ECLI:CZ:NSS:2011:4.ADS.149.2010:74
sp. zn. 4 Ads 149/2010 - 74
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: J. J., zast.
Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou, se sídlem Muchova 9/223, Praha 6,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2010, č. j. 12 Ca 16/2008
– 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupkyni žalobce Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové, advokátce, se sídlem
Muchova 9/223, Praha 6, se p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení o kasační
stížnosti ve výši 1600 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalované ze dne 3. 11. 2008, č. j. 3331-9010-55-2.10.2008/Ho,
bylo zamítnuto odvolání žalobce a byl potvrzen platební výměr č. 1246/2008 Pražské správy
sociálního zabezpečení (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 31. 7. 2008,
č. j. 21075/020-9014-31.7.2008/SV/1246. Tímto platebním výměrem správní orgán prvního
stupně podle §104c zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení,
v tehdy účinném znění (dále jen „zákon č. 582/1991 Sb.“), uložil žalobci jako osobě samostatně
výdělečně činné (dále též „OSVČ“) uhradit doplatek na pojistném za rok 2003 ve výši 6572 Kč,
doplatek na pojistném za rok 2004 ve výši 11 964 Kč, penále z doplatku na pojistném za rok 1996
ve výši 447 Kč, penále z doplatku na pojistném za rok 1997 ve výši 5519 Kč, penále z doplatku
na pojistném za rok 1998 ve výši 6341 Kč, penále z doplatku na pojistném za rok 2000
ve výši 7246 Kč, penále z doplatku na pojistném za rok 2002 ve výši 5032 Kč, penále z doplatku
na pojistném za rok 2003 ve výši 3944 Kč, penále z doplatku na pojistném za rok 2004
ve výši 4367 Kč, penále ze záloh na důchodové pojištění za rok 2003 ve výši 1160 Kč a penále
ze záloh na důchodové pojištění za rok 2004 ve výši 1521 Kč, tj. celkem doplatek na pojistném
a penále ve výši 54 113 Kč.
V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaná vyšla z toho, že ze spisové dokumentace
bylo zjištěno, že žalobce vykonával samostatnou výdělečnou činnost od 1. 5. 1991
do 31. 12. 2004 a znovu od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2006. Následně rekapitulovala žalobcem podané
přehledy o příjmech a výdajích OSVČ za roky 1996, 1997, 1998, 2000, 2002, 2003 a 2004
a na jejich základě dospěla k závěru, že doplatky na pojistném, jakož i penále z doplatků
na pojistném a penále ze záloh na důchodové pojištění byly vyměřeny v souladu s příslušnými
ustanoveními zákona č. 582/1991 Sb.
Proti rozhodnutí žalované se žalobce bránil žalobou ze dne 3. 12. 2008, ve které navrhl,
aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení, a současně požádal
o osvobození od soudních poplatků. Namítal nesprávnost výpočtu provedeného správním
orgánem prvního stupně, neboť v roce 2006 již nepodnikal, od 24. 9. 2005 je ve starobním
důchodu a výdělečnou činností se již nezabýval. Domněnka, že v roce 2006 podnikal, mohla
podle žalobce vzniknout v důsledku podání daňového přiznání, v němž žalobce omylem vyplnil
jinou kolonku v příslušném tiskopise. Na podporu svého tvrzení uvedl, že Finanční úřad v Praze
– Modřanech na základě jeho odvolání a po doložení důchodového výměru tuto skutečnost
akceptoval a zrušil rozhodnutí o žalobcově daňové povinnosti za rok 2006. Žalobce v tomto roce
rovněž neměl uzavřenu smlouvu na provozní prostory, přičemž jím realizovanou činnost
autoškoly není možno provádět bez učeben. Jeho nečinnost by bylo možno doložit
též prostřednictvím matričních knih a dokumentace dopravního úřadu (Odboru dopravně
správních agend), neboť se jedná o činnost podléhající přísné evidenci. Přihláška k samostatné
výdělečné činnosti za rok 2006 je proto podle žalobce neúčinná, mimoto mu byla vnucena
při jednání u správního orgánu prvního stupně. Vzhledem k tomu, že i finanční úřad chybu
v psaní uznal, není důvodu k placení pojistného a dlužná částka, k jejímuž zaplacení je na základě
napadeného rozhodnutí povinen, je pouze fiktivní.
Žalobce dále uvedl, že v projednávané věci byl v dřívější době ze stejných důvodů vydán
a následně vymáhán platební výměr, výkon rozhodnutí byl ovšem usnesením ze dne 11. 3. 2008
(správně 11. 10. 2008), č. j. 45 E 824/2006 – 6, zastaven podle §268 odst. 1 písm. c) zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Platební výměr, který je předmětem posouzení v nyní
projednávané věci, je obsahově totožný s platebním výměrem, na jehož základě byl prováděn
výše uvedený výkon rozhodnutí, je do něj toliko navíc zahrnut rok 2006, kdy však žalobce
již nepodnikal. Vydání nového platebního výměru proto podle žalobce bránila překážka
litispendence. Poukázal rovněž na soudní přezkum rozhodnutí žalované, kterým byl přiznán
starobní důchod jeho manželce, konkrétně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 4. 2008, č. j. 4 Ads 94/2007 – 81, kterým byla zamítnuta kasační stížnost žalované
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2007, č. j. 1 Cad 11/2006 – 60,
jímž bylo zrušeno rozhodnutí žalované ze dne 18. 7. 2005, č. X, a věc byla vrácena žalované
k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 3. 2010, č. j. 12 Ca 16/2008 – 27, žalobu
zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění
rozsudku poukázal na protokol ze dne 22. 1. 2008, č. 6/2008, o kontrole správnosti stanovení
výše pojistného na důchodové pojištění, záloh na pojistné na důchodové pojištění a pojistného
na nemocenské pojištění a jejich odvodu, provedené dne 21. 1. 2008 za účastni žalobce.
Z protokolu vyplývá, že kontrolovaným obdobím byly roky 2005 – 2007, přičemž žalobce během
kontroly uvedl, že v roce 2005 samostatnou výdělečnou činnost nevykonával, její výkon ukončil
k 31. 12. 2004, a podal proto tiskopis „Oznámení OSVČ o ukončení výkonu samostatné
výdělečné činnosti“. Prohlásil dále, že opětovně vykonával samostatnou výdělečnou činnost
od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2006, přičemž podal tiskopis „Oznámení o opětovném zahájení
samostatné výdělečné činnosti“ od 1. 1. 2006 a tiskopis „Oznámení OSVČ o ukončení výkonu
samostatné výdělečné činnosti“ k datu 31. 12. 2006. Žalobce byl s obsahem protokolu seznámen
a potvrdil jej svým podpisem. Městský soud dále poukázal na sdělení Finančního úřadu v Praze
- Modřanech ze dne 26. 1. 2009, který se na dotaz správního orgánu prvního stupně vyjádřil,
že žalobce za zdaňovací období roku 2006 dosáhl příjmů ve výši 34 228 Kč a výdajů ve výši
17 114 Kč. Totožné částky přitom byly žalobcem uvedeny rovněž v přehledu o příjmech
a výdajích za rok 2006, který žalobce předložil dne 31. 7. 2007 správnímu orgánu prvního stupně.
Námitku, týkající se nesprávnosti výpočtu provedeného v platebním výměru vydaném správním
orgánem prvního stupně, vycházející z chybného započtení podnikání žalobce v roce 2006,
proto městský soud neshledal důvodnou.
Jako nedůvodnou vyhodnotil městský soud též námitku žalobce, že v této věci byl
již dříve správním orgánem prvního stupně vydán a následně vymáhán platební výměr ze dne
23. 11. 2005, č. j. 21075/020-9014-23.11.2005/LR-2176, výkon rozhodnutí byl ovšem zastaven
usnesením ze dne 11. 10. 2008, č. j. 45 E 824/2006 – 6. Uvedený platební výměr
byl totiž následně zrušen, neboť vyšly najevo nové skutečnosti, které měly podstatný vliv
na rozhodnutí, konkrétně zjištění, že žalobce vykonával od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2006
samostatnou výdělečnou činnost. S ohledem na toto nové zjištění bylo ve věci rozhodnuto
znovu, a je tedy zřejmé, že po zrušení původního platebního výměru ze dne 23. 11. 2005
byl rovněž zastaven na jeho základě prováděný výkon rozhodnutí. V tomto případě se proto
nejedná o litispendenci, neboť předchozí platební výměr byl zrušen a nahradil ho platební výměr
ze dne 31. 7. 2008, který je předmětem nynějšího řízení. Závěrem městský soud označil
za nedůvodné rovněž námitky žalobce, týkající se postupu žalované v řízení o přiznání starobního
důchodu manželce žalobce, neboť toto řízení nesouvisí s řízením v nyní projednávané věci.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze se žalobce (dále též „stěžovatel“) bránil kasační
stížností ze dne 6. 5. 2010, podanou z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a c) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
ve které stěžovatel namítal porušení práva na zákonného soudce a spravedlivý proces,
neboť jeho věc byla na základě rozvrhu práce přidělena senátu, jehož předsedkyní je Mgr. Dana
Černovská, která ve věci rovněž činila úkony. Napadený rozsudek ovšem podepsala
a ve věci zřejmě jednala předsedkyně senátu JUDr. Miroslava Hrehorová, přičemž Mgr. Dana
Černovská byla jen soudcem, votantem. Dále namítal, že protokol o kontrole správnosti
stanovení výše pojistného ze dne 22. 1. 2008, č. 6/2008, podepsal z donucení a na základě
výhružek sankcemi ze strany příslušné úřednice, neboť pokud by nebylo vykázáno, že v roce
2006 vykonával samostatnou výdělečnou činnost, byla by věc promlčena. Stěžovatel v návaznosti
na svá tvrzení v žalobě znovu zdůraznil, že od září 2005 pobíral starobní důchod a v roce 2006
již samostatnou výdělečnou činnost nevykonával, což lze podle stěžovatele snadno prokázat.
Správní orgán je ovšem naopak povinen prokázat, že v roce 2006 stěžovatel samostatnou
výdělečnou činnost skutečně vykonával. Vyslovil přesvědčení, že kdyby nebylo podvodně
uvedeno, že v roce 2006 vykonával samostatnou výdělečnou činnost, byla by věc promlčena.
Namítal též neúčinnost doručení napadeného rozsudku vhozením do domovní schránky dne
4. 5. 2010.
Podáním ze dne 25. 5. 2010 stěžovatel požádal o osvobození od soudních poplatků
a podal návrh na ustanovení zástupce. Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 6. 2010,
č. j. 12 Ca 16/2008 – 52, ustanovil stěžovateli pro řízení o kasační stížnosti zástupkyni
Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátku, se sídlem Muchova 9/223, Praha 6.
V doplnění kasační stížnosti ze dne 8. 9. 2010, podaném na výzvu soudu prostřednictvím
ustanovené zástupkyně stěžovatele, stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Zopakoval, že napadený rozsudek
byl doručen vhozením do domovní schránky dne 4. 5. 2010, přičemž dne 21. 4. 2010
(jak je vyznačeno na doručence) ani později nebyla stěžovateli doručována ani předmětná zásilka,
ani výzva k jejímu vyzvednutí na poště, a to přesto, že se stěžovatel v té době prokazatelně
zdržoval v místě bydliště. Vyložil, že podnikatelskou činnost v oboru učitel autoškoly ukončil
ke dni 31. 12. 2004 s tím, že následně v roce 2005 odešel do starobního důchodu
a poté již i s ohledem na svůj zdravotní stav neprovozoval žádnou podnikatelskou činnost,
tedy ani v roce 2006. O tom svědčí zejména to, že v roce 2006 neměl uzavřenu žádnou nájemní
smlouvu na pronájem učeben či tzv. cvičné plochy, jež jsou pro výuku pravidel silničního
provozu a praxi v řízení motorových vozidel zapotřebí. Stěžovatel v roce 2006 rovněž nehlásil
na příslušný dopravní odbor Magistrátu hlavního města Prahy počty žáků přijatých k absolvování
autoškoly, resp. závěrečných zkoušek, k čemuž by byl v případě provozování podnikání povinen.
Omyl, že stěžovatel v roce 2006 podnikal, vznikl zřejmě tím, že stěžovatel při podání daňového
přiznání vyplnil nesprávnou kolonku v tiskopise daňového přiznání. Finanční úřad v Praze
- Modřanech ovšem stěžovatelův omyl uznal a rozhodnutím ze dne 7. 10. 2008,
č. j. 121683/08/012911/8728, vyhověl odvolání stěžovatele v plném rozsahu a zrušil výzvu
k zaplacení daňového nedoplatku. Podle názoru stěžovatele je zřejmé, že v předmětném roce
2006 stěžovatel již neprovozoval žádnou podnikatelskou činnost, a platební výměr byl
tudíž správním orgánem prvního stupně vydán nesprávně. Na této skutečnosti nic nemění
ani protokol ze dne 22. 1. 2008, č. 6/2008, který mimoto stěžovatel podepsal z donucení. Znovu
poukázal též na odnětí věci zákonnému soudci.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 1. 6. 2010 toliko odkázala
na své vyjádření k žalobě ze dne 1. 4. 2009, v němž s odkazem na obsah napadeného rozhodnutí
setrvala na jeho správnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a c) s. ř. s. Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační
stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení spočívá
v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor,
popřípadě je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady
řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu
soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost. Podle písm. c)
téhož ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené zmatečnosti řízení před soudem spočívající
v tom, že chyběly podmínky řízení, ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, popřípadě
bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce.
Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Podle §10 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „zákon
o důchodovém pojištění“), ve znění účinném do 31. 12. 2003, „je osoba samostatně výdělečně činná
v kalendářním roce účastna pojištění, pokud její příjem ze samostatné výdělečné činnosti po odpočtu výdajů
vynaložených na jeho dosažení, zajištění a udržení dosáhl v kalendářním roce aspoň šestinásobku částky,
do níž se započítává plně část osobního vyměřovacího základu (§15 věta první a §107 odst. 2); přitom
je rozhodná výše částky, do níž se započítává plně část osobního vyměřovacího základu, která platí
k 1. lednu kalendářního roku, za který se posuzuje účast na pojištění. Příjmy ze samostatné výdělečné činnosti
a výdaje vynaložené na jejich dosažení, zajištění a udržení se posuzují podle zvláštního zákona.“
Podle §10 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, ve znění účinném v roce 2004
„je osoba samostatně výdělečně činná v kalendářním roce účastna pojištění po dobu, po kterou vykonávala hlavní
samostatnou výdělečnou činnost.“
Podle §20 odst. 1 věty první a druhé zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální
zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění účinném do 31. 12. 2006
(dále jen „zákon č. 589/1992 Sb.“) „nebylo-li pojistné zaplaceno ve stanovené lhůtě anebo bylo-li zaplaceno
v nižší částce, než ve které mělo být zaplaceno, je plátce pojistného povinen platit penále. Penále činí 0,1 % dlužné
částky za každý kalendářní den, ve kterém některá z těchto skutečností trvala.“ Podle odst. 2 věty druhé
téhož ustanovení „se penále poprvé platí za kalendářní den, který bezprostředně následuje po dni splatnosti
pojistného.“
Podle odst. 5 věty první téhož ustanovení „penále se neplatí za dobu, kdy osoba samostatně
výdělečně činná nevykonává samostatně výdělečnou činnost.“
Podle §18 odst. 1 a 2 téhož zákona „právo předepsat dlužné pojistné se promlčuje za 10 let ode dne
splatnosti. Byl-li proveden úkon ke zjištění výše pojistného nebo jeho vyměření, plyne nová promlčecí lhůta ode dne,
kdy se o tom plátce pojistného dozvěděl. Právo vymáhat pojistné se promlčuje za 10 let od právní moci platebního
výměru, jímž bylo vyměřeno.“
Podle §20 odst. 9 zákona č. 589/1992 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2006,
„pokud jde o splatnost penále, způsob jeho placení, jeho vymáhání, promlčení a vracení přeplatku na penále,
postupuje se stejně jako u pojistného.“
Podle §22a odst. 2 citovaného zákona „má-li osoba samostatně výdělečně činná splatný závazek
vůči okresní správě sociálního zabezpečení, použije se její platba nejprve na úhradu dlužných částek,
a to v tomto pořadí:
a) pokuty,
b) nejstarší nedoplatky pojistného na důchodové pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti,
c) běžné platby pojistného na důchodové pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti,
d) penále z dlužného pojistného na důchodové pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti,
e) nejstarší nedoplatky pojistného na nemocenské pojištění,
f) běžné platby pojistného na nemocenské pojištění,
g) penále z dlužného pojistného na nemocenské pojištění.“
V projednávané věci je především sporné, zda žalobce vykonával samostatnou
výdělečnou činnost nejen od 1. 5. 1991 do 31. 12. 2004, ale znovu též od 1. 1. 2006
do 31. 12. 2006. Zatímco správní orgán prvního stupně, jakož i žalovaná vycházely z obou
uvedených časových období, stěžovatel v řízení opakovaně tvrdil, že samostatnou výdělečnou
činnost vykonával toliko do 31. 12. 2004, přičemž od září 2005 pobíral starobní důchod
a v roce 2006 již samostatnou výdělečnou činnost nevykonával.
Ze správního spisu se podává, že v přehledu o příjmech a výdajích OSVČ za rok 2006
podle §15 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb. ze dne 25. 7. 2007, který stěžovatel podal u správního
orgánu prvního stupně dne 31. 7. 2007, vyznačil, že v roce 2006 vykonával vedlejší samostatnou
výdělečnou činnost. V tomto přehledu dále udal za rok 2006 příjmy ve výši 34 228 Kč a výdaje
ve výši 17 000 Kč a vyplnil, že vedlejší samostatnou výdělečnou činnost vykonával po dobu
celých 12 měsíců. Současně vyznačil, že vzhledem k tomu, že v roce 2006 nedosáhl z výkonu
vedlejší samostatné výdělečné činnosti zákonem stanoveného příjmu pro povinnou účast
na důchodovém pojištění OSVČ, nepřihlašuje se k této účasti dnem podání přehledu.
V této souvislosti je ovšem třeba konstatovat, že sporná je toliko skutečnost, zda stěžovatel
v roce 2006 vykonával samostatnou výdělečnou činnost, nikoliv, zda byl stěžovatel v tomto roce
účasten na důchodovém pojištění. Předmětný platební výměr ze dne 31. 7. 2008 se týká doplatků
na pojistném a penále naposledy za rok 2004, za rok 2006 tedy správní orgán prvního stupně
stěžovateli úhradu žádných doplatků na pojistném či penále neuložil, jen do ukončení výkonu
výdělečné činnosti (s přerušením roku 2005) bylo předepsáno k úhradě penále z předchozích
jednotlivých doplatků.
Ze sdělení Finančního úřadu v Praze – Modřanech ze dne 26. 1. 2009,
č. j. 7714/09/012912104772, zaslaného žalované na její žádost, vyplývá, že na základě
vyměřovacího řízení bylo zjištěno, že stěžovatel jako daňový subjekt měl za zdaňovací období
2006 z podnikání a jiné samostatné výdělečné činnosti příjmy 34 228 Kč a výdaje 17 114 Kč.
V protokolu ze dne 22. 1. 2008, č. 6/2008, o kontrole správnosti stanovení výše
pojistného na důchodové pojištění, záloh na pojistné na důchodové pojištění a pojistného
na nemocenské pojištění a jejich odvodu, provedené z účetních dokladů OSVČ, se uvádí že dne
22. 1. 2008 se stěžovatel dostavil na pracoviště správního orgánu prvního stupně k projednání
důchodového pojištění OSVČ za roky 2005 – 2007. Stěžovatel zde prohlásil, že v roce 2005
nevykonával samostatnou výdělečnou činnost. Činnost byla vykonávána opět od 1. 1. 2006
do 31. 12. 2006. Od 1. 1. 2007 již samostatnou výdělečnou činnost nevykonává. Stěžovatel
proto vyplnil odhlášku k 31. 12. 2004, oznámení o zahájení samostatné výdělečné činnosti
od 1. 1. 2006 a odhlášku k 31. 12. 2006. Stěžovatel svým podpisem potvrdil, že byl seznámen
s obsahem protokolu a jeho stejnopis převzal dne 18. 9. 2006. Přestože datum převzetí protokolu
bylo vyplněno zjevně chybně, nemění toto pochybení nic na skutečnosti, že stěžovatel
byl s obsahem protokolu srozuměn a tento převzal.
Ve správním spise je dále založeno oznámení stěžovatele ze dne 22. 1. 2008
jako oznámení OSVČ, která přestala vykonávat samostatnou výdělečnou činnost z důvodu
ukončení samostatné výdělečné činnosti, přičemž výkon samostatné výdělečné činnosti skončil
dne 31. 12. 2004. V oznámení o zahájení (opětovném zahájení) samostatné výdělečné činnosti
rovněž ze dne 22. 1. 2008 stěžovatel uvedl, že od 1. 1. 2006 (opětovně) zahájil samostatnou
výdělečnou činnost, přičemž jako druh samostatné výdělečné činnosti udal „autoškola“. Ve spise
je dále založeno oznámení stěžovatele taktéž ze dne 22. 1. 2008 jako oznámení OSVČ,
která přestala vykonávat samostatnou výdělečnou činnost z důvodu ukončení samostatné
výdělečné činnosti, přičemž výkon samostatné výdělečné činnosti skončil dne 31. 12. 2006.
Na základě citovaných podkladů Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou základní
námitku stěžovatele a konstatuje, že správní orgány obou stupňů, jakož i městský soud dospěly
ke správnému závěru, že stěžovatel v roce 2006 vykonával samostatnou výdělečnou činnost.
Nejvyšší správní soud se nemohl ztotožnit s argumentací stěžovatele, že podnikatelskou činnost
v oboru učitel autoškoly ukončil ke dni 31. 12. 2004 s tím, že následně v roce 2005 odešel
do starobního důchodu a poté – tedy ani v roce 2006 – již i s ohledem na svůj zdravotní stav
neprovozoval žádnou podnikatelskou činnost. Z citovaných dokumentů je nepochybné,
že stěžovatel od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2006 vykonával samostatnou výdělečnou činnost,
když tuto skutečnost vůči správnímu orgánu prvního stupně opakovaně deklaroval, a to zejména
v jím podaném přehledu o příjmech a výdajích OSVČ za rok 2006, v němž stěžovatel vyznačil,
že po dobu celých 12 měsíců roku 2006 vykonával vedlejší samostatnou výdělečnou činnost,
přičemž vyčíslil též své příjmy a výdaje z tohoto podnikání. Až na drobnou odchylku na straně
deklarovaných výdajů (17 144 Kč namísto 17 000 Kč, uváděných v přehledu o příjmech
a výdajích) totožné příjmy a výdaje pak stěžovatel deklaroval i v daňovém přiznání za zdaňovací
období roku 2006, podaném u příslušného Finančního úřadu v Praze – Modřanech. Nelze
proto než konstatovat, že správní orgány vycházely při svém zjištění, že stěžovatel vykonával
samostatnou výdělečnou činnost rovněž v roce 2006, z dostatečně zjištěného skutkového stavu.
Skutečnost, že v roce 2006 vykonával samostatnou výdělečnou činnost, stěžovatel
výslovně potvrdil též do protokolu č. 6/2008 o projednání svého důchodového pojištění
za roky 2005 – 2007, který byl sepsán dne 22. 1. 2008 a do něhož stěžovatel prohlásil,
že v roce 2005 nevykonával samostatnou výdělečnou činnost, činnost byla vykonávána
opět od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2006 a od 1. 1. 2007 již samostatnou výdělečnou činnost
nevykonává. Stěžovatel následně podpisem potvrdil, že byl seznámen s obsahem protokolu
a převzal jeho stejnopis. Tentýž závěr vyplývá rovněž z celkem třech oznámení stěžovatele,
která byla vůči správnímu orgánu prvního stupně učiněna téhož dne 22. 1. 2008, totiž oznámení,
že přestal vykonávat samostatnou výdělečnou činnost dne 31. 12. 2004, oznámení, že (opětovně)
zahájil samostatnou výdělečnou činnost od 1. 1. 2006 a oznámení, že přestal vykonávat
samostatnou výdělečnou činnost dne 31. 12. 2006. Nejvyšší správní soud vyhodnotil jako toliko
účelovou námitku stěžovatele, že protokol ze dne 22. 1. 2008, č. 6/2008, podepsal z donucení,
když stěžovatel nijak nekonkretizoval, v čem mělo toto údajné bezprávní donucení ze strany
příslušné pracovnice správního orgánu prvního stupně spočívat. Tuto skutečnost stěžovatel navíc
žádným způsobem nenamítal bezprostředně poté, co byl uvedený protokol o kontrole sepsán,
a tento argument poprvé použil teprve v žalobě ze dne 3. 12. 2008.
Pro výše uvedený závěr o vykonávání samostatné výdělečné činnosti v roce 2006
je irelevantní, že stěžovateli byl od 24. 9. 2005 přiznán starobní důchod, tedy v mezidobí
mezi daty 31. 12. 2004, kdy přestal vykonávat samostatnou výdělečnou činnost, a 1. 1. 2006,
kdy (opětovně) zahájil samostatnou výdělečnou činnost. Stejně tak nelze nijak zohlednit případné
následné řízení před správcem daně, týkající se daňových povinností stěžovatele za rok 2006.
Ze stěžovatelem předložených dokumentů ani další spisové přitom není patrné, čeho konkrétně
se mělo takové řízení týkat a jaký byl jeho výsledek. Stejně tak nemohl Nejvyšší správní soud
přihlédnout k (blíže nedoloženým) tvrzením stěžovatele, že v roce 2006 neměl uzavřenu nájemní
smlouvu na pronájem učeben či cvičné plochy k výuce řízení motorových vozidel,
jakož i že v tomto roce příslušnému správnímu orgánu na úseku dopravy neohlásil počty žáků
přijatých k absolvování autoškoly, resp. závěrečných zkoušek. Nejvyšší správní soud je přitom
nucen konstatovat, že stěžovatel svá tvrzení v tomto směru nedoložil žádnými listinami,
navržením svědeckých výpovědí či jinými důkazními prostředky, a to tím spíše, když v řízení
poukazoval na to, že jeho tvrzení v tomto směru lze snadno prokázat. V této souvislosti
lze pro úplnost konstatovat, že z údajů živnostenského rejstříku, veřejně dostupných dálkovým
přístupem, vyplývá, že stěžovatel byl v roce 2006 (a je doposud) držitelem příslušného
živnostenského oprávnění k provozování autoškoly.
Toliko pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že i kdyby snad bylo třeba dospět
k závěru, že stěžovatel v roce 2006 samostatnou výdělečnou činnost nevykonával, tato skutečnost
by neměla významnější vliv na stanovení dlužné částky plynoucí z nedoplatků stěžovatele
na pojistném, když předmětem napadeného rozhodnutí, resp. platebního výměru vydaného
správním orgánem prvního stupně byl doplatek pojistného na sociální zabezpečení za roky 2003
a 2004 a penále z doplatku pojistného za roky 1996, 1997, 1998, 2000, 2002, 2003 a 2004,
jakož i penále ze záloh za roky 2003 a 2004, a závěr, že stěžovatel vykonával samostatnou
výdělečnou činnost rovněž v roce 2006, se projevila toliko zohledněním této skutečnosti a tomu
odpovídajícím navýšení dlužných částek penále. V řízení nebylo sporu o tom, že stěžovatel
se v roce 2006 důchodového pojištění OSVČ již neúčastnil a v dlužné částce rovněž není
pojištění za tento rok žádným způsobem započítáno.
Pokud jde o výši doplatku na pojistném a penále z doplatků či ze záloh pojistného
za jednotlivá léta, zjistil Nejvyšší správní soud, že závěry o jejich výpočtu provedené správním
orgánem prvního stupně v platebním výměru ze dne 31. 7. 2008 a potvrzené žalovaným
zcela vycházejí z obsahu správního spisu, zejména v něm založených přehledech o příjmech
a výdajích stěžovatele v jednotlivých letech a dokladů o stěžovatelem poskytnutých platbách.
Ostatně stěžovatel tyto výpočty nijak nezpochybňuje, namítá toliko promlčení věci. K námitce
promlčení nutno předeslat, že vzhledem k tomu, že podle §18 odst. 1 ve spojení s §20 odst. 9
zákona č. 589/1992 Sb. se právo předepsat dlužné pojistné i penále promlčuje za 10 let od jejich
splatnosti, přičemž platební výměr v projednávané věci, kterým bylo pojistné i penále
předepsáno, byl vydán dne 31. 7. 2008, pak z vyměřených plateb přichází v úvahu toliko
promlčení penále z doplatku na pojistném za roky 1996 a 1997, neboť jejich splatnost nastala
dříve než v promlčecí době, počítané zpět od data 31. 7. 2008, tj. přede dnem 31. 7. 1998.
V této souvislosti však nelze odhlédnout od toho, že předmětným platebním výměrem není
vymáháno celé dlužné penále z pojistného za uvedená léta, neboť jak Nejvyšší správní soud
zjistil, jedná se pouze o dopočtené penále z pojistného za rok 1996 a 1997 za období
od 11. 3. 2003 do 31. 12. 2004 a od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2006, tedy do data ukončení samostatné
výdělečné činnosti stěžovatele.
V případě dopočteného penále z pojistného za rok 1996 se jedná o penále ve výši 447 Kč.
Bylo zjištěno, že přehled o příjmech a výdajích stěžovatele za rok 1996 byl podán u správního
orgánu prvního stupně dne 22. 8. 1997 (měl být podán do 30. 4. 1997). Na základě údajů
uvedených v přehledu za rok 1996 byl stanoven doplatek na pojistném ve výši 6047 Kč,
který byl v souladu s ustanovením §14a odst. 3 zákona č. 589/1992 Sb. splatný 12. 5. 1997.
V souladu s ustanovením §22a téhož zákona, který stanoví pořadí plateb, byl tento částečně
uhrazen platbami poskytnutými v období od 24. 8. 2000 do 22. 3. 2001 v úhrnné výši 4800 Kč,
ze kterých bylo na úhradu předmětného doplatku na pojistném použito 4678 Kč. Neuhrazená
částka doplatku na pojistném ve výši 1369 Kč byla vyčíslena a předepsána v platebním výměru
ze dne 9. 11. 2001, č. j. 1022/020/9004/9.11.2001/Št-973. Na úhradu tohoto doplatku
byla použita platba ze dne 21. 1. 2003 ve výši 820 Kč. Zbývající částka ve výši 549 Kč nebyla
do vydání platebního výměru, který je předmětem nyní probíhajícího řízení, uhrazena. Z tohoto
důvodu bylo z doplatku na pojistném za rok 1996 vyčísleno penále ve výši 9508 Kč,
a to za období od 13. 5. 1997 (ode dne následujícího po dni splatnosti) do 31. 12. 2004
a od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2006, tj. do ukončení samostatné výdělečné činnosti. Převážná část
penále ve výši 8338 Kč je vymáhána platebním výměrem ze dne 9. 11. 2001, výše již uvedeného
č. j., a to za období od 13. 5. 1997 do 9. 11. 2001. Částka 391 Kč je vymáhána platebním
výměrem ze dne 5. 9. 2002, č. j. 1022/020/9004/5.9.2002/Št-779, a to za období od 10. 11. 2001
do 5. 2. 2002. Částka 332 Kč je vymáhána platebním výměrem ze dne 10. 10. 2003,
č. j. 1022/020/9004/10.10.2003/Št-1119, a to za období od 6. 9. 2002 do 10. 10. 2003. Pouze
dopočtené penále za období od 11. 10. 2003 do 31. 12. 2004 a též od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2006,
tedy do data ukončení samostatné výdělečné činnosti, ve výši 447 Kč, je předmětem nyní
projednávaného platebního výměru. S ohledem na dobu, za níž je vyměřeno, je zcela evidentní,
že nejde o penále promlčené.
Totéž je pak nutno konstatovat i ohledně penále z doplatku na pojistném za rok 1997,
neboť jak Nejvyšší správní soud zjistil, jedná se i v tomto případě pouze o dopočtené penále
z pojistného za rok 1997 za období od 11. 3. 2003 do 31. 12. 2004 a od 1. 1. 2006
do 31. 12. 2006, tedy do data ukončení samostatné výdělečné činnosti stěžovatele, a to ve výši
5519 Kč. Bylo totiž zjištěno, že přehled o příjmech a výdajích stěžovatele za rok 1997 byl podán
u správního orgánu prvního stupně dne 10. 5. 1999 (měl být podán do 30. 4. 1998). Na základě
údajů uvedených v přehledu za rok 1997 byl stanoven doplatek na pojistném ve výši 6788 Kč,
který byl v souladu s ustanovením §14a odst. 3 zákona č. 589/1992 Sb. splatný 11. 5. 1998.
Vymáhán byl platebním výměrem ze dne 9. 11. 2001, č. j. 1022/020/9004/9.11.2001/Št-973.
Do data vystavení platebního výměru, který je předmětem nyní projednávané věci, nebyl uhrazen.
Z tohoto důvodu bylo z doplatku na pojistném za rok 1997 vyčísleno penále ve výši 18 844 Kč,
a to za období od 12. 5. 1998, tj. ode dne následujícího po dni splatnosti, do 31. 12. 2004
a od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2006. Částka 8676 Kč byla vymáhána platebním výměrem ze dne
9. 11. 2001, č. j. 1022/020/9004/9.11.2001/Št-973, a to za období od 12. 5. 1998
do 9. 11. 2001. Částka 1934 Kč byla vymáhána platebním výměrem ze dne 5. 9. 2002,
č. j. 1022/020/9004/5.9.2002/Št-779, a to za období od 10. 11. 2001 do 5. 9. 2002.
Částka 2715 Kč byla vymáhána platebním výměrem ze dne 10. 10. 2003,
č. j. 1022/020/9004/10.10.2003/Št-1119, a to za období od 6. 9. 2002 do 10. 10. 2003.
Toliko dopočtené penále za období od 11. 10. 2003 do 31. 12. 2004 a od 1. 1. 2006
do 31. 12. 2006, ve výši 5519 Kč je vymáháno platebním výměrem, který je předmětem
nyní projednávané věci. I zde je tedy s ohledem na dobu, za níž je vyměřeno, zcela evidentní,
že nejde o penále promlčené.
Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatele týkající se zásahu
do práva na zákonného soudce a spravedlivý proces. Je totiž zřejmé, že věc byla v souladu
s ustanovením §31 odst. 1 s. ř. s. a platným rozvrhem práce Městského soudu v Praze
rozhodována ve specializovaném senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Miroslavy
Hrehorové a soudců Mgr. Dany Černovské a Mgr. Jiřího Tichého. Je zcela v souladu
s příslušnými procesními normami, že přestože jako předsedkyně senátu v projednávané
věci vystupovala JUDr. Miroslava Hrehorová, jednotlivé dílčí procesní úkony prováděla
též soudkyně Mgr. Dana Černovská, které byla věc podle rozvrhu práce přidělena k vyřízení,
resp. příslušní vyšší soudní úředníci či další zaměstnanci soudu. Lze dodat, že rovněž stěžovatel
byl v průběhu řízení zcela v souladu s požadavky zákona poučen o svých procesních právech,
mimo jiné byl vyzván a bylo mu umožněno vznést námitku podjatosti vůči kterémukoliv členu
senátu. Této své možnosti ovšem stěžovatel v zákonem stanovené lhůtě nevyužil. Stejně
tak nutno vyhodnotit jako nedůvodnou námitku, týkající se chybného postupu při doručování
napadeného rozsudku. I kdyby totiž v důsledku pochybení na straně držitele poštovní licence
jako doručujícího orgánu nebyla stěžovateli doručena výzva k vyzvednutí zásilky, popř. příslušný
pracovník doručujícího orgánu zásilku nedoručil, přestože byl stěžovatel v době doručování
přítomen v místě bydliště, je nepochybné, že napadený rozsudek byl stěžovateli fakticky doručen
a kasační stížnost jím byla podána včas, tedy v zákonem stanovené lhůtě, a jako taková
byla též věcně projednána.
Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, jakož i rozhodnutí správních orgánů obou
stupňů k závěru, že nebyl naplněn žádný z tvrzených důvodů podání kasační stížnosti podle §103
odst. 1 písm. a), b) a c) s. ř. s., za použití ustanovení §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. Kasační stížnost
proto není důvodná a Nejvyšší správní soud ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. tak, že vzhledem k tomu,
že stěžovatel neměl ve věci úspěch a žalované žádné důvodně vynaložené náklady řízení
nad rámec její běžné činnosti nevznikly, žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Vzhledem k tomu, že zástupkyně stěžovatele pro řízení o kasační stížnosti
byla ustanovena usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2010, č. j. 12 Ca 16/2008 - 52,
platí její hotové výdaje a odměnu za zastupování v souladu s ustanovením §35 odst. 8 první věty
s. ř. s. za středníkem ve spojení s §120 s. ř. s. stát. Nejvyšší správní soud proto přiznal zástupkyni
stěžovatele odměnu za a) první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení
a b) podání doplnění kasační stížnosti ze dne 8. 9. 2010, tedy dva úkony právní služby po 500 Kč
podle §11 odst. 1 písm. b) a d) ve spojení s §7 položkou 2. a §9 odst. 2 a 3 písm. f) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“),
když v předmětné věci se ve smyslu §9 odst. 2 advokátního tarifu jedná o věc nároků fyzické
osoby v oblasti sociálního zabezpečení, pro niž se za tarifní hodnotu považuje částka 1000 Kč,
a dále náhradu hotových výdajů v podobě režijního paušálu ve výši 2 x 300 Kč podle §13 odst. 3
téže vyhlášky. Nejvyšší správní soud tedy zástupkyni stěžovatele celkem přiznal odměnu
za zastupování a hotové výdaje ve výši 1600 Kč. Jelikož zástupkyně nedoložila, že je plátcem
daně z přidané hodnoty, nezvyšuje se její nárok podle §35 odst. 8 věty druhé s. ř. s. o částku
odpovídající této dani. Zástupkyni stěžovatele bude celková částka ve výši 1600 Kč vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2011
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu