ECLI:CZ:NSS:2011:4.ADS.73.2011:33
sp. zn. 4 Ads 73/2011 - 33
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: JUDr. Z.
A., proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o
kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2011, č. j. 4 Ad
9/2011 - 10,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 5. 2. 2010, č. j. X, přiznala Česká správa sociálního zabezpečení
žalobci podle §29 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb. o důchodovém pojištění, v platném znění,
starobní důchod ve výši 10 009 Kč měsíčně. V odůvodnění vysvětlila, že výše důchodu se skládá
ze základní a procentní výměry. Základní výměra důchodu činí 2170 Kč měsíčně a procentní
výměra se stanoví procentní sazbou z výpočtového základu, který činí 14 515 Kč, přičemž jeho
výše odpovídá osobnímu vyměřovacímu základu ve výši 23 883 Kč za roky 1986 – 2008.
Procentní výměra ku dni vzniku nároku na důchod tak činí za 36 roků pojištění 54 %
výpočtového základu, tj. 7839 Kč měsíčně. Žalobci bylo současně sděleno, aby, pokud byl
pojištěn i v dobách, které nejsou uvedeny na přiloženém osobním listě důchodového pojištění,
zaslal příslušné doklady k novému posouzení.
K námitkám žalobce, v nichž především žádal o vysvětlení, z jakého důvodu
se mu pro stanovení výpočtového základu započítává pouze doba pojištění do 31. 12. 2002,
změnila Česká správa sociálního zabezpečení – ústředí (dále jen „žalovaná“) prvoinstanční
rozhodnutí potud, že přiznala žalobci od 3. 10. 2009 starobní důchod ve výši 10 018 Kč
měsíčně a ve zbytku toto rozhodnutí potvrdila (viz. rozhodnutí ze dne 4. 11. 2010, č. X). Zjistila
totiž, že v rozhodnutí ze dne 5. 2. 2010 chybně uvedla vyměřovací základ za dobu výkonu
samostatné výdělečné činnosti od 1. 1. 1992 do 31. 12. 1992. Procentní výměra starobního
důchodu tak byla stanovena částkou 7848 Kč (a nikoliv 7839 Kč) měsíčně, přičemž základní
výměra byla ponechána v nezměněné výši. K námitce účastníka, že se mu pro stanovení
výpočtového základu nesprávně započítává pouze doba pojištění do 31. 12. 2002 žalovaná
uvedla, že nemá v evidenci další doklady, který by prokazovaly další dobu pojištění žalobce.
Vyzvala jej znovu, aby nezbytné doklady předložil k zohlednění.
Žalobce proti rozhodnutí žalované ze dne 4. 11. 2010, č. j. X, podal žalobu, v níž se
dovolával soudní ochrany s poukazem na čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod. Poukázal rovněž na preambuli Ústavy ČR, čl. 3
odst. 3 Listiny základních práv a svobod a okolnosti vraždy JUDr. E. V. Přislíbil doplnit žalobu
prostřednictvím svého právního zástupce poté, co mu bude umožněn podle čl. 37 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod řádný výkon práva na zastoupení nezávislým a nestranným advokátem.
Vyslovil přesvědčení, že Česká advokátní komora skandálním způsobem do tohoto jeho práva na
právní zastoupení zasáhla. Požádal proto o prodloužení lhůty k doplnění žaloby za účelem
nalezení advokáta, který bude ochoten zastupovat kolegu, jehož právní zástupce ve sporu
s Českou advokátní komorou byl úkladně zavražděn. Navrhoval, aby poté bylo rozhodnutí
žalované ze dne 4. 11. 2010 soudem zrušeno.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 2. 2011, č. j. 4 Ad 9/2011 – 10, žalobci uložil,
aby do jednoho měsíce ode dne doručení tohoto usnesení písemně odstranil nedostatky žaloby,
tj. aby uvedl, které výroky rozhodnutí napadá, a z jakých důvodů (skutkových i právních)
považuje napadené výroky za nezákonné nebo nicotné, formuloval návrh výroku rozsudku,
připojil listiny, jichž se v žalobě dovolává, označil důkazy, které k prokázání svých tvrzení
navrhuje provést a pro případ, že soud rozhodne bez jednání, předložil současně specifikaci
nákladů řízení. Zároveň žalobce poučil, že nebude-li přes tuto výzvu jeho podání ve stanovené
lhůtě opraveno nebo doplněno a v řízení nebude možno pro tento nedostatek pokračovat, soud
řízení o takovém podání usnesením odmítne, přičemž proti tomuto usnesení není kasační stížnost
přípustná podle §104 odst. 3 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“).
Podáním ze dne 22. 3. 2011, doručeným soudu dne 25. 3. 2011, požádal žalobce
o prodloužení lhůty ke splnění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2011. Přípisem
ze dne 28. 3. 2011 soud jeho žádosti vyhověl a lhůtu k odstranění nedostatků žaloby prodloužil
do 30. 4. 2011.
Žalobce ani v prodloužené lhůtě žalobu nedoplnil, avšak dne 2. 5. 2011
podal u uvedeného soudu kasační stížnost směřující proti usnesení ze dne 17. 2. 2011,
č. j. 4 Ad 9/2011 – 10. V ní namítal, že uvedené rozhodnutí je nepřezkoumatelné,
neboť neobsahuje odůvodnění, z jakého důvodu nebylo respektováno právo žalobce
(dále jen „stěžovatel“) na jeho zastoupení nezávislým advokátem, čímž podle stěžovatele zároveň
došlo k hrubému porušení ústavních principů práva na soudní ochranu. Namítá především,
že aplikace ustanovení §37 a 71 s. ř. s. soudem v řízení o žalobě, dříve, než je žalobci zajištěno
právo na spravedlivý proces tj. na zastoupení nezávislým advokátem od počátku řízení, odporuje
ústavnímu pořádku České republiky. Poučení soudu, které je součástí napadeného usnesení,
o nepřípustnosti opravného prostředku označil stěžovatel za protiústavní, neboť právo na podání
opravného prostředku proti rozhodnutí soudu prvního stupně je integrální součástí práva
na spravedlivý proces zaručeného mimo jiné čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o základních lidských právech
a základních svobodách. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené
usnesení Městského soudu v Praze přezkoumal a zrušil, respektive změnil tak, že lhůta k doplnění
žaloby se prodlužuje do doby zaručení práva žalobce na spravedlivý proces nezávislým právním
zastoupením.
Městský soud v Praze předložil spis Nejvyššímu správnímu soudu s předkládací zprávou,
ve které uvedl, že kasační stížnost není přípustná a navíc byla podána opožděně.
Nejvyšší správní soud se s tímto vyhodnocením otázky nepřípustnosti kasační stížnosti
ztotožňuje.
Nejvyšší správní soud nejprve předesílá, že podle ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s.
musí být stěžovatel v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem; to neplatí má-li stěžovatel,
jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické
vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Protože stěžovatel,
jak je soudu z jeho úřední činnosti známo, má vysokoškolské právnické vzdělání,
které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie, úvaha o jeho zastoupení
advokátem pro toto řízení tím odpadla. Ostatně, i kdyby předepsané vysokoškolské vzdělání
neměl, pak za situace, kdy je kasační stížnost shledána nepřípustnou (a navíc ještě opožděnou),
bylo by přepjatým formalismem a v rozporu se zásadou hospodárnosti soudního řízení,
aby bylo trváno na zastoupení stěžovatele advokátem ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s.
Podle §102 s. ř. s. je kasační stížnost opravným prostředkem proti pravomocnému
rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví, jímž se účastník řízení,
z něhož toto rozhodnutí vzešlo, nebo osoba zúčastněná na řízení (dále jen „stěžovatel“) domáhá
zrušení soudního rozhodnutí. Kasační stížnost je přípustná proti každému takovému rozhodnutí,
není-li dále stanoveno jinak. Z uvedeného je patrno, že právní úprava možnost podání kasační
stížnosti obecně připouští proti každému rozhodnutí krajského soudu vydanému ve správním
soudnictví, pokud zákon nestanoví jinak. Soudní řád správní stanoví jinak v §104,
v němž připouští výjimky z jinak platné zásady přípustnosti tohoto mimořádného opravného
prostředku. Podle třetího odstavce, písm. b) tohoto ustanovení je kasační stížnost nepřípustná
proti rozhodnutí jímž se pouze upravuje vedení v řízení. Takovými rozhodnutími jsou v zásadě
usnesení vydávaná v průběhu řízení, nemající vliv na rozhodnutí ve věci samé. Týkají se zpravidla
takových otázek, které v zájmu hospodárného vedení řízení vyžaduje rychlého řešení,
aniž by odepření možnosti opravného prostředku mohlo být na újmu práv účastníků řízení,
respektive třetích osob. Soud není těmito usneseními ani sám vázán a může je změnit, přestože
osoba k tomu oprávněná proti nim nebrojila. Patří mezi ně např. usnesení o prodloužení lhůty,
o spojení věci ke společnému řízení nebo o vyloučení věci, usnesení, jímž soud zamítá návrh
na provedení důkazu, usnesení o přiznání osvobození od soudních poplatků apod.
Takovým usnesením, jímž se toliko upravuje vedení řízení je nepochybně i usnesení,
jímž byl stěžovatel vyzván k odstranění nedostatků žaloby, které stěžovatel napadl v posuzované
věci kasační stížností. Proti němu je kasační stížnost nepřípustná a Nejvyšší správní soud
se tudíž nemůže zabývat jeho věcnou správností. Ostatně jediná námitka, kterou stěžovatel
uplatnil je skutečnost, že s touto výzvou soud nevyčkal do té doby, než bude v řízení stěžovatel
zastoupen advokátem. Jinak proti obsahu výzvy ničeho nenamítal. Nutno v této souvislosti
připomenout, že v řízení o žalobě není zastoupení advokátem povinné (narozdíl
od řízení o kasační stížnosti). Pokud by však přesto stěžovatel, který sám má vysokoškolské
právnické vzdělání, pokládal za potřebné být i v řízení o žalobě zastoupen advokátem
a žádný z jím oslovených advokátů by jej v tomto řízení na základě plné moci zastupovat nechtěl,
musel by požádat soud o ustanovení advokáta „ex offo“, což však stěžovatel zatím v tomto řízení
neučinil. Soud není povinen vyčkávat v tomto řízení do skončení řízení o sporu stěžovatele
s Českou advokátní komorou, o němž se stěžovatel ve svých podáních zmiňuje.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že poučení Městského soudu v Praze,
které je součástí napadeného usnesení, o nepřípustnosti kasační stížnosti je v souladu
s ustanovením §104 odst. 3 písm. b) s. ř. s. a není tudíž nezákonné ani protiústavní. Stěžovatel
má nadále kdykoliv možnost předložit soudu plnou moc udělenou advokátovi k zastupování
v řízení o žalobě, eventuelně jej požádat o ustanovení zástupce z řad advokátů, o němž soud
rozhodne za splnění podmínek ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s.
Nad rámec potřebného odůvodnění Nejvyšší správní soud konstatuje, že i kdyby kasační
stížnost stěžovatele byla přípustná, musela by být podle §46 odst. 1 písm. b), za použití §120
s. ř. s. odmítnuta pro opožděnost. Ze soudního spisu je totiž zřejmé, že stěžovateli bylo kasační
stížností napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2011, č. j. 4 Ad 9/2011 – 10,
doručeno dne 23. 2. 2011, kdy mu byla zásilka obsahující toto usnesení vložena do domovní
schránky (Jen pro úplnost nutno připomenout, že stěžovatel měl zcela jistě napadené rozhodnutí
k dispozici v den, kdy požádal o prodloužení lhůty ke splnění povinnosti v něm uložené,
tj. 22. 3. 2011). Dnem, který určil počátek běhu lhůty pro podání kasační stížnosti
(dnem doručení), tak byla v projednávané věci středa 23. 2. 2011 a vzhledem k tomu,
že se jednalo o lhůtu dvoutýdenní (§106 odst. 2 s. ř. s.), posledním dnem lhůty pro podání
kasační stížnosti byla potom středa 9. 3. 2011. Tento den se totiž svým označením – středa
- shoduje s označením dne, jenž určil počátek lhůty. Nejpozději v tento den mohla být kasační
stížnost podána s účinky zachování lhůty.
Podle otisku razítka Městského soudu v Praze však byla kasační stížnost u tohoto soudu
podána osobně až dne 2. 5. 2011. Stalo se tak až po marném uplynutí lhůty k podání kasační
stížnosti, která skončila ve středu 9. 3. 2011. Ostatně opožděnost kasační stížnosti je zřejmá
už z data jejího sepsání – 26. 4. 2011.
Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že vzhledem k tomu, že kasační stížnost podaná
proti usnesení – výzvě k odstranění vad žaloby je ve smyslu ust. §104 odst. 3 písm. b) s. ř. s.
nepřípustná, nezbylo mu, než ji odmítnout.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením §60 odst. 3 a §120 s. ř. s.,
podle kterých nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost
odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné
V Brně dne 15. června 2011
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu