ECLI:CZ:NSS:2011:4.ADS.32.2011:30
sp. zn. 4 Ads 32/2011 - 30
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně:
ML TUNING, spol. s r.o., se sídlem nám. ČSL armády 90, Mimoň, zast. Ing. O. K., proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, pracoviště Ústí nad Labem, se sídlem
Revoluční 3289/15, Ústí nad Labem, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 23. 11. 2010, č. j. 59 Ad 6/2010 - 17,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaná rozhodnutím ze dne 7. 5. 2010, č. j. 45091/010/9010/16.04.10/KK/112/R,
zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení
v České Lípě ze dne 22. 3. 2010, č. j. 45001/010/9010/12.10.09/JU/002/R. V odůvodnění svého
rozhodnutí žalovaná uvedla, že vyměřovací základ organizace a malé organizace v zákoně
č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku
zaměstnanosti, ve znění účinném od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, bylo možné pomocí příslušných
interpretačních postupů z ustanovení citovaného zákona stanovit natolik určitě jako částku
odpovídající úhrnu vyměřovacích základů zaměstnanců, že o jeho vymezení nemohlo být
žádných nejasností. Z tohoto důvodu Povinnost platit pojistné proto nezanikla.
Žalobkyně v podané žalobě uvedla, že se žalovaná opírá pouze o rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 2. 2010, č. j. 4 Ads 120/2009 – 88, o němž v odvolání vyjádřil
pochybnosti, zda splňuje podmínky zakotvené v čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 3 a čl. 11 odst. 5
Listiny základních práv a svobod. Dále uvedl, že zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu
„supluje zákonodárnou činnost a de facto se tak jedná o projev tzv. soudcovského aktivismu, tedy o prolínání moci
soudcovské do moci zákonodárné, tedy o činnost, která mu z Ústavy nepřísluší.“ Vzhledem k tomu,
že v řízení před správním orgánem nebyly dodrženy podmínky čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 3
a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, navrhovala, aby napadené rozhodnutí žalované
bylo zrušeno.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 23. 11. 2010,
č. j. 59 Ad 6/2010 - 17, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Krajský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí žalované není rozporné s čl. 1 odst. 1
Ústavy a čl. 2 odst. 3 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, neboť organizace a malé
organizace byly zákonem č. 589/1992 Sb, ve znění účinném od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007,
výslovně označeny za poplatníky pojistného a zmíněný zákon také výslovně definoval dvě ze tří
veličin rozhodných pro stanovení povinnosti organizace a malé organizace platit
pojistné za sebe, a to pojistné období a sazbu pojistného. Poslední veličinu pro určení výše
pojistného – vyměřovací základ – bylo možné dovodit pomocí interpretačních metod z ostatních
ustanovení citovaného zákona, jak podrobně popsal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
25. 2. 2010, č. j. 4 Ads 120/2009 – 88. Za tohoto stavu nelze takovou interpretaci označit
za zákonodárnou činnost porušující citovaná ustanovení ústavního pořádku. Poukázal na to,
že do vynesení rozsudku krajského soudu ze dne 19. 3. 2009, č. j. 59 Ca 15/2009 – 39, neměla
žalobkyně pochybnosti o své povinnost platit pojistné, byla bez potíží schopna určit výši
pojistného, a to právě na základě úhrnu vyměřovacích základů zaměstnanců. Právní závěr
Nejvyššího správního soudu tak pro ni nemohl být překvapivý.
Proti tomuto usnesení podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) kasační stížnost
z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Uvedla, že všechny náležitosti kasační stížnosti budou
doplněny nejpozději do jednoho měsíce od doručení usnesení soudu. Navrhovala, aby byl
rozsudek krajského soudu zrušen a věc vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení.
Dne 8. 3. 2011 krajský soud předložil spis zdejšímu soudu k rozhodnutí o kasační
stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne
23. 11. 2010, č. j. 59 Ad 6/2010 - 17, s tím, že kasační stížnost byla podána opožděně.
Kasační stížnost je podána opožděně.
Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka byla již v řízení
před krajským soudem zastoupena Ing. O. K., daňovým poradcem, na základě plné moci ze dne
6. 4. 2010. Vzhledem k tomu, že měla stěžovatelka v řízení před krajským soudem zástupce,
doručoval krajský soud rozsudek - v souladu s §42 odst. 2 s. ř. s. - pouze uvedenému zástupci.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že napadený rozsudek krajského soudu byl zástupci
stěžovatelky doručen dne 17. 12. 2010, kdy si Ing. O. K. zásilku v 17:15 hodin osobně vyzvedl na
poště 473 01, Nový Bor. Tyto údaje jsou obsažené na doručence založené v soudním spisu.
Napadené rozhodnutí obsahuje řádné poučení o lhůtě k podání kasační stížnosti,
ve kterém je v souladu s §106 odst. 2 s. ř. s. správně uvedeno, že kasační stížnost
proti rozhodnutí lze podat ve lhůtě dvou týdnů po jeho doručení, k Nejvyššímu správnímu
soudu.
Podle §40 odst. 1 s. ř. s. lhůta stanovená tímto zákonem, výzvo u nebo rozhodnutím soudu počíná
běžet počátkem dne následujícího poté, kdy došlo ke skutečnosti určující její počátek. To neplatí o lhůtách
stanovených podle hodin. Podle §40 odst. 2 s. ř. s. lhůta určená podle týdnů, měsíců nebo roků končí
uplynutím dne, který se svým označením shoduje s dnem, který určil počátek lhůty. Není-li takový den
v měsíci, končí lhůta uplynutím posledního dne tohoto měsíce. Podle §40 odst. 4 s. ř. s. lhůta je zachována,
bylo-li podání v poslední den lhůty předáno soudu nebo jemu zasláno prostřednictvím držitele poštovní licence,
popřípadě zvláštní poštovní licence anebo předáno orgánu, který má povinnost je doručit, nestanoví-li tento zákon
jinak.
Jak již bylo výše uvedeno, napadené rozhodnutí bylo stěžovatelce doručeno v pátek dne
17. 12. 2010. Lhůta dvou týdnů k podání kasační stížnosti počala běžet v sobotu dne 18. 12. 2010
(§40 odst. 1 s. ř. s.) a skončila v pátek dne 31. 12. 2010 (§40 odst. 2 s. ř. s.).
K zachování lhůty pro podání kasační stížnosti bylo třeba, aby nejpozději dne
31. 12. 2010 byla kasační stížnost předána soudu, nebo soudu zaslána prostřednictvím držitele
poštovní licence, popřípadě zvláštní poštovní licence, anebo předána orgánu, který má povinnost
podání doručit. Z obsahu soudního spisu však bylo zjištěno, že kasační stížnost byla zaslána
Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci v elektronické podobě se zaručeným
elektronickým podpisem podle zvláštního právního předpisu až dne 3. 1. 2011 ve 20:34 hodin,
tedy opožděně.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 23. 11. 2010, č. j. 59 Ad 6/2010 - 17, odmítl
podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. ve spojení s §120 téhož zákona, neboť byla podána opožděně.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud za použití
§60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 téhož zákona tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich
náhradu, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. března 2011
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu