ECLI:CZ:NSS:2011:3.AZS.19.2011:76
sp. zn. 3 Azs 19/2011 - 76
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Vojtěcha Šimíčka, JUDr. Petra Průchy a JUDr. Jiřího
Pally, v právní věci žalobce: O. N., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Trkovským, advokátem se
sídlem Mírové náměstí 124, Louny, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha
7, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 8. 2010, č.j. OAM-298/ZA-06-ZA14-2010,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30.
3. 2011, č. j. 28 Az 53/2010 – 45,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému advokátovi stěžovatele JUDr. Jaroslavu Trkovskému se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 4800 Kč. Tato částka bude jmenovanému vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí.
Náklady právního zastoupení stěžovatele nese stát.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedený rozsudek Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 30. 3. 2011, č. j. 28 Az 53/2010 – 45, jímž byla zamítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 31. 8. 2010, č.j. OAM-298/ZA-06-ZA14-
2010.
Rozhodnutím správního orgánu nebyla žalobci k jeho žádosti udělena mezinárodní
ochrana podle ust. §12, §13 a §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“).
V žalobě žalobce uvedl, že v případě jeho návratu do vlasti bude ohrožena jeho osobní
svoboda, důstojnost a život, neboť mu v minulosti bylo vyhrožováno příslušníky mafie,
a to včetně fyzického napadení. Žalobce poukázal na svůj dlouhodobý pobyt na území České
republiky a vyzdvihl skutečnost, že se v roce 2007 oženil a manželce byl udělen v České republice
trvalý pobyt. V případě společného návratu nemá v zemi původu zázemí, tedy možnost bydlení
a zaměstnání. Připustil své protiprávní jednání, které skončilo odsouzením, nicméně s ohledem
na charakter svého konání (porušení zákazu řízení motorových vozidel) je toho mínění,
že nepředstavuje pro Českou republiku opravdové nebezpečí.
Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí dospěl ke shodnému závěru jako žalovaný
a uvedl, že žalobce nebyl pronásledován pro uplatňování politických práv a svobod, ani z důvodů
rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo zastávání politických
názorů. Namítané potíže žalobce s mafií byly řešeny v předchozím správním a soudním řízení
v neprospěch žalobce. Žalobce nevyhledal ochranu u kompetentních orgánů země původu
a nevyužil možnosti vnitřního přesídlení. Důvodem žalobcovy žádosti byla snaha o další
legalizaci pobytu na území České republiky poté, kdy jeho zavinění v rovině trestněprávní bylo
důvodem pro zrušení dlouhodobého pobytu. Dle krajského soudu se žalovaný rovněž správně
vypořádal s námitkou týkající se narušení rodinných vztahů a nebylo namístě uvažovat o udělení
humanitárního azylu. Ve vztahu k možnosti udělení doplňkové ochrany krajský soud
poznamenal, že žalobci ve vlasti zjevně nehrozí v případě jeho návratu nebezpečí dle §14a
zákona o azylu a jeho vycestování nepředstavuje rozpor s mezinárodními závazky České
republiky, konkrétně by se mohlo jednat o čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv
a svobod. Z daného článku nevyplývá, že by obsahoval povinnost respektovat volbu
manželských párů ohledně země trvalého pobytu rodiny. Manželka žalobce je ukrajinskou státní
příslušnicí a tudíž není zásadního důvodu, pro který by v případě žalobcova neúspěchu
s legalizací dalšího pobytu na území České republiky nemohli realizovat svůj soukromý a rodinný
život na Ukrajině. Po provedeném řízení neshledal krajský soud námitky žalobce důvodné,
a žalobu tak s odkazem na §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále „s. ř. s.“) zamítl.
Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel z důvodů podle ust. §103 odst. 1 písm. a)
a d) s.ř.s. Stěžovatel je přesvědčen, že byly splněny zákonné podmínky pro udělení azylu
a důvody, které vedly k jeho zamítnutí, považuje za nepřezkoumatelné. Ve skutkovém
odůvodnění si stěžovatel „dovoluje zcela odkázat na žalobu ze dne 22. 9. 2010 s tím, že obsah této žaloby
činí obsahem svých skutkových tvrzení v kasační stížnosti“.
Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry krajského soudu
a vzhledem k jejímu obsahu dále odkázal na vyjádření k žalobě.
Při rozhodování o kasační stížnosti stěžovatele musel nejprve Nejvyšší správní soud
posoudit, zda jsou splněny podmínky řízení. Nejvyšší správní soud zkoumal nejprve otázku,
zda je kasační stížnost přijatelná ve smyslu ust. §104a s. ř. s., tedy zda podaná kasační stížnost
svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Vycházel přitom z precedentního
usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Podle tohoto
usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní
situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší správní
soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení
o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je pak nejenom
splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodu
uvedených v ust. §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích kritérií
přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu
by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě kasační
stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit, v čem stěžovatel spatřuje
přijatelnost své kasační stížnosti ve smyslu ust. §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud pak z úřední
povinnosti nenalezl žádnou zásadní právní otázku, k níž by byl nucen se vyjádřit v rámci
sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací činnosti krajských soudů.
Stěžovatel v kusé kasační stížnosti výslovně uvedl, že ohledně skutkových tvrzení plně
odkazuje na svou žalobu. Zároveň však vznáší i námitku vůči hodnocení věci krajským soudem,
a to ve smyslu nepřezkoumatelnosti důvodů zaujatých soudem. K takto formulovaným kasačním
námitkám se Nejvyšší správní soud již vyslovil například v rozsudku ze dne 28. 8. 2008,
č. j. 2 As 43/2005 – 79 (všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz),
kde konstatoval, že „zpravidla je třeba, aby důvody kasační stížnosti jak jednu z jejích náležitostí (§106
odst. 1 věta první s. ř. s.) stěžovatel uvedl přímo v textu kasační stížnosti, neboť v opačném případě by hrozilo,
že tyto důvody nebudou uvedeny dostatečně jednoznačně, určitě a srozumitelně. Pokud však stěžovatel v kasační
stížnosti odkáže na konkrétní, ve vztahu k jeho věci jednoznačně individualizovanou a nezaměnitelnou
skutkovou či právní argumentaci, kterou vyslovil v předchozím řízení soudním či správním, a pokud
tato argumentace nevyžaduje pro účely kasační stížnosti žádné další konkretizace, modifikace či upřesnění,
lze ji zásadně považovat za součást důvodů kasační stížnosti, jak je má na mysli §106 odst. 1 s. ř. s.“
Z uvedeného judikátu se tedy podává, že (pouze) za jistých podmínek lze odkaz na skutkovou
či právní argumentaci v žalobě akceptovat jako součást důvodů kasační stížnosti. Jednou z těchto
podmínek je, aby byl v textu kasační stížnosti učiněn konkrétní odkaz na jednoznačně
individualizovanou a nezaměnitelnou skutkovou či právní argumentaci. Již tato primární
podmínka v nyní projednávané věci naplněna není, neboť odkaz stěžovatele na žalobu je zcela
obecný a neváže se k jakémukoli konkrétnímu tvrzení. Z toho důvodu nemohl Nejvyšší správní
soud odkaz stěžovatele na skutková a právní tvrzení v žalobě akceptovat za součást důvodů
kasační stížnosti a zabýval se tak jen těmi důvody, které byly výslovně vymezeny přímo v textu
kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud tak mohl posoudit pouze námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu. Otázkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správních soudů pro nedostatek
důvodů se již Nejvyšší správní soud zabýval v celé řadě svých rozhodnutí. Např. v rozsudku
ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, dostupný na www.nssoud.cz vyplývá, že rozsudek
krajského soudu je nepřezkoumatelný, pokud z jeho odůvodnění „není vůbec zřejmé, jakými
úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru
o skutkovém stavu, z jakého důvodu soud nepřistoupil, resp. nepovažoval za důvodnou právní
argumentaci stěžovatele obsaženou v žalobě a proč soud subsumoval popsaný skutkový stav
pod zvolené právní normy“. Nepřezkoumatelnost je také dána, „opomene-li krajský soud v řízení
o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu přezkoumat jednu ze žalobních námitek“ (rozsudek
ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, publikovaný pod č. 787/2006 Sb. NSS, dostupný
na www.nssoud.cz), a rovněž tehdy, „není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského
soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě
a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené (…). Soud, který
se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí
také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá“ (rozsudek ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs
24/2005 - 44, publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS, dostupný na www.nssoud.cz). Vzhledem
k citovaným závěrům není důvodná tvrzená nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu,
neboť jeho odůvodnění splňuje výše citované požadavky. Jsou v něm uvedeny skutkové a právní
důvody se srozumitelnou, logickou a racionální argumentací. V odůvodnění se krajský soud
vypořádal s námitkami stěžovatele dostatečně podrobně a konkrétně. Nejvyšší správní soud
tak neshledal napadený rozsudek nepřezkoumatelný ve smyslu ustálené judikatury Nejvyššího
správního soudu (viz rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, publikovaný
pod č. 244/2004 Sb. NSS, dostupný na www.nssoud.cz).
Ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu tedy poskytuje dostatečnou odpověď
na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru,
že podmínky přijatelnosti v daném případě nejsou splněny a kasační stížnost stěžovatele podle
§104a s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.
Podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s. nemá při odmítnutí kasační stížnosti žádný
z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Ustanovenému zástupci stěžovatele náleží v souladu s §11 písm. b) a d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní
tarif), odměna za dva úkony právní služby učiněné v řízení o kasační stížnosti, tj. převzetí
a přípravu zastoupení a písemné podání soudu, ve výši 4200 Kč, a dále náhrada hotových výdajů
ve výši paušální částky 600 Kč za dva úkony právní služby podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky, celkem
tedy 4800 Kč. Uvedená částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců
od právní moci tohoto usnesení. Náklady právního zastoupení stěžovatele nese podle ust. §60
odst. 4 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. října 2011
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu