ECLI:CZ:NSS:2011:4.ADS.116.2011:347
sp. zn. 4 Ads 116/2011 - 347
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobkyně: R. P., zast. Mgr.
Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou, se sídlem Muchova 9/223, Praha 6, proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha
2, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 4.
2011, č. j. 2 Ad 41/2010 - 289,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobkyně Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové, se p ř i z n á v á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v částce 2880 Kč, která jí bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
Úřad práce hlavního města Prahy, pobočka v Praze 4 rozhodnutím ze dne 1. 10. 2008,
č. e. ABE-1554/2006-04/04, č. j. ABE-8067/2008-04/04, podle §30 odst. 1 písm. a)
a odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o zaměstnanosti“) vyřadil žalobkyni z evidence uchazečů o zaměstnání ode dne 1. 5. 2008
z důvodu nesplnění podmínky pro vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání stanovené v §25
odst. 1 písm. a) a odst. 3 písm. b) zákona o zaměstnanosti.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 5. 12. 2008, č. j. 2008/77274-424, podle §90 odst. 5
správního řádu odvolání zamítl a uvedené prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění
rozhodnutí o odvolání žalovaný uvedl, že žalobkyně obdržela měsíční odměnu na základě
dohody o provedení práce za období od 1. 5. 2008 do 31. 5. 2008 ve výši přesahující polovinu
minimální mzdy. Proto byla žalobkyně vyřazena z evidence uchazečů o zaměstnání, neboť §25
odst. 3 písm. b) zákona o zaměstnanosti stanoví, že zařazení a vedení v evidenci uchazečů
o zaměstnání nebrání výkon pouze takové činnosti na základě dohod o pracích konaných mimo
pracovní poměr, u kterých za období, na které byly sjednány, měsíční odměna nebo průměrná
měsíční odměna nepřesáhne polovinu minimální mzdy. Za této situace tedy žalobkyně nemůže
být nadále vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání a musí z ní být podle §30 odst. 1 písm. a)
zákona o zaměstnanosti vyřazena. Jakkoliv se může takové rozhodnutí jevit jako tvrdé,
je nesporné, že úřad práce je povinen postupovat v souladu se zákonem a při aplikaci platné
právní úpravy není oprávněn činit výjimky. Proto v dané věci nelze nikterak přihlédnout
k zdravotnímu stavu žalobkyně, k její finanční situaci ani k tomu, že si iniciativně našla práci
a že projevila vážný zájem o rekvalifikační kurz zaměřený na sociální práci s handicapovanými
lidmi. Prvoinstanční rozhodnutí tedy bylo podle žalovaného vydáno v souladu se zákonem.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 4. 2011, č. j. 2 Ad 41/2010 - 289, žalobu
proti rozhodnutí žalovaného jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění tohoto rozsudku soud
mimo jiné uvedl, že výše odměny žalobkyně na základě dohody o provedení práce uzavřené
se společností Eficia Praha, spol. s r.o. činila 5172 Kč a převyšovala tak polovinu minimální
mzdy, která v rozhodné době činila 4000 Kč hrubého měsíčně. Tato skutečnost podle §25
odst. 3 písm. b) zákona o zaměstnanosti bránila vedení žalobkyně v evidenci uchazečů
o zaměstnání, a proto žalovaný podle soudu postupoval v souladu s §30 odst. 1 písm. a) téhož
zákona, když žalobkyni z této evidence vyřadil.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) v zákonem stanovené
lhůtě kasační stížnost. V ní a v jejím doplnění stejně jako v žalobě namítla, že z evidence
uchazečů o zaměstnání neměla být vyřazena, neboť jejím jediným příjmem za květen 2008 byla
pouze hrubá mzda ve výši 5172 Kč, kterou obdržela od společnosti Eficia Praha, spol. s r.o.
na základě dohody o provedení práce. Její čistý příjem za tento měsíc pak byl mnohem nižší
a z něho musela hradit své veškeré potřeby a výdaje. Příslušné ustanovení zákona
o zaměstnanosti je v neprospěch jí jakožto uchazečky o zaměstnání, která má i přes vleklé
zdravotní potíže snahu si zvýšit svůj příjem prací. Pokud totiž její příjem přesáhne polovinu
minimální mzdy, nemá nárok být vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání, přičemž navíc její
čistý příjem bývá nižší než polovina minimální mzdy. Touto námitkou se soud vůbec nezabýval.
S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2011, č. j. 2 Ad 41/2010 - 289, zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že jelikož stěžovatelčin příjem
v květnu 2008 přesáhl příjem povolený pro souběh evidence s výdělečnou činností uchazeče
o zaměstnání, nemohly správní orgány postupovat jinak, než stěžovatelku vyřadit z evidence
uchazečů o zaměstnání, protože nastala skutečnost bránící jejímu vedení v této evidenci,
která je uvedena v §25 odst. 1 písm. a) zákona o zaměstnanosti. Žalovaný se tedy se závěry
napadeného rozsudku zcela ztotožnil, a proto navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 2 a 3
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), podle nichž byl vázán rozsahem a důvody,
jež byly stěžovatelkou v kasační stížnosti uplatněny. Přitom neshledal vady uvedené v §109
odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Uchazečem o zaměstnání může být podle §25 odst. 1 písm. a) zákona o zaměstnanosti
mimo jiné pouze fyzická osoba, která má na území České republiky bydliště a která není
v pracovněprávním vztahu nebo ve služebním poměru, s výjimkami uvedenými v odstavcích 3
a 5. Zařazení a vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání přitom podle §25 odst. 3 písm. b)
věty první zákona o zaměstnanosti, ve znění účinném ke dni vydání žalobou napadeného
rozhodnutí, nebránil také výkon činnosti na základě dohody o provedení práce nebo dohody
o pracovní činnosti, pokud měsíční odměna nebo odměna připadající na jeden měsíc za období,
za které příslušel, nepřesáhla polovinu minimální mzdy.
Jestliže tedy byl uchazeč o zaměstnání v takovém pracovněprávním vztahu a jeho měsíční
odměna za výkon činnosti na základě dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní
činnosti přesáhla polovinu minimální mzdy, nastala skutečnost bránící jeho zařazení nebo vedení
v evidenci uchazečů o zaměstnání. Na základě této skutečnosti pak úřad práce uchazeče
o zaměstnání rozhodnutím vyřadil z evidence uchazečů o zaměstnání, a to dnem,
kdy takový pracovněprávní vztah nastal, jak vyplývá z §30 odst. 1 písm. a) a odst. 3 zákona
o zaměstnanosti. Znění §30 odst. 1 písm. a) zákona o zaměstnanosti přitom ukládá úřadu práce
povinnost bez dalšího vyřadit uchazeče o zaměstnání z evidence uchazečů o zaměstnání,
jakmile nastane některá z vyjmenovaných skutečností bránících jeho zařazení nebo vedení
v evidenci uchazečů o zaměstnání. Úřad práce tedy nemá žádný prostor pro vlastní úvahu,
zda skutečnost bránící zařazení nebo vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání spočívá v natolik
závažném pochybení uchazeče o zaměstnání, že odůvodňuje jeho vyřazení z této evidence.
Zákon o zaměstnanosti pak neobsahuje ani jiné ustanovení umožňující odstranění tvrdostí
při jeho provádění, a proto z pravidel v něm uvedených nelze činit žádné výjimky.
Navíc omezení měsíční odměny za výkon činnosti na základě dohody o provedení práce
nebo dohody o pracovní činnosti na částku odpovídající nejvýše polovině minimální mzdy,
jímž ustanovení §25 odst. 3 písm. b) zákona o zaměstnanosti podmiňuje vedení v evidenci
uchazečů o zaměstnání, není možné považovat za diskriminační vůči uchazečům o zaměstnání,
kteří se snaží zvýšit příjem svojí vlastní prací. Výkon takového pracovněprávního vztahu
totiž nemůže sloužit jako hlavní zdroj příjmů uchazeče o zaměstnání, neboť tím je pouze hlavní
zaměstnání, které uchazeč ztratil a z tohoto důvodu je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání
se všemi právy, která mu z tohoto postavení příslušejí. Maximální hranice možného výdělku
je tak stanovena proto, aby se zamezilo nežádoucím spekulacím a zneužívání práv vyplývajících
ze zákona o zaměstnanosti. V existenci této nejvyšší hranice výdělku tedy nelze spatřovat
porušení žádného obecného principu obsaženého v předpisech vyšší právní síly, než je zákon
o zaměstnanosti.
V nyní projednávané věci stěžovatelka vykonávala v květnu 2008 práci na základě dohody
o provedení práce u zaměstnavatele Eficia Praha, spol. s r.o. a její odměna za tento měsíc dosáhla
výše 5172 Kč hrubého. Tento výdělek tak přesáhl polovinu minimální mzdy, která v rozhodné
době činila 4000 Kč. S ohledem na uvedené právní úvahy proto v posuzovaném případě nastala
skutečnost bránící v další evidenci uchazečů o zaměstnání, kvůli níž musela být stěžovatelka
z této evidence vyřazena. S ohledem na shora uvedenou nemožnost učinit jakoukoliv výjimku
z tohoto pravidla pak nelze přihlédnout k tomu, že uvedená odměna představovala jediný příjem
stěžovatelky v květnu 2008, že tento příjem po odečtení zákonných odvodů převyšoval polovinu
minimální mzdy jen o 392 Kč a že stěžovatelka projevila snahu zvýšit si svůj příjem vlastní prací.
Městský soud v Praze tedy nepochybil, když dospěl k závěru o správnosti vyřazení
stěžovatelky z evidence uchazečů o zaměstnání. V napadeném rozsudku se sice soud výslovně
nezabýval správností a prospěšností §25 odst. 3 písm. b) zákona o zaměstnanosti, nicméně z jeho
odůvodnění je zřejmé, že při aplikaci tohoto ustanovení nelze činit žádné výjimky.
Proto rozsudek Městského soudu v Praze nelze považovat v tomto směru za nepřezkoumatelný.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. Současně
v souladu s §120 a §60 odst. 1 věty první s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatelka v něm neměla úspěch
a žalovanému v něm žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Dále Nejvyšší správní soud přiznal ustanovené zástupkyni stěžovatelky odměnu
za zastupování a náhradu hotových výdajů v celkové výši 2880 Kč, která se skládá z částky
2100 Kč za jeden úkon právní služby [doplnění kasační stížnosti ze dne 13. 6. 2011 podle §7, §9
odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů], z částky
300 Kč za s tím související režijní paušál (§13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a z částky
480 Kč odpovídající 20 % dani z přidané hodnoty, jíž je advokátka povinna podle zvláštního
právního předpisu odvést z odměny za zastupování a náhrady, které byly vyjmenovány (§35
odst. 8 s. ř. s.). Odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů bude ustanovené zástupkyni
stěžovatelky vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu v obvyklé lhůtě.
V emailu ze dne 23. 8. 2011 stěžovatelka požádala o přerušení řízení o této kasační
stížnosti pro jeho souvislosti se soudním řízením týkajícího se prodeje časopisu Nový Prostor.
Tato věc však nikterak nesouvisí s otázkou vyřazení stěžovatelky z evidence uchazečů
o zaměstnání kvůli výši její měsíční odměny přesahující polovinu minimální mzdy,
která jako jediná byla v dané věci předmětem řízení před správními soudy. Proto Nejvyšší správní
soud řízení o kasační stížnosti nepřerušil a o věci meritorně rozhodl.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2011
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu