ECLI:CZ:NSS:2011:4.AS.5.2011:101
sp. zn. 4 As 5/2011 - 101
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: G. S., zast.
JUDr. Leonou Grumlíkovou, advokátkou, se sídlem Údolní 61, Brno, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2010, č. j. 10 Ca 285/2007 – 56,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 10 Ca 285/2007 – 56, ze dne 14. 1. 2010,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 27. 8. 2007, č. j. OAM-574/M-2007, bylo zamítnuto
odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké
a pohraniční policie (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 21. 6. 2007, č. j. SCPP-
00179/C-CI-2007. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byla podle ustanovení §75
odst. 1 písm. g) v návaznosti na §66 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na
území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zamítnuta žádost žalobce o vydání povolení k trvalému
pobytu na území České republiky.
V odůvodnění rozhodnutí žalovaný vyšel ze skutečnosti, že žalobce podal žádost
o povolení k trvalému pobytu podle ustanovení §66 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců,
přičemž jako důvod pro vydání povolení hodný zvláštního zřetele uvedl svůj dosavadní pobyt
na území České republiky od roku 2001 a potřebu péče o matku, paní G. E., které bylo uděleno
povolení k pobytu na území České republiky v roce 2006. Matka žalobce má v poslední době
vážné zdravotní problémy, jež žalobce dokládal lékařskými zprávami, a její stav vyžaduje trvalou
péči, kterou jí nemůže poskytnout jiná blízká osoba. Dále poukázal na tvrzení žalobce, že tento
vystudoval obor televizní a filmové režie a chtěl by české společnosti přiblížit gruzínskou
filmovou produkci a přispět k rozvoji jejích kulturních obzorů. Žalovaný analyzoval ustanovení §
66 odst. 1 zákona o pobytu cizinců a v něm vymezené případy, kdy je možno udělit cizinci
povolení k trvalému pobytu bez splnění podmínky předchozího 5-letého nepřetržitého pobytu na
území. Dospěl k závěru, že v případě žalobce není trvalý pobyt na území České republiky bez
splnění obecných podmínek stanovených zákonem nezbytným předpokladem pro zajištění péče o
nemocnou matku stěžovatele a jím uváděné důvody nejsou tak závažného a ojedinělého
charakteru, aby odůvodňovaly udělení povolení k pobytu podle §66 odst. 1 písm. b) zákona o
pobytu cizinců. Žalobce se může zdržovat na území na základě udělení jiných druhů povolení
k pobytu, předvídaných zákonem o pobytu cizinců. V rámci tohoto svého případného pobytu
může rozvíjet i jím zmiňované kulturní aktivity.
Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil žalobou ze dne 12. 9. 2007, ve které navrhl,
aby Městský soud v Praze napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Vyjádřil své přesvědčení, že byl v předcházejícím řízení o vydání povolení k trvalému pobytu
zkrácen na svých právech, konkrétně pak namítal porušení ustanovení §3, §50 odst. 2 a 3 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), jakož i §68
odst. 3 správního řádu, když odůvodnění napadeného rozhodnutí jej nepřesvědčilo a žalovaný
se v něm nevypořádal se všemi provedenými důkazy. Žalova ný se podle jeho názoru dopustil
nesprávné právní kvalifikace a chybné aplikace §66 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců,
neboť skutkový stav věci odůvodňoval použití předmětného ustanovení. Správní orgán v mezích
správního uvážení nezohlednil žalobcem objasněné individuální a specifické okolnosti případu.
Podáním ze dne 12. 9. 2007 žalobce navrhl přiznání odkladného účinku žaloby
podle ustanovení §73 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a společně s ním soudu předložil prohlášení o svých osobních
a majetkových poměrech ze dne 12. 9. 2007 a požádal o osvobození od soudních poplatků,
přičemž uvedl, že nemá žádný hmotný ani nehmotný majetek, kromě nejnutnějších věcí osobní
potřeby v České republice. V současné době nepracuje, protože pečuje o svoji matku
se zdravotními těžkostmi.
V doplnění žaloby na výzvu soudu ze dne 2. 10. 2007 žalobce zdůraznil, že správní orgán
prvního stupně vydal zamítavé rozhodnutí, přestože nezpochybnil ani důvod, jenž žalobce vedl
k podání žádosti, ani pravdivost či přesvědčivost kteréhokoliv z předložených dokumentů.
Argumentoval, že aplikované ustanovení je třeba hodnotit v kontextu celého §66 odst. 1 zákona
o pobytu cizinců, který v písm. a) uvádí hned dva důvody, týkající se slučování rodiny,
přičemž v těchto případech se nevyžaduje žádná další kvalifikace mimo úzkého rodinného vztahu
mezi žadatelem o trvalý pobyt a azylantem. Důvod podle písm. b) lze podle něj logicky vztáhnout
k písm. a), tedy i u něj dovodit zájem na slučování rodiny v naléhavých případech. Zopakoval
své přesvědčení, že péče o nemocnou matku, která trvale žije v Česku a nemá zde žádné další
příbuzné, kteří by se o ni mohli starat, jednoznačně naplňuje dikci zákona o existenci důvodů
hodných zvláštního zřetele. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně vyčítal též absenci
náležitého odůvodnění, a pokud žalovaný z uvedených důvodů rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně nezrušil, považuje žalobce i napadené rozhodnutí za vadné a nezákonné.
Současně s doplněním žaloby žalobce předložil soudu potvrzení o osobních, majetkových
a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce
(formulář č. 060) ze dne 21. 9. 2007, v němž uvedl, že je svobodný, nezaměstnaný
a bez pracovního povolení či víza za účelem práce, nemá žádný majetek, vyživo vací povinnosti
ani dluhy. Žije společně s matkou, která zde má povolení k trvalému pobytu a pobírá státní
sociální podporu, ze které žalobci podle svých možností přispívá na živobytí. K potvrzení přiložil
kopii rozhodnutí Městského úřadu Šlapanice ze dne 21. 9. 2007, č. j. 203 57/2007/SLP,
z něhož vyplývá, že jeho matce byl přiznán příspěvek na živobytí ve výši 3126 Kč měsíčně.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 10. 2007, č. j. 10 Ca 285/2007 – 34, přiznal
žalobci osvobození od soudních poplatků.
Usnesením ze dne 25. 10. 2007, č. j. 10 Ca 285/2007 – 38, přiznal Městský soud v Praze
žalobě odkladný účinek.
Přípisem ze dne 21. 7. 2008 žalobce předložil soudu lékařskou zprávu MUDr. J. L.,
praktického lékaře, se sídlem M. n. 1a, B., ze dne 17. 7. 2008, v níž se uvádí, že matka žalobce,
paní prof. G. E., r. č. X, bytem J. 30a, B., státní příslušnost Gruzie, trpí závažnými zdravotními
potížemi pohybovými a interními, má problémy s chůzí, prokázány těžké degenerativní změny
páteře, potřebuje pomoc druhé osoby. Vzhledem k tomu, že je cizinka a v České republice je
sama, je přítomnost syna nutná.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 1. 2010, č. j. 10 Ca 285/2007 – 56, žalobu
zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění
konstatoval, že žalobní námitky jsou v zásadě totožné s těmi, jež byly uplatněny již v odvolání
proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Vyložil, že §66 zákona o pobytu cizinců
upravuje možnost vydání povolení k trvalému pobytu bez splnění podmínky předchozího
nepřetržitého pobytu na území, přičemž v kontextu celého ustanovení se musí jednat o případy,
v nichž je třeba zajistit, aby zejména nedo šlo k ohrožení pobytového statusu osob nezletilých
nebo nezaopatřených ve vztahu k osobám blízkým (rodičům apod.), které již podmínky
pro udělení povolení splňují. Dále je tato možnost vyhrazena humanitárním důvodům
či pro pobyt v zájmu České republiky. Případy jiných důvodů hodných zvláštního zřetele ve smyslu §66
odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je podle městského soudu třeba chápat tak, že půjde
o další obdobné, ale pod ostatními písmeny neuvedené případy, u nichž jde o skutečně vážný
důvod a takový cizinec by se ocitl v jiném pobytovém režimu než například jeho rodinný
příslušník. Nebude se tedy jednat o „běžnou“ žádost o udělení povolení k trvalému pobytu,
ale musí se jednat o případy skutečně vážné, kdy nelze pobytový režim dotyčného cizince řešit
jinak.
Městský soud poukázal na lékařskou zprávu MUDr. J. L. ze dne 17. 7. 2008 a uvedl, že
pokud žalobce takový důvod hodný zvláštního zřetele spatřoval v zajištění péče o svoji matku,
pak ani z této lékařské zprávy neplyne závěr, že by takovou péči nebylo možno za jistit i bez
povolení k trvalému pobytu. V případě žalobce není žádný důvod, aby o matku nepečoval
v jiném pobytovém režimu a aby si o povolení k trvalému pobytu zažádal po uplynutí
odpovídající doby předchozího nepřetržitého pobytu. Důvodem hodným zvláštního zřetele
podle městského soudu nebude bez dalšího situace, spočívající v zajištění osobní péče o osobu
blízkou. Je na správním orgánu, aby vážnost důvodů vyhodnotil v každém jednotlivém případě,
přičemž posuzovat je třeba zejména skutečnosti, které by m ohly znamenat skutečný zásah
a reálný dopad do života dotyčného cizince jako žadatele či do jeho osobních a rodinných
poměrů. Taková situace však v projednávané věci nenastala, neboť zamítnutím žádosti o vydání
povolení k trvalému pobytu není žalobci jakkoliv bráněno v péči o matku, neboť o tuto může
pečovat v jiném pobytovém režimu. Žalobce mimoto nedoložil, že by jeho matka byla odkázána
výhradně na osobní péči a pomoc druhé osoby, neboť v uváděné lékařské zprávě není explicitně
uvedeno, že se matka bez cizí pomoci (syna) neobejde a že její stav vyžaduje trvalou a celodenní
péči a pomoc třetí osoby, na kterou je matka žalobce zcela odkázána. Naplnění důvodů hodných
zvláštního zřetele nelze dovodit ani z jiných dokladů založených ve správním spise. Závěrem
městský soud konstatoval, že odůvodnění správního orgánu prvního stupně sice není zcela
pregnantní, žalovaný se ovšem touto námitkou žalobce zabýval, přičemž se ztotožnil se závěrem
správního orgánu prvního stupně a své napadené rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnil.
Rozsudek Městského soudu v Praze napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační
stížností ze dne 5. 5. 2010, podanou z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.,
ve které navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek M ěstského soudu v Praze zrušil
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Namítal tytéž skutečnosti, které namítal již v žalobě
a zejména v doplnění žaloby ze dne 2. 10. 2007. Opakovaně poukázal na to, že správní orgán
prvního stupně nevysvětlil, proč nelze potřebu starat se o vážně nemocnou matku, která nemá
v Česku jiné příbuzné, považovat za důvod hodný zvláštního zřetele podle §66 odst. 1 písm. b)
zákona o pobytu cizinců, když podle jeho přesvědčení tento důvod dikci zákona jednoznačně
naplňuje. Zopakoval rovněž svoji argumentaci, týkající se výkladu §66 odst. 1 písm. b)
v kontextu celého §66 odst. 1 zákona o pobytu cizinců a zdůraznil, že v rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně absentuje jakékoliv odůvodnění a tento se nijak nevypořádal
se skutečnostmi, které stěžovatel během řízení doložil. Uzavřel, že pokud městský soud
pro uvedené námitky, uplatněné v rámci žalobních bodů, napadené rozhodnutí nezrušil, považuje
stěžovatel jeho rozsudek za nezákonný.
Podáním ze dne 5. 5. 2010 žalobce s odkazem na ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s. požádal
o ustanovení zástupce a současně učinil prohlášení o os obních a majetkových poměrech
a požádal o osvobození od soudních poplatků, přičemž uvedl, že nemá žádný hmotný
ani nehmotný majetek, kromě nejnutnějších věcí osobní potřeby v České republice. V současné
době nepracuje, protože pečuje o svoji matku se zdravotními těžkostmi.
Podáním ze dne 5. 5. 2010 stěžovatel navrhl přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
podle ustanovení §107 ve spojení s §73 odst. 2 s . ř. s. s odůvodněním, že v předchozím řízení
u žalovaného a následně v soudním řízení před městským soudem byla porušena jeho práva.
Na základě výzvy Městského soudu v Praze k uhrazení soudního poplatku za kasační
stížnost usnesením ze dne 4. 6. 2010, č. j. 10 Ca 285/2007 – 65, stěžovatel podal návrh
na osvobození od soudních poplatků ze dne 23. 6. 2010 a předložil soudu potvrzení o osobních,
majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení
zástupce (formulář č. 060) ze dne 22. 6. 2010, v němž uvedl, že nemá povolení k zaměstnání,
nemá majetek větší ceny, vyživovací povinnosti ani dluhy. Pečuje o nemocnou matku pokročilého
věku (narozena X), která má na území České republiky povolen trvalý pobyt a žije ze sociálních
dávek.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 19. 11. 2010 žalovaný navrhl, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížnost zamítl. Odkázal na správní spis a uvedl, že s napadeným rozsudkem
souhlasí a plně se ztotožňuje s jeho odůvodněním. Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů
podle jeho přesvědčení netrpí žádnými vadami a jejich odůvo dnění jsou zcela dostačující
a srozumitelná, zejména co do skutkového a právního závěru. Zdů raznil, že zamítnutím žádosti
o povolení trvalého pobytu není stěžovateli nijak bráněno v péči o svou matku. V daném případě
bylo rozhodováno toliko o jedné z forem pobytu, nikoliv o vyhoštění stěžovatele z území České
republiky. V případě zájmu realizovat soukromý život v České republice se může stěžovatel
pokusit využít standardních institutů, které za tímto účelem poskytuje zákon o pobytu cizinců.
Dne 17. 12. 2010 byla Městskému soudu předložena plná moc ze dne 13. 12. 2010,
udělená stěžovatelem JUDr. Leoně Grumlíkové, advokátce, se sídlem Údolní 61, Brno.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 1. 2011, č. j. 10 Ca 285/2007 – 94, přiznal
stěžovateli osvobození od zaplacení soudního poplatku za podanou kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) , b) a d) s. ř. s. Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační
stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení spočívá
v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor,
popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen. Podle písm. b)
téhož ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí
správního orgánu pro nesrozumitelnost. Podle písm. d) téhož ustanovení lze kasační stížnost podat
z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za násle dek nezákonné rozhodnutí
o věci samé.
Nejvyšší správní soud především zvážil nezbytnost rozhodnutí o návrhu stěžovatele
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ze dne 5. 5. 2010. Dospěl k závěru,
že o tomto návrhu není třeba rozhodovat, neboť při meritorním rozhodnutí o samotné kasační
stížnosti je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, když přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti může obecně přinést ochranu toliko v období do vydání rozhodnutí o věci samé.
Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
Ze správního spisu se podává, že žalobce, narozen 12. 3. 1981, pobýval na území České
republiky opakovaně, poprvé od 1. do 5. 11. 2001, poté přicestoval dne 5. 4. 2003.
Dne 23. 4. 2003 podal žádost o udělení mezinárodní ochrany, která byla rozhodnutím žalovaného
ze dne 3. 5. 2003, č. j. OAM-1784/VL-15-04-2003, zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16
odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), v tehdy účinném znění
(dále jen „zákon o azylu“). Řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného bylo zastaveno
usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 8. 2003, č. j. 32 Az 3/2003 – 13,
z důvodu zpětvzetí žaloby. Kasační stížnost proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové
byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2004 ,
č. j. 5 Azs 54/2003 - 44, který nabyl právní moci dne 30. 4. 2004. Následně žalobce dne
12. 6. 2004 z České republiky odjel a znovu přicestoval dne 11. 3. 2007 . Jeho příjezdu
předcházelo pozvání matky ze dne 7. 9. 2006, mimoto žalobce podal dne 7. 2. 2007
prostřednictvím Velvyslanectví České republiky v Tbilisi žádost o povolení k trvalému pobytu.
Z úřední činnosti je zdejšímu soudu dále známo, že r ozhodnutím žalovaného ze dne 11. 4. 2008,
č. j. OAM-1-832/VL-20-K04-2007, nebyla žalobci (v novém řízení) udělena mezinárodní ochrana
podle §12, §13, §1 4, §14a a §14b zákona o azylu . Žaloba proti rozhodnutí žalovaného
byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2009, č. j. 56 Az 71/2008 – 28.
Kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně byla odmítnuta pro nepřijatelnost
usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 9. 2009, č. j. 4 Azs 28/2009 – 60.
Ze správního spisu se dále podává, že dříve než žalobce přicestovala do České republiky
jeho matka, paní G. E., a to dne 6. či 9. 3. 2001. Dne 12. 3. 2001 podala žádost o udělení
mezinárodní ochrany, která byla rozhodnutím žalovaného ze dne 18. 10. 2001, č. j. OAM-
2162/VL-10-ZA04-2001, zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. e) zákona o
azylu. Žaloba proti rozhodnutí žalovaného byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Brně ze
dne 1. 2. 2005, č. j. 55 Az 638/2003 – 77. Kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu
v Brně byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2006, č. j. 4 Azs
172/2005 – 109, který nabyl právní moci dne 29. 5. 2 006. Mezitím matka žalobce požádala o
povolení k trvalému pobytu, které jí bylo dne 23. 1. 2006 vydáno.
Ve spise je založena lékařská zpráva MUDr. J . L., praktického lékaře, se sídlem M. n. 1a,
B., ze dne 17. 7. 2008, v níž se uvád í, že matka žalobce, paní prof. G. E., trpí závažnými
zdravotními potížemi pohybovými a interními, má problémy s chůzí, prokázány těžké
degenerativní změny páteře, potřebuje pomoc druhé osoby. Vzhledem k tomu, že je cizinka a
v České republice je sama, je přítomnost syna nutná.
V žádosti o udělení trvalého pobytu ze dne 7. 2. 2007 žalobce mimo jiné uvedl,
že jeho matka je aktivní členkou české společnosti, předsedkyní Česko -gruzínského společenství,
organizuje česko-gruzínské večery, spolupodílí se na vydávání občasníku „Most“ a přípravě Letní
filmové školy v Uherském Hradišti pro rok 2007 a je členkou hospodářské komory. Žalobce
doložil kopií diplomu, že v letech 2001 až 2005 vystudoval v Gruzii obor filmové a televizní režie,
a zdůraznil, že by byl pro Českou republiku přínosem, nikoliv přítěží. Na podporu svých tvrzení
předložil správnímu orgánu prvního stupně doporučení Česko – gruzínského občanského
sdružení MGEO, se sídlem Výstaviště 1, Brno, jakož i doporučení herce a dramaturga Ing. V. F.
ze dne 13. 6. 2007, v němž se uvádí, že žalobce by mohl být platnou pomocí při přibližování
gruzínské produkce našemu divákovi, například při festivalech kavkazského filmu,
jaký byl v roce 2007 připravován v Uherském Hradišti. Přípisem ze dne 24. 8. 2007 matka
žalobce prosila o kladné vyřízení žádosti syna o povolení k trvalému pobytu, a to z důvodu
svého vysokého věku a nastupujících zdravotních problémů, když na světě už nemá nikoho
jiného než jeho. Ve spise je založen též přípis paní J. D., starostky Městské části Brno – Nový
Lískovec, doručený soudu dne 18. 11. 2009, v němž tato zdůrazňuje stále se zhoršující zdravotní
stav matky stěžovatele, která již špatně chodí a potřebuje pomoc při zajišťování základních
potřeb. Situace je pro matku žalobce mimořádně obtížná a psychicky velmi náročná, důsledky
případného nuceného odjezdu žalobce z České republiky jsou jen těžko představitelné a bylo by
třeba se obávat výrazného zhoršení jejího zdravotního stavu. Městská část je připravena pomoci
žalobci i jeho matce se zajištěním odpovídajícího bydlení.
Podle §66 odst. 1 zákona o pobytu cizinců se povolení k trvalému pobytu bez podmínky
předchozího nepřetržitého pobytu na území vydá cizinci
a) který o vydání tohoto povolení žádá z humanitárních důvodů, zejmé na 1. je-li manželem azylanta
a manželství vzniklo před vstupem azylanta na území, 2. je -li nezletilým dítětem azylanta nebo dítětem,
které je závislé na péči azylanta, pokud nepožádá o udělení azylu, nebo 3. byl- li v minulosti státním občanem
České republiky,
b) který o vydání tohoto povolení žádá z jiných důvodů hodných zvláštního zřetele,
c) na jeho žádost, pokud je jeho pobyt na území v zájmu České republiky, nebo
d) který o vydání tohoto povolení žádá jako nezletilé nebo zletilé nezaopatřené dítě cizince, jenž na území
pobývá na základě povolení k trvalému pobytu, je-li důvodem žádosti společné soužití těchto cizinců.
Stěžovatel především v průběhu řízení před správními orgány obou stupňů,
jakož i v řízení před městským soudem opakovaně namítal, že správní orgány řádně
neodůvodnily, z jakého důvodu nelze potřebu starat se o jeho vážně nemocnou matku,
která nemá v Česku jiné příbuzné, považovat za důvod hodný zvláštního zřetele ve smyslu §66
odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, když podle přesvědčení stěžovatele případ péče
o nemocnou matku, která trvale žije v Česku a nemá zde žádné další příbuzné,
kteří by se o ni mohli starat, dikci zákona naplňuje. V rozhodnutí správních orgánů
podle stěžovatele absentuje náležité vypořádání se skutečnostmi a důkazy, které v řízení předložil.
Stěžovatel rovněž zdůraznil, že správní orgány vydaly zamítavé rozhodnutí,
přestože nezpochybnily ani důvod, jenž jej vedl k podání žádosti, ani pravdivost či přesvědčivost
kteréhokoliv ze stěžovatelem předložených dokumentů.
Nejvyšší správní soud shledal tuto námitku důvodnou. Dospěl přitom k závěru,
že správní orgány zcela nedostatečně odůvodnily svůj závěr, že stěžovatelem uváděné
důvody nejsou tak závažného a ojedinělého charakteru, aby odůvodňovaly udělení
povolení k pobytu podle §66 odst. 1 písm. b) zákona o p obytu cizinců. Správní orgán
prvního stupně se s uváděným důvodem pro vydání povolení k trvalému pobytu nijak konkrétně
nevypořádal a toliko obecně konstatoval, že v případě aplikace §66 odst. 1 písm. b) zákona
o pobytu cizinců musí jít o zcela výjimečné okolnosti, na jejichž základě není třeba trvat
na splnění podmínky 5-letého nepřetržitého pobytu na území, přičemž stěžovatelem uváděné
důvody nebyly shledány jako tyto požadavky naplňující. Žalovaný pak v napadeném rozhodnutí
formuloval rovněž toliko obecný závěr, že v případě stěžovatele není trvalý pobyt na území České
republiky bez splnění obecných podmínek stanovených zák onem nezbytným předpokladem
pro zajištění péče o jeho nemocnou matku a jím uváděn é důvody nejsou tak závažného
a ojedinělého charakteru, aby odůvodňovaly udělení povolení k trvalému pobytu podle §66
odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Nejvyšší správní soud je nucen konstatovat,
že takto koncipovaná odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stupňů nedostála
požadavkům ustanovení §68 odst. 3 správního řádu, zejména co do povinnosti uvést důvody
výroku rozhodnutí a úvahy, kterými se správní orgány řídily při hodnocení podkladů pro vydání
rozhodnutí, jakož i informace o tom, jak se správní orgány vypořádaly s návrhy a námitkami
stěžovatele.
Správní orgány obou stupňů dále rezignovaly na svoji povinnost uloženou §3 správního
řádu, podle něhož nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán ta k, aby byl zjištěn stav věci,
o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky
uvedenými v §2. Správní orgány nedostatečně přezkoumaly opakovaná tvrzení stěžovatele
v průběhu celého řízení, že se musí starat o svoji (v době podání žádosti stěžovatele o povolení
k trvalému pobytu, tj. v první polovině roku 2007) 70-letou, vážně nemocnou matku,
které bylo již dříve vydáno povolení k trvalému pobytu na území České republiky
a která zde nemá žádné další příbuzné, kteří by se ni mohli postarat. Důsledně se nevypořádaly
s otázkou, zda se jedná o natolik závažné důvody hodné zvláštního zřetele, které naplňují
předpoklady aplikace §66 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Přitom se zejména
měly zabývat tím, zda a nakolik jsou pravdivá stěžovatelova tvrzení o životní situaci jeho matky,
zejména pak jejím zdravotním stavu, vycházeje z obsahu lékařské zprávy ze dne 22. 8. 2006,
která byla správnímu orgánu prvního stupně stěžovatelem předložena současně se žádostí
o povolení k trvalému pobytu. Tuto lékařskou zprávu správní orgány obou stupňů v odůvodnění
svých rozhodnutí zcela pominuly a nezajistily si ani jakékoliv jiné lékařské zprávy či další
podklady. V této souvislosti lze znovu poukázat na lékařskou zprávu MUDr. J. L., praktického
lékaře, se sídlem M. n. 1a, B., ze dne 17. 7. 2008, předloženou stěžovatelem pro účely řízení před
soudem, v níž se uvádí, že matka žalobce trpí závažnými zdravotními potížemi pohybovými a
interními, má problémy s chůzí, prokázány těžké degenerativní změny páteře a potřebuje pomoc
druhé osoby.
V návaznosti na právě uvedené nezbývá než vytknout městskému soudu, že na tento
zásadní nedostatek odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stupňů odpovídajícím
způsobem nezareagoval. Městský soud sice na lékařskou zprávu ze dne 17. 7. 2008 v odůvodnění
napadeného rozsudku poukázal, učinil tak však toliko v kontextu svých úvah, že d ůvodem
hodným zvláštního zřetele nebude bez dalšího situace, spočívající v zajištění osobní péče o osobu
blízkou. Jakkoliv se jedná o úvahu v obecné rovině správnou, tato nic nemění na skutečnosti,
že stěžovatelem uváděné důvody pro vydání povolení k trvalému pobytu nebyly učiněny
předmětem odpovídajícího dokazování před správními orgány ani městským soudem. Ten k této
otázce toliko konstatoval, že žalobce nedoložil, že by jeho matka byla odkázána výhradně
na osobní péči a pomoc druhé osoby, neboť v předložené lékařské zprávě ze dne 17. 7. 2008
není explicitně uvedeno, že se matka bez cizí pomoci (syna) neobejde, a že tak její stav vyžaduje
trvalou a celodenní péči a pomoc třetí osoby, na kt erou je matka žalobce zcela odkázána.
Naplnění důvodů hodných zvláštního zřetele pak podle městského soudu nelze dovodit
ani z jiných dokladů založených ve správním spise.
V této souvislosti městský soud vyložil, že při aplikaci §66 odst. 1 písm. b) zákona
o pobytu cizinců se v kontextu celého ustanovení musí jednat o případy, v nichž je třeba zajistit,
aby zejména nedošlo k ohrožení pobytového statusu osob nezletilých nebo nezaopatřených
ve vztahu k osobám blízkým (rodičům apod.), které již podmínky pro udělení povolení splňují.
Podle městského soudu půjde o případy neuvedené pod ostatními písmeny citovaného
ustanovení, u nichž jde o skutečně vážný důvod a dotčený cizinec by se ocitl v jiném pobytovém
režimu než například jeho rodinný příslušník. Nejvyšší správní soud je nucen konstatovat,
že jakkoliv je městským soudem provedená interpretace v obecné rovině správná a trefná,
městský soud rezignoval na důsledné posouzení, zda se v projednávané věci nejedná právě
o takový případ, tedy zda zamítnutím žádosti stěžovatele o povolení k trvalému pobytu nedošlo
k ohrožení pobytového statusu stěžovatele ve vztahu k jeho matce, která již povolením
k trvalému pobytu na území České republiky disponuje. Přitom lze poukázat na skutečnost,
že v potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech ze dne 21. 9. 2007 stěžovatel
uvedl, že žije s matkou ve společné domácnosti, přičemž matka pobírá státn í sociální podporu,
ze které stěžovateli podle svých možností přispívá na živobytí.
Nelze než konstatovat, že městský soud nedostál požadavkům rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, publikován
pod č. 133/2004 Sb. NSS (všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
dostupná z: ), v němž zdejší soud judikoval, že nepřezkoumatelnost pro nedostatek
důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního
rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody.
Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované,
případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení
provedeny. Poukázat lze též na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, publikován pod č. 689/2005 Sb. NSS, podle něhož není-li z odůvodnění
napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou práv ní argumentaci účastníka
řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, je nutno pokládat
takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s . ř. s. zejména
tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypoř ádává
s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí t aké uvést, v čem konkrétně
její nesprávnost spočívá.
Mimo výše uvedené deficity je Nejvyšší správní soud názoru, že správní orgány
rezignovaly na posouzení naplnění případných dalších zákonných možností pro vydání
povolení k trvalému pobytu podle §66 odst. 1 zákona o pobytu cizinců , tedy bez splnění
podmínky předchozího 5-letého nepřetržitého pobytu stěžovatele na území. Správní orgán
prvního stupně sice ze stěžovatelovy nejasné formulace v tiskopise žádosti o povolení trvalého
pobytu dovodil, že stěžovatel zřejmě mínil požádat o trvalý pobyt z důvodů hodných zvláštního
zřetele, přesto je třeba konstatovat, že správní orgány měly zkoumat i ostatní v úvahu připadající
důvody pro vydání povolení podle §66 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Na místě bylo zejména
zvážení aplikace §66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, podle něhož se povolení k trvalému
pobytu bez podmínky předchozího nepřetržitého pobytu na území vydá cizinci, který o vydání tohoto povolení žádá
jako nezletilé nebo zletilé nezaopatřené dítě cizince, jenž na území pobývá na základě povolení k trvalému pobytu,
je-li důvodem žádosti společné soužití těchto cizinc ů, popřípadě písm. c) téhož ustanovení,
podle něhož se povolení k trvalému pobytu bez podmínky předchozího nep řetržitého pobytu na území
vydá cizinci na jeho žádost, pokud je jeho pobyt na území v zájmu České republiky . V této souvislosti
je třeba poukázat zejména na skutečnost, že stěžovatel doložil, že v Gruzii vystudoval
v letech 2001 až 2005 obor filmové a televizní režie, a v řízení zdůrazňoval, že by byl pro Českou
republiku přínosem a nikoliv přítěží. K žádostí o povolení trvalého pobytu pak přiložil
doporučení Česko – gruzínského občanského sdružení MGEO, jakož i doporučení herce
a dramaturga Ing. V. F., podle jehož přesvědčení by stěžovatel mohl být platnou pomocí
při přibližování gruzínské produkce našemu divákovi, například při festivalech kavkazského filmu
v rámci Letní filmové školy v Uherském Hradišti.
Nad rámec potřebného odůvodnění, neboť stěžovatel tuto část odůvodnění napadeného
rozhodnutí výslovně nenapadal, věnoval Nejvyšší správní soud pozornost argumentu žalovaného,
že stěžovatel se může zdržovat na území na základě udělení jiných druhů povolení k pobytu
v režimu zákona o pobytu cizinců. Městský soud k této otázce konstatoval, že v případě
jiných důvodů hodných zvláštního zřetele ve smyslu §66 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců
se nemůže jednat o běžné žádosti o udělení povolení k trvalému pobytu, ale musí se jednat
o případy skutečně vážné, kdy nelze pobytový režim dotyčného cizince řešit jinak. Tak tomu
však podle městského soudu v případě stěžovatele není, neboť péči o matku je možno zajistit
i bez povolení k trvalému pobytu, přičemž v případě stěžovatele nic nebrání tomu, aby o matku
pečoval v jiném pobytovém režimu a o povolení k trvalému pobytu si zažádal po uplynutí
odpovídající doby předchozího nepřetržitého pobytu na území České republiky. Nejvyšší správní
soud konstatuje, že pokud žalovaný, jakož i městský soud opírají svá rozhodnutí o existenci
alternativ k vydání povolení k trvalému pobytu, které by stěžovateli zajistily možnost pečovat
o svoji vážně nemocnou matku, pak měly tyto alternativy ve svých rozhodnutích konkretizovat
a alespoň v obecné rovině se vypořádat s otázkou, zda u stěžovatele přichází v úvahu aplikace
některého z alternativních pobytových režimů tak, aby měl stěžovatel reálnou šanci povolení
k pobytu získat a zajistit tak péči o svoji vážně nemocnou matku. V této souvislosti lze zmínit,
že ze spisové dokumentace vyplývá, že poté, co stěžovatel podal dne 7. 2. 2007 prostřednictvím
Velvyslanectví České republiky v Tbilisi žádost o povolení k trvalému pobytu a následně
dne 11. 3. 2007 přicestoval, pobýval v Česku na základě víza k pobytu nad 90 dnů za účelem
strpění pobytu na území s platností do 26. 7. 2007. Ze spisu není zřejmé, zda bylo následně
vydáno jakékoliv další rozhodnutí, upravující režim pobytu stěžovatele na území České republiky,
popřípadě jeho povinnost vycestovat.
Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, rozhodnutí správních orgánů obou stupňů,
jakož i veškeré spisové dokumentace k závěru, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu
měl soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Nejvyšší
správní soud současně konstatoval nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku Městského soudu
v Praze, spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí. Byly proto naplněny stěžovatelem tvrzené
důvody pro podání kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s., za použití ustanovení
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s. Kasační stížnost je proto důvodná a Nejvyšší správní soud rozsudek
městského soudu podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s. zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
a vrátí-li mu věc k dalšímu ř ízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloven ým Nejvyšším správním
soudem ve zrušovacím rozhodnutí. Na městském soudě nyní především bude, aby zrušil napadené
rozhodnutí žalovaného pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí
podle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a současně
aby ve smyslu §78 odst. 3 s. ř. s. zrušil i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně,
které napadenému rozhodnutí předcházelo, uložil správnímu orgánu prvního stupně doplnit
dokazování výše naznačeným způsobem a poté vydat nové rozhodnutí.
V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne v souladu s §110 odst. 2 s. ř. s.
také o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. března 2011
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu