ECLI:CZ:NSS:2011:4.AS.7.2011:150
sp. zn. 4 As 7/2011 - 150
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobců: a) J. H., b)
J. H., oba zast. JUDr. Petrou Farskou, advokátkou, se sídlem Šafaříkova 5, Praha 2, proti
žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, za účasti
osoby zúčastněné na řízení: SANTO STAV s. r. o., se sídlem Hrdinů 4, Horoměřice, zast . Mgr.
Karlem Machánkem, advokátem, se sídlem Karlovo nám. 7, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti
žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2009, č. j. 10 Ca 15/2008 - 103,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Osobě zúčastněné na řízení se n ep ři zn á v á náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Obecního úřadu Velké Přílepy, stavebního úřadu, ze dne 29. 8. 2007,
č. j. Výst.332/5-1261/07-KU, byla osobě na řízení zúčastněné společnosti SANTO STAV s. r. o.
podle §115 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon),
a §5 a §6 vyhlášky č. 526/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona
ve věcech stavebního řádu, povolena stavba tří bytových domů o šesti bytových jednotká ch B1,
B2 a B3 na pozemcích p . č. 393/129, 393/151 a 393/154 v k. ú. Horoměřice. Toto stavební
povolení nabylo právní moci dne 31. 8. 2007. P roti němu podali žalobci odvolání, které stavební
úřad obdržel dne 31. 10. 2007. V odvolání žalobci namítli, že vlastní pozemek st. p. č. 321
a na něm se nacházející dům č. p. 321, který sousedí s pozemky stavebníka p. č. 393/151
a p. č. 393/177, na něž bylo vydáno stavební povolení. Jako vlastníci sousedního pozemku tedy
byli účastníky stavebního řízení, avšak stavební úřad jim jeho zahájení neoznámil, neposkytl jim
možnost se k němu vyjádřit a ani jim nedoručil stavební po volení.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 20. 12. 2007, č. j. 183082/2007/KUSK, podle §92 odst. 1
správního řádu, odvolání žalobců proti stavebnímu povolení jako nepřípustné zamítl.
V odůvodnění rozhodnutí o odvolání žalovaný uvedl, že žalobcům nepřísluší právo podat
odvolání. Stavba bytového domu B1 totiž byla povolena stavebníkovi na pozemku p. č. 393/151
a až další jeho pozemek p. č. 393/177 přímo sousedí s pozemkem žalobců st. p. č. 321. Délka
společné hranice pozemků p. č. 393/177 a st. p . č. 321 je přitom pouze 1,65 m a o d ní je
předmětný bytový dům B1 vzdálen 8,1 m a rodinný dům žalobců č. p. 321 ještě více. S ohledem
na tuto skutečnost a s přihlédnutím k výšce bytového domu B1 (hřeben 12 m a okap 9,95 m)
dospěl žalovaný k závěru, že touto stavbou nemohou být vlastnická práva žalobců k pozemku
st. p. č. 321 a rodinnému domu č. p. 321 přímo dotčena, a tudíž žalobci nebyli účastníky
stavebního řízení ve smyslu §109 odst. 1 písm. e) stavebního zákona.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 12. 2009, č. j. 10 Ca 15/2008 - 103, žalobu
proti rozhodnutí žalovaného o odvolání zamítl. V odůvodnění tohoto rozsudku soud uvedl,
že žalovaný nepochybil, když podle §28 odst. 1 správního řádu nerozhodl o tom, zda žalobci
jsou či nejsou účastníky stavebního řízení. Tento postup totiž nepřichází v úvahu za situace, kdy
správní orgán prvního stupně již rozhodl ve věci samé a proti jeho rozhodnutí bylo podáno
odvolání. Jedním z charakteristických rysů odvolání jako řádného opravného prostředku je totiž
jeho devolutivní účinek, který spočívá v tom, že celá věc přechází k rozhodnutí na nadřízený
správní orgán. Prvoinstanční správní orgán může po podání odvolání činit pouze úkony
stanovené v §86 a §87 správního řádu a proto mu nepřísluší roz hodovat o tom, zda odvolatel
je nebo není účastníkem řízení. V tomto ohledu přechází pravomoc na odvolací orgán,
jehož povinností je posoudit splnění procesních podmínek pro věcné projednání odvolání,
tedy i to, zda odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou. V případě absence některé
z těchto podmínek pak odvolací orgán postupuje podle §92 správního řádu, jako tomu bylo
i v projednávané věci.
Dále se soud zabýval tím, zda žalobci byli účastníky stavebního řízení kvůli přímému
dotčení na svých právech realizací stavby bytového domu B1 na pozemku p. č. 393/151. K tomu
soud uvedl, že žalovaný neposuzoval otázku účastenství žalobců s ohledem na neexistenci
společné hranice, nýbrž vzhledem k vzdálenosti kolidujících si staveb od společné hranice.
Původně samostatný pozemek p. č. 393/177 byl sice posléze sloučen s pozemkem p. č. 393/151,
avšak tato skutečnost nemění nic na závěrech žalovaného, neboť faktická poloha staveb a jejich
vzdálenost zůstala stejná. Žalovaný se podle soudu zabýval tím, proč žalobci nejsou účastníky
stavebního řízení, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není z titulu absence přímého dotčení
na jejich právech. Tento závěr se opíral o v zdálenosti staveb od společné hranice, o odstup staveb
žalobců a bytového domu B1 a o výšku povolené stavby. I když tedy rozhodnutí o odvolání není
zcela precizní, tak ho není možné označit za nepřezkoumatelné. Žalobci dovozovali přímé
dotčení na svých právech od probíhající stavební činnosti na pozemku p. č. 393/177, který však
nebyl stavebním povolením určen k jeho využívání jako staveniště a stavební činnost na něm
probíhající byla důsledkem nerespektování stavebního povolení. Z této skutečnosti proto nelze
dovozovat dotčení na právech žalobců a založení jejich účastenství na stavebním řízení. Soud
dále poukázal na to, že účastenství nezakládá prosté sousedství, nýbrž se vyžaduje také přímé
dotčení na právech. To však v daném případě neshledal, neboť bytový dům není stavbou, u níž
by bylo možné předpokládat, že by žalobce obtěžovala produkovanými imisemi, hlukem,
prachem apod. Vzájemná vzdálenost obou staveb (21 m) a výška nové stavby (12 m) vylučuje
zastínění obytných místností žalobců. Oba zastavěné pozemky se stýkají pouze v délce 1,65 m
a v tomto místě je na pozemku žalobců umístěna hospodářská budova bez oken a s výškou
hřebene 4,5 m. Na přiléhající části pozemku s domem B1 je navrhována sadová úprava, a nikoliv
kupříkladu parkoviště či příjezd k domu. Závěr žalovaného, že žalobcům nesvědčilo účastenství
na stavebním řízení, tedy shledal soud správným a odpovídajícím zák onu.
Ve včas podané kasační stížnosti a v jejím doplnění žalobci (dále též „stěžovatelé“)
namítli, že správní orgány měly postupovat podle §28 odst. 1 správního řádu, ačkoliv probíhalo
odvolací řízení. Teprve až po posouzení účastenství lze totiž zamítnout odvolání proti
prvoinstančnímu rozhodnutí pro jeho nepřípustnost. Postupem žalovaného tak byli připraveni
o opravný prostředek, který by jim jinak příslušel. Možnost aplikace §28 odst. 1 správního řádu
tedy soud posoudil nesprávně, v důsledku čehož aproboval zásah do jejich procesních práv
spočívající v nepřipuštění jejich účasti na stavebním řízení. Dále soud nikterak neodůvodnil závěr
o nemožnosti použití tohoto ustanovení odvolacím orgánem, takže v tomto směru je napadený
rozsudek nepřezkoumatelný.
Stěžovatelé rovněž namítli, že z rozhodnutí o odvolání nelze seznat, jak v něm žalovaný
dospěl k závěru o vzdálenosti mezi stavbami, která má podle něho vylučovat dotčení na jejich
právech. Soud se s tímto závěrem žalovaného ztotožnil a již dále neuvedl, proč je posouzení
vzájemné polohy, vzdálenosti a výšky jednotlivých pozemků a staveb úplným základem pro
zjištění možného dotčení jejich práv. Ve skutečnosti je toto posouzení jen dílčí, neboť žalovaný
nevzal v úvahu další možná dotčení práv. V důsledku toho je rozhodnutí žalovaného
nepřezkoumatelné a soud jej měl proto správně zrušit. Místo toho však soud nahradil činnost
správního orgánu, neboť vyloučil možná dotčení práv, čímž doplnil rozhodnutí žalovaného, které
se opíralo jen o vzdálenost, polohu a výšku příslušných staveb.
Konečně stěžovatelé namítli, že postup soudu byl pro ně překvapivý, neboť očekávali
zrušení žalobou napadeného rozhodnutí a umožnění uplatnění svých práv před příslušným
správním orgánem. V důsledku toho neuvedli všechny možné zásahy do svých práv, jež vyplývají
z vydaného stavebního povolení. Nemohli tak poukázat například na to, že povolené stavby
se nacházejí v jedné linii s přistávací dráhou letiště a hluk odrážející se od stěn novostaveb
představuje zásah do jejich práv. Pokud by byli účastníci stavebního řízení, mohli kupříkladu
požadovat použití vhodné úprav fasád, což by jim zaručilo klidnější bydlení.
S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatelé navrhli, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2009, č. j. 10 Ca 15/2008 - 103, zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že otázka účastenství stěžovatelů
ve stavebním řízení byla posuzována v rámci odvolacího řízení. Odvolací orgán přitom dospěl
k závěru, že stěžovatelé nejsou účastníky stavebního řízení, neboť jejich práva nejsou
navrhovanou stavbou přímo dotčena. Rozhodnutí podle §28 odst. 1 správního řádu je na místě
jen v rámci prvoinstančního řízení před vydáním rozhodnutí ve věci samé, pokud je námitka
opomenutých účastníků uplatněna v jeho průběhu. O námitce uplatněné až v odvolání pak
rozhoduje odvolací správní orgán. Žalovaný dále uvedl, že přímé dotč ení na právech stěžovatelů
posuzoval se zřetelem k poloze obou pozemků a vzal v úvahu i to, že pozemek stěžovatelů
a pozemek, na němž probíhala stavba domu B1, spolu bezprostředně nesousedí. Z toho důvodu
zohlednil vzdálenost obou staveb a vyšel i z výšky povolené stavby domu B1. Přitom stěžovatelé
v žalobě ani v kasační stížnosti neuvedli, jaká další případná hlediska pro možné přímé dotčení na
právech měla být zkoumána. Žalovaný proto navrhl, aby byla kasační stížnost zamítnuta.
Osoba zúčastněná na řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti předně uvedla, že si stavební
úřad učinil úsudek o možném okruhu účastníků řízení. Jimi stěžovatelé nebyli, takže s nimi takto
ani nebylo jednáno. Ve vztahu k požadavku stěžovatelů na nutnost předchozího postupu podle
§28 odst. 1 správního řádu se osoba zúčastněná na řízení plně ztotožnila se závěry soudu.
Postupu žalovaného podle ní odpovídá i požadavek procesní ekonomie, neboť výsledek
posouzení účastenství stěžovatelů na stavebním řízení formou rozhodnutí vydaného podle §28
odst. 1 správního řádu by byl naprosto totožný. Osoba zúčastněná na řízení rovněž poukázala
na to, že stěžovatelé nejsou stavbou předmětných domů nijak dotčeni na svých právech, přičemž
žalovaný i soud v tomto směru řádně zhodnotily všechny relevantní skutečnosti. S ohledem
na tyto skutečnosti osoba zúčastněná na řízení navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
v souladu s §109 odst. 2 a 3 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), podle nichž byl vázán
rozsahem a důvody, jež byly stěžovateli v kasační stížnosti uplatněny. Neshledal přitom vady,
k nimž by podle §109 odst. 3 s. ř. s. musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval stížnostními námitkami, podle nichž Městský
soud v Praze nesprávně vyložil §28 odst. 1 správního řádu a neodůvodnil závěr o nemožnosti
užití tohoto ustanovení odvolacím orgánem. Podle §28 odst. 1 správního řádu bude za účastníka
řízení v pochybnostech považován i ten, kdo tvrdí, že je účastníkem, dokud se neprokáže opak.
O tom, zda osoba je či není účastníkem řízení, vydá správní orgán usnesení, jež se oznamuje
pouze tomu, o jehož účasti v řízení bylo rozhodováno, a ostatní účastníci se o něm vyrozumí.
Postup podle předchozí věty nebrání dalšímu projednávání a rozhodnutí věci.
V dané věci však stěžovatelé tvrdili své účastenství ve stavebním řízení v odvolání proti
stavebnímu povolení, tedy až ve fázi, kdy se v ěc přesunula k žalovanému jakožto k odvolacímu
orgánu. V rámci odvolacího řízení se uplatňuje devolutivní účinek odvolání, takže správní orgán
prvního stupně je v něm nadán pouze přesně vymezenými kompetencemi, které jsou spíše
pomocného a podpůrného charakteru. Mezi ně nepatří možnost rozhodnout podle §28 odst. 1
správního řádu, takže stavební úřad takové rozhodnutí nemohl vydat. K otázce, zda takové
rozhodnutí nemohl a neměl vydat přímo žalovaný, Nejvyšší správní soud poukazuje na §92
odst. 1 správního řádu a požadavek rychlosti a efektivity správního řízení. Ustanovení §92 odst. 1
správního řádu totiž přímo počítá se zamítnutím odvolání pro nepřípustnost v těch případech,
kdy je podáno osobou, které právo na odvolání nesvědčí. Navíc, dovedeno ad absurdum, pokud by
žalovaný nejprve musel rozhodnout podle §28 odst. 1 správního řádu, pak takové rozhodnutí
a odvolání proti němu podané by podle téhož ustanovení nebránilo dalšímu projednání
a rozhodnutí o odvolání ve věci samé. To by však nutně muselo s ohledem na zásadu legitimního
očekávání dospět k témuž závěru a obsahovat stejné odůvodnění jako rozhodnutí vydané podle
§28 odst. 1 správního řádu. Takový duplicitní postup by byl formální a vedl by pouze k zdánlivé
ochraně práv osoby, která tvrdí, že je účastníkem řízení. Městský soud v Praze se s nemožností
postupu podle §28 odst. 1 správního řádu v rámci odvolacího řízení řádně vypořádal.
V odůvodnění napadeného rozsudku totiž uvedl, že odvolací orgán musí posoudit také to, zda
odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tedy účastníkem řízení, a pokud shledá
nesplnění této podmínky odvolacího řízení, postupuje podle §92 správního řádu a odvolání jako
nepřípustné zamítne. Městský soud v Praze tedy dostatečně objasnil, že otázka účastenství se řeší
v rozhodnutí o odvolání ve věci samé, takže v tomto směru nelze napadený rozsudek považovat
za nepřezkoumatelný. Stěžovatelům lze přisvědčit, že postup podle §28 odst. 1 jim dává možnost
podat proti rozhodnutí odvolání, zatímco aplikace §92 správního řádu nikoliv. Nicméně
dvouinstančnost správního řízení neodporuje principům právního státu ani správního řízení
(srov. §81 odst. 1 správního řádu) a p ři nemožnosti podání řádného opravného prostředku
ve správním řízení nastává možnost podat správní žalobu, což stěžovatelé učinili. Jejich poukaz
na neposkytnutí opravného prostředku tak není důvodný.
K stejnému závěru o nemožnosti aplikace §28 odst. 1 ve stádiu odvolacího řízení
Nejvyšší správní soud dospěl taktéž v rozsudku ze dne 7. 4. 2011, č. j. 3 Ans 38/2010 - 122, který
lze vyhledat na www.nssoud.cz. V něm se totiž uvádí, že „pokud by toto tvrzení o účastenství bylo
vzneseno v průběhu správního řízení, správní orgán by v tomto případě musel vydat procesní r ozhodnutí o tom,
že taková osoba účastníkem řízení není. Jestliže takové tvrzení bylo vzneseno až po vydání rozhodnutí a případně
i po jeho nabytí právní moci spolu s podaným odvoláním, pak bylo třeba řešit otázku účastenství takové osoby
v řízení o jí podaném odvolání, nikoliv samostatným procesním rozhodnutím [viz k tomu Vedral, J. Subjekty
správního řízení (správní orgány a účastníci řízení), ev. č. ASPI LIT3 3689CZ, tamtéž je odkazováno
na judikát Vrchního soudu v Praze publikovaný v SJS 749/2001]. Tyto závěry lze přiměřeně použít
i pro okruh účastníků podle správního řádu z roku 2004, který ovšem rozhodování správního orgánu
o účastenství osoby, která tvrdí, že je účastníkem, váže na „pochybnosti“, kter é mohou spočívat ve skutkových
okolnostech případu či nejasnosti právní úpravy (§28 odst. 1 správního řádu). … V posuzované věci však
námitka účastenství byla vznesena až spolu s podaným odvoláním. V takovém případě správní orgán není
oprávněn nakládat s podaným odvoláním jako s jiným podáním, které nemá účinky zahájení řízení o opravném
prostředku, a je povinen postupovat v souladu s ustanoveními §81 a násl. správního řádu … “. Nejvyšší
správní soud tedy uzavírá, že kasační námitka vztahující se k §28 odst. 1 správního řádu není
důvodná.
Dále se Nejvyšší správní soud zabýval stížnostní námitkou o nedostatcích odůvodnění
žalobou napadeného rozhodnutí a kasační stížností napadeného rozsudku ve vztahu k otázce, zda
navrhovanou stavbou mohlo být přímo dotčeno vlastnické právo stěžovatelů a zda je tak nut né
je považovat za účastníky stavebního řízení ve smyslu §109 odst. 1 písm. e) stavebního zákona.
Podle tohoto ustanovení je účastníkem stavebního řízení také vlastník sousedního pozemku nebo
stavby na něm, může-li být jeho vlastnické právo navrhovanou stavbou přímo dotčeno.
Sousedství s pozemkem, na němž se nachází povolovaná stavba, je tedy pouze jednou
z podmínek pro účastenství ve stavebním řízení, což platí i v případě mezujících pozemků. Další
zákonný předpoklad představuje přímé dotčení vlastnického práva navrhovanou stavbou. Pouze
při splnění těchto dvou kumulativně stanovených podmínek se tedy určitá osoba stává
účastníkem stavebního řízení podle §109 odst. 1 písm. e) stavebního zákona.
V dané věci nebylo se stěžovateli jednáno jako s účastníky stavebního řízení, neboť
si stavební úřad učinil úsudek o tom, že podmínky uvedené v §109 odst. 1 písm. e) stavebního
zákona nesplňují. Stěžovatelé se o existenci tohoto řízení dozvěděli až po vydání stavebního
povolení, avšak v odvolání proti němu jen velmi obecně namítli, že jsou opomenutými účastníky
stavebního řízení, aniž uvedli jakoukoliv skuteč nost, z níž by vyplývalo přímé dotčení na jejich
vlastnickém právu navrhovanou stavbou. Žalovaný proto s touto nekonkrétní odvolací námitkou
naložil poněkud obecnějším způsobem, avšak i přesto jím provedené posouzení přímého dotčení
vlastnického práva stěžovatelů nelze považovat za nedostatečné nebo nesprávné. V odůvodnění
rozhodnutí o odvolání se totiž žalovaný zabýval vzájemnou vzdáleností předmětných pozemků
a staveb, výškou povolené stavby a velmi krátkou délkou hranice mezi pozemky stěžovatelů
a stavebníka. Vzdálenost mezi jednotlivými stavbami a pozemky byla přitom patrná z údajů
katastru nemovitostí, takže v tomto směru nelze mít o závěrech učiněných žalovaným žádné
pochybnosti. Žalovaný tedy z úřední povinnosti nad rámec odvolacích námitek hodnotil
v odůvodnění rozhodnutí o odvolání právě ty okolnosti, z nichž lze nejčastěji dovodit přímé
dotčení na právech. Proto mu vzhledem k obecnosti odvolacích námitek nelze vytýkat,
že se v žalobou napadeném rozhodnutí nezabýval dalšími skutečnostmi, které by mohly svědčit
o přímém dotčení vlastnického práva k navrhované stavbě, a to zvláště za situace, kdy takový
zásah do právní sféry stěžovatelů nebyl z obsahu správního spisu patrný. Žalobou napadené
rozhodnutí je tedy nutné pokládat za přezkoumatelné. Městský soud v Praze pak v napadeném
rozsudku pouze uvedl další skutečnosti, které podle něho nasvědčovaly tomu, že přímé dotčení
vlastnického práva stěžovatelů povolovanou stavbou nepřichází v dané věci v úvahu. Takto
přitom postupoval k žalobním námitkám, a proto mu nelze vytýkat, že by v žalobním řízení
nahrazoval činnost žalovaného či doplňoval odůvodnění rozhodnutí o odvolání. Navíc v případě,
kdy je rozhodnutí správního orgánu přezkoumatelné, nic nebrání tomu, aby soud prohloubil
či rozšířil doposud učiněnou právní argumentaci vztahující se k sporné otázce. V tomto směru
tedy nelze ani v postupu Městského soudu v Praze shledat žádné pochybení.
Konečně se Nejvyšší správní soud zabýval stížnostní námitkou o překvapivosti postupu
soudu a o nemožnosti stěžovatelů uvést zásahy do jejich vlastnických práv v důsledku povolení
navrhované stavby.
Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku stejně jako žalovaný dovodil
absenci přímého dotčení práv stěžovatelů navrhovanou stavbou vzájemnou vzdáleností
předmětných pozemků a staveb, výškou povolené stavby a velmi krátkou délkou hranice mezi
pozemky stěžovatelů a stavebníka. Navíc nesplnění podmínek pro účastenství žalobců
ve stavebním řízení podle §109 odst. 1 písm. e) stavebního zákona opřel i o stavbu hospod ářské
budovy ve vlastnictví stěžovatelů nacházející se na krátké hranici jejich pozemků s pozemkem
stavebníka a sadovou úpravu přiléhající k části pozemku s povoleným bytovým domem B1.
S těmito argumenty, které byly v rozhodnutí o odvolání i v napadeném rozsudku uvedeny
na podporu závěru o nesplnění zákonných podmínek pro účast stěžovatelů na stavebním řízení,
se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje. Zároveň zdůrazňuje, že dokonce ani v žalobě
stěžovatelé neuvedli žádnou konkrétní skutečnost, na základě níž by se dalo uvažovat o splnění
podmínky přímého dotčení na jejich právech. Z obsahu žaloby a vyjádření učiněných v průběhu
řízení před Městským soudem v Praze navíc vyplývá, že se stěžovatelé cítili více dotčeni tehdy
probíhající stavební činností, nežli samotným povolením stavby bytového domu B1. Takové
dotčení však účastenství stěžovatelů na stavebním řízení nemohlo založit, jak se správně uvádí
v odůvodnění napadeného rozsudku, na něhož lze v tomto směru plně odkázat. Dále je nutné
odkázat na závěr rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu vyslovený v rozsudku ze dne
24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78, který byl publikován pod č. 2162/2011 Sb. NSS. V něm
se uvádí, že „správní soudnictví je ovládáno zásadou dispoziční a koncentrační; od žalobce, kter ý vymezuje
hranice soudního přezkumu, se tedy oprávněně žádá procesní zodpovědnost. Soud za něj nesmí nahrazovat jeho
projev vůle a vyhledávat na jeho místě vady napadeného správního aktu. … Jestliže žalobní bod těmto
požadavkům vyhovuje, je projednání způ sobilý v té míře obecnosti, v níž je formulován, a případně - v mezích této
formulace - v průběhu řízení dále doplněn. K tomu je ale třeba dodat, že míra precizace žalobních bodů do značné
míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Č ím je žalobní bod - byť i vyhovující - obecnější,
tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto na místě, aby soud za žalobce
spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem
by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta. ….“. Jestliže tedy
stěžovatelé v žalobním řízení neuvedli žádné relevantní skutečnosti, z nichž by bylo možné
dovodit jejich účastenství ve stavebním řízení podle §109 odst. 1 písm. e) stavebního zákona, tak
pro ně nemohl být překvapivý závěr napadeného rozsudku o absenci přímého dotčení na jejich
právech. Rovněž tak za této situace nemohli stěžovatelé očekávat zrušení žalobou napadeného
rozhodnutí a vytvoření prostoru pro uplatnění relevantních argumentů v řízení před správním
orgánem. Teprve až v poznámce pod čarou uvedené v kasační stížnosti stěžovatelé uvedli důvod,
který podle nich svědčí o přímém dotčení jejich vlastnického práva navrhovanou stavbou. Tento
zásah podle nich spočívá v hluku z letiště, který by se mohl odrážet od stěn novostaveb k jejich
nemovitosti. Uvedenou skutečnost však stěžovatelé uplatnili až po vydání napadeného rozsudku,
a proto Nejvyšší správní soud, který je oprávněn jen posuzovat správnost závěrů učiněných
v žalobním řízení, k ní podle §109 odst. 4 s. ř. s. nemůže přihlédnout.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §120 a §60 odst. 1
s. ř. s., neboť neúspěšným stěžovatelům náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti s řízením o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední
činnosti. Osoba zúčastněná na řízení nemá v daném případě podle §60 odst. 5 s. ř. s. právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť jí soudem nebyla uložena žádná povinnost,
v souvislosti s jejímž plněním by jí vznikly náklady a není dán ani důvod zvláštního zřetele hodný
pro přiznání jiných nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. července 2011
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu