ECLI:CZ:NSS:2011:3.AS.4.2010:171
sp. zn. 3 As 4/2010 - 171
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: Ch. A.,
zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Praha 1, Václavské nám. 21, proti
žalovanému: Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Praha 3, Olšanská 2,
o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 1. 2009, č. j. CPR-14449/ČJ-2008-9CPR-V243,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2009,
č. j. 10 Ca 28/2009 - 54,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2009, č. j. 10 Ca 28/2009 - 54,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Praha, Inspektorátu
cizinecké policie Praha, ze dne 22. 9. 2008, č. j. CPPH-7907/ČJ-2008-60-KP, bylo rozhodnuto
o žalobcově vyhoštění podle §119 odst. 2 písm. b) v návaznosti na §119 odst. 1 písm. a) bod 3
a §119 odst. 1 písm. c) bod 2 a 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon č. 326/1999 Sb.“), s dobo u, po kterou
mu nelze umožnit vstup na území stanovenou na 5 let. Doba vycestování byla podle §118 odst. 1
zákona č. 326/1999 Sb. stanovena 15 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. Podle §120a
odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb. se na žalobce nevztahoval důvod znemožňující vycestování.
Rozhodnutím ze dne 15. 1. 2009, č. j. CPR-14449/ČJ-2008-9CPR-V243, žalovaný zamítl
žalobcovo odvolání a prvoinstanční správní rozhodnutí potvrdil.
Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Městského soudu v Praze, který jeho žalobu
zamítl jako nedůvodnou. Soud vycházel z následujícího skutkového stavu:
Žalobce přicestoval na území ČR dne 10. 6. 2004 přes hraniční přechod Praha-Ruzyně,
a to na základě platného víza, které mu bylo uděleno k pobytu do 90 dnů, s dobou platnosti
od 15. 2. 2004 do 15. 6. 2004 a opravňovalo jej k pobytu v této době po dobu 14 dnů. V době
platnosti víza však z území nevycestoval ani jiným způsobem svůj pobyt nelegalizoval a ode dne
16. 6. 2004 se zdržoval na území ČR neoprávněně. Proto byl žalobce rozhodnutím Policie ČR,
Oblastním ředitelstvím služby cizinecké a pohraniční policie Ostrava, ze dne 11. 3. 2005,
č.j. SCPP-405/OV-III-2005, ve spojení s rozhodnutím Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké
a pohraniční policie, ze dne 22. 4. 2005, č. j. SCPP-1412/C-233-2005, vyhoštěn na dobu dvou let
a lhůta k vycestování byla stanovena v délce 5 dnů od okamžiku, kdy cizinec pozbude postavení
žadatele o udělení azylu. Tohoto postavení žalobce pozbyl dnem 10. 3. 2006. Následně mu byl
udělen výjezdní příkaz s platností do 12. 10. 2006.
Dne 23. 6. 2006 uzavřel žalobce manželství s J. F., občankou ČR.
Dne 20. 3. 2008 se žalobce dostavil na správní orgán prvního stupně s žádostí o udělení
víza. S ohledem na shora zjištěné skutečnosti bylo opatřením z téhož dne zah ájeno řízení
o správním vyhoštění žalobce. Ve svém vyjádření ze dne 20. 3. 2008 žalobce mimo jiné
uvedl, že po ukončení azylového řízení v poslední den platnosti posledního výjezdního
příkazu nelegálně opustil území ČR schovaný v prostoru nákladního auta. Poté pobýval v Itálii,
a to až do 14. 3. 2008, kdy přicestoval linkovým autobusem zpět do ČR. Dne 21. 3. 2008
byl žalobce rozhodnutím správního orgánu prvního stupně vyhoštěn na dobu 7 let (č.j. CPPH-
7907/ČJ-2008-60-KP). Toto rozhodnutí žalovaný na základě podaného odvolání zrušil a věc
vrátil prvostupňovému správnímu orgánu k dalšímu řízení.
Při novém projednání jednal správní orgán jako s účastníky řízení kromě žalobce
a jeho manželky J. F. také s panem B . A., strýcem žalobce, a paní P. F., která prohlásila, že je
družkou žalobce. Na základě nově zjištěného skutkového stavu rozhodl správní orgán prvního
stupně, jak bylo uvedeno v úvodu. V rozhodnutí mimo jiné uvedl, že rozpory ve výpovědích
žalobce a jeho manželky o jejich seznámení, svatebním obřadu, z působu soužití, včetně žalobcem
tvrzeného pobytu v Itálii jednoznačně svědčí o tom, že se jedná o manželství účelové, uzavřené s
cílem oklamat správní orgán a zajistit si legalizaci pobytu na území ČR. Tento vztah tedy podle
správního orgánu nereprezentuje skutečné rodinné a citové vazby. Existence vztahu s P. F. stejně
jako sdílení společné domácnosti a deklarovaná hloubka vztahu pak podle správního orgánu
neznamená automaticky, že by měla být shledána nemožnost vycestování z České republiky.
Prvoinstanční správní orgán dospěl k závěru, že žalobce svým jednáním naplnil podmínky
správního vyhoštění dle §119 odst. 2 písm. b) v návaznosti na §119 odst. 1 písm. a) bod 3
a §119 odst. 1 písm. c) bod 2 a 3 zákona č. 326/1999 Sb., neboť závažným způsobem naruš il
veřejný pořádek na území ČR. Za narušení veřejného pořádku lze považovat stav, kdy nejsou
dodržována pravidla chování stanovená v předpisech, popř. pravidla jimi nevyjádřená, která jsou
považována obecně za podmínku pokojného stavu. Žalobce svým jednáním závažným způsobem
spočívajícím v opakovaném protiprávním jednání, za které byl opakovaně řešen, veřejný pořádek
narušil.
Podané odvolání žalovaný zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Jelikož bylo zjištěno,
že žalobce uzavřel dne 23. 6. 2006 manželství s občankou ČR a následně bylo zjištěno, že žalobce
má na území ČR přítelkyni P. F. a strýce B. A., oba občany ČR, bylo na žalobce pohlíženo jako na
rodinného příslušníka občana EU. Pokud jde o možný zásah do rodinného a soukromého
života, žalovaný uvedl, že správní orgán prvního stupně se jím dostatečně zabýval. Žalovaný pak
dospěl k závěru, že nebyla prokázána žádná trvalá rodinná nebo soukromá vazba. V případě
manželky J. F. se nejedná o rodinné soužití, neboť manželé žijí odděleně a probíhá rozvodové
řízení. V případě vztahu s P. F. žalovaný uvedl, že o zásah podle §119a odst. 2 zákona č.
326/1999 Sb. by se jednalo v případě, kdy by šlo o natolik dlouhodobý a intenzivní vztah,
nejčastěji pak dlouhodobé manželství nebo rodinu s dětmi, aby i s ohledem na stupeň integrace
jednotlivých členů rodiny a nemožnost zpětné integrace v zemi původu cizince bylo možné zcela
vyloučit reálnou možnost případného následování ostatních členů domácnosti do země původu
vyhošťované osoby. Takové intenzity vztah s P. F. a strýcem žalobce podle žalovaného
nedosahuje.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl Městský soud v Praze k závěru
o nedůvodnosti podané žaloby. Soud se ztotožnil se závěrem žalovaného, že žádný z žalobcem
tvrzených vztahů není možno považovat za vztah, který by měl být překážkou pro uložení
správního vyhoštění. Pokud jde o manželku, sám žalobce uvedl, že manželství je v rozvodovém
řízení, takže v tomto případě nemůže být o zásahu do soukromého nebo rodinného života
řeči, zvláště za situace, kdy se jednalo pouze o manželství účelové, byť postavení žalobce
jako rodinného příslušníka občana EU vyplývalo nepochybně z toho, že jeho manželka J. F. je
občankou ČR. Existenci vztahu a společné domácnosti s P. F., rovněž občankou ČR správní
orgány uznaly, tento vztah však vzhledem k vyjádření obou zúčastněných nemohl být posouzen
jako natolik dlouhodobý a intenzivní, aby mohl být překážkou vyhoštění.
Soud nepřisvědčil námitce, podle níž správní orgány nedostatečně prokázaly maření
výkonu předchozího rozhodnutí o správním vyhoštění. Správním orgánům nelze podle soudu
vyčítat, že nevycházely z žalobcových tvrzení o jeho pobytu v Itálii (12. 10. 2006 až 14. 3. 2008).
Toto tvrzení žalobce nijak nedoložil a naopak bylo zpochybněno jeho následnými vyjádřeními
a dalšími podklady pro rozhodnutí. Správní orgány proto byly oprávněny učinit si závěr,
že žalobce z území ČR nevycestoval, a mařil tedy výkon rozhodnutí o správním vyhoštění.
Po správním orgánu nelze podle soudu žádat, aby prokazoval, že žalobce nelegálně vycestoval
schován v prostoru nákladního auta, aby se vyhnul hraniční kontrole, protože neměl platné
vízum do sousedních států a do Alžírska nechtěl. Tvrzené datum návratu z Itálie je v rozporu
nejen s jeho dalším tvrzením o společném soužití s P. F. od dubna 2007, ale i údaji uváděnými
ostatními účastníky řízení. Nad rámec soud podotkl, že pokud by žalobce opustil území ČR jím
tvrzeným způsobem, šlo by o porušení zákonných povinností rovněž [srov. §119 odst. 1 písm. b)
zákona č. 326/1999 Sb.].
Pokud žalobce tvrdil, že z jeho strany nedošlo k narušení veřejného přádku zvlášť
závažným způsobem, lze opak dovodit z pouhé skutečnosti, že žalobce uzavřel účelové
manželství s J. F. V této souvislosti odkázal Městský soud v Praze na rozsudek zdejšího soudu ze
dne 16. 5. 2007, č. j. 2 As 78/2006 - 64, publ. pod č. 1335/2007 Sb. NSS.
V odůvodnění správních rozhodnutí obou stupňů (byť podle soudu ne zcela
pregnantních) jsou popsány všechny skutečnosti, které je vedly k závěru o tom, že žalobce
závažným způsobem narušuje veřejný pořádek. Poukázaly na účelový sňatek s J. F., na to, že
žalobce před vydáním prvního rozhodnutí o vyhoštění pobýval na území ČR neoprávněně, po
tomto rozhodnutí a ukončení azylového řízení území ve stanovené lhůtě neopustil a mařil tím
uložené správní vyhoštění a ani po vypršení doby platnosti tohoto vyhoštění nijak dále
nelegalizoval svůj pobyt a opět pobýval na území ČR v rozporu se zákonem č. 326/1999 Sb. Ve
druhém správním řízení o vyhoštění uváděl nepravdivé informace s cílem ovlivnit rozhodování
správních orgánů. Podle soudu tak žalobci muselo být zřejmé, z čeho vycházejí úvahy správních
orgánů k otázce narušení veřejného pořádku.
Rozsudek Městského soudu v Praze napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační
stížností z důvodů vymezených v §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Má za to, že žalovaný, ja kož i soud nedostatečně zjistili
skutečný stav věci ve vztahu k údajnému maření výkonu úředního rozhodnutí. Aby mohly
správní orgány uzavřít, že stěžovatel skutečně úřední rozhodnutí o správním vyhoštění
mařil, musely by podle něj prokázat, že po uplynutí lhůt stanovených v tomto rozhodnutí
pobýval na území ČR. Důkazní břemeno přitom v žá dném případě nenese stěžovatel.
Pokud se mu nepodaří prokázat, že z území ČR vycestoval, nemůže to podle něj znamenat,
že se naopak podařilo prokázat, že po celou dobu platnosti správního vyhoštění pobýval
na území ČR. Je na správních orgánech, aby jednoznačně bez důvodných pochybností prokázaly,
že se stěžovatel na území ČR nacházel; k takovému závěru však podle stěžovatele nebyly splněny
podmínky ve smyslu §3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Skutková zjištění žalovaného
tedy nemají oporu ve spisovém materiálu.
Pokud Městský soud v Praze vycházel při hodnocení porušení veřejného pořádku
také z toho, že stěžovatel uzavřel fiktivní manželství, upozornil stěžovatel, že takový obsah
žalovaný pojmu narušení veřejného pořádku nedával. Stěžovatel brojil proti rozhodnutí
žalovaného, a nelze mu proto vytýkat, že závěry o svém manželství nerozporoval, neboť k tomu
nebyl důvod. Soud podle jeho názoru hodnotil tuto otázku účelově tak, aby odpovídala
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2007, č. j. 2 As 78/2006 - 64, a nepřípustně
tím nahrazoval činnost žalovaného, jakož i správního orgánu prvního stupně.
Stěžovatel dále odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2009,
č. j. 5 As 51/2009, podle kterého je třeba pojem veřejný pořádek vykládat eurokonformě,
tedy zejména v souladu s judikaturou Evropského soudního dvora. Podle tohoto rozsudku
ani opakované porušení zákonů České republiky nutně nemusí být porušením veřejného pořádku
ve smyslu eurokonformního výkladu a samo sobě nemusí znamenat trvající ohrožení veřejného
pořádku. Stěžovatel dále odkázal na směrnici č. 2004/38/ES, podle jejíhož čl. 27 odst. 2 musí být
opatření přijatá z důvodu veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti v souladu se zásadou
přiměřenosti a musí být založena výlučně na osobním chování dotyčné os oby. Toto pak musí
představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů
společnosti. Ani opakované porušení zákonů České republiky, které je přičítáno stěžovateli,
proto nemusí být nutně porušením veřejného pořádku ve smyslu eurokonformního výkladu
a samo o sobě nemusí znamenat trvající ohrožení veřejného pořádku.
Podle názoru stěžovatele je tak za narušení veřejného pořádku nutno považovat takové
protiprávní jednání, které přinejmenším jednoznačně překračuje intenzitu jednání popsaného
v některých ze skutkových podstat trestných činů uvedených v trestním zákoně. Český
zákonodárce navíc okruh protiprávních jednání pro případnou aplikaci §119 odst. 2 písm. b)
dále zúžil, když stanovil podmínku, že se musí jednat o nar ušení veřejného pořádku závažným
způsobem. Presumuje tak jednoznačně intenzivnější zásah než pouhé narušení veřejného
pořádku předpokládaného směrnicí.
Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ve věci rozhodující třetí senát Nejvyššího správního soudu dospěl k závěru, že dosavadní
judikatura Nejvyššího správního soudu je při výkladu pojmu „závažné narušení veřejného pořádku“
rozporná, a věc proto postoupil podle §17 odst. 1 s. ř. s. k rozhodnutí rozšířenému senátu
(srov. usnesení ze dne 5. 5. 2010, č. j. 3 As 4/2010 - 129, www.nssoud.cz).
Rozšířený senát dospěl v usnesení ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010 - 151,
www.nssoud.cz, předně k závěru o částečné nepřezkoumatelnosti rozsudku Městského soudu
v Praze, a to z toho důvodu, že zahrnul pod pojem narušení veřejného pořádku také údajné
fiktivní manželství stěžovatele, byť tak samotný správní orgán neučinil. Rozsudek tudíž v této
části „nemá dostatečně pevný skutkový základ a nelze na něj tedy v tomto ohledu navázat“ . Tato částečná
nepřezkoumatelnost nicméně podle rozšířeného senátu „neznemožňuje zabývat se nadále jinými
skutkovými či právními otázkami, které mají význam pro následné řízení a rozhodnutí ve věci (k tomu srov.
usnesení rozšířeného senátu z 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 74, č. 1566/2008 Sb. NSS)“ .
Rozšířený senát vyslovil dále nesouhlas se třetím senátem v tom, že eurokonformní
výklad by byl na místě pouze v případě, pokud cizinec využil práva volného pohybu (srov. čl. 3
odst. 1 směrnice 2004/38/ES). Je sice pravdou, že směrnice 2004/38/ES se vztahuje na občany
Unie, kteří se stěhují do jiného členského státu, než jehož jsou státními příslušníky,
nebo v takovém členském státě pobývají, a na jejich rodinné příslušníky (srov. čl. 3 odst. 1
směrnice). (Ostatně i Soudní dvůr potvrdil, že „právo pobytu v členském státě přísluší na základě směrnice
2004/38/ES nikoli všem státním příslušníkům třetích zemí, ale pou ze těm státním příslušníkům třetích zemí,
kteří jsou ve smyslu čl. 2 bodu 2 této směrnice rodinnými příslušníky občana Unie, který využil své právo volného
pohybu“ – k uvedenému srov. bod 73 rozsudku ve věci Metock z 25. 7. 2008, C-127/08, Sb. rozh.,
s. I-6241; body 35 až 43 rozsudku ve věci McCarthy z 5. 5. 2011, C-434/09.) Na stranu druhou
však na základě přijetí §15a odst. 5 ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí žalovaného (dnes
se jedná o odst. 4), podle kterého se ustanovení cizineckého zákona týk ající se rodinného
příslušníka občana Evropské unie použijí i na cizince, který je rodinným příslušníkem státního
občana České republiky, „došlo z vůle vnitrostátního zákonodárce nad rámec požadavků vyplývajících
z unijního práva ke zrovnoprávnění rodinných příslušníků občanů ČR s rodinnými příslušníky občanů EU“.
Takovýto úmysl zákonodárce je ostatně zřejmý i z důvodové zprávy k zákonu č. 161/2006 Sb.
Situace, kdy se právní řád členského státu EU snaží zrovnoprávnit své občany s občany
jiných členských států, resp. rodinné příslušníky svých občanů s rodinnými příslušníky občanů
jiných členských států, není přitom situací nijak výjimečnou či dokonce nepřípustnou. Zmíněný
postup aprobovalo již samotné unijní právo, např. rozsudkem Soudního dvora ve věci Dzodzi
proti Belgii z 18. 10. 1990 (C-297/88 a C-197/89, Recueil, s. I-3763), ze kterého jasně vyplývá,
že unijní právo může být použitelné nepřímo, tedy pouze na základě odkazu obsaženého
ve vnitrostátním právu. „Vnitrostátní norma tak může ,aktivovat’ unijní právo, které by se jinak na daný
případ nepoužilo, když by daná situace sama o sobě neobsahovala žádný z faktorů podmiňujících jeho použití.
Členský stát tak může vztáhnout unijní právo na situace, které nespadají do oblasti působnosti unijního práva.“
Ustanovení §119 odst. 2 cizineckého zákona je proto podle rozšířeného senátu „nutno
vyložit způsobem souladným s právem EU ve všech případech. Tedy v případě všech rodinných příslušníků občana
EU, resp. občana ČR, bez ohledu na to, zda využili své právo volného pohybu,“ tedy i v případě stěžovatele.
Pokud jde o výklad samotného pojmu veřejný pořádek, resp. narušení veřejného pořádku,
dospěl rozšířený senát – veden unijní legislativou a judikaturou – k závěru, že „jednání cizince
je narušením veřejného pořádku ve smyslu §119 odst. 2 písm. b) cizineckého zákona v prvé řadě tehdy, pokud
je jeho jednání skutečným, aktuálním a dostatečně závažným ohrožením některého ze základních zájmů
společnosti“ (srov. čl. 27 odst. 2 směrnice 2004/38/ES). Tato interpretace však představuje stále
pouze obecné kritérium posuzování možného použití výhrady veřejného pořádku a při použití
§119 je proto nutné rovněž zohlednit, že se v případě správního vyhoštění jedná o v podstatě
nejvážnější možný zásah do práv cizince. Z toho důvodu je podle rozšířeného senátu nezbytné
dané ustanovení aplikovat „pouze v souladu se zásadou přiměřenosti, tedy pouze s ohledem na danou situaci
cizince, konkrétně tedy s ohledem na stupeň integrace cizince, jeho osobní a rodinné poměry, věk, délku pobytu
na území, zdravotní stav či vazby na zemi původu“ (srov. bod 23 preambule a čl. 28 odst. 1 směrnice
2004/38/ES).
Skutečným, aktuálním a závažným ohrožením některého ze základních zájmů společnosti
pak podle rozšířeného senátu jistě „není např. fakt s amotného nelegálního vstupu či nelegálního pobytu
na území ČR. Natož aby takové jednání samo o sobě představovalo důvody pro tak vážný zásah do práv jedince,
jako je vyhoštění z území, a to v situaci, kdy se jedná o rodinného příslušníka občana EU, resp. r odinného
příslušníka občana ČR“ (k tomu srov. rozsudek Soudního dvora EU ve věci Jipa). Na druhou stranu
se rozšířený senát neztotožnil ani se závěrem pátého senátu učiněným v jeho rozsudku č. j. 5 As
51/2009 - 68, že za narušení veřejného pořádku je třeba považovat pouze takové protiprávní
jednání, které přinejmenším jednoznačně překračuje intenzitu jednání popsaného v některých
ze skutkových podstat trestných činů uvedených v trestním zákoně.
Ačkoli je rozhodnutí Městského soudu v Praze v části, v níž tento soud shledává,
že stěžovatel narušil závažným způsobem veřejný pořádek mimo jiné proto, že uzavřel účelové
manželství, nepřezkoumatelné, je z něho podle rozšířeného senátu patrné přinejmenším
to, že uvedené jednání má soud po právní stránce za jednání v rozporu s veřejným pořádkem.
Proto považoval rozšířený senát za nezbytné, aby se rámcově vyslovil i k této otázce.
Již sama směrnice 2004/38/ES rozlišuje mezi důvody, na jejichž základě je možné omezit
právo vstupu a právo pobytu, spočívajícími na jedné straně v ochraně veřejného pořádku, veřejné
bezpečnosti či veřejného zdraví (srov. zejm. kapitola VI směrnice) a na straně druhé ve zneužití
práv nebo podvodu, např. účelovém sňatku (srov. čl. 35 směrnice). Rovněž text cizineckého
zákona vedle sebe v některých ustanoveních staví samostatně existující důvody veřejného
pořádku a důvody, jež tkví v obcházení zákona, zejména pak v účelovém uzavření manželství
či účelovém prohlášení otcovství (ve znění účinném do 20. 12. 2007 se jednalo pouze o důvod
účelového uzavření manželství, text zákona byl přizpůsoben textu směrnice až novelou
cizineckého zákona provedenou zákonem č. 379/2007 Sb.).
Krom toho, že již samotné texty směrnice i zákona zavdávají dostatečnou příčinu
k tomu, aby byl odmítnut výklad, podle něhož by účelové uzavření manželství splývalo s důvody
veřejného pořádku, použití dalších kritérií posuzování narušení veřejného pořádku vymezených
jak směrnicí, tak judikaturou Soudního dvora, tento prvotní dojem podle rozšířeného senátu
pouze potvrzuje. „Rozšířený senát má totiž za to, že samotný fakt účelového uzavření manželství nelze
považovat za narušení veřejného pořádku, neboť zpravidla nejde o skutečné, aktuální a dostatečně závažné
ohrožení některého ze základních zájmů společnosti, který by navíc sá m o sobě odůvodňoval tak vážný zásah
do cizincových práv, jakým je vyhoštění z území České republiky. Tím spíše pak obvykle nepůjde o ,závažné’
narušení veřejného pořádku ve smyslu §119 odst. 2 písm. b) cizineckého zákona.“
Rozšířený senát shrnul, že při výkladu pojmů „veřejný pořádek“, resp. „závažné narušení
veřejného pořádku“ pro účely výkladu ustanovení cizineckého zákona, „je třeba brát v úvahu nejen účel
daného právního předpisu, ale také kontext samotného ustanovení. Závěry o tom, jaké konkrétní je dnání
je závažným narušením veřejného pořádku, učiněné ve vztahu k určitému ustanovení, pak nelze bez dalšího
přebírat při výkladu ustanovení jiných, nýbrž je potřeba přihlížet ke specifickým okolnostem vzniku, původu
a účelu ustanovení, stejně jako je třeba pak dané ustanovení přiměřeným způsobem vyložit rovněž ve vztahu
k individuálním okolnostem jednotlivých případů.“
„Narušením veřejného pořádku podle §119 odst. 2 písm. b) cizineckého zákona pak může být
jen takové jednání, které bude představovat sk utečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého
ze základních zájmů společnosti. I v takovém případě je však potřeba zohlednit individuální okolnosti života
cizince a přihlédnout k jeho celkové životní situaci.“
Je zřejmé, že rozsudek Městského soudu v Praze svým právním posouzením věci
nekoresponduje s výše citovaným usnesením rozšířeného senátu, a to zejména proto,
že nezohledňuje unijní legislativu a judikaturu na věc dopadající. Třetí senát Nejvyššího správního
soudu proto tento rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
V něm je soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku, který vychází z usnesení
rozšířeného senátu ze dne 26. 7. 2011 (§110 odst. 3 s. ř. s.). Na jejím podkladě tedy žalobu znovu
posoudí a o věci nově rozhodne. V novém rozhodnutí rozhodne rovněž o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2011
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu