ECLI:CZ:NSS:2011:3.ANS.7.2011:180
sp. zn. 3 Ans 7/2011 - 180
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: S. M.,
zast. JUDr. Vlastimilem Vezdenkem, advokátem se sídlem Opava, Hauerova 3, proti žalované:
Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020,
o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalované, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2010, č. j. 9 Ca 301/2008 - 122,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatele, advokátu JUDr. Vlastimilu Vezdenkovi,
se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 2880 Kč. Tato částka bude
jmenovanému vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci
tohoto rozhodnutí. Náklady právního zastoupení stěžovatele nese stát.
Odůvodnění:
Žalobou podanou k Městskému soudu v Praze se žalobce domáhal vydání rozsudku,
kterým by soud uložil žalované povinnost vydat rozhodnutí o žádosti žalobce ze dne 12. 5. 2006.
Tímto podáním navrhl žalobce, aby žalovaná nevyplatila z jeho účtu peníze Psychiatrické léčebně
Šternberk za jeho násilné protiprávní zadržení.
Soud neshledal žalobu důvodnou. Zákon č. 48/1997, o veřejném zdravotním pojištění
(dále jen „zákon č. 48/1997 Sb.“), ani žádný jiný obecně závazný předpis nepřiznává žalobci
právo iniciovat svým návrhem správní řízení, jehož výsledkem by bylo rozhodnutí o nevyplacení
úhrady za poskytnutou zdravotní péči, resp. neukládá žalované povinnost vést o takovém návrhu
správní řízení a rozhodnout o něm. Způsob kontroly využívání a poskytování zdravotní péče
hrazené ze zdravotního pojištění prováděné zdravotními pojišťovnami je upraven v §42 zákona
č. 48/1997 Sb. Podle druhého odstavce tohoto ustanovení provádějí zdravotní pojišťovny
kontrolní činnost prostřednictvím informačních dat v rozsahu stanoveném zákonem a činností
revizních lékařů. Další kontrolní činnost provádějí odborní pracovníci ve zdravotnictví způsobilí
k revizní činnosti. Pokud kontrola prokáže neoprávněnost nebo nesprávnost vyúčtování
zdravotní péče, zdravotní pojišťovna takovou péči neuhradí.
Z uvedeného je podle soudu zřejmé, že kontrola využívání a poskytování zdravotní péče
hrazené ze zdravotního pojištění prováděná zdravotními pojišťovnami ve vztahu ke smluvním
zdravotnickým zařízením neprobíhá v režimu správního řádu a není završena vydáním správního
rozhodnutí o poskytnutí či neposkytnutí úhrady za vykázanou zdravotní péči. Režim správního
řádu na věc nedopadá již z toho důvodu, že úhrada zdravotní péče jednotlivým zdravotnickým
zařízením není plněním povinnosti založené správním aktem. Ze strany zdravotnických
pojišťoven se jedná o plnění povinnosti vyplývající ze smlouvy o poskytování zdravotní péče,
kterou zdravotní pojišťovny uzavírají se zdravotnickými zařízeními.
Je-li v rámci prováděné kontrolní činnosti prokázána oprávněnost a správnost vyúčtování
zdravotní péče, je zdravotní pojišťovna bez dalšího, tj. aniž by vydávala jakékoli správní
rozhodnutí, povinna zdravotnickému zařízení vyúčtovanou péči uhradit. V případě, že kontrola
prokáže neoprávněnost nebo nesprávnost vyúčtované zdravotní péče, pojišťovna takovou péči
neuhradí. Ani v tomto případě zákon zdravotní pojišťovně neukládá povinnost vydávat správní
rozhodnutí o odepření úhrady. Je na příslušném zdravotnickém zařízení, které sporné vyúčtování
předložilo, aby se u soudu domáhalo splnění smluvní povinnosti uhradit vyúčtovanou zdravotní
péči, považuje-li kontrolní závěr pojišťovny o neoprávněnosti či nesprávnosti vyúčtování
za mylný.
Zákon č. 48/1997 Sb. přiznává pojištěncům právo podílet se na kontrole poskytnuté
zdravotní péče hrazené zdravotním pojištěním [§11 odst. 1 písm. f)] a též právo podílet
se na kontrole zdravotních pojišťoven (§43 odst. 2). Pojištěnci mohou svými podněty iniciovat
kontrolní činnost prováděnou zdravotnickými pojišťovnami ve vztahu ke smluvním
zdravotnickým zařízením, mají-li z jakýchkoliv důvodů za to, že ze strany zdravotnických zařízení
dochází k neoprávněnému či nesprávnému účtování zdravotní péče. Zákon však pojištěncům
nepřiznává právo iniciovat svým návrhem správní řízení, ve kterém by bylo formou správního
aktu rozhodováno o vyplacení či odepření úhrady poskytnuté zdravotní péče. Je tomu tak i proto,
že předmětem kontrolní činnosti prováděné zdravotními pojišťovnami nejsou práva
či povinnosti jednotlivých pojištěnců, a výsledek kontrolní činnosti nezasahuje do jejich právní
sféry.
Podání žalobce ze dne 12. 5. 2006 je vzhledem k uvedenému toliko podnětem k zahájení
kontrolní činnosti žalovanou, nikoliv návrhem na zahájení správního řízení, ve kterém by byla
žalovaná povinna vydat rozhodnutí. Žalovaná na toto podání zareagovala v souladu se zákonem,
o čemž svědčí její dopis ze dne 18. 5. 2006, kterým žalobci oznámila, že na základě jeho podnětu
odmítla úhradu vykázané péče na osobu žalobce za dobu jeho pobytu v Psychiatrické léčebně
Šternberk, a to do doby, než bude úhrada nákladů na zdravotní péči p otvrzena jako oprávněná.
Z vyjádření žalované k žalobě vyplývá, že skutečnosti uvedené v žalobě prošetřila formou
kontrolní a revizní činnosti provedené v souladu s §42 zákona č. 48/1997 Sb. Zdravotní péče
vykázaná Psychiatrickou léčebnou Šternberk za léčení žalobce nebyla shledána neoprávněnou,
proto nebyl dán důvod úhradu neprovést.
Rozsudek Městského soudu v Praze napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační
stížností. Rozsudek je dle jeho názoru zmatečný. Soud jednal svévolně v nepřítomnosti
stěžovatele, čímž porušil jeho ústavní práva (čl. 3, 4, 10 a 96 odst. 2 Ústavy). Do Všeobecné
zdravotní pojišťovny ČR nikdy nevstoupil, nic nepodepsal, nikdo s ním nejednal. Sám dal
žalované výpověď, která nabyla právní moci. V psychiatrické léčebně Šternberk na léčení nikdy
nebyl.
Kasační stížnost doplnil soudem ustanovený advokát
takto:Stěžovatel napadá rozsudek
Městského soudu v Praze z důvodu vymezeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), tj. pro nezákonnost spočívající v nesprávném
právním posouzení věci. Stěžovatel se neztotožnil s právním názorem soudu, že žádný právní
předpis nepřiznává žalobci právo iniciovat svým návrhem správní řízení, jehož výsledkem by bylo
rozhodnutí žalované o nevyplacení úhrady za zdravotní péči poskytnutou žalobci Psychiatrickou
léčebnou Šternberk, resp. že žádný právní předpis neukládá žalované povinnost vést o takovém
návrhu správní řízení a rozhodnout o něm. Stěžovatel je přesvědčen, že byl oprávněn takový
návrh podat (žádný obecně závazný předpis mu podání návrhu nezakazuje) a že žalovaná
na druhé straně byla povinna o tomto jeho návrhu v rámci správního řízení rozhodnout. Protože
se tak nestalo, byl žalobce oprávněn za splnění zákonných podmínek podat žalobu proti žalované
a domáhat se jí, aby soud uložil žalované povinnost příslušné rozhodnutí ve věci samé vydat.
Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podáním doručeným soudu dne 21. 7. 2011 následně stěžovatel namítl podjatost soudců
Nejvyššího správního soudu dle §8 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“), navrhl zrušení soudního řádu správního a zrušení Nejvyššího správního
soudu, neboť jak zákon, tak činnost soudu jsou v rozporu s ústavním pořádkem ČR.
Dříve než se Nejvyšší správní soud jal přezkoumávat napadený rozsudek, zabýval se shora
uvedenou námitkou podjatosti soudců Nejvyššího správního soudu.
Podle §8 odst. 1 s. ř. s. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže
se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod
pochybovat o jejich nepodjatosti. Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání
nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním řízení. Důvodem
k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané
věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
Podle §8 odst. 2 s. ř. s. je z obdobných důvodů vyloučena i jiná osoba, která
se bezprostředně podílí na výkonu pravomoci soudu, a též tlumočník a znalec.
Podle §8 odst. 3 s. ř. s. soudce, který zjistí důvod své podjatosti, oznámí takovou
skutečnost předsedovi soudu a v řízení zatím může provést jen takové úkony, které nesnesou
odkladu. Předseda soudu na jeho místo určí podle rozvrhu práce jiného soudce nebo jiný senát.
Má-li předseda soudu za to, že není dán důvod podjatosti soudce, nebo týká -li se věc předsedy
soudu, rozhodne o vyloučení Nejvyšší správní soud usnesením, a jde -li o soudce Nejvyššího
správního soudu, jiný jeho senát.
Stěžovatelovo přesvědčení o tom, že všichni soudci Nejvyššího správního soudu jsou
z projednávání jeho věci vyloučeni, je třeba odmítnout. Podjatost je podle citované právní úpravy
koncipována jako faktor subjektivního vztahu soudce či soudní osoby k věci, k účastníkům nebo
jejich zástupcům. Ze stěžovatelova paušálního blíže nezdůvodněného a nijak nespecifikovaného
tvrzení o podjatosti soudců Nejvyššího správního soudu ovšem nelze zjistit, v čem stěžovatel
spatřuje individuální důvody podjatosti soudců rozhodujících ve věci, a nelze se s ním proto
jakkoli vypořádávat. Třetí senát proto neshledal důvod pro postup podle §8 odst. 3 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal rozsudek Městského soudu v Praze v rozsahu
uplatněných stížních bodů, avšak po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Podle §79 odst. 1 s. ř. s. se může ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které
procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti
správního orgánu, žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat
rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. To neplatí, spojuje -li zvláštní zákon s nečinností
správního orgánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu nebo jiný právní důsledek.
Podle §79 odst. 2 s. ř. s. je ž alovaným správní orgán, který podle žalobního tvrzení
má povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení.
Pro to, aby mohla být žaloba na ochranu proti nečinnosti správního orgánu úspěšná,
je třeba splnění dvou základních podmínek kumulativně. Jednak zde musí existovat povinnost
správního orgánu vydat rozhodnutí ve smyslu §65 s. ř. s., jednak musí být tak ové rozhodnutí způsobilé
zasáhnout do žalobcových práv.
Jak již správně rozvedl Městský soud v Praze v napadeném rozsudku, žalovaná není podle
zákona povinna vést o stěžovatelově návrhu správní řízení ani v takovém řízení vydat správní
rozhodnutí. Důvodů, proč je tomu tak, je více ro. Předně se návrh stěžovatele týká smluvního
vztahu mezi žalovanou a dotčeným zdravotnickým zařízením. Tzn. nejedná se o vztah
administrativní nadřízenosti a podřízenosti (alespoň v klasickém slova smyslu jistě ne), ve kterém
sice žalovaná kontroluje oprávněnost či správnost vyúčtování poskytnuté zdravotní péče, nečiní
tak ovšem ve správním řízení, nýbrž faktickými úkony k tomu oprávněných osob. Mechanismus
kontroly je tedy zákonem konstruován odlišně, než stěžovatel požadoval, a jeho žádosti proto
nebylo možné vyhovět. Lze tedy shrnout, že v daném případě neexistují žádná práva
či povinnosti, o nichž by bylo možné rozhodovat ve správním řízení ve smyslu §9 správního
řádu, a požadavek stěžovatele je proto neoprávněný .
Z výše uvedeného je rovněž zřejmé, že stěžovatel není účastníkem právního vztahu,
ve kterém se dožaduje zahájení správního řízení, a jednání pojišťovny se nedotýká přímo
jeho veřejných subjektivních práv (§2 s. ř. s.).
K uvedenému srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2004,
č. j. 1 Ans 1/2003 - 50, www.nssoud.cz, podle kterého se lze žalobou na nečinnost „domáhat
ochrany u soudu jen tehdy, pokud je správní orgán nečinný při vydání rozhodnutí, jímž má být založeno, změněno,
zrušeno nebo závazně určeno právo nebo povinnost žalobce. Jestliže úkon správního orgánu nemůže zasáhnout
do práv a povinností žalobce (není rozhodnutím ve smyslu legislativní zkratky §65 odst. 1 s. ř. s.), není
v pravomoci soudu poskytovat ve správním soudnictví ochranu proti správnímu orgánu, který je s provedením
takového úkonu v prodlení; nemůže proto rozhodnout o povinnosti správního orgánu úkon provést“.
Je tak možno uzavřít, že a ni jedna z výše popsaných podmínek úspěšnosti podané žaloby
není v projednávané věci splněna. Pokud jde o právní posouzení, ztotožňuje se Nejvyšší správní
soud zcela se závěry napadeného rozsudku, na jehož odůvodnění v podrobnostech v plném
rozsahu odkazuje.
Namítal-li nakonec stěžovatel, že s ním nebylo bez jeho souhlasu před Městským soudem
v Praze jednáno, ani tato námitka není oprávněná. Stěžovatel byl předvolán k ústnímu jednání
na 15. 12. 2010, předvolání bylo doručeno jeho právnímu zástupci dne 22. 11. 2010. O tomto
se stěžovatel zjevně dozvěděl, neboť přípisem ze dne 3. 12. 2010 oznámil soudu, že se k jednání
nedostaví. Ani postupem soudu tedy nebyl stěžovatel na svých právech jakkoli zkrácen.
Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že rozsudek
Městského soudu v Praze netrpí vadou ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. , a proto kasační
stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl jako nedůvodnou.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, žalovaná měla ve věci úspěch, žádné náklady jí však
v souvislosti s řízením o kasační stížnosti prokazatelně nevznikly. Soud proto právo na náhradu
nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Ustanovenému zástupci stěžovatele náleží v souladu s §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odměna
za jeden úkon právní služby učiněný v řízení o kasační stížnosti ve výši 2100 Kč a náhrada
hotových výdajů podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky ve výši paušální částky 300 Kč. Protože
je ustanovený advokát plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku
odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování
a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35
odst. 7 s. ř. s.). Částka daně z přidané hodnoty vypočtená dle §37 odst. 1 a §47 odst. 4 zákona
č. 235/2004 Sb. činí 480 Kč. Ustanovenému zástupci se tedy přiznává náhrada nákladů v celkové
výši 2880 Kč. Uvedená částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců
od právní moci tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení stěžovatele nese dle ust . §60
odst. 4 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s. ).
V Brně dne 18. srpna 2011
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu