ECLI:CZ:NSS:2011:4.ADS.132.2010:96
sp. zn. 4 Ads 132/2010 - 96
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: R. P.,
zast. Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou, se sídlem Muchova 9/223, Praha 6, proti
žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, zast.
Mgr. Tomášem Zlesákem, advokátem, se sídlem Revoluční 1, Praha 1, o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2010, č. j. 2 Ad 1/2010 – 68,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupkyni žalobkyně Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové, advokátce, se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 800 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 31. 7. 2006, č. j. MHMPP – 213422/06, SSP – 222/06
bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 12
(dále též „správní orgán prvního stupně”), ze dne 22. 5. 2006, č. j. 1411/6/ALA-1/1
a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Správní orgán prvního stupně v uvedeném rozhodnutí zamítl
žádost žalobkyně o příspěvek na bydlení ode dne 1. 4. 2006. Shledal totiž, že žalobkyně nesplňuje
podmínky stanovené §24 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, neboť její nájemní
vztah k bytu skončil ke dni 18. 2. 2006.
V odvolání žalobkyně poukázala na svou těžkou sociální a zdravotní situaci a především
namítala, že o příspěvek na bydlení požádala dne 1. 4. 2006 a není pravdou, že v té době nebyla
nájemkyní bytu v P. 4, M., K. u. č. 16.
V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný poukázal na ustanovení §24 odst. 1 zákona
č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, v tehdy platném znění, podle kterého nárok
na příspěvek na bydlení má vlastník nebo nájemce bytu, který je v bytě hlášen k trvalému pobytu,
jestliže rozhodný příjem v rodině není vyšší než součin částky životního minima rodiny
a koeficientu 1,6. Konstatoval, že žalobkyně o příspěvek na bydlení požádala dne 27. 4. 2006
(sepsala žádost dne 29. 3. 2006), přičemž podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne
26. 5. 2004, č. j. 8 C 198/2003 – 26, který nabyl právní moci dne 18. 8. 2005, a podle prohlášení
D. X, družstvo se sídlem K. X, P. 4 – M. (dále též „Družstvo“), byla žalobkyně povinna do 18. 2.
2006 vyklidit byt č. 24 na adrese K. 16 v P. 4 - M. V době podání žádosti tedy již žalobkyně
nebyla nájemkyní bytu. Žalovaný uzavřel, že v postupu správního orgánu prvního stupně ani v
právním hodnocení věci neshledal žádné pochybení.
Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Obvodního soudu pro Prahu 1.
Tento soud usnesením ze dne 20. 8. 2009, č. j. 23 C 147/2007 – 17, které nabylo právní moci
dne 18. 9. 2009, řízení zastavil a poučil žalobkyni o možnosti podat žalobu proti rozhodnutí
správního orgánu u příslušného soudu ve správním soudnictví (Městský soud v Praze),
do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí o zastavení řízení s tím, že v takovém případě
platí, že žaloba byla podána dnem, kdy došla soudu rozhodujícímu v občanském soudním řízení.
Dne 3. 9. 2009 podala žalobkyně proti shora uvedenému rozhodnutí žalovaného žalobu
u Městského soudu v Praze a zároveň požádala o ustanovení zástupce.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 10. 2009, č. j. 3 Nc 56/2009 – 33,
(řízení u městského soudu bylo zpočátku vedeno pod sp. zn. 3 Nc 56/2009) ustanovil zástupkyní
žalobkyně Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátku, kterou usnesením ze dne
30. 11. 2009, č. j. 3 Nc 56/2009 – 36, vyzval, aby ve lhůtě 21 dnů od jeho doručení odstranila
vady žaloby.
V doplnění žaloby ze dne 30. 12. 2009 žalobkyně prostřednictvím své zástupkyně uvedla,
že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 8. 2009, č. j. 23 C 147/2007 – 17, převzala
dne 2. 9. 2009 a obratem podala žalobu k věcně a místně příslušnému soudu, tj. k Městskému
soudu v Praze, ačkoliv má za to, že tak měl již učinit Obvodní soud pro Prahu 1,
a to podle ustanovení §7 odst. 6 zákona č. 150/2002 soudní řád správní (dále též „s. ř. s.”).
Obvodní soud pro Prahu 1 pochybil, když nepostupoval v souladu s tímto ustanovením s. ř. s.
a zkrátil tak žalobkyni na jejích právech. Žalobkyně vyjádřila nesouhlas se závěry správních
orgánů obou stupňů, neboť má za to, že výpověď z nájmu bytu od Družstva 3039, družstvo,
je neplatná, a tudíž, že je i nadále členkou tohoto bytového družstva. Obvodní soud pro Prahu 4
se podle žalobkyně v rámci rozhodování o žalobě na vyklizení bytu vůbec nezabýval otázkou
platnosti či neplatnosti výpovědi z nájmu bytu dané žalobkyni. Žalobkyně dále uvedla,
že u Městského soudu v Praze vede několik řízení a proto žádá, aby městský soud veškerá řízení
spojil v jedno, neboť má za to, že tato řízení spolu souvisejí, spisový materiál obsahuje rozhodné
listiny a důkazy, které žalobkyně předkládala v řízení před žalovaným i správním orgánem
I. stupně, a ve věci je tak třeba rozhodnut o všech těchto žalobách. S ohledem na výše uvedené
žalobkyně navrhla, aby Městský soud v Praze rozhodnutí žalovaného zrušil, věc mu vrátil
k dalšímu řízení a uložil žalovanému ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku nahradit žalobkyni
náklady řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 6. 2010, č. j. 2 Ad 1/2010 – 68, žalobu zamítl
a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a ustanovené
zástupkyni přiznal odměnu za zastupování ve výši 2400 Kč. Konstatoval, že Obvodní soud
pro Prahu 1 nepoškodil práva žalobkyně a postupoval správně, když řízení o žalobě zastavil
a zároveň žalobkyni řádným způsobem poučil o tom, jakým způsobem má nadále postupovat,
aby její žaloba mohla být projednána věcně i místně příslušným soudem. Soud rozhodující
v občanském soudním řízení nemohl postupovat podle §7 odst. 6 s. ř. s., jak to namítá
žalobkyně, neboť postup podle tohoto ustanovení s. ř. s. se týká pouze řízení vedeného u soudu
rozhodujícího ve správním soudnictví. Podle názoru městského soudu neobstojí ani námitka
vznesená v průběhu jednání konaného před městským soudem dne 16. 6. 2010, v níž navrhovala
výslech svědků, kteří by měli prokazovat neplatnost rozhodnutí o vyklizení bytu žalobkyně
(byt č. X na ul. K. v P. 4 – M.), neboť tato otázka již byla vyřešena rozsudkem Obvodního soudu
pro Prahu 4 ze dne 26. 5. 2004, č. j. 8 C 198/2003 – 26, kterým byla žalobkyni stanovena
povinnost bez náhrady byt vyklidit. Otázka vyklizení uvedeného bytu tedy byla řešena v
samostatném soudním civilním řízení a soud rozhodující ve správním soudnictví není oprávněn
jakkoliv toto řízení zpochybňovat a vést o něm dokazování. Může proto pouze vycházet z
rozsudku, který nabyl právní moci a který byl příslušným soudem v civilním soudnictví vydán.
Žalobkyní tvrzená skutečnost, že dovoláním napadla usnesení Městského soudu v Praze, kterým
bylo odmítnuto její odvolání proti rozsudku Obvodního soudu Praha 4 ze dne 26. 5. 2004, č. j. 8
C 198/2003 - 26, nemá žádný význam při posouzení skutečnosti, zda v době podání žádosti o
příspěvek na bydlení ze dne 1. 4. 2006 byla nájemkyní bytu, neboť dovolání je mimořádným
opravným prostředkem, který nemá vliv na právní moc rozsudku či usnesení soudu rozhodující v
občanském soudním řízení, tedy ani na to, že žalobkyně k uvedenému bytu nemá žádných práv a
byla povinna tento byt bez jakékoliv náhrady vyklidit.
Městský soud nepřisvědčil ani další námitce žalobkyně, v níž se domáhala, aby ostatní
řízení, která jsou vedena u Městského soudu v Praze byla spojena ke společném projednání,
neboť soud by mohl posuzovat tento podnět žalobkyně pouze jako návrh na spojení věcí
podle §39 odst. 1 s. ř. s., podle kterého samostatné žaloby směřující proti témuž rozhodnutí
nebo proti rozhodnutím, která spolu skutkové souvisejí, může spojit předseda senátu usnesením
ke společnému projednání. Z návrhu žalobkyně obsaženého v žalobě však nevyplývá, o jaké věci,
které jsou vedeny u Městského soudu v Praze jde, nejsou přesně specifikovány a z návrhu
ani nevyplývá, že se jedná o žaloby směřující proti rozhodnutím, která spolu skutkově souvisejí.
I kdyby tomu tak však bylo, nemá soud povinnost tyto žaloby ke společnému projednání spojit
a je na něm, zda využije možnost danou mu §39 odst. 1 s. ř. s.
Městský soud dále konstatoval, že na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4
ze dne 26. 5. 2004, č. j. 8 C 198/2003 – 26, který nabyl právní moci dne 18. 8. 2005,
má žalobkyně povinnost ve lhůtě 6 měsíců od právní moci tohoto rozsudku bez náhrady vyklidit
shora uvedený byt. Žalobkyně tedy nemá k předmětnému bytu žádný právní vztah, neboť není
jeho vlastnicí ani nájemkyní. Z tohoto důvodu žalobkyně nesplňuje podmínku §24 zákona
o státní sociální podpoře, podle kterého má nárok na příspěvek na bydlení vlastník nebo nájemce
bytu, který je v bytě hlášen k trvalému pobytu. Městský soud uzavřel, že jelikož žalobkyně není
vlastníkem ani nájemkyní uvedeného bytu, nevznikl jí proto nárok na příspěvek na bydlení
podle cit. ustanovení zákona o státní sociální podpoře a žalovaný tudíž nikterak nepochybil,
když zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podala žalobkyně
(dále též „stěžovatelka”) včasnou kasační stížnost z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) a b) s. ř. s., ve které vyjádřila nesouhlas se závěrem správních orgánů i městského soudu,
že v době podání žádosti o dávku státní sociální podpory – příspěvku na bydlení ode dne
1. 4. 2006, již nebyla nájemkyní bytu. Stěžovatelka má totiž za to, že výpověď z nájmu bytu
od Družstva 3039, družstvo (dále též „Družstvo”) je neplatná a tudíž, že je i nadále členkou
tohoto Družstva, neboť do dnešního dne neobdržela správními orgány opakovaně uváděnou
výpověď, resp. rozhodnutí o vyloučení z bytového družstva (v souvislosti s tímto stěžovatelka
tvrdí, že podala několik podání u Obvodního soudu pro Prahu 4, o kterých probíhají řízení
u tohoto soudu, resp. nyní i u Nejvyššího soudu ČR). Stěžovatelka tak je toho názoru, že v době
podání žádosti o příspěvek na bydlení jí svědčilo právo nájmu k bytu č. X na adrese K. X, P. X –
M., kde je hlášena k trvalému pobytu. S ohledem na výše uvedené navrhla, aby Nejvyšší správní
soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2010, č. j. 2 Ad 1/2010 – 68, zrušil a věc
tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační stížnosti. Neshledal přitom
vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti,
a které by jej opravňovaly se od uplatněných důvodů kasační stížnosti odchýlit.
Z textu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatelka podala z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení spočívá v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován
správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování
byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Kasační stížnost není důvodná.
Z provedené rekapitulace vyplývá, že v posuzovaném případě se jedná o posouzení
otázky, zda stěžovatelka ke dni 1. 4. 2006 měla, či neměla nárok na dávku státní sociální podpory
– příspěvek na bydlení.
Podmínky nároku na příspěvek na bydlení jsou stanoveny v ustanovení §24 odst. 1
zákona o státní sociální podpoře, ve znění účinném k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí
žalovaného, podle kterého nárok na příspěvek na bydlení má vlastník nebo nájemce bytu, který je v bytě
hlášen k trvalému pobytu (§3), jestliže rozhodný příjem v rodině je nižší než částka součinu životního minima
rodiny a koeficientu 1,60. Za nájemce bytu se považuje též nájemce obytné místnosti v zařízeních určených
k trvalému bydlení podle zvláštního právního předpisu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení
se za dobu trvání nájemního vztahu považuje pro účely nároku na příspěvek na bydlení i doba mezi skončením
nájemního poměru a posledním dnem lhůty k vyklizení bytu podle §712 občanského zákoníku, doba od zániku
členství v bytovém družstvu do zajištění bytové náhrady podle §714 občanského zákoníku (pokud taková
náhrada náleží).
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že správní orgán prvního stupně
rozhodnutím ze dne 23. 2. 2006, č. sp. 5238/96/ALA, přiznal stěžovatelce příspěvek na bydlení
k žádosti ze dne 14. 2. 2006, a to ve výši 728 Kč za dobu od 14. 11. 2005 do 31. 12. 2005
a ve výši 758 Kč za dobu od 1. 1. 2006 do 30. 6. 2006 s tím, že příspěvek bude poukazován
měsíčně a že pro každé kalendářní čtvrtletí je nutno doložit příjmy společně posuzovaných osob.
Je nutno zmínit též rozhodnutí téhož úřadu ze dne 3. 4. 2006, č. sp. 5238/96/ALA,
jímž byla stěžovatelce odňata dávka státní sociální podpory – příspěvek na bydlení ode dne
19. 2. 2006, protože nárok na dávku k uvedenému dni zanikl. Rozhodnutí převzala stěžovatelka
osobně dne 7. 4. 2006 – z obsahu spisu není patrné, že by proti němu podala odvolání.
Stěžovatelka sepsala dne 29. 3. 2006 a doručila správnímu orgánu I. stupně dne 25. 4. 2006
další žádost o příspěvek na bydlení, ve které jako adresu svého trvalého pobytu uvedla: K. X/X,
P. X – M. Dále uvedla, že je nájemkyní bytu č. X. Na to reagoval správní orgán I. stupně vydáním
rozhodnutí ze dne 22. 5. 2006, jímž žádost žalobkyně o příspěvek na bydlení ode dne 1. 4. 2006
zamítl. Rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 7. 2006, jímž bylo toto rozhodnutí potvrzeno, je
předmětem tohoto přezkumného řízení soudního.
Pro posouzení věci má zásadní význam již zmíněný rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 4 ze dne 26. 5. 2004, č. j. 8 C 198/2003 – 26, který nabyl právní moci dne 18. 8. 2005.
Tímto rozsudkem byla stěžovatelce uložena povinnost vyklidit byt č. X, I. kategorie o velikosti
3+1 s příslušenstvím v 7. patře domu č. p. X v ulici K. X v P. X – M. a to do 6 měsíců od právní
moci tohoto rozsudku. V odůvodnění tohoto rozsudku obvodní soud mimo jiné uvedl, že
výstrahou Družstva ze dne 11. 9. 2000 a výpisy dlužného nájemného má za prokázané, že
stěžovatelka po delší dobu neplatila nájemné (před touto výstrahou činil dluh na nájemném více
než 140 000 Kč) a byla jí z tohoto důvodu zaslána výstraha před vyloučením z Družstva.
Rozhodnutím žalobce (Družstva) ze dne 20. 11. 2000, které bylo doručeno stěžovatelce dne 21.
12. 2000, stěžovatelce zaniklo členství v tomto družstvu. Podle §714 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, věta první, zánikem členství osoby v bytovém družstvu zanikne její nájem
bytu. Na základě výše uvedeného dospěl obvodní soud k závěru, že žalovaná (stěžovatelka) byla
jako členka žalobce (Družstva) a nájemkyně předmětného družstevního bytu vyloučena po
předchozí výstraze z Družstva, odvolání k členské schůzi proti tomuto rozhodnutí nepodala.
Tato skutečnost má za následek nejen zánik členství, ale i zánik práva nájmu k uvedenému
družstevního bytu a za daného stavu tak stěžovatelka v bytě bydlí bez právního důvodu. Ostatně i
sama stěžovatelka při jednání uvedeného soudu dne 19. 1. 2004 připustila, že zápis o vyloučení z
Družstva dostala.
V nyní projednávané věci stěžovatelka v kasační stížnosti namítala, že výpověď z nájmu
bytu od Družstva je neplatná a tudíž, že je i nadále členkou tohoto bytového družstva, neboť do
dnešního dne neobdržela správními orgány opakovaně uváděnou výpověď, resp. rozhodnutí o
vyloučení z bytového družstva. Stěžovatelka tak má za to, že v době podání žádosti o příspěvek
na bydlení jí svědčilo právo nájmu k bytu č. X na adrese K. X/X, P. X – M., kde je hlášena k
trvalému pobytu.
Jak vyplývá z výše uvedeného, otázkou zániku členství stěžovatelky v Družstvu i zánikem
nájemního práva stěžovatelky k bytu se zabýval Obvodní soud pro Prahu 4, který v rozsudku
ze dne 26. 5. 2004, č. j. 8 C 198/2003 – 26, dospěl k závěru, že stěžovatelce zaniklo jak členství
v družstvu tak i právo nájmu k uvedenému družstevnímu bytu a uzavřel, že za daného stavu
stěžovatelka v bytě bydlí bez právního důvodu. Odvolání podané stěžovatelkou proti tomuto
rozsudku bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2005, č. j. 28 Co 229/2005 – 55,
odmítnuto jako nezpůsobilé k projednání, když stěžovatelka pouze oznámila podání odvolání
přípisem ze dne 29. 6. 2004 a nedostatky odvolání neodstranila ani přes řádnou výzvu soudu
prvního stupně. Usnesení odvolacího soudu bylo podle obsahu spisu sp. zn. 8 C 198/2003
doručeno stěžovatelce dne 18. 8. 2005 a tímto dnem tudíž nabyl právní moci shora již citovaný
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4.
Městský soud v Praze z citovaného pravomocného rozsudku Obvodního soudu
pro Prahu 4 při posouzení dané věci vycházel v souladu s §52 odst. 2 s. ř. s., podle kterého je soud
je vázán rozhodnutím soudů o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, jakož i rozhodnutím soudu
o osobním stavu. O jiných otázkách si soud učiní úsudek sám; je-li tu však rozhodnutí o nich, soud z něj vychází,
popřípadě tam, kde o nich náleží rozhodovat soudu, může uložit účastníku řízení, aby takové rozhodnutí vlastním
návrhem vyvolal. S jeho postupem se Nejvyšší správní soud ztotožňuje.
Jak již bylo zdůrazněno, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 5. 2004,
č. j. 8 C 198/2003 – 26, který nabyl právní moci dne 18. 8. 2005, byla stěžovatelce uložena
povinnost vyklidit byt ve lhůtě 6 měsíců od právní moci tohoto rozsudku, tj. nejpozději
do 18. 2. 2006. Toto datum předchází datu podání shora uvedené stěžovatelčiny žádosti
o příspěvek na bydlení. Nejvyšší správní soud k závěrům rozsudku městského soudu
jen pro úplnost dodává, že na roveň trvání nájemního vztahu se pro účely nároku na příspěvek
na bydlení považuje též doba mezi skončením nájemního poměru a posledním dnem lhůty
k vyklizení bytu podle §712a občanského zákoníku. Totéž platí pro případ zániku nájmu
v důsledku zániku členství v bytovém družstvu za situace, kdy za vyklizovaný byt není nutno
poskytnout bytovou náhradu (tak, jak tomu bylo v projednávané věci). Je možno
v této souvislosti poukázat na tu část odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4
ze dne 26. 5. 2004, č. j. 8 C 198/2003 – 26, kde soud výslovně uvedl, že pokud jde o bytovou
náhradu použil analogicky §712 občanského zákoníku v návaznosti na výpovědní důvod
z nájmu bytu pro hrubé porušování povinností spočívajících v neplacení nájemného s tím,
že pro tyto případy zákon nepředpokládá bytovou náhradu, nejsou – li zde důvody zvláštního
zřetele vhodné. Takovéto důvody však v řízení tvrzeny nebyly; jen s ohledem na nepříznivou
sociální a finanční situaci žalované (stěžovatelky) soud stanovil k vyklizení bytu delší lhůtu
než obvyklou, aby si tak žalovaná mohla zajistit jiné náhradní bydlení.
Otázku, zda stěžovatelka obdržela výpověď, resp. rozhodnutí o vyloučení z bytového
družstva nepřísluší Nejvyššímu správnímu soudu jakkoliv řešit, neboť pravomoc řešit případný
spor ohledně této otázky mají pouze soudy v občanském soudním řízení. Obvodní soud
pro Prahu 4 se v citovaném rozsudku ostatně vyjádřil také k této otázce, když uvedl,
že rozhodnutí (o vyloučení z bytového družstva) bylo stěžovatelce doručeno dne 21. 12. 2000
a stěžovatelka jej nenapadla odvoláním ke členské schůzi do 15 dnů ode dne doručení uvedeného
rozhodnutí. Obvodní soud proto požadavku Družstva na vyklizení bytu stěžovatelky vyhověl,
aniž by zkoumal platnost vyloučení stěžovatelky z družstva, přičemž uvedl, že stěžovatelka sama
platnost vyloučení nezpochybňovala, neboť nájemné skutečně z finančních důvodů neplatila.
V této souvislosti s odkazem na platnou judikaturu vysvětlil, že soud nemůže v rámci řízení
o žalobě na vyklizení družstevního bytu přezkoumávat, zda bylo vyloučení z družstva platné.
Je však povinen zkoumat, zda vyloučený člen uplatnil právo podle §231 odst. 3 a 4 obchodního
zákoníku a zda toto právo dosud trvá a nebo je již uplatnit nelze. Dle §231 odst. 3 a 4
obchodního zákoníku může být člen vyloučen, jestliže opětovně a přes výstrahu porušuje členské
povinnosti, nebo z jiných důležitých důvodů uvedených ve stanovách. O vyloučení, které musí
být členu písemně oznámeno, rozhoduje představenstvo, proti jehož rozhodnutí má právo podat
člen odvolání k členské schůzi. Soud na návrh člena, jehož se rozhodnutí týká, prohlásí
rozhodnutí členské schůze za neplatné, je-li v rozporu s právními předpisy či stanovami. Zákon
tudíž dává členovi možnost bránit se proti rozhodnutí o vyloučení, čehož stěžovatelka nevyužila.
Je tedy třeba vycházet z toho, že stěžovatelka ke dni podání žádosti o příspěvek
na bydlení nejen že nebyla nájemkyní bytu č. X na adrese K. X/X, P. X – M., o kterém v žádosti
o příspěvek na bydlení uvedla, že v něm bydlí jako nájemkyně, ale skončila již rovněž doba, v níž
jí bylo umožněno po skončení nájemního vztahu v bytě bydlet až do jeho vyklizení, tj. do 18. 2.
2006, a která je ve smyslu §24 odst. 2 poslední věty zákona o státní sociální podpoře postavena
na roveň době trvání nájemního vztahu. Z obsahu spisu je dále zřejmé, že stěžovatelka nebyla k
uvedenému dni ani vlastnicí tohoto bytu či nájemkyní jakéhokoliv jiného bytu nebo obytné
místnosti v zařízeních určených k trvalému bydlení podle zvláštního právního předpisu (§717
občanského zákoníku), jak má na zřeteli ustanovení §24 odst. 1 věty druhé zákona o státní
sociální podpoře ve znění účinném do 31. 12. 2006 (ostatně stěžovatelka nic takového ani
netvrdila).
Nejvyšší správní soud tak s ohledem na výše uvedené kasačním námitkám stěžovatelky
nepřisvědčil a dospěl stejně jako Městský soud v Praze k závěru, že stěžovatelka nesplnila
podmínky pro přiznání nároku na příspěvek na bydlení od 1. 4. 2006, stanovené v §24 o dst. 1
zákona o státní sociální podpoře.
Stěžovatelka v přípise ze dne 19. 10. 2010 vznesla požadavek, aby Nejvyšší správní soud
nařídil kvůli dokazování ústní jednání. Podle §109 odst. 1 s. ř. s., o kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání. Považuje-li to za vhodné nebo provádí-li dokazování, nařídí
k projednání kasační stížnosti jednání. V posuzované věci bylo možné při posouzení věci vycházet
pouze z obsahu spisu, nebylo nutné provádět či doplňovat dokazování a nebyly shledány
ani žádné jiné důvody, pro které by bylo vhodné nařídit jednání k projednání kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud proto nevyhověl požadavku stěžovatelky na nařízení ústního jednání.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že v postupu Městského soudu v Praze neshledal
pochybení a konstatuje, že rozsudek Městského soudu v Praze netrpí vadami ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., tedy nedošlo k nesprávnému posouzení právní
otázky soudem ani nebyly zjištěny vady řízení před správním orgánem, pro něž by musel Městský
soud v Praze napadené rozhodnutí žalovaného zrušit. Kasační stížnost tudíž není důvodná
a proto jí Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1, 2 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, a proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení, které jí vznikly. Žalovanému správnímu orgánu, který by jinak měl
právo na náhradu nákladů řízení, nelze náhradu nákladů řízení v souladu s ustanovením §60
odst. 2 s. ř. s. přiznat.
V řízení o kasační stížnosti proti napadenému rozsudku městského soudu byla
stěžovatelce usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2009, č. j. 3 Nc 56/2009 – 33,
ustanovena zástupkyně JUDr. Dagmar Rezková Dřímalová, advokátka, přičemž její hotové
výdaje a odměnu za zastupování platí stát, jak vyplývá z ustanovení §120 a §35 odst. 8 věty první
s. ř. s. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud přiznal ustanovené zástupkyni stěžovatelky
odměnu za jeden úkon právní služby, kterým je písemné podání soudu ve věci samé
(doplnění kasační stížnosti ze dne 9. 8. 2010), podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky Ministerstva
spravedlnosti č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif”). Za výše uvedený úkon náleží
zástupkyni stěžovatelky odměna ve výši 500 Kč podle §7 a §9 odst. 2 advokátního tarifu
(sazba mimosmluvní odměny činí ve věcech sociálního zabezpečení pouze částku 1000 Kč,
takže odměna za úkon činí 500 Kč), a dále režijní paušál ve výši 300 Kč podle §13 odst. 3
advokátního tarifu, celkem tedy 800 Kč. Zástupkyně stěžovatelky v přípise ze dne 20. 10. 2010
uvedla, že není plátkyní daně z přidané hodnoty, a proto se její odměna nezvyšuje o částku
odpovídající této dani. Zástupkyni stěžovatelky tak bude vyplacena částka ve výši 800 Kč,
a to z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2011
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu