ECLI:CZ:NSS:2011:4.ADS.142.2010:113
sp. zn. 4 Ads 142/2010 - 113
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: JUDr. J. P., proti
žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 16, Praha 1, zast. JUDr. Janem Sykou,
advokátem, se sídlem Školská 12, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2010, č. j. 8 Ca 190/2007 - 63,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Kárný senát kárné komise žalované kárným rozhodnutím ze dne 12. 3. 1998 ve věci kárné
žaloby vedené vůči žalobci pod č. K 4/97 rozhodl
takto:
„Kárně obviněný je vinen, že
1)
dne 7. 8. 1996 v 9.40 hodin v souvislosti s návštěvou svého klienta ve věznici Plzeň se snažil vnést do objektu
věznice dvě láhve s alkoholickým nápojem rum o obsahu 0,2 l, ačkoli vn ášení alkoholu do objektu věznice
je právním předpisem zakázáno,
2)
ač byly kárně obviněnému několikrát zaslány kárné žaloby ve věcech K 21/96, K 31/96, K 10/96, K 7/95,
K 56/94 a K 10/93, tyto nepřevzal a k jednání kárných senátů, ke kterým byl rovněž několikrát obeslán,
se nedostavil a pozvánky k nim nepřevzal,
3)
ač ve věci stížnosti Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. 9. 1997 ve věci č. j. 12 C 70/92 byl doporučeným
přípisem kontrolního odd. ČAK ze dne 17. 9. 1997 a 8. 10. 1997 vyzván k podání písemného vyjádření
k obsahu stížnosti a k předložení příslušného klientského spisu ve lhůtě 14 dnů, neučinil tak ani v prodloužené
lhůtě a doporučené písemnosti si dle poštovní relace nevyzvedával,
tedy
1) porušil ust. §3 odst. 1 zák. č. 85/ 96 Sb. o advokacii, podle kterého je advokát při poskytování právních
služeb vázán právními předpisy,
2) porušil ustanovení §17 zák. č. 85/96 Sb. o advokacii a článek 16/1, 3 pravidel profesionální etiky,
3) porušil své povinnosti advokáta, uložené mu ustanovením §17 zák. č. 85/96 Sb. o advokacii a článek
16/1,3 pravidel profesionální etiky.
Za to se mu ukládá jako kárné opatření podle §32 odst. 1 písm. d) zákona o advokacii
vyškrtnutí ze seznamu advokátů na tři roky.
Oproti tomu se kárně obviněný
zprošťuje
od kárné žaloby, podle které se měl dopustit kárného provinění tím, že dne 6. 5. 1997 při návštěvě svého klienta
F. S. ve věznici Ostrov nad Ohří tomuto předal výstřižek z novin a z věznice měl vynést klientům dopis a tento
předat třetí osobě, a to podle §23 písm. a), c) kárného řádu, neboť jednak nejde o kárné provinění, jednak není
prokázáno, že se skutek stal.“
Odvolací senát žalované rozhodnutím ze dne 27. 4. 1999, č. K 4/97, podle §31 písm. e)
advokátního kárného řádu č. 244/1996 Sb. toto prvoinstanční rozhodnutí zrušil a věc vrátil
kárnému senátu k dalšímu řízení a rozhodnutí, neboť shledal závady při doručování kárných
žalob a předvolání k ústnímu jednání žalobci. V tomto zrušovacím rozhodnutí zároveň odvolací
senát žalované poukázal na to, že odvolání podal pouze kárně obviněný, a proto v novém řízení
nemůže podle §33 advokátního kárného řádu č. 244/1996 Sb. d ojít ke změně rozhodnutí
v jeho neprospěch.
V dalším řízení kárný senát kárné komise žalované při jednání konaném dne 20. 4. 2001
podle §35e odst. 2 zákona o advokacii č. 85/1996 Sb. za p oužití trestního řádu spojil
ke společnému projednání následující kárné věci vedené proti žalobci: K 10/93, K 59/94,
K 7/95, K 10/96, K 21/96, K 31/96, K 4/94, K 145/97, K 2/98, K 178/00, K 180/00
a K 21/01. Tyto kárné věci nadále vedl pod č. K 10/93. Při jednání konaném dne 12. 12. 2003
spojil ke společnému projednání kárné věci vedené pod č. K 36/03 a č. K 10/93 a ty vedl
pod č. K 10/93. Konečně při jednání konaném dne 11. 3. 2005 spojil ke společnému projednání
kárné věci vedené pod č. K 10/93 a č. K 108/04 a ty vedl nadále pod č. K 10/93.
Následně kárný senát kárné komise žalované rozhodnutím ze dne 23. 5. 2005, č. K 10/93,
rozhodl
takto:
„Kárně obviněný
JUDr. J. P.
je vinen,
že
1. (K 10/93)
dne 24. 11. 1992 okolo 9.00 hod. v průběhu hlavního líčení ve věci č. j. 1 T 1/92, vedené u KS v Brně
ve věci obžalovaného J.R. opustil jednací síň během hlavního líčení a tím zmařil průběh dalšího hlavního líčení,
tedy jednal v rozporu s ustanovením §13 a §14 zákona o advokacii č. 128/90 Sb. zákonů,
2. (K 59/94)
ačkoli mu byl rozhodnutím představenstva ČAK ze dne 17. 8. 1993 pozastaven výkon advokacie podle §7
odst. 2 písm. a) zákona č. 128/90 Sb., pokusil se prostřednictvím advokátky JUDr. B.S. nadále vykonávat
činnost advokáta při obhajobě obviněného M. J.,
tedy jednal v rozporu s ustanovením §7 odst. 2 písm. a) zákona č. 128/90 Sb. o advokacii a v rozporu
s rozhodnutím představenstva ČAK ze dne 17. 8. 1993,
3. (K 7/95)
ač měl pozastaven výkon advokacie, převzal zastoupení paní N.E. v její rodinné věci a také obhajobu L.W.
t. č. ve vazbě ve věznici Praha 4 Pankrác, klientům v jejich věci radil, a přesto pak v lednu 1995 převzal
obhajobu spoluobviněného I. Z., ačkoli zde od samého počátku byla mezi L.W. a I.Z. kolize,
tedy vykonával činnosti advokáta, přestože mu byl pozastaven výkon advokacie podle §7 odst. 2 písm. a) zákona
o advokacii č. 128/90 Sb., neodmítl poskytnout právní pomoc, ačkoliv ve věci pos kytl právní pomoc jinému,
jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy toho, kdo o právní pomoc žádá, nejednal čestně a svědomitě, takže porušil
ustanovení §7 odst. 2 písm. a), §17 a §14 zákona o advokacii č. 128/90 Sb.
4. (K 21/96)
a) jako obhájce v trestní věci vedené pod sp. zn. 1 T 17/93 u OS pro Prahu - východ se bez omluvy nedostavil
k hlavnímu líčení, konaném dne 22. 11. 1995, ač byl k tomuto jednání řádně obeslán a tím došlo ke zmaření
tohoto jednání,
b) jako obhájce M.J., nar. 6. 10. 1942, t. č. ve věznici MS č. 2 Praha 4-Pankrác, převzal od jmenovaného
automobil z. Rolls Royce Spirit II, SPZ X v hodnotě, dle tvrzení M.J. ve výši 8.000.000 Kč jako záruku na
náklady obhajoby, a po vypovězení plné moci dopisem z 5. 3. 1996 neprovedl vyúčtování nákladů obhaj oby a výše
uvedený automobil M.J. nevrátil a od téhož k lienta převzal listinné důkazy, potřebné pro jeho obhajobu v trestní
věci 42 T 4/96, vedené u Městského soudu v Praze a přes urgenci klienta tyto doklady po skončení obhajoby
nevrátil,
tedy nechránil práva a oprávněné zájmy svého klienta, nejednal čestně a svědomitě, takže porušil ustanovení §14
zákona o advokacii č. 128/90 Sb.
5. (K 4/97)
dne 7. 8. 1996 v 9.40 hodin při návštěvě svého klienta ve v ěznici Plzeň se snažil vnést do objektu věznice Plzeň
dvě láhve s alkoholickým nápojem Rum o obsahu 0,2 lit ru, ačkoliv vnášení alkoholu do věznice je právním
předpisem zakázáno,
tedy jednal v rozporu s §3 odst. 1 zákona o advokacii č. 85/96 Sb., dle kterého je advokát při poskytování
právních služeb vázán právními předpisy,
6. (K 178/00)
jako právní zástupce R.Š. ve sporu u OS v Domažlicích pod č.j. 3 C 4/97 neinformoval svého klienta o tom,
že mu bylo doručeno usnesení ze dne 4. 5. 2000, jímž bylo rozhodnuto, že znalec Ing. Václav Staněk
není vyloučen z podání znaleckého posudku a tak znemožnil klientovi pod at proti tomuto usnesení odvolání,
tedy nechránil dostatečně práva a oprávněné zájmy svého klienta a neinformoval jej řádně, jak vyřizování
jeho věcí pokračuje a neposkytl mu včas potřebné vysvětlení, takže jednal v rozporu s ustanovením §16 odst. 1
zákona o advokacii č. 85/96 Sb. a článkem 9 odst. 1 Pravidel profesionální etiky advokátů ČR,
7. (K 180/00)
a) v klientské věci E. B., kterou zastupoval na plnou moc ve sporu o vyklizení bytu vedeném u OS pro Prahu 7
pod sp. zn. 14 C 273/94, ji neinformoval o doručení usnesení NS ČR sp. zn. 26 Cdo 2603/98-112,
ze dne 10. 4. 2000, kterým bylo zamítnuto dovolání, které podal po té, co zmeškal lhůtu pro podání odvolání
proti rozsudku OS pro Prahu 7 č. j. 14 C 273/94, který mu byl doručen dne 2. 7. 1998, když toto odvolání
podal až dne 28. července 1998,
tedy nechránil práva a oprávněné zájmy svého klienta, nejednal čestně a svědomitě, takže porušil ustanovení §16
odst. 1, 2 zákona o advokacii č. 85/96 Sb.
b) v téže klientské věci nevrátil E. B. doklady v jejím bytovém sporu, zejména pravomocný rozsudek
OS pro Prahu 7 č.j. 14 C 273/94,
tedy nedodržoval pravidla profesionální etiky a soutěže, klientku neinformoval o vyřízení věci a při ukončení
poskytování právní služby bez zbytečného odkladu nevydal klientce vše chny písemnosti, takže jednal v rozporu
s ustanovením §17 zákona o advokacii č. 85/96 Sb. a články 9 odst. 1 a 4 Pravidel profesionální etiky
advokátů ČR,
8. (K 21/01)
ve věci svého klienta obž. M. CH. jako jeho obhájce od 23. srpna 1999 do 3. března 2000 bez dostatečné omluvy
nevyhověl výzvě, která mu byla dána podle trestního řádu a k veřejnému zasedání se opakovaně nedostavoval,
tedy při výkonu advokacie nechránil a neprosazoval práva a oprávněné zájmy klienta tak, že by využíval důsledně
všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnil v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá
za prospěšné, přičemž nepostupoval tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu, zejména nedodržoval
pravidla profesionální etiky a soutěže, takže jednal v rozporu s ustanovením §16 odst. 1 a 2, §17 zákona
o advokacii a článkem 4 odst. 1 Pravidel profesionální etiky advokátů ČR,
9. (K 36/03)
v klientské věci L.M., kterého zastupoval na plnou moc z 4. 1. 2002 v trestní vě ci vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 6 pod č. j. 16 T 66/2002 se dne 25. 6. 2002 bez omluvy nedostavil k hlavnímu líčení,
takže obž. L. M. do protokolu o hlavním líčení plnou moc odvolal,
tedy při výkonu advokacie nechránil a neprosazoval práva a oprávněné zájmy klienta tak, že by využíval důsledně
všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnil v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá
za prospěšné, přičemž nepostupoval tak, aby nesnižoval důstojnost advokát ního stavu, zejména nedodržoval
pravidla profesionální etiky a s outěže, takže jednal v rozporu s ustanovením §16 odst. 1 a 2, §17 zákona
o advokacii a článkem 4 odst. 1 Pravidel profesionální etiky advokátů ČR,
10. (K 108/04)
dne 18. 4. 2004 navštívil v e věznici Příbram svého klienta odsouzeného D.C., jemuž předal bez vědomí orgánů
Vězeňské služby ČR dvě krabičky cigaret Davidoff, pomeranč, jablko, tři kusy čokolády, časopis Mladý svět
a Nedělní Blesk, ač odsouzený D.C. neměl právo na přijetí balíčku,
tedy při poskytování právních služeb porušil povinnost vázanosti právními předpisy, nepostupoval tak,
aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu, když nedodržoval pravidla profesionální etiky a soutěže, ukládající
mu povinnost všeobecně poctivým, čestným a slušných chováním přispívat k důstojnosti a vážnosti advokátního
stavu, takže jednal v rozporu s ustanovením §3 odst. 1, §17 zákona o advokacii a článkem 4 odst. 1 Pravidel
profesionální etiky advokátů ČR,
tím porušil v bodech 1 až 4 závažně povinnosti uložené mu zákonem o advokacii č. 128 /90 Sb. zákonů
a v bodech 5 až 10 závažně povinnosti uložené mu zákonem o advokacii č. 85/96 Sb. zákonů v platném znění
a dopustil se tak kárného provinění podle §32 odst. 2 zákona o advokacii č. 85/96 Sb. zákonů v platném
znění,
a za to se mu ukládá kárné opatření podle §32 odst. 3 písm. e) zákona o advokacii č. 85/96 Sb. zákonů
v platném znění
vyškrtnutí ze seznamu advokátů.
Oproti tomu, pokud se týká skutků, že
11. (K 10/96)
ač byl stížnostním oddělením ČAK dne 1. 9. 1995 vyzván k předložení klientského spisu v souvislosti
se stížností Vězeňské služby ČR ze dne 22. 8. 1995, nepředložil ČAK tento spis dosud,
12. (K 31/96)
bez omluvy se nedostavil dne 22. 11. 1995 k hlavnímu líčení u OS Praha - východ ve věci č. j. 1 T 17/93
ani se neomluvil, ačkoli předvolání k jednání převzal osobně dne 26. 10. 1995,
13. (K 145/97)
ač byly kárně obviněnému několikrát zaslány kárné žaloby ve věcech K 21/96, K 31/96, K 10/96, K 7/95,
K 59/94 a K 10/93, tyto nepřevzal a k jednání kárných senátů, ke kterým byl rovněž několikrát obeslán
se nedostavil a pozvánky k nim nepřevzal, přestože advokát je povinen vykonávat advokacii především
ve svém sídle a ve svém sídle musí být osobně přítomen v pravidelné době, kterou předem stanoví,
14. (K 2/98)
ač ve věci stížnosti OS pro Prahu 7 ze dne 4. 9. 19 97 ve věci č.j. 12 C 70/92 byl doporučeným přípisem
kontrolního oddělení ČAK ze dne 17. 9. 1997 a 8. 10. 1997 vyzván k podání písemného vyjádření k obsahu
stížnosti a k předložení příslušného klientského spisu ve lhůtě 14 dnů, neučinil tak ani v prodloužené lhůtě,
neboť doporučené písemnosti si dle poštovní relace vůbec nevyzvedl,
se podle §11 odst. 1 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 244/1996 Sb. zákonů (kárný řád)
kárné řízení zastavuje,
neboť kárný žalobce co se týče těchto skutků, vz al kárné žaloby zpět.
Kárně obviněný je povinen podle §33a zákona o advokacii č. 85/96 Sb.z. zaplatit ČAK náklady
kárného řízení ve výši 3.000,- Kč, splatné do 15 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na účet ČAK.“
Odvolací senát žalovaného kárným rozhodnutím ze dne 15. 2. 2006, č. K 10/93,
podle §32 písm. c) advokátního kárného řádu č. 244/1996 Sb. odvolání žalobce zamítl a uvedené
rozhodnutí kárného senátu kárné komise žalovaného potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí
o odvolání odvolací senát žalované uvedl, že kárně obviněný opakovaně zejména u klientů
vyvolával oprávněné pochybnosti o své profesionalitě a řádném výkonu advokacie. O jeho vině
nejsou žádné pochybnosti, neboť je z jednotlivých kárných deliktů usvědčován výpověďmi
svědků a jinými důkazy. Za op akované dlouhodobé porušování zákona o advokacii a etických
pravidel výkonu profese mu nelze udělit jiné kárné opatření, než takové , které by mu zabránilo
v dalším pokračování výkonu advokacie a ochránilo veřejnost i pověst české advokacie. Námitka
kárně obviněného o vyškrtnutí ze seznamu advokátů na ničím neomezenou dobu
pak není důvodná, neboť účinky kárného rozhodnutí jsou omezeny zákonem o advokacii,
který po uplynutí stanovené doby umožňuje požádat o nový zápis do seznamu advokátů.
V žalobě proti tomuto rozhodnutí odvolacího správního orgánu žalobce mimo jiné namítl
porušení zásady zákazu reformace in peius. Rozhodnutím kárného senátu kárné komise žalované
ze dne 12. 3. 1998, č. K 4/97, mu totiž bylo uloženo kárné opatření vyškrtnutí ze seznamu
advokátů na dobu tří let. Po jeho zrušení rozhodnutím odvolacího senátu žalované ze dne
27. 4. 1999, č. K 4/97, které bylo vydáno jen k jeho odvolání, však novým rozhodnutím kárného
senátu kárné komise žalované ze dne 23. 5. 2005, č. K 10/93, byl potrestán přísnějším kárným
opatřením, které spočívalo ve vyškrtnutí ze seznamu advokátů bez časového omezení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 6. 2010, č. j. 8 Ca 190/2007 - 63, žalobu
proti shora uvedenému rozhodnutí o odvolání jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění
tohoto rozsudku soud uvedl, že žalobce byl uznán vinným kárným rozhodnutím ze dne
12. 3. 1998 ze spáchání tří skutků, kdežto novým kárným rozhodnutím ze dne 23. 5. 2005
ze spáchání dvanácti skutků. V druhém kárném rozhodnutí tedy kárný senát kárné k omise
žalované rozhodoval o dalších devíti skutcích, a proto uložením přísnějšího kárného opatření
nemohl porušit zásadu zákazu reformace in peius. Tato zásada navíc nemohla být uplatněna
proto, že nové rozhodnutí kárného senátu kárné komise žalované nebylo k odvolání žalobce
zrušeno z důvodů uvedených v §31 písm. c), d) nebo e) advokátního kárného řádu
č. 244/1996 Sb. a věc nebyla vrácena prvoinstančnímu orgánu k dalšímu řízení, naopak odvolací
senát toto rozhodnutí kárného senátu potvrdil a odvolání žalobce zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonem stanovené lhůtě
kasační stížnost.
V ní namítl, že kárné orgány porušily zásadu zákazu reformace in peius. Předchozím
kárným rozhodnutím, jež napadl odvoláním, mu totiž bylo uloženo kárné opatření vyškrtnutí
ze seznamu advokátů na dobu tří let, a proto v dalším řízení mu nemohla být uložena přísnější
sankce. Kárný senát kárné komise žalované spojil dvě kárné ža loby, v důsledku čehož byly nové
skutky přiřazeny ke skutkům původ ním a v dalším řízení se tak uvedená zásada musela uplatnit.
Dále stěžovatel namítl, že nebyl soudem předvolán k ústnímu jednání a nemohl
se tak blíže vyjádřit k jednotlivým skutkům, jimiž byl uznán vinným, ani navrhovat výslechy
svědků nebo provedení jiných důkazů, které by potvrzovaly nezákonnost kárných rozhodnutí.
Takto přitom bylo soudem postupováno, ačkoliv během řízení o žalobě nedal souhlas
k rozhodnutí bez nařízení ústního jednání. Tím došlo k porušení zásady bezpotřebnosti a ústnosti
řízení ve správním soudnictví.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní
soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2010, č. j. 8 Ca 190/2007 - 63,
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že v dané věci nebyla porušena zásada
zákazu reformace in peius z důvodů, které byly dostatečně objasněny v napadeném rozsudku
a na něž je možné odkázat. Dlouhodobá složitá procesní situace, kterou se stěžovatel snaží
nesprávně vykládat ve svůj prospěch, byla způsobena jeho soustavným porušováním povinností
a přístupem ke kárnému řízení. Účastníci řízení o žalobě byl i na jeho počátku dotázáni,
zda navrhují ústní jednání, přičemž jim soud stanovil příslušnou lhůtu k odpovědi a poučil
je o možných následcích nereagování na výzvu. Skutečnost, že ústní jednání nebylo v souladu
s §51 odst. 1 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) nařízeno, nikterak žalobci nebránila
v podání důkazních návrhů během řízení o žalobě. S ohledem na tyto skutečnosti žalovaná
navrhla zamítnutí kasační stížnosti.
K vyjádření žalované zaslal stěžovatel repliku, ve které s odkazem na shora uvedené
důvody opětovně namítl porušení zásady zákazu reformace in peius. Dále uvedl, že rozhodnutím
kárného senát mu byla uložena sankce, kterou zákon a advokacii ve znění platném v době
spáchání některých skutků nepřipouštěl. Nejpřísnější sankci totiž představovalo vyškrtnutí
ze seznamu advokátů na dobu pěti let, a však kárný senát mu uložil sankci přísnější. Průtahy
kárného řízení byly podle stěžovatele způsobeny jeho nepříznivým zdravotním stavem. Kárnému
senátu proto podal návrh na přerušení kárného řízení, který však byl zamítnut. Z těchto důvodů
bylo podle stěžovatele vedeno kárné řízení v rozporu s principy právního státu, což je zarážející,
neboť v něm rozhodovali advokáti, jež mají zákonnou povinnost řídit se českým právním řádem.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.,
podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, které byly stěžovatelem v kasační stížnosti uplatněny.
Přitom neshledal vady uvedené v §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval stížnostní námitkou o porušení zásady ústnosti
a bezprostřednosti. Jestliže by totiž řízení o žalobě bylo takovou vadou zatíženo, tak se Nejvyšší
správní soud nemohl zabývat ani správností posouzení příslušných právních otázek soudem
v předcházejícím řízení. Taková situace však v projednávané věci nenastala.
Účastníci řízení mají ústavními předpisy a mezinárodn ími smlouvami zaručeno právo
na veřejné projednání věci v jejich přítomnosti s možností vyjádřit se při něm k provedenému
dokazování a navrhnout provedení dalších důkazů. Z tohoto pravidla však může zákon stanovit
v odůvodněných případech výjimky. Jednu z nich upravuje znění §51 odst. 1 s. ř. s.,
podle něhož může soud rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže to účastníci shodně navrhli
nebo s tím souhlasí. Takový souhlas však nemusí být učiněn pouze výslovně,
nýbrž i konkludentně. Podle uvedeného ustanovení se totiž má za to, že souhlas s rozhodnutím
o věci samé bez jednání je udělen také tehdy, nevyjádří- li účastník do dvou týdnů od doručení
výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci a o tomto následku
byl ve výzvě poučen.
V dané věci stěžovatel podle §51 odst. 1 s. ř. s. konkludentní souhlas s rozhodnutím
bez nařízení jednání udělil, neboť ve výzvě předsedy senátu Městského soudu v Praze ze dne
20. 6. 2007, č. j. 8 Ca 190/2007 - 24, kterou obdržel o dva dny později a na niž nikterak
nereagoval, byl o možnosti rozhodování bez jednání a o následku nevyjádření nesouhlasu
s takovým postupem výslovně poučen. Nesouhlas s rozhodnutím bez jednání nebo požadavek
na jeho nařízení stěžovatel nevyjádřil ani před doručením výzvy ze dne 20. 6. 2007 či po něm .
Rovněž žalovaná udělila konkludentní souhlas s rozhodnutím o věci samé bez jednání,
takže pro takový postup byly splněny všechny zákonné podmínky. V řízení o žalobě tak nedošlo
k porušení zásady ústnosti a bezprostřednosti.
Za této situace se Nejvyšší správní soud m ohl zabývat kasační námitkou,
podle níž byla stěžovateli uložena sankce, kterou zákon a advokacii ve znění platném v době
spáchání některých skutků nepřipouštěl.
Podle §25 odst. 1 písm. c) zákona o advokacii č. 128/1990 Sb. mohlo být advokátovi
za kárné provinění uloženo jako nejpřísnější kárné opatření vyškrtnutí ze seznamu advokátů
až na dobu pěti let. Za účinnosti zákona o advokacii č. 128/1990 Sb. stěžovatel spác hal
pět kárných provinění, která jsou popsána pod body 1 až 4 k árného rozhodnutí ze dne
23. 5. 2005, č. K 10/93. Kárné opatření vyškrtnutí ze seznamu ad vokátů až na dobu
pěti let bylo jako nejpřísnější kárné opatření za kárné provinění obsaženo také v původním znění
§32 odst. 3 písm. d) zákona o advokacii č. 85/ 1996 Sb., které bylo účinné až do 4. 10. 1999.
Stěžovatel za účinnosti této právní úpravy přitom spáchal jedno kárné provinění uvedené v bodě
5 kárného rozhodnutí ze dne 23. 5. 2005, č. K 10/93. Zákonem č. 210/1999 Sb.
však byl s účinností od 5. 10. 1999 změněn §32 odst. 3 písm. d) zákona o advokacii
č. 85/1996 Sb. tak, že podle něho lze uložit kárné opatření dočasný zákaz výkonu advokacie
uložený na dobu od šesti měsíců do tří let. Zároveň touto novelou bylo do ustanovení §32
odst. 3 zákona o advokacii č. 85/1996 Sb. doplněno nové písmeno e), které zakotvilo nejpřísnější
kárné opatření za kárné provinění, a to vyškrtnutí ze seznam u advokátů. Toto znění zákona
o advokacii č. 85/1996 Sb. je účinné do současné doby , přičemž stěžovatel za dobu
od 5. 10. 1999 spáchal šest kárných provinění, která jsou popsána pod body 6 až 10 kárného
rozhodnutí ze dne 23. 5. 2005, č. K 10/93.
Pro rozhodnutí v kárném řízení je podle §34 odst. 1 zákona o advokacii č. 85/1996 Sb.,
ve znění zákona č. 210/1999 Sb., rozhodující skutkový a právní stav v době, kdy ke kárnému
provinění došlo; pozdější právní úpravy se použije, jestliže je to pro kárně obviněného příznivější.
V projednávané věci bylo uloženo kárné opatření za celkem dva náct kárných provinění,
kterých se stěžovatel dopustil za účinnosti různých právních úprav, podle nichž bylo možné
uložit odlišné druhy nejpřísnějších kárných opatření. Nicméně stěžovatel spáchal šest k árných
provinění v době, kdy zákon o advokacii č. 85/1996 Sb. již umožňoval advokátovi uložit kárné
opatření vyškrtnutí ze seznamu advokátů, a proto mu v dané věci byla uložena sankce
odpovídající právnímu stavu, který tu byl v době kárného provinění. Kárné opatření vyškrtnutí
ze seznamu advokátů lze přitom považovat i za odpovídající zjištěnému skutkovému stavu ,
neboť stěžovatel spáchal v době účinnosti právní úpravy, která uložení takové sankce
umožňovala, značný počet šesti kárných provinění a stejného množství kárných provinění
se dopustil i za předchozího právního stavu.
Navíc zákonem č. 210/1999 Sb. byl s účinností od 5. 10. 1999 nejenom rozšířen výčet
kárných opatření o vyškrtnutí ze seznamu advokátů, nýbrž jím byl do zákona o advokacii
č. 85/1996 Sb. doplněn i §35b, který nově upravuje institut odstranění právních důsledků uložení
kárného opatření. Podle písmena d) tohoto ustanovení se na advokáta pro účely kárného řízení
hledí, jako by se nedopustil kárného provinění, popřípadě jako by mu nebylo uloženo kárné
opatření, uplynula-li ode dne vyškrtnutí ze seznamu advokátů doba pěti let, bylo -li advokátovi
uloženo kárné opatření vyškrtnutí ze seznamu advokátů. Uvedenou novelou byl změněn rovněž
§5 odst. 1 písm. e) zákona o advokacii č. 85/1996 Sb. tak, že Česká advokátní komora musí
na základě písemné žádosti zapsat do seznamu advokátů při splnění dalších podmínek každého,
na něhož se hledí, jako by mu kárné opatření vyškrtnutí ze sez namu advokátů nebylo uloženo.
I když lze tedy podle zákona o advokacii č. 85/1996 Sb., ve znění zákona č. 210/1999 Sb., uložit
kárné opatření vyškrtnutí ze seznamu advokátů, tak důsledky t akového kárného rozhodnutí
jsou pro advokáta v podstatě stejné jako za předchozích právních úprav, které jako nejpřísnější
sankci za kárné provinění stanovily vyškrtnutí ze seznamu advokátů na dobu pěti let. V případě
uložení kárného opatření vyškrtnutí ze seznamu advokátů podle zákona a advokacii
č. 85/1996 Sb., ve znění účinném od 5. 10. 1999, stejně jako v případě uložení kárného opatření
vyškrtnutí ze seznamu advokátů na dobu pěti let podle předchozího znění téhož zákona
a podle zákona o advokacii č. 128/1990 Sb. je totiž umožněno advokátovi opětovně vykonávat
advokacii po uplynutí pěti let od právní moci kárného rozhodnutí.
Stížnostní námitku o uložení nesprávného druhu kárného opatření tedy Nejvyšší správní
soud neshledal důvodnou.
Dále Nejvyšší správní soud posoudil kasační námitku o porušení zásady zákazu reformace
in peius.
Tato zásada je obsažena v §33 odst. 2 advokátního kár ného řádu č. 244/1996 Sb.
Podle tohoto ustanovení, bylo-li rozhodnutí kárného senátu zrušeno odvolacím senátem
z důvodů uvedených v §31 písm. c), d) nebo e) na základě odvolání, které podal pouze kárně
obviněný, nemůže v novém řízení před kárným senátem dojít ke změně rozhodnutí
v jeho neprospěch. Odvolací senát však podle §31 písm. c), d), e) advokátního kár ného řádu
č. 244/1996 Sb. zrušuje rozhodnutí kárného senátu a vrací mu věc k dalšímu řízení ve vztahu
ke kárnému provinění, u něhož prvoinstanční správní orgán vyslovil, že se ho kárně obviněný
dopustil. Ohledně takového skutku je kárný senát v novém řízení podle §33 odst. 1 advokátního
kárného řádu č. 244/1996 Sb. vázán právním názorem odvolacího senátu. Jestliže však v dalším
řízení kárný senát spojí doposud projednávanou kárnou věc s jinými kárnými věcmi,
které mu v mezidobí napadly, lze zásadu zákazu reformace uplatnit jen ohledně původního
skutku projednaného odvolacím senátem, avšak nikoliv též ve vztahu k novým skutkům.
Těmito novými kárnými proviněními se totiž odvolací senát doposud nemohl zabývat a ve vztahu
k nim vyslovit závazný právní názor. Navíc smyslem zakotvení zásady zákazu reformace in peius
do kárného řízení advokátů není zaručit kárně obviněnému, že pokud toliko on podá odvolání
proti kárnému rozhodnutí, kterým byla vyslovena jeho vina za určité kárné provinění,
tak již v budoucnosti nemůže být uznán vinným z dalších skutků ani mu za ně nemůže
být uloženo přísnější kárné opatření než v předchozím rozhodnutí. Účelem znění §33 odst. 2
advokátního kárného řádu č. 244/1996 Sb. je totiž zájem na zabezpečení svobody odvolacího
práva kárně obviněného, neboť ten se nemusí obávat žádných nepříznivých následků svého
odvolání a od podání řádného opravného prostředku tak není ničím odrazován. Tohoto účelu
je při vydání nového kárného rozhodnutí, kterým byla vyslovena vina za předchozí kárné
provinění i za nová kárná provinění a kterým bylo uloženo jedno kárné opatření, jež je přísnější
než sankce uložená v původním kárným rozhodnutím, přitom dosaženo tím, že v odvolacím
řízení a v případném dalším řízení před kárným senátem nemůže dojít ke změně nového kárného
rozhodnutí v neprospěch kárně obviněného, pokud odvolání podal pouze on sám.
Zásada zákazu reformace in peius, která je obsažena v §33 ods t. 2 advokátního kárného
řádu č. 244/1996 Sb., nevyžaduje ani samostatné projednání a rozhodnutí o kárné věci vrácené
odvolacím senátem k dalšímu řízení a o nových kárných věcech. Jestliže lze totiž podle §35e
odst. 2 zákona o advokacii č. 85/1996 Sb. za použití §20 odst. 1 a §23 odst. 3 trestního řádu
spojit samostatně podané kárné žaloby k společnému projednání a rozhodnutí a o všech kárných
proviněních téhož kárně obviněného konat společné řízení, tak není žádného důvodu,
aby bylo postupováno odlišně po zrušení kárného rozhodnutí odvolacím senátem ve vztahu
k jedné kárné žalobě. Takový postup by byl v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti,
neboť by se muselo vést několik samostatných kárných řízení, ve kterých by byla vydána řada
kárných rozhodnutí s uložením odlišných kárných opatření. Naopak naplnění této zásady
kárného řízení advokátů vyžaduje, aby o kárných žalobác h téhož kárného obviněného
bylo vedeno společné řízení, jež vyústí ve vydání jednoho kárného rozhodnutí a v případné
uložení jednoho kárného opatření za všechna žalovaná kárná provinění.
Lze shrnout, že zásada zákazu reformace in peius obsažená v §33 odst. 2 advokátního
kárného řádu č. 244/1996 Sb. nebrání tomu, aby kárný senát po zrušení jeho kárného rozhodnutí
a vrácení věci k dalšímu řízení, které bylo učiněno odvolacím senátem k odvolání podanému
toliko kárně obviněným, v novém řízení spojil zrušenou kárnou věc s dalšími kárnými věcmi,
které mu v mezidobí napadly. V takovém případě může zároveň kárný senát v novém kárném
rozhodnutí vyslovit, že se kárně obviněný dopustil nejenom ká rného provinění,
které již bylo projednáno odvolacím senátem, nýbrž také dalších kárných provinění.
Rovněž tak je kárný senát v novém kárném rozhodnutí oprávněn kárně obviněnému uložit
za splnění dalších zákonných podmínek přísnější kárné opatření než v předchozím kárném
rozhodnutí. Znění §33 odst. 2 advokátního kárného řádu č. 244/1996 Sb. za této situace
kárnému senátu toliko neumožňuje provést změnu skutkových zjištění v popisu původního
skutku projednaného odvolacím senátem či změnu jeho právní kvalifikace v neprospěch kárně
obviněného.
V projednávané věci odvolací senát žalované rozhodnutím ze dne 27. 4. 1999, č. K 4/97,
zrušil kárné rozhodnutí kárného senátu žalované ze dne 12. 3. 1998, č. K 4/97. Jím byl stěžovatel
uznán vinným třemi kárnými proviněními, za která mu bylo ulože no kárné opatření vyškrtnutí
ze seznamu advokátů na tři roky. V dalším řízení kárný senát žalované tuto kárnou věc spojil
s dalšími kárnými věcmi a vedl tak společné řízen í o celkem šestnácti kárných proviněních.
Proto mohl následně s ohledem na shora uvedený právní názor novým kárným rozhodnutím
ze dne 23. 5. 2005, č. K 10/93, vyslovit, že se stěžovatel dopustil dvanácti kárných obvinění,
a za tyto skutky mu uložit kárné opatření vyškrtnutí ze seznamu advokátů. Přitom pouze jedním
skutkem uvedeným pod bodem 5 nového kárného rozhodnutí byl stěžovatel uznán vinným
i předchozím kárným rozhodnutím, takže v uložení přísnějšího kárného opatření za daleko větší
počet kárných provinění nelze v žádném případě spatřovat projev libovůle kárného senátu.
Ani se stížnostní námitkou o porušení zásady zákazu reformace in peius se tedy Nejvyšší
správní soud nemohl ztotožnit.
Rovněž nepřisvědčil kasační námitce, podle níž byly průtahy kárného řízení zapříčiněny
nepříznivým zdravotním stavem stěžovatele, pro který mělo být toto řízení přerušeno.
Nevyhovění návrhu na přerušení kárného řízení totiž nemohlo mít žádný vliv na zákonnost
žalobou napadeného rozhodnutí. Kromě toho kárné řízení trvalo od podání první kárné žaloby
do vydání nového kárného rozhodnutí přibližně dvanáct let, což je natolik nestandardně dlouhá
doba, že žalované nelze vytýkat pominutí obtíží stěžovatele.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správ ní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. Současně
v souladu s §120 a §60 odst. 1 s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatel v něm neměl úspěch a žalované v něm žádné důvodně
vynaložené náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly. Za účelně vynaložené náklady
žalované přitom nelze považovat odměnu a hotové výdaje jejího zástupce z řad advokátů,
neboť Česká advokátní komora jako orgán veřejné moci disponuje na svěřeném úseku veřejné
správy dostatečnými znalostmi a zkušenostmi, pro něž musí být schopna kvalifikovaně hájit
svůj veřejně mocenských akt v soudním řízení správním, včetně vyjádření ke kasační stížnosti
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2007, č. j. 6 As 40/2006 - 87,
publikovaný pod č. 1260/2007 Sb. NSS).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. září 2011
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu