ECLI:CZ:NSS:2011:4.ADS.104.2011:112
sp. zn. 4 Ads 104/2011 - 112
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: L. U., zast.
Mgr. Radimem Němečkem, advokátem, se sídlem Dvořákova 644, Uherské Hradiště, proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o
kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2011, č. j. 22 Ad
38/2010 - 87, o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti se p ř i z n á v á odkladný účinek.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 20. 7. 2009, č. X, žalovaná podle §55 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění účinném do 31. 8. 2008, zamítla žádost žalobce o
poukázání doplatku plného invalidního důchodu za dobu od 22. 6. 1999 do 8. 1. 2005. V
odůvodnění rozhodnutí uvedla, že podle §55 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění nárok
na výplatu důchodu nebo jeho části zaniká uplynutím tří let ode dne, za který důchod
nebo jeho část náleží. Podle posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních
věcí v Brně ze dne 15. 10. 2008 byl žalobce uznán plně invalidním podle §39 odst. 1 písm. a)
téhož zákona od 22. 6. 1999. Vzhledem k tomu, že žádost o plný invalidní důchod uplatnil
až dne 9. 1. 2008, nárok na doplatek plného invalidního důchodu za dobu od 22. 6. 1999
do 8. 1. 2005 zanikl. Předchozí žádosti uplatněné dne 26. 4. 1999 a 3. 11. 1999 byly pravomocně
zamítnuty rozhodnutími žalované ze dne 16. 6. 1999 a ze dne 28. 1. 2000, neboť žalobce nebyl
uznán plně invalidním ani částečně invalidním podle §39 odst. 1 písm. a) a §44 odst. 1 zákona
o důchodovém pojištění.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 4. 2011, č. j. 22 Ad 38/2010 - 87, citované
rozhodnutí pro nezákonnost zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení; současně uložil žalované
povinnost nahradit žalobci náklady řízení. V odůvodnění soud vycházel z §81 odst. 1 zákona
č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů,
a zdůraznil, že za den uplatnění nároku na dávku důchodového pojištění se považuje den,
kdy se oprávněný poprvé obrátil na příslušný orgán se žádostí o její přiznání. Žalobce poprvé
požádal o plný invalidní důchod dne 26. 4. 1999, v soudním řízení sp. zn. 33 Cad 119/2008,
vypracovala Posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky v Brně dne
15. 10. 2008 posudek, jímž byl žalobce od 22. 6. 1999 uznán plně invalidním podle §39 odst. 1
písm. a) zákona o důchodovém pojištění. V rámci hmotněprávního hodnocení věci dospěl
krajský soud k závěru, že žalovaná nesprávně aplikovala příslušné právní předpisy a dopustila
se nezákonnosti, která je důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. Soud uvedl,
že pokud se žalobce poprvé obrátil na příslušný správní orgán se žádostí o přiznání plného
invalidního důchodu dne 26. 4. 1999 a datum vzniku invalidity bylo stanoveno na 22. 6. 1999,
pak mu v souladu s §55 odst. 2 a §56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění vznikl
nárok na dávku a její výplatu od 22. 6. 1999, nikoliv od 26. 4. 1999. Soud proto napadené
rozhodnutí zrušil, věc vrátil žalované k dalšímu řízení a zavázal ji k tomu, aby žalobci přiznala
nárok na výplatu plného invalidního důchodu od 22. 6. 1999.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) včas kasační stížnost
z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
V doplnění kasační stížnosti stěžovatelka namítala, že právní posouzení věci krajským
soudem není v souladu se smyslem ustanovení §81 odst. 1 zákona o organizaci a provádění
sociálního zabezpečení. Podle názoru stěžovatelky nelze druhou větu zmíněného ustanovení
vztahovat k dřívějším řízením ve stejné věci, která již byla pravomocně ukončena. Den uplatnění
nároku na dávku důchodového pojištění je třeba zkoumat zásadně pro to které konkrétní řízení
zahájené podáním písemné žádosti podle tohoto ustanovení. Proto i slova „kdy se oprávněný poprvé
obrátil na příslušný orgán“ je třeba chápat pro konkrétní řízení, které bylo zahájeno písemnou žádostí
ze dne 9. 1. 2008, a nelze je vztahovat k pravomocně ukončeným řízením. Tím by byla narušena
právní jistota občanů a bylo by nezákonně zasahováno do nabytých práv. V daném případě
je podle stěžovatelky nutné za první uplatnění nároku na plný invalidní důchod žalobce
pro posouzení jeho nároku na zpětnou výplatu dávky považovat až žádost ze dne 9. 1. 2008,
v jejíž souvislosti bylo poprvé zjištěno, že žalobce je plně invalidní od 22. 6. 1999.
Předchozí žádosti ze dne 26. 4. 1999, 3. 11. 1999 a 14. 5. 2004 byly pravomocně ukončeny,
proto je nelze brát v úvahu. Stěžovatelka odmítla tvrzení žalobce, že jde o dávku neprávem
odepřenou v důsledku nesprávného postupu orgánu sociálního zabezpečení. Rozhodnutí,
kterým stěžovatelka zamítla žádost žalobce ze dne 26. 4. 1999, bylo vydáno na základě lékařského
posudku, podle něhož žalobce nebyl uznán plně invalidním. Jeho plná invalidita byla zjištěna
až posudkem ze dne 15. 10. 2008. Stěžovatelka uzavřela, že její žalobou napadené rozhodnutí
je v souladu s §55 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, neboť výplata plného invalidního
důchodu žalobci před 9. 1. 2005 nenáleží, když žádost byla podána dne 9. 1. 2008. Navrhla,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu
řízení.
Stěžovatelka současně navrhla, aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti
odkladný účinek, neboť realizace rozsudku krajského soudu by vedla k naplnění pojmu
nenahraditelné újmy, jejíž vznik je jednou z podmínek přiznání odkladného účinku ve smyslu
ustanovení §73 odst. 2 s. ř. s.
Žalobce se k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nevyjádřil.
Podle §107 s. ř. s. kasační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může
na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení §73 odst. 2 až 4 se užije přiměřeně.
Podle §73 odst. 2 s. ř. s. soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě
odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nenahraditelnou
újmu, přiznání odkladného účinku se nedotkne nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob
a není v rozporu s veřejným zájmem. Podle odst. 3 téhož ustanovení přiznáním odkladného účinku
se pozastavují do skončení řízení před soudem účinky napadeného rozhodnutí.
Jak již dříve Nejvyšší správní soud judikoval, poskytují soudy ve správním soudnictví
primárně ochranu subjektivním veřejným právům a rovněž institut odkladného účinku
je koncipován především jako dočasná procesní ochrana žalobce jako účastníka správního řízení
před okamžitým výkonem pro něj nepříznivého správního rozhodnutí, jsou-li pro to splněny
zákonem předepsané podmínky.
Situace, kdy bude možno dovozovat vznik nenahraditelné újmy na straně žalovaného
správního orgánu v důsledku rozhodnutí krajského soudu, tak budou nepochybně představitelné
v poněkud omezenější míře, než jak tomu bude na straně žalobce. S ohledem na zásadu rovnosti
účastníků řízení před soudem nicméně nelze žalovanému správnímu orgánu upírat právo obrátit
se v případě nesouhlasu s výsledky soudního přezkumu provedeného krajským soudem
na Nejvyšší správní soud s kasační stížností.
Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2007,
č. j. 2 Ans 3/2006 - 49, publikovaného ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
pod č. 1255/2007, www.nssoud.cz, pak zásadně platí, že „zruší-li krajský soud rozhodnutí správního
orgánu, je povinností správního orgánu pokračovat v řízení a řídit se přitom závazným právním názorem
vyjádřeným v pravomocném soudním rozhodnutí, bez ohledu na to, zda je ve věci podána kasační stížnost.“
V témže usnesení však rozšířený senát Nejvyššího správního soudu poukázal i na možné
negativní dopady, které mohou nastat v souvislosti s přezkumem rozsudku krajského soudu,
jímž bylo zrušeno správní rozhodnutí, na základě kasační stížnosti podané žalovaným.
V této souvislosti rozšířený senát Nejvyššího správního soudu doslova uvedl: „Jiná je ovšem situace,
kdy by Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu, jímž bylo správní rozhodnutí zrušeno. V tu chvíli
se věc dostane do stadia nového posuzování žaloby krajským soudem, který vázán právním názorem kasačního
soudu (§110 odst. 3 s. ř. s.) může rozhodnout o zákonnosti správního rozhodnutí opačně, načež původní
(zrušené) správní rozhodnutí „obživne“, aniž by důsledkem nového rozhodnutí krajského soudu bylo současné
zrušení v mezidobí případně vydaného dalšího správního rozhodnutí. Vedle sebe tu tak mohou být dvě odlišná
či dokonce opačná správní rozhodnutí o téže věci. Při odhlédnutí od situace, že i nové rozhodnutí krajského soudu
může být napadeno kasační stížností, stejně tak jako nové správní rozhodnutí další žalobou, následně rozsudek
krajského soudu také kasační stížností, jde jistě o výsledek nežádoucí a procesními instituty příslušných správních
procesních předpisů obtížně řešitelný.“
Nejvyšší správní soud připustil, že takový případ lze řešit přiznáním odkladného účinku
podané kasační stížnosti (i správní orgán může navrhnout při podání kasační stížnosti, aby jí byl přiznán
odkladný účinek, a to ze stejných důvodů jako žalobce, srov. citované usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu).
Vedle výše uvedeného zohlednil v daném případě Nejvyšší správní soud také skutečnost,
že pokud by stěžovatelka realizovala závazný právní názor krajského soudu a žalobci vyplatila
plný invalidní důchod za období od 22. 6. 1999 do 8. 1. 2005, nemohla by již vyplacené finanční
prostředky požadovat zpět, i kdyby Nejvyšší správní soud později přisvědčil jejímu právnímu
názoru vyslovenému v kasační stížnosti.
Veden výše popsanými úvahami dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že důsledky
napadeného rozsudku krajského soudu mohou představovat pro stěžovatelku nenahraditelnou
újmu ve smyslu §73 odst. 2 s. ř. s. Současně usoudil, že přiznání odkladného účinku
není v rozporu s veřejným zájmem a nedotkne se nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích
osob. Ostatně ani žalobce žádné argumenty, které by vyvracely naplnění podmínek pro přiznání
odkladného účinku, nepřednesl a proti přiznání odkladného účinku nijak nebrojil.
Se zřetelem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že kasační stížnosti
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2011, č. j. 22 Ad 38/2010 - 87,
odkladný účinek přiznal.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2011
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu