předložil výuční list a žalovaná
dne 15. 1. 2010 vydala nové rozhodnutí ve věci, kterým přiznala žalobci od 1. 2. 2004 částečný
invalidní důchod ve výši 2476 Kč. Od 1. 1. 2010 pak žalobci náleží podle čl. II zákona
č. 300/2008 Sb. invalidní důchod pro invaliditu I. stupně. Současně žalovaná uvedla, že doplatek
na důchod za dobu před 1. 1. 2006 podle §55 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. zanikl.
Žalovaná dne 25. 2. 2010 následně vydala rozhodnutí o námitkách, kterým své předchozí
rozhodnutí z části změnila tak, že částečný invalidní důchod považuje od 1. 1. 2010 za invalidní
důchod II. stupně, ve zbytku rozhodnutí potvrdila.
Krajský soud konstatoval, že po přezkoumání rozhodnutí vydaných žalovanou následně
po rozhodnutí, které je napadeno žalobou, není již mezi žalobcem a žalovanou sporné, že žalobce
je od 1. 2. 2004 částečně invalidní a od 1. 1. 2010 je tato invalidita invaliditou II. stupně. Sporný
je moment nároku na výplatu důchodu. Dle žalované žalobci sice náležel částečný invalidní
důchod od 1. 2. 2004, jeho doplatek za dobu před 1. 1. 2006 však nelze realizovat, neboť dle §55
odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. nárok na výplatu důchodu nebo jeho části zaniká uplynutím tří let
ode dne, za který důchod nebo jeho část náleží. Soud však v této souvislosti nemohl přehlédnout
situaci upravenou v ust. §56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., v platném znění, totiž
že důchod nebo jeho zvýšení se doplatí ode dne, od něhož důchod nebo jeho zvýšení náleží,
v případě, že důchod nebyl přiznán nebo byl vyplácen v nižší částce, než v jaké náleží, neboť byl
neprávem odepřen, anebo byl přiznán od pozdějšího data, než od jakého náleží, v důsledku
nesprávného postupu orgánu sociálního zabezpečení.
Ze spisu je patrné, že zdravotní stav žalobce byl posuzován lékařkou OSSZ v Nymburku
dne 16. 11. 2006, a to se závěrem, že žalobce není ani plně, ani částečně invalidní. Jak vyplývá
z posudku PK MPSV ČR v Hradci Králové ze dne 19. 11. 2009, tato posudková komise
považovala žalobce za částečně invalidního ode dne 1. 2. 2004, což žalovaná vzala za prokázané
ve svém rozhodnutí ze dne 15. 1. 2010, kdy žalobci od tohoto data částečný invalidní důchod
přiznala. Uvedla však, že nárok žalobce na doplatek důchodu za dobu před 1. 1. 2006 s poukazem
na §55 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. zanikl. Krajský soud však s ohledem na §56 odst. 1
písm. b) zákona č. 155/1995 Sb. tento názor nesdílel, neboť považoval za nesporné, že dne
16. 11. 2006 orgán sociálního zabezpečení nepostupoval správně, pokud nezjistil, že žalobce
je od 1. 2. 2004 částečně invalidní. V důsledku svého nesprávného postupu a zjištění
zapříčinil, že důchod nebyl žalobci v té době přiznán a nelze tak dospět k závěru, že nárok
žalobci na tuto dávku zanikl. Krajský soud proto napadené rozhodnutí žalované pro vadu řízení
zrušil (§78 odst. 4 s. ř. s.).
Stěžovatelka v kasační stížnosti uvedla, že souhlasí s krajským soudem pokud jde
o skutečnost, že nárok na částečný invalidní důchod vznikl žalobci od 1. 2. 2004, proto také byl
žalobci rozhodnutím ze dne 15. 1. 2010 od toho dne částečný invalidní důchod přiznán.
Neztotožňuje se však s právním názorem krajského soudu, že lze s ohledem na §56 odst. 1
písm. b) zákona č. 155/1995 Sb. realizovat doplatek tohoto důchodu od 1. 2. 2004, byť byl
neprávem odepřen v důsledku nesprávného postupu orgánu sociálního zabezpečení, který
spočíval v tom, že dne 16. 11. 2006 byl zdravotní stav žalobce posuzován lékařkou Okresní
správy sociálního zabezpečení v Nymburku a nebylo zjištěno, že je žalobce od 1. 2. 2004
invalidní.
Žalobce podal dne 17. 7. 2006 žádost o přiznání plného invalidního důchodu, která
mu byla zamítnuta rozhodnutím ze dne 3. 4. 2007, a to na základě posouzení zdravotního stavu
u Okresní správy sociálního zabezpečení v Nymburce dne 16. 11. 2006 s výsledkem, že žalobce
není plně invalidní, není ani částečně invalidní. Žalobce podal proti rozhodnutí žalobu, krajský
soud nechal vypracovat posudek Posudkovou komisi MPSV v Praze, která dospěla k závěru,
že žalobce se stal částečně invalidním od 4. 6. 2006, neboť jeho schopnost soustavné výdělečné
činnosti poklesla o 35 %. Po seznámení se s výsledkem posouzení vzal žalobce žalobu zpět
a řízení bylo zastaveno.
Přípisem ze dne 10. 6. 2008 Vězeňská služba České republiky, věznice Jiřice,
kde v té době žalobce vykonával trest odnětí svobody, žalované sdělila, že žalobce očekával
další písemné vyjádření, zda mu byl přiznán částečný invalidní důchod a novou žádost odmítal
sepsat. Stěžovatelce nezbylo, než toto sdělení považovat za žádost o částečný invalidní důchod.
Zahájila řízení a dne 13. 8. 2008 vydala rozhodnutí, kterým žalobci žádost o částečný invalidní
důchod zamítla z důvodu nesplnění podmínek §43 a §40 zákona č. 155/1995 Sb. Žalobce byl
uznán částečně invalidním od 4. 4. 2006, avšak ke dni vzniku invalidity nezískal potřebnou dobu
pojištění. Krajský soud toto rozhodnutí pro vady zrušil, stěžovatelka však rozhodnutím ze dne
18. 6. 2009 opětovně žádost zamítla z totožných důvodů.
Předmětné rozhodnutí ze dne 18. 6. 2009, které je předmětem soudního přezkumu,
pak bylo napadeno žalobou a Posudková komise MPSV v Hradci Králové k žádosti soudu zjistila,
že je žalobce částečně invalidním do 1. 2. 2004, a že jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti
poklesla o 35 %.
Dne 30. 11. 2009 žalobce doložil novou dobu pojištění a stěžovatelka vydala dne
15. 1. 2010 rozhodnutí, kterým podle §56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb. rozhodla
o přiznání částečného invalidního důchodu od 1. 2. 2004 ve výši 2476 Kč a o tom, že tento
částečný invalidní důchod považuje za invalidní důchod pro invaliditu prvého stupně. Oznámila
žalobci, že mu bude vyplácet důchod od února 2010 a doplatek důchodu za dobu od 1. 1. 2006
do 15. 2. 2010 ve výši 155 921 se mu poukazuje jako záloha.
Stěžovatelka k námitkám žalobce pak vydala rozhodnutí o námitkách, kterým rozhodnutí
ze dne 15. 1. 2010 zčásti změnila tak, že částečný invalidní důchod považuje od 1. 1. 2010
za invalidní důchod druhého stupně a ve zbytku rozhodnutí potvrdila. Vycházela z posouzení
zdravotního stavu lékařskou posudkovou službou Okresní správy sociálního zabezpečení
v Trutnově ze dne 16. 9. 2009 a stanovila pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti
na 50%.
Stěžovatelka zastává názor, že žalobci má být částečný invalidní důchod doplacen za dobu
od 10. 6. 2005, neboť podle čl. II bodu 14 zákona č. 306/2008 Sb. se důchod za dobu před
1. 1. 2009 nebo jeho zvýšení doplatí ve výši, v níž důchod správně náležel, nejvýše v rozsahu
stanoveném právními předpisy účinnými k 31. 12. 2008.
Podle §56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2008,
zjistí–li se, že důchod byl přiznán nebo je vyplácen v nižší částce, než v jaké náleží, nebo byl
neprávem odepřen, anebo byl přiznán od pozdějšího data, než od jakého náleží, důchod se zvýší
nebo přizná, a to ode dne, od něhož důchod nebo jeho zvýšení náleží, nejvýše však tři roky
nazpět ode dne zjištění nebo uplatnění nároku na důchod nebo jeho zvýšení; pro běh této lhůty
platí §55 odst. 2 věta třetí obdobně, tj. v tomto případě neběží po dobu řízení o důchodu.
Na této skutečnosti dle stěžovatelky nic nemění ust. §56 odst. 1 písm. b) zákona
č. 155/1995 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2009, kde je stanoveno, že důchod nebo jeho zvýšení
se však doplatí ode dne, od něhož důchod nebo jeho zvýšení náleží, v případě, že důchod nebyl
přiznán nebo byl vyplácen v nižší částce, než v jaké náleží, nebo byl neprávem odepřen, anebo
byl přiznán od pozdějšího data, než od jakého náleží, v důsledku nesprávného postupu orgánu
sociálního zabezpečení, protože s ohledem na čl. II bod 1 zákona č. 306/2008 Sb. o nárocích
na důchody, které vznikly před 1. lednem 2010 a o nichž nebylo do tohoto dne pravomocně
rozhodnuto a o přiznání, odnětí nebo změně výše těchto důchodů za dobu před tímto dnem,
i když o nich již bylo pravomocně rozhodnuto, se rozhodne podle právních předpisů účinných
před tímto dnem.
Stěžovatelka může v této věci vydat rozhodnutí, v němž rozhodne podle §43 zákona
č. 155/1995 Sb. o přiznání částečného invalidního důchodu od 1. 2. 2004 o tom, že se tento
částečný invalidní důchod považuje od 1. 1. 2010 podle čl. II zákona č. 306/2008 Sb. za invalidní
důchod pro invaliditu druhého stupně, a o tom, že výplata částečného invalidního důchodu náleží
ode dne 10. 6. 2005, jelikož za den zahájení řízení o částečném invalidním důchodu považuje
10. 6. 2008.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s rozsudkem krajského soudu
a dožadoval se přiznání penále za nedoplacený částečný invalidní důchod od 1. 2. 2004
do 15. 6. 2010.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž
zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti označenému rozsudku přípustná za podmínek
ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu i řízení, jež jeho
vydání předcházelo, v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., shledal přitom vady, k nimž musel
podle §109 odst. 3 s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti a dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná.
Nejvyšší správní soud předesílá, že soudní řízení ve správním soudnictví je ovládáno
dispoziční zásadou, která se projevuje tím, že řízení nemůže být vedeno bez návrhu a soud
v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu přezkoumává napadené výroky rozhodnutí
v mezích žalobních bodů (srov. §75 odst. 2 s. ř. s.). Předmět soudního řízení je určen obsahem
podaného návrhu na zahájení řízení - žaloby, která v případě řízení podle §65 a násl. s. ř. s.
směřuje proti jednomu či více konkrétně označeným rozhodnutím jednoho či více správních
orgánů. Označení napadeného rozhodnutí patří mezi základní náležitosti žaloby a v jejich výčtu
je uvedeno na prvním místě [§71 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], neboť jednoznačně určuje, čím se má
soud v řízení o žalobě zabývat. Z dispoziční zásady současně vyplývá, že soud - až na případné
zákonem stanovené výjimky - není oprávněn přezkoumávat jiná rozhodnutí, než proti kterým
žaloba směřuje.
Z obsahu soudního spisu je zřejmé, že žalobce žalobou napadl pouze rozhodnutí
žalované ze dne 18. 6. 2009, kterým mu nebyl přiznán částečný invalidní důchod pro nesplnění
podmínek ust. §40 a §43 zákona č. 155/1995 Sb. Žalobu ze dne 2. 7. 2009 žalobce nepodal,
ani nemohl směřovat proti rozhodnutím stěžovatelky ze dne 15. 1. 2010 a ze dne 25. 2. 2010,
jež v dané době ještě neexistovala.
Již z textu záhlaví napadeného rozsudku je evidentní, že se krajský soud odchýlil
od předmětu řízení vymezeného žalobou žalobce, neboť za předmět přezkumu označil
„rozhodnutí žalované ze dne 18. 6. 2009, č. 8005203602 ve znění rozhodnutí ze dne 15. 1. 2010
a 25. 2. 2010“. Soud tedy zřejmě vycházel z toho, že původní negativní rozhodnutí žalované
ze dne 18. 6. 2009, jež žalobce napadl žalobou, bylo později modifikováno rozhodnutím
stěžovatelky ze dne 15. 1. 2010 a 25. 2. 2010. Taková úvaha ovšem nemá oporu v zákonné
úpravě.
Rovněž v odůvodnění napadeného rozsudku se krajský soud zabýval pouze posledně
uvedenými rozhodnutími, ve vztahu k žalobou napadenému rozhodnutí ze dne 18. 6. 2009 pouze
vyslovil, že po vydání dvou rozhodnutí následujících po vydání rozhodnutí napadeného žalobou
již není sporné, že žalobce je od 1. 2. 2004 částečně invalidní. Takto však předmět řízení žalobou
vymezen nebyl. Tento vadný postup krajského soudu vychází z nesprávného pojetí a chybné
aplikace institutu uspokojení navrhovatele, upraveného v ustanovení §62 s. ř. s.
Podle odst. 1 tohoto ustanovení, dokud soud nerozhodl, může odpůrce vydat nové rozhodnutí
nebo opatření, popřípadě provést jiný úkon, jimiž navrhovatele uspokojí, nezasáhne-li tímto postupem práva
nebo povinnosti třetích osob. Svůj záměr navrhovatele uspokojit sdělí správní orgán soudu a vyžádá si správní
spisy, pokud je již soudu předložil.
Citované ustanovení, vedeno zásadou hospodárnosti, efektivity a subsidiarity soudní
ochrany umožňuje správním orgánům, aby samy mohly napravit svá případná pochybení, která
zjistí z obsahu žaloby či jiných úkonů během soudního řízení.
Taková situace nastala i v projednávané věci, kdy žalobce doložil další doby
pojištění a stěžovatelka vydala rozhodnutí ze dne 15. 1. 2010 a 25. 2. 2010 (aniž by soudu
sdělila, že zahájila postup podle §62 odst. 1 s. ř. s). V procesu uspokojení navrhovatele
má nezanedbatelnou roli soud, který tento proces řídí, účastníky řízení poučuje o jejich právech
a povinnostech a určuje lhůty k jednotlivým úkonům, aby nedošlo ke zbytečným průtahům
či nepřípustnému znevýhodnění některého z účastníků. Této povinnosti krajský soud nedbal,
neboť vůbec nepostupoval podle §62 odst. 2 s. ř. s.
Podle §62 odst. 3 s. ř. s., dojde-li oznámení odpůrce podle odstavce 2 soudu, vyzve předseda senátu
navrhovatele, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda je postupem správního orgánu uspokojen. Zmeškání této lhůty
nelze prominout. Podle §62 odst. 4 s. ř. s. soud řízení usnesením zastaví, sdělí-li navrhovatel, že je uspokojen.
Soud řízení zastaví i tehdy, nevyjádří-li se takto navrhovatel ve stanovené lhůtě, jestliže ze všech okolností případu
je zřejmé, že k jeho uspokojení došlo.
Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že podle §62 odst. 5 s. ř. s. rozhodnutí, opatření nebo úkon
podle odstavce 1 (téhož ustanovení) nabývá právní moci nebo obdobných právních účinků dnem právní moci
rozhodnutí soudu o zastavení řízení. Z tohoto ustanovení jednoznačně vyplývá, že rozhodnutí
stěžovatelky ze dne 15. 1. 2010 a 25. 2. 2010 nikdy nenabylo právní moci, a proto také nemohlo
být předmětem soudního přezkumu, který se omezuje na rozhodnutí pravomocná. Vzhledem
k tomu, že řízení o žalobě nebylo ukončeno jeho zastavením pro uspokojení žalobce, nemohou
mít tato rozhodnutí žádné účinky, natož vliv na předchozí rozhodnutí stěžovatelky. Důsledkem
napadeného rozsudku je tedy skutečnost, že rozhodnutí žalované ze dne 18. 6. 2009 zůstává
v právní moci, neboť k následujícím rozhodnutím stěžovatelky nelze přihlížet.
Uvedené rozhodnutí stěžovatelky ze dne 18. 6. 2009 je tak třeba posuzovat podle §75
s. ř. s. dle skutkového a právního stavu v době rozhodování správního orgánu a lze uzavřít,
že stěžovatelka mohla dospět k nosným závěrům vysloveným v předmětném rozhodnutí,
totiž že žalobce ke dni 4. 6. 2009 získal pouze 1 rok a 278 dnů pojištění, podmínku potřebné
doby pojištění ke dni 4. 6. 2009 nesplnil a nárok na částečný invalidní důchod mu nevznikl.
Neprokázal-li totiž žalobce potřebnou dobu pojištění pro nárok na částečný invalidní důchod
podle §44 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, a tato doba nevyplývá
ani z dávkového spisu, je žaloba proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o částečný invalidní důchod
nedůvodná.
Žalobce však v průběhu soudního řízení stěžovatelce doložil další doby pojištění,
což stěžovatelku vedlo k vydání rozhodnutí, k nímž se zdejší soud vyjádřil výše. Přestože závěry
krajského soudu již nebyly na místě, považuje zdejší soud za vhodné alespoň k těm, jež krajský
soud vyslovil, uvést z důvodů procesní ekonomie následující:
Podle §81 odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb. se řízení o přiznání dávky důchodového
pojištění zahajuje jen na základě písemné žádosti. Za den uplatnění nároku na dávku
se tak považuje den, kdy se oprávněný obrátil na příslušnou organizaci nebo na příslušný orgán
se žádostí o její přiznání. Žádost žalobce o přiznání plného invalidního důchodu ze dne
17. 7. 2006 byla zamítnuta, jelikož žalobce nebyl částečně ani plně invalidní a žalobce vzal žalobu
směřující proti tomuto rozhodnutí zpět. Pro nyní posuzované řízení byla tato žádost
bezpředmětná.
Zdejší soud připomíná, že stěžovatelka není povinna vyzývat a informovat pojištěnce
o možnosti podat žádost o přiznání důchodu, jelikož jí taková povinnost z žádného zákonného
ustanovení neplyne, žalobci lze ve vztahu k podání žádosti připomenout obecnou právní zásadu
„vigilantibus iura scripta sunt“ (bdělým náležejí práva), která vytváří rámec pro chování subjektů
práva směřující k realizaci svých zájmů právně relevantním chováním.
Za tohoto stavu, kdy žalobce dále neučinil žádný další úkon – žádost o částečný invalidní
důchod, jenž je ovšem předpokladem pro zahájení řízení, postupovala stěžovatelka vstřícně
a ve prospěch stěžovatele, pokud přípis Vězeňské služby ze dne 10. 6. 2008 považovala za žádost
o částečný důchod (§82 odst. 7 zákona č. 582/1991 Sb.).
Od tohoto data je rovněž nutno usuzovat na okamžik vzniku nároku na výplatu
částečného invalidního důchodu, který je třeba odlišit od vzniku nároku na důchod, jenž nezaniká
uplynutím času a v projednávané věci byl stanoven k 1. 2. 2004, tedy dnem, kdy byl postaven
na jisto vznik částečné invalidity žalobce při splnění požadovaných dob pojištění. Úvahy
krajského soudu však směřovaly k určení okamžiku nároku na výplatu důchodu.
Doložil–li tedy žalobce po vydání napadeného rozhodnutí, jímž byla jeho žádost
o invalidní důchod zamítnuta a které mělo být toliko předmětem přezkumu krajského soudu,
další doby pojištění, v důsledku čehož bylo již možno konstatovat vznik nároku na částečný
invalidní důchod, bylo na místě vydat rozhodnutí podle §56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., jak ostatně i stěžovatelka učinila.
Samotný nárok na dávku uplynutím času nezaniká. Vzhledem k tomu, že však prekluzi
podléhají jednotlivé splátky dávky, uplatní se pravidlo stanovené v §56 odst. 1 písm. b) zákona
v souvislosti s finanční účinností rozhodnutí o dávce. Dávka se proto přizná ode dne, od něhož
dávka nebo její zvýšení náleží, nejvýše však tři roky nazpět ode dne zjištění nebo uplatnění
nároku na dávku nebo její zvýšení. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka ve prospěch žalobce
považovala za žádost o přiznání částečného invalidního důchodu přípis Vězeňské služby ze dne
10. 6. 2008, měl žalobci náležet dle §56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění ve znění
účinném do 31. 12. 2008 nárok na výplatu důchodových dávek zpětně ode dne 10. 6. 2005,
tak jak stěžovatelka uváděla i v kasační stížnosti. Žádost o částečný invalidní důchod byla podána
před 1. 1. 2009 a přiznání dávky za tři roky nazpět ode dne uplatnění nároku koresponduje s čl. II
bodu 14 zákona č. 306/2008 Sb., tento postup je odůvodněný z hlediska rovného posuzování
důsledků stejné skutečnosti v období před účinností změny právní úpravy.
Krajský soud se ve svých úvahách opřel toliko o na danou věc neaplikovatelnou část
ustanovení §56 odst. 2 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb. týkající se situace doplacení důchodu
ode dne, od něhož důchod nebo jeho zvýšení náleží, neboť byl přiznán nebo byl vyplácen v nižší
částce, než v jaké náleží, neboť byl neprávem odepřen, anebo byl přiznán od pozdějšího data,
než od jakého náleží, v důsledku nesprávného postupu orgánu sociálního zabezpečení. Jakkoliv
je v dané věci aplikovatelnost daného ustanovení přechodnými ustanoveními zákona č. 306/2008 Sb. vyloučena, jak již správně přednesla stěžovatelka, lze jej aplikovat zejména tehdy, jestliže
orgán sociálního zabezpečení přehlédne okolnost, která již byla obsažena v podkladech v době
rozhodování, použije nesprávných podkladů, dopustí se početní chyby, zamění podkladový
materiál, chybně stanoví věk potřebný pro vznik nároku na důchod, provede snížení důchodu,
přestože k němu dojít nemělo, nezvýší důchod, přestože ke zvýšení dojít mělo (zejména
při hromadném zvyšování důchodů). Jedná se tedy o na věc nedopadající situaci, kdy má orgán
sociálního zabezpečení v době rozhodování k dispozici všechny poklady plně a jednoznačně
prokazující důchodové nároky oprávněného.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že krajský soud neaplikoval ustanovení §62 s. ř. s.
a při meritorním přezkumu rozhodnutí o nepřiznání částečného invalidního důchodu zohlednil
a přezkoumal nepravomocná rozhodnutí vydaná stěžovatelkou ve snaze uspokojit žalobce,
čímž zatížil řízení zásadní vadou a způsobil nezákonnost svého rozsudku [§1 03 odst. 1 písm. d)
s. ř. s.]. Toto pochybení krajského soudu je natolik závažné, že k němu kasační soud musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Nejvyšší správní soud proto napadený rozsudek krajského
soudu z důvodu podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s. zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí. Na krajském soudu tedy nyní bude, aby řádně
dokončil postup podle §62 s. ř. s. a nebudou-li dány podmínky pro zastavení řízení, v mezích
žalobních bodů přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí stěžovatelky ze dne 18. 6. 2009.
Podle §110 odst. 2 s. ř. s. krajský soud v novém rozhodnutí ve věci rozhodne i o náhradě
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2011
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu