ECLI:CZ:NSS:2011:3.AZS.14.2011:94
sp. zn. 3 Azs 14/2011 - 94
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Petra Průchy, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Miluše
Doškové v právní věci žalobce: nezl. D. B., zastoupený N. B., zastoupeného JUDr. Alenou
Lněničkovou, advokátkou se sídlem Jandova 8, Praha 9, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 4. 2010,
č. j. OAM-79/LE-LE05-LE05-2010, ev.č. L008570, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2011, č. j. 46 Az 14/2010 – 72,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené advokátce stěžovatele JUDr. Aleně Lněničkové se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 2400 Kč. Tato částka bude jmenované vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí. Náklady
právního zastoupení stěžovatele nese stát.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený
rozsudek Krajského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva
vnitra ze dne 20. 4. 2010, č. j. OAM-79/LE-LE05-LE05-2010. Rozhodnutím správního orgánu
byla zamítnuta žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná podle
§16 odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Krajský soud se s tímto
posouzením žádosti ztotožnil. Důvodem pro udělení mezinárodní ochrany podle něj nemůže
být snaha o legalizaci pobytu na území České republiky, ekonomické problémy v zemi původu
ani obava o zdraví stěžovatele a jeho budoucnost. Zmíněné důvody nemají svůj původ v žádné
formě pronásledování nebo obavy z pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu. Žalovaný
ve svém rozhodnutí správně Žalovaný ve svém rozhodnutí správně posoudil i obavy stěžovatele
z vyloučení ze společnosti kvůli tomu, že se jeho rodina hlásí ke křesťanské víře, a rovněž obavy
z následků černobylské jaderné havárie. Žalovaný se s žádostí stěžovatele řádně vypořádal
i z hlediska splnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu.
Stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Praze včas podanou kasační stížností
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“). Má za to, že splňuje především podmínky pro udělení doplňkové ochrany
podle §14a zákona o azylu. Podle stěžovatele bylo prokázáno, že existují důvodné obavy,
že mu v případě návratu do vlasti hrozí skutečné nebezpečí vážné újmy spočívající zejména
ve vážném ohrožení života nebo lidské důstojnosti. Krajský soud podle něj tuto otázku
nesprávně posoudil. Stěžovatel v průběhu správního řízení uvedl dostatečné množství
skutečností, na základě kterých mu měla být poskytnuta mezinárodní ochrana. Správní orgán
nesprávně zhodnotil provedené důkazy a nevypořádal se dostatečně se všemi okolnostmi
případu, nezhodnotil je ve vzájemných souvislostech. Rovněž nepostupoval tak, aby byl zjištěn
skutečný stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, tvrzení stěžovatele nijak neověřil.
Ohledně splnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu správní
orgán pouze konstatoval, že žadatel neuvedl žádnou skutečnost, kterou by bylo možné vážné
újmě ve smyslu zákona o azylu podřadit. Stěžovatel toto odůvodnění nepovažuje za přesvědčivé
a dostatečné. Stěžovatel má dále za to, že v případě návratu do země původu mu hrozí vážné
problémy především v souvislosti s náboženskou orientací jeho rodiny, která se hlásí
ke křesťanské víře, což je na Ukrajině fakticky nemožné. Respektovány jsou zde pouze dvě církve
– pravoslavná a ukrajinská, ostatní jsou považováni za odpadlíky a fanatiky. Stěžovateli tak hrozí
vyloučení ze společnosti. Další obavy stěžovatele jsou spojeny s úrovní poskytované zdravotní
péče a s riziky spojenými s následky černobylské havárie. Vzhledem k věku stěžovatele je na místě
spíše případným problémům předcházet, než je řešit, až nastanou. Kasační stížnost svým
významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, není proto dán důvod pro její
odmítnutí podle §104a s. ř. s. To je dáno především věkem stěžovatele a tím, že se žalovaný
v napadeném rozhodnutí nevypořádal s podmínkami pro udělení doplňkové ochrany podle §14a
zákona o azylu. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Praze
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Při rozhodování o kasační stížnosti žalobce musel nejprve Nejvyšší správní soud
posoudit, zda jsou splněny podmínky řízení. Nejvyšší správní soud proto zkoumal otázku,
zda je kasační stížnost přijatelná ve smyslu §104a s. ř. s., tedy zda podaná kasační stížnost
svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Vycházel přitom z precedentního
usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Podle tohoto
usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní
situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší správní
soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení
o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je pak nejenom
splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodu
uvedených v §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti
– v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl
Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že důvody přijatelnosti
uplatněné stěžovatelem v podané kasační stížnosti nesplňují výše uvedená kritéria.
Posouzením žádosti o udělení mezinárodní ochrany, v níž žadatel neuvádí skutečnosti svědčící
o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 nebo 14a zákona
o azylu, se Nejvyšší správní soud již dostatečně zabýval ve své judikatuře, např. v rozsudku
ze dne 12. 4. 2007, č. j. 7 Azs 17/2007 - 59, www.nssoud.cz, či v rozsudku ze dne 31. 10. 2008,
č. j. 5 Azs 50/2008 - 62, www.nssoud.cz. K námitce stěžovatele týkající se zjišťování skutkového
stavu věci pak lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs
27/2003 - 59, publ. pod č. 181/2004 Sb. NSS, v němž soud uvedl, že „správní orgán má povinnost
zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle ustanovení §12 cit. zákona jen tehdy, jestliže žadatel
o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené…“. V rozsudku ze dne
30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, publ. pod č. 1749/2009 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud
zdůraznil, že břemeno tvrzení v řízení o azylu stíhá žadatele o azyl: „Pokud je nesporné,
že stěžovatel ani nenamítal skutečnosti svědčící o tom, že došlo nebo že by potenciálně mohlo dojít k zásahu
do jeho lidských práv ve smyslu ustanovení §12 či 14a zákona o azylu, žalovaný se nemusí dále hodnocením
jednotlivých tvrzení a skutečností zabývat.“
Pro úplnost lze doplnit, že samotnými podmínkami ustanovení §14a zákona o azylu
se Nejvyšší správní soud zabýval např. v rozsudku ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2008 - 57,
www.nssoud.cz; k výkladu a aplikaci §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu ve vztahu
ke zdravotnímu stavu žadatele o mezinárodní ochranu a přístupu k potřebné a cenově dostupné
lékařské péči se Nejvyšší správní soud vyjádřil v rozsudku ze dne 9. 10. 2009, č. j. 6 Azs 34/2009
- 89, www.nssoud.cz.
Přijatelnost kasační stížnosti pak vzhledem k výše uvedenému nelze dovozovat
ani s ohledem na věk žadatele, neboť tato skutečnost sama o sobě není pro posouzení žádosti
o udělení mezinárodní ochrany relevantní. Nejvyšší správní soud zde pouze poznamenává,
že žádostí podanou nezletilým žadatelem narozeným na území České republiky se již dostatečně
zabýval např. v rozsudku ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 433/04-71, www.nssoud.cz.,
či v rozsudku ze dne 8. 2. 2006, č. j. 3 Azs 412/2005 - 56, www.nssoud.cz.
Ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu tedy poskytuje dostatečnou odpověď
na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru,
že podmínky přijatelnosti v daném případě nejsou splněny a kasační stížnost žalobce podle §104a
s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.
Podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s. nemá při odmítnutí kasační stížnosti žádný
z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Ustanovené zástupkyni stěžovatele náleží v souladu
s §11 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), odměna za jeden úkon právní služby učiněný v řízení o kasační
stížnosti, tj. písemné podání soudu, ve výši 2100 Kč, a dále náhrada hotových výdajů
ve výši paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky.
Jak již Nejvyšší správní soud vyslovil v usnesení rozšířeného senátu ze dne 24. 7. 2007,
č. j. 1 Afs 120/2006 - 117, publ. pod č. 1460/2008 Sb. NSS, je advokát ustanovený v řízení
o žalobě oprávněn zastupovat účastníka také v řízení o kasační stížnosti. Z uvedeného vyplývá,
že takovému advokátovi nelze opětovně přiznat odměnu za převzetí a přípravu zastoupení v téže
věci podle §11 písm. b) advokátního tarifu. Ustanovené zástupkyni se tedy přiznává náhrada
nákladů v celkové výši 2400 Kč. Uvedená částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení stěžovatele
nese dle §60 odst. 4 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 8. července 2011
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu