ECLI:CZ:NSS:2011:4.ADS.135.2010:58
sp. zn. 4 Ads 135/2010 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: I. A. M.,
zast. JUDr. Ing. Janem Kopřivou, advokátem, se sídlem Zahradnická 223/6 Brno, proti
žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo nám. 3/5, Brno, o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2010, č. j. 57 Ca
117/2009 – 19,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupci žalobkyně JUDr. Ing. Janu Kopřivovi, advokátovi, se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 1600 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Krajský úřad Jihomoravského kraje (dále též „žalovaný”) rozhodnutím ze dne 8. 10. 2009,
č. j. JMK 138254/2009 zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce Brno -
město ze dne 12. 8. 2009, č. j. 17171/8/BMB/4, kterým byla žalobkyni podle §53 odst. 3 zákona
č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře (dále též „zákon o státní sociální podpoře”) ode dne
12. 1. 2009 odejmuta dávka státní sociální podpory – sociální příplatek, s odůvodněním, že ode
dne 12. 1. 2009 nepečuje o nezaopatřené nezletilé dítě – svého syna D. S., který byl umístěn do
Dětského centra, příspěvkové organizace, Hlinky 132/136 Brno (dále též „Dětské centrum”).
Žalovaný vycházel ze zjištění, že usnesením Městského soudu v Brně ze dne 5. 1. 2009,
č. j. 23 P 32/2008 – 1724, byl nařízen výkon rozhodnutí spočívající v odnětí nezletilého D . S.
matce (žalobkyni) a jeho odevzdání do péče Dětského centra. Dovodil, že podmínky nároku na
sociální příplatek tak žalobkyně splňovala pouze do 11. 1. 2009, neboť ode dne 12. 1. 2009 je
nezletilý syn žalobkyně v plném zaopatření Dětského centra, a proto není splněna základní
podmínka §20 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře, aby byl žalobkyni přiznán sociální
příplatek od uvedeného data.
Dalším rozhodnutím ze dne 8. 10. 2009, č. j. JMK 130362/2009 žalovaný
podle §90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále j en „správní řád”), změnil
na základě odvolání žalobkyně rozhodnutí Úřadu práce Brno – město ze dne 4. 9. 2009,
č. j. 11659/9/BMB-1/1, kterým byla podle ustanovení §19 odst. 3 zákona o státní
sociální podpoře zamítnuta žádost o přídavek na dítě ode dne 1. 1. 2009 nezletilé oprávněné
osobě – S. D., nar. X potud, že žádost žalobkyně o dávku státní sociální podpory přídavek na dítě
pro nezl. D. S. ode dne 1. 1. 2009 se zamítá podle §51 odst. 3 správního řádu.
V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaný znovu konstatoval, že usnesením Městského
soudu v Brně ze dne 5. 1. 2009, č. j. 23 P 32/2008 – 1724 byl nařízen výkon rozhodnutí
spočívající v odnětí nezletilého D. S. matce (žalobkyni) a jeho odevzdání do péče Dětského
centra. Ode dne 12. 1. 2009 tak byl syn žal obkyně v plném přímém zaopatření uvedeného
zařízení. Úřad práce v souladu s ustanovením §19 odst. 3 zákona o státní sociální podpoře
vyplácel na základě žádosti Dětského centra ze dne 28. 1. 2009 přídavek na dítě za měsíc leden
2009 tomuto zařízení. Žalovaný vysvětlil, že skutečnosti, které se týkají důvodů umístění syna
žalobkyně v uvedeném zařízení nejsou předmětem tohoto správního řízení, a proto je nelze v
rámci tohoto odvolacího řízení zohlednit. Uzavřel, že s ohledem na výše uvedené nesplňuje
žalobkyně nárok na výplatu přídavku na dítě od ledna 2009 . Úřad práce proto postupoval věcně
správně, pokud žádost žalobkyně o přídavek na nezl. syna D . zamítl; důvodem změny jeho
rozhodnutí žalovaným bylo jen formální pochybení úřadu práce spočívající v nesprávném
označení příslušného ustanovení zákona, podle něhož tento správní orgán postupoval
(v napadeném rozhodnutí uvedl ustanovení zákona pro výplatu dávky, místo zamítnutí žádosti).
Žalovaný poznamenal, že i kdyby byly splněny zákonné podmínky pro nárok na dá vku a její
výplatu, musela by být žádost žalobkyně zamítnuta, neboť ji žalobkyně uplatnila se zpětnou
platností více jak 3 měsíce, což je v rozporu s ustanovením §54 odst. 2 zákona o státní sociální
podpoře.
Žalobkyně podala proti oběma výše uvedeným rozhodnutím žalovaného žalobu, v níž
uvedla, že „došlo k vydírání a zneužití pravomoci veřejných činitelů a tím k poškození jejího
nezletilého syna i jí samotné státní mocí, která poškozuje práva a zájmy dítěte a nejedná v zájmu
občana.” Požádala o osvobození od soudních poplatků a navrhla, aby krajský soud obě uvedená
rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, osvobodil ji od soudních poplatků
a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení a náhradu za svá
nesprávná rozhodnutí.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 4. 2010, č. j. 57 Ca 117/2009 – 19, žalobu
zamítl a rozhodl dále, že žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Dospěl
k závěru, že správní orgány obou stupňů postupovaly správně a v souladu s §51 odst. 4 a §53
odst. 3 písm. b) zákona o státní sociální podpoře, když sociální příplatek žalobkyni odňaly ode
dne 12. 1. 2009. Od tohoto dne jí totiž byl odňat její nezletilý syn D. S. na základě pravomocného
usnesení (předběžného opatření) Městského soudu v Brně a odevzdán do péče Dětského centra a
byl v plném zaopatření tohoto zařízení, jak vyplývá ze sdělení tohoto zařízení ze dne 27. 1. 2009.
Krajský soud poukázal na §7 odst. 4 zákona o státní sociální podpoře, podle kterého, je – li
nezaopatřené dítě v plném přímém zaopatření ústavu (zařízení) pro péči o děti nebo mládež,
považuje se za rodinu samo toto dítě. Za plné přímé zaopatření se považuje zaopatření v ústavu
(zařízení) pro péči o děti nebo mládež, poskytuje -li tento ústav (zařízení) dětem stravování,
ubytování a ošacení, což od 12. 1. 2009 v případě nezletilého D . S. nastalo.
Pokud žalobkyně při jednání konaném dne 28. 4. 2010 u Krajského soudu v Brně
namítala, že žalovaný nesprávně vykládá §20 zákona o státní sociální podpoře, neboť měl
vycházet z odst. 2 téhož ustanovení a nejprve určit, kdo bude (zda žalobkyně nebo Dětské
centrum) pobírat sociální příplatek, neboť podmínky nároku na sociální příplatek v daném
případě splňovalo více osob, pak této námitce krajský soud nepřisvědčil. Dospěl k závěru,
že vůbec nenastaly podmínky ustanovení §20 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře podle
kterého, splňuje-li v rodině podmínky nároku na sociální příplatek více osob nebo splňuje -li podmínky nároku
na sociální příplatek více osob z důvodu péče o totéž dítě, náleží sociální příplatek j en jednou, a to osobě určené
na základě dohody těchto osob. Nedohodnou-li se tyto osoby, určí úřad práce, který o příplatku rozhoduje, které
z těchto osob se sociální příplatek přizná. Konkurence nároku více osob nepřicházela v úvahu, neboť
nezl. D. S. od 12. 1. 2009 již nebyl v péči své matky, ale v Dětském centru , které o něj od tohoto
data pečovalo.
K námitce, že správní orgány nevykládají správně zákon o státní sociální podpoře,
a zejména pojem „přímé zaopatření” dítěte v zařízení za situace kdy dítě bylo umístěno
do tohoto zařízení násilím a proti jeho vůli, krajský soud uvedl, že se jedná o dávku, na níž má
nárok nezaopatřené dítě a je vyplácena osobě, která má dítě v přímém zaopatření. V posuzované
věci byl nezl. syn žalobkyně od 12. 1. 2009 v přímém zaopatření ústavu (zařízení) pro péči o děti
nebo mládež (tato skutečnost vyplývá ze správních spisů a ani žalobkyně ji nijak nepopírá) . Podle
krajského soudu tak je na místě aplikovat §19 odst. 3 zákona o státní sociální podpoře a správně
tedy bylo rozhodnuto tak, že žádost žalobkyně o dávku státní sociální podpory – přídavek na dítě
– pro jejího syna byl zamítnut od 1. 1. 2009, neboť za měsíc leden na základě žádosti úst avu
pro péči o děti nebo mládež byla tato dávka vyplacena Dětskému centru a byla spotřebována
ve prospěch nezl. syna žalobkyně, jemuž tato dávka náležela. Krajský soud poznamenal, že nárok
na tuto dávku má nezaopatřené dítě na rozdíl od nároku na sociální příplatek, na který má nárok
rodič pečující alespoň o jedno nezaopatřené dítě a uzavřel, že obě napadená rozhodnutí
žalovaného byla vydána v souladu s právními předpisy.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Brně podala žalobkyně (dále též
„stěžovatelka”) včas kasační stížnost, z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) , c) a d)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.”). Domáhala se zrušení napadeného
rozsudku Krajského soudu v Brně a navrhovala, aby Nejvyšší správní soud uložil žalovanému
povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení. Dále požádala o osvobození od soudních
poplatků a ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti, neboť se v důsledku nefunkčnosti
právní ochrany dětí v České republice dostala do tíživé finanční situace, kdy si nemůže dovolit
právní zastoupení, neboť řeší řadu soudních sporů.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 13. 7. 2010, č. j. 57 Ca 117/2009 – 38,
stěžovatelce přiznal osvobození od soudních poplatků a ustanovil ji pro řízení o kasační stížnosti
zástupce JUDr. Jana Kopřivu, advokáta.
Kasační stížnost stěžovatelka doplnila podáním ze dne 19. 8. 2010, ve kterém
prostřednictvím ustanoveného zástupce uvedla, že napadený rozsudek považuje za nezákonný,
neboť v jeho důs ledku byla zkrácena na svém právu tím, že jí byl od ňat sociální příplatek
a přídavek na dítě, a to jak v důsledku samotných rozhodn utí vydaných žalovaným, tak
i v důsledku porušení jejích práv při vedení celého správního řízení, což však krajský soud
ve svém rozhodnutí nezohlednil. Vyjádřila přesvědčení, že krajský soud provedl nesprávný
a nezákonný výklad §20 zákona o státní sociální podpoře. Podle názoru stěžovatelky měl krajský
soud vycházet z §20 odst. 2 tohoto zákona a nejprve určit, kdo bude pobírat sociální příplatek ,
tedy zda jej bude pobírat stěžovatelka nebo zařízení, kam byl její nezletilý syn umístěn. Podle
stěžovatelky totiž podmínky nároku na sociální příplatek splňovalo více osob. Jelikož však takto
postupováno nebylo a soud shledal postup správních orgánů správným, došlo podle stěžovatelky
k porušení zákona.
Stěžovatelka dále označila za nesprávný výklad pojmu „přímé zaopatření” dítěte v zařízení
podle §7 odst. 4 zákona o státní sociální podpoře, neboť má za to, že její syn byl v zařízení
(Dětském centru) umístěn násilím. „Nedá se tedy hovořit o tom, že je v přímém zařízení
v zákonném smyslu, tzn. ve „svůj prospěch”, tudíž z tohoto pohledu nebyl správně proveden
výklad dotčených zákonných ustanovení.” Podle stěžovatelky tak není naplněna podmínka
přímého zaopatření ze strany Dětského centra a vyjádřila přesvědčení, že podle zákona o státní
sociální podpoře je to právě ona, kdo má nárok na sociální příplatek a v žádném případě tak
nemohou být naplněny předpoklady ustanovení §7 odst. 4 zákona o státní sociální podpoře.
Ani v případě dávky státní sociální podpory – přídavku na dítě, stěžovatelka nesouhlasí
se závěry Krajského soudu v Brně, neboť i zde má za to, že výklad pojmu „přímé zaopatření”
dítěte v zařízení zaujatý soudem a správními orgány je nesprávný, neboť soud vůbec nezohlednil,
že nezletilý syn stěžovatelky byl do tohoto zařízení um ístěn násilím a proti své vůli. P ostup
krajského soudu a jeho výklad se příčí předmětným ustanovením zákona o státní sociální podpoře
a účelu sledovanému zákonodárcem.
Stěžovatelka dále uvedla, že samosoudkyně JUDr. Jana Kubenová před Krajským soudem
v Brně rozhoduje i v dalších věcech, ve kterých stěžovatelka vystupuje jako žalobkyně, z čehož
dovozuje, že je dán poměr této soudkyně k věci a je zde tudíž důvod pochybovat o její
nepodjatosti dle §8 s. ř. s.
Stěžovatelka rovněž namítala, že skutková zjištění, ze kterých krajský soud při svém
rozhodnutí vycházel nemají oporu ve spisech a jsou s nimi v rozporu neboť soud nikterak
nezohlednil nezákonnost umístění jejího nezletilého syna do Dětského centra, což zapříčinilo
odejmutí jak sociálního příplatku, tak i přídavku na dítě. Krajský soud tak nezohlednil vše,
co zohlednit měl, kvůli čemuž nerozhodl správně a v souladu se zákonem.
Stěžovatelka dále upozornila na skutečnost, že krajský soud v závěru napadeného
rozsudku uvedl, že žalobu zamítl jako nedůvodnou podle §78 odst. 1 s. ř.s., ačkoli má být
správně uvedeno, že se tak stalo podle §78 odst. 7 s. ř. s.
S ohledem na výše uvedené navrhovala, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
krajského soudu zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení a stěžovatelce přiznal náhradu nákladů
řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na skuteč nost, že nezletilý syn
stěžovatelky byl ode dne 12. 1. 2009 v plném přímém zaopatření Dětského centra, a proto nebyla
splněna základní podmínka ustanovení §20 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře pro nárok na
sociální příplatek. Podmínky nároku na sociální příplatek tak podle žalovaného byly splněny
pouze do 11. 1. 2009. Ohledně přídavku na dítě žalovaný zopakoval, že syn stěžovatelky byl od
12. 1. 2009 v plném přímém zaopatření Dětského centra, přídavek na dítě proto byl za měsíc
leden 2009 vyplacen tomuto zařízení a žádost stěžovatelky byla zamítnuta. Žalovaný dále uvedl,
že kasační stížnost se zakládá na zcela mylných tvrzeních. Ustanovení §20 zákona o státní
sociální podpoře stanoví, kdo a za jakých podmínek má na sociální příplatek nárok. Tvrzení
stěžovatelky, že žalovaný měl rozhodnout o tom, zda bude soci ální příplatek pobírat žalobkyně
nebo zařízení, dokazuje pouze neznalost zákonné úpravy. Dětské centrum sociální příplatek
nikdy nepobíralo, neboť na něj nemá ze zákona nárok. V případě, že je dítě v plném přímém
zaopatření zařízení, nevzniká nárok na sociální příplatek tomuto zařízení. V takovém případě není
sociální příplatek vyplácen nikomu, protože nikomu na tuto dávku státní sociá lní podpory
nevznikl nárok. Nelze tvrdit, že nárok na sociální příplatek splňovalo více osob, jak tvrdí
stěžovatelka. To ostatně ani není možné, jak vyplývá z dikce ustanovení §20 zákona o státní
sociální podpoře. Žalovaný dále uvedl, že orgány státní sociální podpory nemají oprávnění
v průběhu správního řízení hodnotit, zda bylo dítě do zařízení umístěno oprávněně
či neoprávněně. Rovněž posouzení otázky nedobrovolného odebrání dítěte proti vůli žalobkyně
je v rámci posouzení nároku na dávku zcela irelevantní.
Ohledně přídavku na dítě žalovaný uvedl, že nárok na přídavek na dítě vzniká nezletilému
nezaopatřenému dítěti, nikoli rodiči ani zařízení. Přídavek na dítě se však vyplácí osobě, která má
dítě v plném přímém zaopatření. Je –li toto dítě v plném přímém zaopatření zařízení pro péči
o dítě nebo mládež, vyplácí se přídavek na dítě v souladu s ustanovení m §19 odst. 3 zákona
o státní sociální podpoře tomuto zařízení.
S ohledem na výše uvedené žalovaný navrhoval, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3
s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační stížnosti. Neshledal
přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti,
a které by jej opravňovaly se od uplatněných důvodů kasační stížnosti odchýlit. Po přezk oumání
kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že není důvodná.
Z textu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodů uvedených v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a), b) , c) a d) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodů tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení spočívá v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován
správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
vady řízení spočívající v tom, že skut ková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování
byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. c ) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
zmatečnosti řízení před soudem spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení, ve věci
rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, popřípadě bylo rozhodnuto
v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla -li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Stěžovatelka v kasační stížnosti nejprve vznesla námitku podjatosti JUDr. Jany Kubenové,
když uvedla, že tato soudkyně u Krajského soudu v Brně rozhoduje i v dalších věcech
stěžovatelky, z čehož dovozuje, že je dán poměr této soudkyně k věci a je zde dán důvod
pohybovat o její nepodjatosti podle §8 s. ř. s.
Čtvrtý senát Nejvyššího správního soudu, jemuž věc připadla podle rozvrhu práce
tohoto soudu, nejprve posuzoval, zda námitka podjatosti byla uplatněna včas. Podle §8
odst. 5 s. ř. s. totiž účastník musí námitku podjatosti uplatnit do jednoho týdne ode d ne,
kdy se o podjatosti dozvěděl. K později uplatněným námitkám se nepřihlíží.
Konstrukce námitky podjatosti vychází z toho, že soudkyně JUDr. Jana Kubenová
rozhoduje také v dalších věcech stěžovatelky. Jestliže stěžovatelk a dovozuje námitku podjatosti
z tohoto důvodu, pak je nepochybné, že se o něm musela dozvědět z poučení (podle §8 a §51
s. ř. s.) Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2010, ve kterém je mimo jiné uvedeno, že podle
platného rozvrhu práce Krajského soudu v Brně má být daná věc projednána a rozhodnuta
samosoudkyní JUDr. Janou Kubenovou. Z doručenky je patrno, že stěžovatelce bylo uvedené
poučení krajského soudu doručeno (vhozeno do schránky) ve čtvrtek dne 21. 1. 2010, takže lhůta
jednoho týdne k podání námitky podjatosti počala běžet v pátek dne 22. 1. 2010 (§40 odst. 1
s. ř. s.) a uplynula ve čtvrtek dne 28. 1. 2010 (§40 odst. 2 s. ř. s.). Námitku podjatosti by tedy
stěžovatelka musela uplatnit nejpozději ve čtvrtek dne 28. 1. 2010. Stěžovatelka však námitku
podjatosti uplatnila až v doplnění kasační stížnosti, které bylo doručeno Krajskému soudu v Brně
dne 20. 8. 2010. Námitka podjatosti tak byla podána opožděně a Nejvyšší správní soud
k ní v souladu s §8 odst. 5 s. ř. s. nepřihlíží.
Nejvyšší správní soud dodává, že z námitky podja tosti je patrné, že stěžovatelka spatřuje
podjatost soudkyně JUDr. Jany Kubenové v jejím procesním postupu v jiných věcech, v nichž
je stěžovatelka účastníkem řízení.
Z ustanovení §8 odst. 1 s. ř. s. sice plyne, že jedním z důvodů pro vyloučení soudců
je skutečnost, že se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu
nebo v předchozím soudním řízení, musí jít však o totožnou věc. Taková situace
však v posuzované věci nenastala. Lze přitom odkázat i na usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 19. 3. 2003, č. j. Nao 2/2003 - 18, publikováno pod č. 53/2004 Sb. NSS,
v němž bylo jasně vyloženo, že „předchozím soudním řízením“ není řízení v jiné soudní věci,
byť by se i týkala týchž účastníků.
Ani (předchozí) procesní postup v jiných věcech týkajících se stěžovatelky tedy nemůže
být legitimním důvodem, který by mohl znamenat vyloučení shora uvedené soudkyně Krajského
soudu v Brně z projednávání a rozhodování ve věci. Soudce může být vyloučen z rozhodování
jen z objektivních důvodů, nikoli pro subjektivní přesvědčení žalobce o nespravedlnosti vedení
řízení, které zpochybňovat jistě lze. K tomu však slouží opravné prostředky a nikoli námitka
podjatosti. Existence odlišných názorů stěžovatelky na věc pak s podjatostí soudce nemá nic
společného.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že se v něm krom ě žádosti stěžovatelky
o sociální příplatek ze dne 31. 10. 2008, žádosti stěžovatelky o přídavek na dítě ze dne 13. 7. 2009
(stěžovatelka uplatnila žádost o přídavek na dítě se zpětnou p latností ode dne 1. 1. 2009) a výše
zmíněných rozhodnutí správních orgánů, nachází také usnesení Městského soudu v Brně ze dne
19. 3. 2009, sp. zn. 2 3 P 32/2008 o vydání předběžného opatření, podle něhož se nezletilý D. S.,
nar. X předává do péče Zařízení Klokánek, Brno, Michalova 4. Městský soud v Brně v
odůvodnění tohoto usnesení konstatoval, že nezl. D. byl předán do péče Dětského centra Brno –
zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, neboť jeho matka (stěžovatelka) nerespektovala
rozsudek Okresního soudu Brno – venkov ze dne 24. 5. 2006, kterým byl upraven styk otce s
nezletilým v Krizovém centru pro děti a mládež SPONDEA v Brně za účasti zaměstnance
uvedeného centra. Magistrát města Brna navrhl vydání rozhodnutí o předběžném opatření,
kterým by byl nezletilý D. svěřen do péče Zařízení Klokánek v Brně, neboť umístění nezletilého
v dětském centru v současné době nesplňuje požadavky plynou cí z nařízení výkonu rozhodnutí. S
otcem se nezletilý sešel pouze dvakrát, vždy za přítomnosti sociálního pracovníka, dítě je nadále
matkou negativně ovlivňováno. Městský soud dále konstatoval, že ze zprávy Dětského centra
Brno ze dne 9. 3. 2009 se podává, že nez letilý je zde umístěn od 12. 1. 2009 na základě
předběžného opatření, jeho matka však od počátku odmítá s tí mto zařízením spolupracovat,
odmítá respektovat jakákoli nařízení a pravidla. Zařízení dětského centra D . poskytuje veškerou
péči, zajišťuje jeho docházku a přípravu do školy, nezle tilý zde však nemá své vrstevní ky, se
kterými by mohl odpovídajícím způsobem trávit volný čas. Městský soud tak dospěl k závěru, že
v zájmu zabezpečení vývoje nezletilého D. je zapotřebí, aby byl předán do péče Zařízení
Klokánek, kde bude mít vedle základních životních potřeb zabezpečeny současně další podmínky
pro svůj vývoj, který odpovídá jeho věku, proto vydává ve smyslu §102 zákon a č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, předběžné opatření, na základě kterého bude nezletilý umístěn v
uvedeném zařízení. Tento postup je v současné době v souladu se zájmy nezletilého, neboť je
zapotřebí, aby získal duševní stabilitu. Městský soud vzal za osvědčené, že režim dětského centra
není v daném případě vhodný pro dlouhodobý pobyt nezletilého.
Správní spis dále obsahuje sdělení Dětského centra ze dne 27. 1. 2009, v němž úřadu
práce Brno – město sděluje, že nezl. syn stěžovatelky je v plném přímém zaopatření Dětského
centra od 12. 1. 2009.
Podle §7 odst. 4 zákona o státní sociální podpoře, je-li nezaopatřené dítě v plném přímém
zaopatření ústavu (zařízení) pro péči o děti nebo mlá dež, považuje se za rodinu samo toto dítě. Za plné přímé
zaopatření se považuje zaopatření v ústavu (zařízení) pro péči o děti nebo mládež, poskytuje -li tento ústav
(zařízení) dětem stravování, ubytování a ošacení.
Podle §19 odst. 3 zákona o státní sociální podpoře, je-li nezletilé nezaopatřené dítě v plném
přímém zaopatření (§7 odst. 4 věta druhá) ústavu (zařízení) pro péči o děti nebo mládež, vyplácí se přídavek
na dítě tomuto ústavu (zařízení). Pokud doba pobytu nezletilého nezaopatřeného dítěte v ústavu (zařízení)
pro péči o děti nebo mládež, v němž je dítě v plném přímém zaopatření, byla přerušena na dobu zahrnující celý
kalendářní měsíc, vyplatí ústav (zařízení) přídavek na dítě osobě, která má dítě, jemuž tento přídavek náleží,
po tuto dobu v přímém zaopatření. V době přerušení pobytu platí pro výplatu přídavku na dítě odstavec 2
obdobně.
Podle §20 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře má nárok na sociální příplatek rodič [§7
odst. 2 písm. b) a d)] pečující alespoň o jedno nezaopatřené dítě, s výjimkou dítěte svěřeného do pěstounské péče
nebo svěřeného do péče uvedené v §43 odst. 2, včetně nezaopatřeného dítěte, které má nárok na příspěvek
na úhradu potřeb dítěte po dosažení zletilosti dítěte (§38), dítěte, jemuž nenáleží příspěvek na úhradu potřeb
dítěte proto, že požívá důchod z důchodového pojištění, který je stejný nebo vyšší než uvedený příspěvek (§40),
nebo nezaopatřeného dítěte svěřeného do péče uvedené v §43 odst. 3 anebo nezaopatřeného dítěte, které je v plném
přímém zaopatření ústavu (zařízení) pro péči o děti nebo mládež, jestliže rozhod ný příjem v rodině je nižší
než součin částky životního minima rodiny, popřípadě zvýšeného podle §22 odst. 1 a 2 a koeficientu 2,00. Je -li
současně splněno více podmínek uvedených v §22 odst. 1 a 2, stanoví se, jde-li o nárok na sociální příplatek,
životní minimum s přihlédnutím k té skutečnosti, která umožňuje použití nejvyššího koeficientu uvedeného v §22.
Podle §20 odst. 2 téhož ustanovení, splňuje-li v rodině podmínky nároku na sociální příplatek více
osob nebo splňuje-li podmínky nároku na sociální příplatek více osob z důvodu péče o totéž dítě, náleží sociální
příplatek jen jednou, a to osobě určené na základě dohody těchto osob. Nedohodnou -li se tyto osoby, určí úřad
práce, který o příplatku rozhoduje, které z těchto osob se sociální příplatek přizná.
Stěžovatelka v kasační stížnosti v prvé řadě namítala, že krajský soud nesprávně vyložil
ustanovení §20 zákona o státní sociální podpoře a vytýkala krajskému soudu, že se nezabýval tím,
kdo (stěžovatelka či zařízení) bude pobírat sociální příplatek.
Nejvyšší správní soud považuje za vhodné předestřít, že stěžovatelka tuto námitku
vznesla již v průběhu řízení před krajským soudem, přičemž krajský soud se s to uto námitkou
vypořádal a zamítl ji jako nedůvodnou s tím, že v posuzované věci nebyla splněna podmínka §20
odst. 2 zákona o státní sociální podpoře, neboť nezl. D. S. od 12. 1. 2009 již nebyl v péči matky,
ale v péči Dětského zařízení, které o něho pečovalo . Nejvyšší správní soud se s uvedeným
závěrem krajského soudu plně ztotožňuje a tuto kasační námitku proto neshledal důvodnou.
K uvedené argumentaci krajského soudu Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává,
že ustanovení §20 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře dopadá na případy péče o dítě,
kdy podmínky nároku na sociální příplatek splňuje buď v rodině či jinak více osob z důvodu péče
o totéž dítě (typicky např. rodiče). Tato situace však v posuzované m případě vůbec nenastala,
neboť správní orgány rozhodovaly za situace, kdy stěžovatelka o svého nezletilého syna
ve smyslu §20 odst. 2 zákona o státní sociální péči nepečovala, neboť její nezletilý syn již byl
umístěn v Dětském centru, které mu poskytovalo plné přímé zaopatření. Skutečnost, že její
nezl. syn byl od 12. 1. 2009 um ístěn v dětském centru stěžovatelka žádným způsobem
nezpochybňovala a tuto skutečnost potvrzuje rovněž již zmíněné usnesení Městského soudu
v Brně ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 23 P 32/2008 a sdělení Dětského centra ze dne 27. 1. 2009.
Z obsahu spisu tak jednoznačně vyplývalo, že stěžovatelce příspěvek na péči již ode dne
12. 1. 2009 nenáleží. Skutečnost, že za situace, kdy její syn byl umístěn v Dětském zařízení,
stěžovatelka neměla nárok na sociální příplatek , ostatně vyplývá také přímo z ustanovení §20
odst. 1 zákona o státní sociální podpoře, podle kterého mimo jiné platí, že nárok na sociální
příplatek má rodič [§7 odst. 2 písm. b) a d)] pečující alespoň o jedno nezaopatřené dítě, s výjimkou
nezaopatřeného dítěte, které je v plném přímém zaopatření ú stavu (zařízení) pro péči o děti nebo mládež.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že stěžovatelka ode dne 12. 1. 2009 již neměla nárok
na příspěvek na péči, neboť od tohoto dne byl její nezl. syn v plném přímém zaopatření
Dětského centra.
V další námitce stěžovatelka označila za nesprávný výklad pojmu „přímé zaopatření”
dítěte v zařízení podle §7 odst. 4 zákona o státní sociální podpoře, což odůvodnila tím, že její syn
byl v dětském centru umístěn násilím. Stěžovatelka se proto domnívá, že není naplněna
podmínka přímého zaopatření ze strany Dětského centra a dovozuje, že dle zákona o státní
sociální podpoře má právě ona nárok na sociální příplatek. Stejnou argumentaci pak stěžovatelka
uplatnila také v případě dávky státní sociální podpory – přídavku na dítě.
Také této námitce stěžovatelky Nejvyšší správní soud nepřisvědčil. V prvé řadě je třeba
uvést, že způsob, jakým byl syn stěžovatelky umís těn v Dětském centru není předmětem
posuzované věci a Nejvyššímu správnímu soudu jej nepřísluší jakkoli hodnotit. Nejvyšší správní
soud nicméně poukazuje na skutečnost, že z již zmíněného usnesení Městského soudu v Brně
ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 23 P 32/2008 vyplývá, že nezletilý syn stěžovatelky byl v Dětském
centru umístěn od 12. 1. 2009 na základě předběžného opatření (vydaného usnesením Městského
soudu v Brně ze dne 5. 1. 2009, č. j. 23 P 32/2008 – 1724). Lze tedy vycházet z toho, že nezletilý
syn stěžovatelky tedy byl v Dětském centru umístěn nikoli svévolně násilím či nezákonně,
ale na základě rozhodnutí soudu a v souladu se zákonem.
Z výše uvedené zprávy Dětského centra ze dne 27. 1. 2009 vyplývá, že nezl. synu
stěžovatelky zde bylo poskytováno plné přímé zaopatření. Z citovaného usnesení Městského
soudu v Brně ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 23 P 32/2008 pak dále plyne, že Dětské centrum
poskytovalo nezl. synu stěžovatelky veškerou péči, zajišťovalo jeho docházku a přípravu
do školy. Nejvyšší správní soud tak nemá nejmenší pochyb y o tom, že Dětské zařízení
poskytovalo synu stěžovatelky potřebnou péči. Ostatně jedná se o zařízení, které existuje právě
za účelem péče o děti. V této souvislosti je třeba uvést, že za této situace nárok na výplatu
přídavku na dítě v souladu s ustanovením §19 odst. 3 zákona o státní sociální podpoře ode dne
12. 1. 2009 náležel (a m ěl být vyplácen) Dětskému zařízení, nikoli stěžovatelce. V žádném
případě se tak nelze ztotožnit s názorem stěžovatelky, že by Městský soud v Brně v napadeném
rozsudku nesprávně vyložil pojem „přímé zaopatření” dítěte v zařízení podle §7 odst. 4 zákona
o státní sociální podpoře.
Stěžovatelka rovněž namítala, že skutková zjištění, ze kterých soud při svém rozhodnutí
vycházel nemají oporu ve spisech a jsou s nimi v rozporu , neboť soud nikterak nezohlednil
nezákonnost umístění jejího nezletilého syna do d ětského centra, což zapříčinilo odejmutí jak
sociálního příplatku, tak i přídavku na dítě. Krajský soud tak nezohlednil vše, co zohlednit měl,
kvůli čemuž nerozhodl správně a v souladu se zákonem.
Ani této námitce stěžovatelky Nejvyšší správní soud nepřisvědčil, neboť shledal, že závěry
krajského soudu vycházejí z obsahu správního a soudního spisu a nejsou s obsahem spisů
v rozporu. Jak již bylo uvedeno výše, umístění nezletilého syna stěžovatelky do Dětského centra
není předmětem posuzované věci a Nejvyššímu správnímu soudu jej nepřísluší jakkoli hodnotit.
Lze jen konstatovat, že je nelze označit za nezákonné , neboť k němu došlo na základě
rozhodnutí soudu. Nejvyšší správní soud nezjistil ani jakouk oli jinou skutečnost, kterou
by krajský soud opomněl a která by měla vliv na správnost a zákonnost přezkoumávaného
rozsudku krajského soudu.
K poukazu stěžovatelky na skutečnost, že krajský soud v závěru napadeného rozsudku
uvedl, že žalobu zamítl jako nedůvodnou podle §78 odst. 1 s. ř. s., ačkoli má být správně uveden
§78 odst. 7 s. ř. s., Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský v tomto směru pochybil, když
zaměnil ustanovení §78 odst. 1 s. ř. s. podle kterého, je-li žaloba důvodná, soud zruší napadené
rozhodnutí pro nezákonnost nebo pro vady řízení. P ro nezákonnost zruší soud napadené rozhodnutí i tehdy,
zjistí-li, že správní orgán překročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo jej zneužil, za ustanovení
§78 odst. 7 téhož zákona, podle kterého soud zamítne žalobu, není-li důvodná. Toto pochybení však
podle názoru Nejvyššího správního soudu představuje pouze chybu v psaní či jinou zjevnou
nesprávnost ve smyslu §54 odst. 4 s. ř. s., která není způsobilá vyvolat nezákonnost
přezkoumávaného rozsudku krajského soudu a která je toliko důvodem pro provedení opravy
odůvodnění rozsudku ve smysl §54 odst. 4 .s ř. s. Z rozsudku krajského soudu je totiž zřejmé
jakým způsobem a na základě jakých úvah a skutečností krajský soud o žalobě rozhodl tak,
že žalobu zamítl. Z textu kasační stížnosti je ostatně p atrné, že také stěžovatelce bylo jasné,
že byla žaloba zamítnuta, neboť sama stěžovatelka poukázala na nesprávný odkaz na ustanovení
§78 odst. 1 s. ř. s., s tím, že mělo být odkázáno na odst. 7 téhož ustanovení. Na závěr Nejvyšší
správní soud poznamenává, že bude vhodné, aby krajský soud , poté co mu bude spis navrácen
od zdejšího soudu, výše zmíněnou zjevnou nesprávnost opravil postupem podle §54 odst. 4
s. ř. s.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji jako takovou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Odměna zástupci stěžovatelky, který jí byl k její žádosti ustanoven pro řízení o kasační
stížnosti usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 7. 2010, č. j. 57 Ca 117/2009 - 38,
byla určena za dva úkony právní pomoci po 500 Kč - příprava a převzetí zastoupení a písemné
podání (doplnění kasační stížnosti) - §9 odst. 2 a odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., (sazba
mimosmluvní odměny činí ve věcech nároků fyzických osob v oblasti sociálního zabezpečení
pouze částku 1000 Kč, takže odměna za úkon činí 500 Kč), k čemuž je nutno přičíst náhradu
hotových výdajů podle §13 odst. 3 téže vyhlášky v celkové výši 600 Kč. Celkem tedy zástupci
stěžovatelky náleží 1600 Kč. Ze spisu nevyplývá, že ustanovený advokát je plátcem daně
z přidané hodnoty, ustanovenému zástupci se tedy přiznává náhrada nákladů řízení v celkové výši
1600 Kč. Uvedená částka bude zástupci stěžovatele vyplacena do 60 dnů od právní moci
tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1, 2 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, a proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení, které jí vznikly. Žalovanému spr ávnímu orgánu,
který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, nelze náhradu nákladů řízení v souladu
s ustanovením §60 odst. 2 s. ř. s. přiznat.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. března 2011
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu