ECLI:CZ:NSS:2011:4.ADS.33.2011:30
sp. zn. 4 Ads 33/2011 - 30
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně:
OKO-BOHEMIA s. r. o., se sídlem Lužická 580, Nový Bor, zast. Ing. O. K., proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, pracoviště Ústí nad Labem, se sídlem Revoluční
3289/15, Ústí nad Labem, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 23. 11. 2010, č. j. 59 Ad 7/2010 - 17,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaná rozhodnutím ze dne 7. 5. 2010, č. j. 45091/010/9010/08.04.10/KM/098/R,
zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení
v České Lípě ze dne 24. 3. 2010, č. j. 45001/010/9010/16.11.09/JU/012/R. V odůvodnění
rozhodnutí uvedla, že vyměřovací základ organizace a malé organizace v zákoně č. 589/1992 Sb.,
o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění
účinném od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, bylo možné pomocí příslušných interpretačních postupů
z ustanovení citovaného zákona stanovit natolik určitě jako částku odpovídající úhrnu
vyměřovacích základů zaměstnanců, že o jeho vymezení nemohlo být žádných nejasností.
Povinnost platit pojistné proto nezanikla.
Žalobkyně v podané žalobě uvedla, že se žalovaná opírá pouze o rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 2. 2010, č. j. 4 Ads 120/2009 – 88, o němž v odvolání vyjádřila
pochybnosti, zda splňuje podmínky zakotvené v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2
odst. 3 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod . Dále uvedla, že zmíněný rozsudek
Nejvyššího správního soudu „supluje zákonodárnou činnost a de facto se tak jedná o projev
tzv. soudcovského aktivismu, tedy o prolínání moci soudcovské do moci zákonodárné, tedy o činnost,
která mu z Ústavy nepřísluší.“ Vzhledem k tomu, že v řízení před správním orgánem nebyly
dodrženy podmínky čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 3 a čl. 11 od st. 5 Listiny základních práv
a svobod, navrhovala, aby napadené rozhodnutí žalované bylo zrušeno.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 23. 11. 2010,
č. j. 59 Ad 7/2010 - 17, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Krajský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí žalované není rozporné s čl. 1 odst. 1
Ústavy a čl. 2 odst. 3 a čl. 11 odst. 5 L istiny základních práv a svobod, neboť organizace a malé
organizace byly zákonem č. 589/1992 Sb, ve znění účinném od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007,
výslovně označeny za poplatníky pojistného a zmíněný zákon také výslovně definoval
dvě ze tří veličin rozhodných pro stanovení povinnosti organizace a malé organizace platit
pojistné za sebe, a to pojistné období a sazbu pojistného. Poslední veličinu pro určení výše
pojistného – vyměřovací základ – bylo možné dovodit pomocí interpretačních metod z ostatních
ustanovení citovaného zákona, jak podrobně popsal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
25. 2. 2010, č. j. 4 Ads 120/2009 – 88. Za tohoto stavu nelze takovou interpretaci označit
za zákonodárnou činnost porušující citovaná ustanovení ústavního pořádku. Poukázal na to,
že do vynesení rozsudku krajského soudu ze dne 19. 3. 2009, č. j. 59 Ca 15/2009 – 39, neměla
žalobkyně pochybnosti o své povinnosti platit pojistné, byla bez potíží schopna určit
výši pojistného, a to právě na základě úhrnu vyměřovacích základů zamě stnanců. Právní závěr
Nejvyššího správního soudu tak pro ni nemohl být překvapivý.
Proti tomuto usnesení podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) kasační stížnost
z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Uvedla, že všechny náležitosti kasační stížnosti budou
doplněny nejpozději do jednoho měsíce od doručení příslušného usnesení soudu. Navrhovala,
aby byl rozsudek krajského soudu zrušen a věc vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení.
Dne 8. 3. 2011 krajský soud předložil spis zdejšímu soudu k rozhodnutí o kasační
stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne
23. 11. 2010, č. j. 59 Ad 7/2010 - 17, s tím, že kasační stížnost byla podána opožděně.
Kasační stížnost je podána opožděně.
Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka byla již v řízení
před krajským soudem zastoupena Ing. O. K., daňovým poradcem, na základě plné moci ze dne
2. 7. 2010. Vzhledem k tomu, že měla stěžovatelka v řízení před krajským soudem zástupce,
doručoval krajský soud rozsudek - v souladu s §42 odst. 2 s. ř. s. - pouze uvedenému zástupci.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že napadený rozsudek krajského soudu byl zástupci
stěžovatelky doručen dne 17. 12. 2010, kdy si Ing. O. K. zásilku v 17:15 hodin osobně vyzvedl na
poště X, N. B. Tyto údaje jsou obsažené na doručence založené v soudním spisu.
Napadené rozhodnutí obsahuje řádné poučení o lhůtě k podání kasační stížnosti,
ve kterém je v souladu s §106 odst. 2 s. ř. s. správně uvedeno, že kasační stížnost
proti rozhodnutí lze podat ve lhůtě dvou týdnů po jeho doručení, k Nejvyššímu správnímu
soudu, prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci.
Podle §40 odst. 1 s. ř. s. lhůta stanovená tímto zákonem, výzvou nebo rozhodnutím soudu počíná
běžet počátkem dne následujícího poté, kdy došlo ke skutečnosti určující její počátek. To neplatí o lhůtách
stanovených podle hodin. Podle §40 odst. 2 s. ř. s. lhůta určená podle týdnů, měsíců nebo roků končí
uplynutím dne, který se svým označením shoduje s dnem, který určil počátek lhůt y. Není-li takový
den v měsíci, končí lhůta uplynutím posledního dne tohoto měsíce. Podle §40 odst. 4 s. ř. s. lhůta je zachována,
bylo-li podání v poslední den lhůty předáno soudu nebo jemu zasláno prostřednictvím držitele poštovní licence,
popřípadě zvláštní poštovní licence anebo předáno orgánu, který má povinnost je doručit, nestanoví-li tento zákon
jinak.
Jak již bylo výše uvedeno, napadené rozhodnutí bylo stěžovatelce doručeno v pátek
dne 17. 12. 2010. Lhůta dvou týdnů k podání kasační stížnosti počala běžet v sobotu
dne 18. 12. 2010 (§40 odst. 1 s. ř. s.) a skončila v pátek dne 31. 12. 2010 (§40 odst. 2 s. ř. s.).
K zachování lhůty pro podání kasační stížnosti bylo třeba, aby nejpozději
dne 31. 12. 2010 byla kasační stížnost předána soudu, nebo soudu zaslána prostřednictvím
držitele poštovní licence, popřípadě zvláštní poštovní licence, anebo předána orgánu,
který má povinnost podání doručit. Z obsahu soudního spisu však bylo zjištěno, že kasační
stížnost byla zaslána Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci v elektronické
podobě se zaručeným elektronickým podpisem podle zvláštního právního předpisu až dne
3. 1. 2011 ve 20:52 hodin , tedy opožděně.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 23. 11. 2010, č. j. 59 Ad 7/2010 - 17, odmítl
podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. ve spojení s §120 téhož zákona, neboť byla podána opožděně.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud za použití
§60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 téhož z ákona tak, že žádný z účastníků nemá právo
na jejich náhradu, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. března 2011
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu