ECLI:CZ:NSS:2011:4.ADS.57.2011:65
sp. zn. 4 Ads 57/2011 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: V. Z.,
zast. Mgr. Elinou Yurchykovou, advokátkou, se sídlem Školní 5335, Chomutov, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2011, č. j. 44 Ca 110/2009 - 30,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2011, č. j. 44 Ca 110/2009 - 30,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 29. 7. 2009, č. j. 42091/010-6313/13.07.2009/MK/73, žalovaná
zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení Kladno
ze dne 11. 6. 2009, č. j. 42003/110-6311-27.1.2009-1985/9/SM/R, kterým bylo rozhodnuto,
že žalobce, vykonávající v době od 10. 12. 2002 do 8. 3. 2005 trest odnětí svobody ve věznici
Vinařice, nemá nárok na nemocenské za období od 8. 3. 2005 do 9. 5. 2006. V odůvodnění
žalovaná uvedla, že žalobce požadoval zpětné vyplacení nemocenských dávek za období,
kdy byl hospitalizován v Psychiatrické léčebně Horní Beřkovice na soudem nařízené ochranné
ústavní léčbě, kam byl dodán přímo z věznice. Žalovaná vycházela z potvrzení Vězeňské služby
České republiky - věznice Vinařice ze dne 16. 2. 2009, podle kterého byl žalobce ve výkonu trestu
od 10. 12. 2002 do 8. 3. 2005 a po celou dobu nebyl pracovně zařazen. Ze sdělení Psychiatrické
léčebny Horní Beřkovice ze dne 30. 4. 2007 vyplynulo, že žalobce byl hospitalizován v době
od 8. 3. 2005 do 9. 5. 2006, neměl však potřebnou dobu pojištění, proto mu nárok na výplatu
nemocenských dávek nevznikl. Žalobce byl v době od 1. 11. 1991 do 30. 6. 1993 účasten
nemocenského pojištění jako osoba samostatně výdělečně činná, dále se k nemocenskému
pojištění nepřihlásil. Žalovaná konstatovala, že pracovní neschopnost žalobce nevznikla v době
pojištění podle zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění
pozdějších předpisů, ani po skončení pojištění v ochranné lhůtě. Z kopie usnesení Obvodního
soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 10. 2008, č. j. 10 C 190/2005 - 68, vzala žalovaná za prokázané,
že se žalobce původně domáhal mimo jiné toho, aby za něj Věznice Vinařice zaplatila pojistné
na sociální zabezpečení, ale po zahájení řízení vzal žalobu zpět. Z odůvodnění usnesení žalovaná
citovala, že žalobce a Věznice Vinařice uzavřeli dohodu o narovnání s tím, že věznice vyřadila
pohledávku za náklady výkonu trestu z evidence a nemá vůči žalobci žádné pohledávky a žalobce
nebude nadále uplatňovat nároky na náhradu mzdy a zaplacení pojistného a vezme žalobu zpět.
Žalovaná zdůraznila, že Věznice Vinařice dopisem ze dne 16. 2. 2009 vydala potvrzení,
že žalobce nebyl po dobu výkonu trestu pracovně zařazen. Okresní správa sociálního
zabezpečení není oprávněna přezkoumávat, jaký typ práce žalobce vykonával, zda se jednalo
o pracovní terapii nebo jinou činnost, která se nepovažuje za pracovní zařazení
a není odměňována. Vzhledem k těmto skutečnostem žalovaná neshledala odvolání důvodným.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, ve které předeslal, že sice nebyl ve výkonu
trestu zařazen do řádného pracovního poměru na základě pracovní smlouvy, ale vykonával práci,
z níž měla věznice hmotný prospěch. Po propuštění z výkonu trestu dne 8. 3. 2005 byl z věznice
eskortován do psychiatrické léčebny v Horních Beřkovicích k výkonu nařízené ústavní léčby.
Po propuštění z léčebny podal žalobce proti vězeňské službě žalobu o náhradu mzdy,
která mu nebyla vyplacena za odvedenou práci. V průběhu soudního řízení uzavřel s vězeňskou
službou mimosoudní smír - dohodu o narovnání, podle které si vězeňská služba náhradu ušlé
mzdy ponechá a nebude po žalobci vymáhat náklady spojené s výkonem trestu ani žádné
další nároky. Na základě uznané mzdy a po provedení vzájemného zápočtu vzal žalobce žalobu
zpět. Vycházeje z uznání pracovní činnosti ve výkonu trestu vězeňskou službou, potvrzeného
obsahem usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 10. 2008, požádal žalobce o zpětné
přiznání nemocenských dávek za dobu jeho hospitalizace v nařízeném ústavním léčení. Namítal,
že se správní orgány nezabývaly všemi okolnostmi a věc posuzovaly v nedostatečném rozsahu
právních předpisů a ustálené judikatury. Žalobce citoval ustanovení zákona č. 169/1999 Sb.,
o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o výkonu trestu“), a zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální
zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o pojistném“). Zmínil rovněž Listinu základních práv a svobod a Úmluvu
Mezinárodní organizace práce č. 29 o nucené nebo povinné práci. Konstatoval, že Nejvyšší
správní soud veden těmito normami vyslovil, že práce vykonávaná za označených podmínek
v průběhu výkonu trestu odnětí svobody má být považována za zaměstnání, jehož trvání
ovlivňuje nárok na hmotné zabezpečení. Nejvyšší správní soud neviděl žádný důvod pro zúžení
obsahu výrazu „zaměstnání“ na vztahy vznikající podle zákoníku práce; pracovní činnost
jako zdroj obživy se ve skutečnosti vykonává v řadě dalších forem - samostatná výdělečná
činnost, veřejnoprávní poměr typu služebního, výkon veřejných funkcí, členství v orgánech
obchodních společností a podobně. Jestliže žalobce ve výkonu trestu vykonával pracovní činnost,
z jejíž odměny uhradil náklady vazby a výkonu trestu, jedná se o obdobný pracovní výkon,
z něhož žalobci náleží přiznání dávek nemocenského pojištění. Správní orgán prvního stupně
se tuto otázkou vůbec nezabýval, ačkoliv žalobce nabízel důkaz, že vězeňská služba jeho nárok
u soudu uznala, a proto se s ním dohodla na částečném vyrovnání nevyplacených požitků
ze závislé činnosti. Odůvodnění napadeného rozhodnutí postrádá jakékoliv úvahy a závěry
z nabízeného důkazu, žalovaná ani neuvedla, proč důkaz odmítla. Nezabývala se ani judikaturou
správního a mezinárodního soudu, na kterou poukázal žalobce v odvolání. Žalobce shrnul,
že žalovaná jeho věc nevyřídila v rozsahu podaného odvolání, čímž mu znemožnila realizaci
procesních práv; navíc nerozhodla v třicetidenní lhůtě od podání žádosti.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 8. 2009, č. j. 4 Cad 105/2009 - 11,
věc postoupil věcně a místně příslušnému Krajskému soudu v Praze.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 1. 2011, č. j. 44 Ca 110/2009 - 30, žalobu
zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění
soud uvedl, že z potvrzení Vězeňské služby České republiky, Věznice Vinařice bylo zjištěno,
že žalobce po celou dobu výkonu trestu od 10. 12. 2002 do 8. 3. 2005 nebyl pracovně zařazen,
tedy nebyl účasten pojištění podle §5 odst. 1 písm. l) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém
pojištění, ve znění pozdějších předpisů. Pokud žalobce vykonával pracovní činnost, jednalo
se podle vyjádření věznice o činnosti potřebné k zajištění každodenního provozu věznice
(úklid, pomocné práce v kuchyni), které jsou v souladu s vyhláškou č. 345/1999 Sb. povinni
vykonávat všichni odsouzení bez nároku na odměnu. Tato pracovní činnost byla spolu
s pozemkovými pracemi součástí pracovních aktivit začleněných do programu zacházení,
kterého se žalobce zúčastňoval, přičemž se nejednalo o každodenní práce. Soud dospěl k závěru,
že pracovní činnost, kterou žalobce ve Věznici Vinařice vykonával, nezaložila podmínky
pro vznik nároku na nemocenské dávky. Žalobce nebyl účasten nemocenského pojištění,
neboť nebylo prokázáno, že byl v době výkonu trestu pracovně zařazen, tedy nevykonával
zaměstnání ve smyslu zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění
pozdějších předpisů. Pracovní činnost žalobce nebyla pracovním zařazením k pravidelnému
výkonu prací v rozsahu, ve kterém obvykle pracují zaměstnanci, pojištění odsouzeného podle §3
odst. 1 vyhlášky č. 141/1958 Ú. l., o nemocenském pojištění a o důchodovém zabezpečení
odsouzených, ve znění pozdějších předpisů, proto nevzniklo. Žalobce nelze považovat
ani za osobu činnou v poměru, který má obsah pracovního poměru, i když pracovní poměr
nevznikl, neboť nebyly splněny všechny podmínky stanovené pracovněprávními předpisy
pro jeho vznik, když ve věznici nevykonával pravidelnou práci, neměl ke své činnosti stanoveno
trvalé místo výkonu práce, náplň práce, pracovní dobu, ani odměnu za vykonanou práci.
Vykonával práce potřebné k zajištění provozu věznice, které vykonávají zpravidla všichni
odsouzení, a to bez nároku na odměnu. Z vyjádření Věznice Vinařice ze dne 29. 6. 2010 vyplývá,
že věznice uzavřela se žalobcem dohodu, že nebude vymáhat náklady spojené s výkonem trestu
a jiné nároky, s ohledem na nevymahatelnost pohledávky způsobenou zdravotním stavem
a sociální situací žalobce. Z této dohody ani ze sporu s vězeňskou službou vedeného
před Obvodním soudem pro Prahu 4 tak podle názoru krajského soudu nelze nic vytěžit
ve prospěch žalobního návrhu. Námitka žalobce, že žalovaná nevyřídila věc ve lhůtě třiceti dnů
od podání žádosti, nemá na věcné posouzení žaloby vliv, neboť toto pochybení
nebylo tak podstatné, že by mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí. Také námitka,
že se správní orgány nezabývaly pracovní činností žalobce a uzavřenou mimosoudní dohodou,
není důvodná, protože z rozhodnutí žalované je zřejmé, že se správní orgán s těmito otázkami
vypořádal. Soud proto žalobu podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost.
V doplnění kasační stížnosti uplatnil důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Zdůraznil,
že mu neoprávněně nebyly přiznány dávky nemocenského pojištění za dobu ochranného
ústavního léčení od 8. 3. 2005 do 10. 5. 2006. Trval na tom, že ve výkonu trestu téměř denně
vykonával práci mimo světnici, kterou ostatní odsouzení zpravidla nevykonávali,
ani nebyla v jeho programu jako pracovní terapie (vězeňská služba podle stěžovatele neprokázala
opak). Stěžovatel uplatnil u soudu nárok na náhradu mzdy za čtyřhodinovou denní pracovní
dobu, domáhal se i náhrady nedoplatků pojistného. Vězeňská služba podle něj před soudem
přiznala své pochybení a nárok na náhradu mzdy ve výši 52 500 Kč uznala, proto navrhla
mimosoudní vyrovnání. Stěžovatel konstatoval, že za zaměstnance v pracovním poměru
se pro účely zákona považuje též osoba činná v poměru, který má obsah pracovního poměru,
i když pracovní poměr nevznikl. Namítal, že správní orgány neprovedly potřebná skutková
zjištění, součástí správního spisu je usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 o uzavření smíru,
podle stěžovatele tudíž vězeňská služba neunesla svá tvrzení, že vykonával pouze práce v rámci
programu zařazení (zacházení, pozn. soudu). Ve správním spisu se nenachází žádná listina o tom,
že by správní orgán vyzval stěžovatele k doplnění tvrzení či důkazů, poučil jej o právech
a povinnostech, ani o tom, že by jej vyzvali k seznámení se s podklady pro rozhodnutí.
Stěžovateli tak nebylo umožněno doplnění důkazů a žalovaná rozhodla pouze na základě verze
vězeňské služby. Pokud vězeňská služba argumentuje tím, že vykonával práce pouze v rámci
programu zařazení (zacházení, pozn. soudu), měla podle stěžovatele tento program doložit.
Stěžovatel podotkl, že u soudu odkazoval k dané věci na příslušnou judikaturu. Trval na tom,
že za započitatelný příjem odsouzeného se pro účely nemocenského považuje i odměna
za vykonanou práci, pro kterou je zařazen za jiných podmínek, než které uvádí ustanovení §3
vyhlášky č. 141/1958 Ú. l. Touto okolností se žalovaná ani soud nezabývaly, přitom z protokolu
o jednání ve věci Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 10 C 190/2005, vyplývá, že vězeňská
služba neunesla důkazní břemeno, a proto navrhla stěžovateli dohodu. Stěžovatel dále namítal,
že nebyl předvolán k soudnímu jednání a ze spisu obvodního soudu nebylo zdokumentováno
jeho tvrzení. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému
soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že okresní správa sociálního
zabezpečení není oprávněna přezkoumávat, jaký typ práce stěžovatel po dobu výkonu trestu
vykonával, zda se jednalo o pracovní terapii či jinou činnost, která se nepovažuje za pracovní
zařazení a není odměňována. Při posouzení věci vycházela okresní správa sociálního zabezpečení
ze sdělení Vězeňské služby České republiky, Věznice Vinařice, která potvrdila, že stěžovatel
nebyl po celou dobu výkonu trestu pracovně zařazen. Žalovaná souhlasila s rozsudkem krajského
soudu, označila jej za věcně správný a dostatečně odůvodněný a navrhla, aby byla kasační stížnost
zamítnuta.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů; zkoumal při tom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Stěžovatel se dovolával ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b)
a d) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné právní
posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní
názor, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu
soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Kasační stížnost je důvodná.
V projednávané věci je klíčovou spornou otázkou, zda byl stěžovatel účasten
na nemocenském pojištění po dobu trvání výkonu trestu odnětí svobody, či nikoliv, neboť účast
na pojištění je základní podmínkou pro vznik nároku na dávku nemocenského pojištění.
Podle §2 odst. 1 písm. j) zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců podle tohoto
zákona jsou pojištěni, pokud splňují podmínky stanovené pro účast na nemocenském pojištění a jsou činni v České
republice: osoby zařazené k pravidelnému výkonu prací ve výkonu trestu odnětí svobody nebo ve vazbě.
Podle §1 vyhlášky Ústřední rady odborů a Státního úřadu sociálního zabezpečení
č. 41/1958 Ú. l., o nemocenském pojištění a o důchodovém zabezpečení odsouzených, ve znění
pozdějších předpisů, pro nemocenské pojištění odsouzených (§2) platí obecně předpisy o nemocenském pojištění
zaměstnanců, pokud z dalších ustanovení této vyhlášky nevyplývá odchylná úprava.
Podle §3 odst. 1 této vyhlášky pojištění odsouzeného, který je zařazen k pravidelnému výkonu prací
v rozsahu, ve kterém obvykle pracují zaměstnanci, vzniká dnem zařazení na tyto práce a zaniká dnem,
kdy odsouzený byl z výkonu těchto prací odvolán.
Z citovaných ustanovení je zřejmé, že účast na nemocenském pojištění v případě osob
zařazených k pravidelnému výkonu prací ve výkonu trestu odnětí svobody vzniká ze zákona,
jsou-li naplněny podmínky, s nimiž zákon vznik účasti na nemocenském pojištění splňuje.
Pokud jde o osoby ve výkonu trestu odnětí svobody, je takovou podmínkou jejich zařazení
k pravidelnému výkonu prací v rozsahu, ve kterém obvykle pracují zaměstnanci.
Podle §29 odst. 2 zákona o výkonu trestu při zaměstnávání a vzdělávání odsouzených věznice
zajišťuje a) zařazování odsouzených do práce odpovídající jejich zdravotní způsobilosti s přihlédnutím
k jejich odborným znalostem a dovednostem, b) odměňování odsouzených za práci, c) vytváření podmínek pro to,
aby odsouzení mohli získat a zvyšovat si svoji pracovní kvalifikaci a rozšiřovat si svoji všeobecnou informovanost.
Podle §32 odst. 2 téhož zákona do pracovní doby se nepočítá úklidová a další obdobná činnost
potřebná k zajištění každodenního provozu věznice, kterou provádějí zpravidla všichni odsouzení, a pracovní
terapie, pokud je součástí programu zacházení; tyto práce jsou odsouzení povinni provádět bez nároku na pracovní
odměnu a nesmějí být nařízeny na úkor doby nutné k odpočinku odsouzených.
Podle §41 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává
řád výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů, odsouzený je zařazen do práce
rozhodnutím ředitele věznice, a to zpravidla na základě doporučení odborných zaměstnanců (§8 odst. 1).
V projednávané věci Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, že stěžovatel
vykonával trest odnětí svobody ve Věznici Vinařice v období od 10. 12. 2002 do 8. 3. 2005.
Podle potvrzení Vězeňské služby České republiky, Věznice Vinařice nebyl stěžovatel po celou
dobu výkonu trestu pracovně zařazen, což by znamenalo, že nesplnil podmínky zákona
o nemocenském pojištění zaměstnanců, a nebyl tudíž účasten na nemocenském pojištění.
Stěžovatel však tento závěr ve všech svých podáních zpochybňuje, když tvrdí,
že vykonával i jiné práce než ty uvedené v §32 odst. 2 zákona o výkonu trestu, a zdůrazňuje,
že uzavřel s Vězeňskou službou České republiky, Věznicí Vinařice dohodu o narovnání,
ve které údajně měla vězeňská služba uznat jeho nárok na náhradu mzdy za práci vykonávanou
po dobu výkonu trestu ve věznici. V průběhu řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4
sp. zn. 10 C 190/2005, stěžovatel při jednání dne 7. 5. 2008 naznačil, že Vězeňská služba České
republiky již splatila část dlužného zdravotního pojištění a „bude splácet sociální zabezpečení“,
což nasvědčuje možnosti, že stěžovatel byl po dobu výkonu trestu nebo po její část účasten
na nemocenském pojištění.
Krajský soud si v projednávané věci opatřil jednak spis Obvodního soudu pro Prahu 4
sp. zn. 10 C 190/2005, a jednak vyjádření Vězeňské služby České republiky, Věznice Vinařice
ze dne 29. 6. 2010. V odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že z tohoto vyjádření věznice
vyplývá, že dohodu se stěžovatelem o nevymáhání nákladů uzavřela z důvodu nevymahatelnosti
pohledávky s ohledem na zdravotní stav a sociální situaci stěžovatele. Spis Obvodního soudu
pro Prahu 4 sp. zn. 10 C 190/2005, krajský soud v odůvodnění svého rozsudku zmínil
s poznámkou, že z něj ani z dohody mezi stěžovatelem a věznicí nelze nic vytěžit ve prospěch
žalobního návrhu.
Nejvyšší správní soud má však vážné pochybnosti o tom, zda uvedené důkazy postačují
ke spolehlivému zjištění skutkového stavu za situace, kdy se stěžovatel opakovaně dovolává
dohody o narovnání, kterou uzavřel s Vězeňskou službou České republiky, Věznicí Vinařice.
Z podání stěžovatele a z vyjádření Věznice Vinařice je zřejmé, že každá ze smluvních stran
této dohody si její obsah vykládá diametrálně odlišně, proto by krajský soud měl zaměřit
svou pozornost právě na tuto dohodu a okolnosti jejího sjednání, aby prověřil, zda věznice
jen upustila od vymáhání nevymahatelné pohledávky, aby si zajistila okamžité ukončení soudního
sporu, nebo zda skutečně uznala své pochybení spočívající v nevyplácení odměny stěžovateli
za odvedenou práci, což by značně zpochybnilo potvrzení o tom, že stěžovatel nebyl po dobu
výkonu trestu pracovně zařazen.
Krajský soud tedy vydal napadený rozsudek, aniž před tím dostatečně zjistil skutkový
stav, čímž zatížil řízení vadou, která mohla mít vliv na zákonnost rozsudku. Nedostatečnost
skutkových zjištění spatřuje Nejvyšší správní soud především v tom, že si krajský soud nevyžádal
stěžovatelem opakovaně zmiňovanou dohodu o narovnání, jejíž obsah může přispět k objasnění,
zda byl stěžovatel po dobu výkonu trestu odnětí svobody pracovně zařazen. Krajský soud
měl rovněž vyslechnout stěžovatele, aby si ověřil, jaké pracovní činnosti ve věznici vykonával,
a mohl je porovnat s textem ustanovení §32 odst. 2 zákona o výkonu trestu.
Za zásadní vadu řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé,
považuje Nejvyšší správní soud také postup krajského soudu, který ve věci rozhodl bez nařízení
jednání.
Podle §51 odst. 1 s. ř. s. soud může rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže to účastníci shodně
navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří-li účastník do dvou týdnů
od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen.
Podle §77 odst. 1 s. ř. s. dokazování provádí soud při jednání.
V rozsudku ze dne 14. 7. 2005, č. j. 3 Azs 103/2005 - 76, publikovaném ve Sbírce
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 687/2005, www.nssoud.cz, Nejvyšší správní soud
vyslovil: „Jestliže krajský soud provádí dokazování (§77 odst. 1 s. ř. s.), je povinen nařídit jednání,
a to i tehdy, pokud účastníci řízení souhlasili s rozhodnutím o věci samé bez nařízení jednání (§51 odst. 1
s. ř. s.). Provedl-li krajský soud dokazování listinnými důkazy ... bez nařízení jednání, trpí jeho rozhodnutí
jinou vadou řízení před soudem, jež mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí a je důvodem pro zrušení
tohoto rozhodnutí podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“
Nejvyšší správní soud shledal, že krajský soud při svém rozhodování použil zmíněné
vyjádření Věznice Vinařice ze dne 29. 6. 2010 a spis Obvodního soudu pro Prahu 4 jako důkaz,
aniž za tímto účelem nařídil jednání. Tím byla porušena zásada přímosti upravená v §77 odst. 1
s. ř. s., podle níž soud provádí dokazování při jednání. Současně tím bylo porušeno právo
stěžovatele vyjádřit se ke všem provedeným důkazům vyplývající z §123 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, použitého přiměřeně podle §64 s. ř. s.
Z předmětného vyjádření navíc krajský soud vzal za prokázané skutečnosti vyvracející
argumentaci stěžovatele, aniž mu poskytl možnost se proti tomu před vydáním rozhodnutí
jakkoliv bránit.
Souhlas stěžovatele s rozhodnutím bez nařízení jednání nepostačuje k tomu, aby soud
bez jednání rozhodl. Ustanovení §51 odst. 1 s. ř. s. totiž dává soudu možnost
- nikoli však povinnost - rozhodnout bez nařízení jednání za splnění podmínky souhlasu
účastníků řízení s takovým postupem. Podle názoru Nejvyššího správního soudu tak ovšem nelze
postupovat tehdy, nastanou-li okolnosti, za nichž je soud povinen jednání nařídit. Zákon
neponechává na úvaze soudu, zda k provedení dokazování nařídí jednání či nikoliv,
nýbrž kogentně v §77 odst. 1 s. ř. s. stanoví povinnost jednání nařídit. Této povinnosti krajský
soud v projednávané věci nedostál, a dopustil se tak vady řízení, jež mohla mít vliv na zákonnost
jeho rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že řízení před krajským soudem bylo zatíženo vadami,
které mohly mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, a proto napadený rozsudek
Krajského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2011, č. j. 44 Ca 110/2009 - 30, zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení. Jednalo se o natolik zásadní vady, že k nim Nejvyšší správní soud
musel přihlédnout z úřední povinnosti, aniž se zabýval dalšími námitkami uplatněnými v kasační
stížnosti.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s., zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním
soudem ve zrušovacím rozhodnutí. Krajský soud si proto v dalším řízení vyžádá předložení dohody
o narovnání uzavřené mezi stěžovatelem a Vězeňskou službou České republiky, Věznicí Vinařice
a nařídí jednání, při kterém v souladu s §77 odst. 1 s. ř. s. provede dokazování tak,
aby měli účastníci řízení možnost vyjádřit se ke všem provedeným důkazům a aby byl náležitě
- v rozsahu nezbytném pro správné posouzení důvodnosti jednotlivých žalobních bodů
- objasněn skutkový stav. Za tímto účelem krajský soud také vyslechne stěžovatele,
bude-li s tím souhlasit.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 2 s. ř. s.
v novém rozhodnutí ve věci krajský soud.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2011
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu