ECLI:CZ:NSS:2011:4.AS.9.2011:58
sp. zn. 4 As 9/2011 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: A. S.,
zast. JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem, se sídlem Příkop 4, Brno, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2010, č. j. 8 Ca 282/2007 – 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Ministr vnitra rozhodnutím ze dne 13. 6. 2007, č. j. VS-12/RK/3-2007, zamítl rozklad
žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 30. 10. 2006,
č. j. VS - 467/53/2 – 2005, kterým nebylo podle §7 odst. 1 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání
a pozbývání státního občanství České republiky ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon
o státním občanství”) vyhověno žádosti žalobce o udělení státního občanství České republiky.
V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný (ministr vnitra) konstatoval, že žalobce má v České
republice povolen dlouhodobý pobyt od roku 1997 za účelem podnikání, kdy p odniká
jako fyzická osoba. Je ženatý, jeho manželka je státní občankou Ukrajiny a od roku 19 98
má v České republice rovněž povolen dlouhodobý pobyt za účelem podnikání. K tvrzení žalobce
uvedenému v žádosti o udělení státního občanství České republiky, že délka jeho trvalého pobytu
v České republice činí bezmála 10 let, žalovaný uvedl, že se žalobce mýlí, neboť trvalý pobyt
na území České republiky povolen nemá, jedná se o pobyt dlouhodobý. Pro vyhovění žádosti
přitom nestačí, pokud se zde dlouhodobě trvale zdržuje. Žalovaný z protokolu o úkonech
provedených za osobní účasti stěžovatele na Ministerstvu vnitra v rámci správního řízení
o udělení státního občanství České republiky zjistil, že žalobce i jeho tehdejší zástupce byli mimo
jiné poučeni o podmínkách udělení státního občanství České republiky. Bylo jim sděleno,
že žalobce nemá v České republice povolen trvalý pobyt ani mu nebyl udělen azyl,
a proto zde není zákonem stanovený důvod pro prominutí podmínky nejméně pětiletého
trvalého pobytu na území České republiky. Z téhož protokolu žalovaný dále zjistil, že tehdejší
zástupce žalobce požádal, aby řízení o udělení českého státn ího občanství bylo přerušeno
do pravomocného vyřešení žádosti jeho mandanta o udělení azylu jako předběžné otázky.
Žalovaný poukázal na závěr Ministerstva vnitra v zamítavém rozhodnutí, podle kterého řízení
o udělení azylu není předběžnou otázkou, na níž závisí rozhodnutí o žádosti o udělení státního
občanství České republiky, neboť správní orgán je sám schopen posoudit, zda jsou podmínky
pro vyhovění žádosti o udělení českého státního občanství splněny či nikoli a není k tomu
nezbytné vydání pravomocného rozhodnutí jiného orgánu veřejné moci. Žalovaný se ztotožnil
se závěrem Ministerstva vnitra k požadavku žalobce o event. prominutí podmínky stanovené
v §7 odst. 1 písm. a) zákona o státním občanství. Konstatoval, že podle §11 odst. 1 cit. zá kona
Ministerstvo může prominout podmínku stanovenou v §7 odst. 1 písm. a), má-li žalobce
na území České republiky povolen trvalý pobyt, což znamená, že umožňuje prominout pouze
požadovanou délku pětiletého povoleného trvalého pobytu, nikoli jeho existenci. Žalovaný
dále přisvědčil odůvodnění správního orgánu prvního stupně ohledně nevyhovění žádosti žalobce
o udělení českého státního občanství „pro absenci základního předpokladu k tomu, aby mohlo
být posouzeno, jak žalobce podmínku pro jeho udělení stanovenou §7 odst. 1 písm. a) zá kona
o státním občanství plní“. Z tohoto důvodu se žalovaný nezabýval splněním ostatních podmínek
pro udělení státního občanství České republiky stanovených v §7 odst. 1 písm. b), c ), d) a e)
cit. zákona.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce včas žalobu, v níž namítal, že ža lovaný dospěl
na podkladě důkazů provedených v řízení u Ministerstva vnitra k nesprávným skutkovým
zjištěním, z nichž následně dovodil nesprávné právní závěry, neboť se nezabýval splněním
podmínek pro udělení státního občanství uvedených v ustanovení §7 odst. 1 písm. b), c), d) a e)
zákona o státním občanství. Žalobce zejména žalovanému vytýkal, že nevyčerpal všechny
možnosti, jak náležitě skutkový stav zjistit. Nedostatečně hodnotil shromážděné podklady,
čímž podle názoru žalobce překročil meze správního uvážení. Žalovaný se nevypořádal
s tvrzeními a důkazními návrhy předloženými žalobcem a v podstatě jen obecně konstatoval,
že dlouhodobý pobyt není pobytem trvalým. Vůbec se tak nezabýval konkrétní situací žalobce.
Žalobce dále poukázal na skutečnost, že jeho předchozí zástupce požádal, aby bylo řízení
o udělení českého státního občanství přerušeno do pravomocného vyřešení žádosti žalobce
o udělení azylu jako předběžné otázky. Ministerstvo vnitra a následně i žalovaný správní orgán
dospěly k závěru, že se o předběžnou otázku nejedná a k řízení o udělení azylu ve svém
rozhodování nebudou přihlížet. Na druhé straně se však žalovaný ve svém rozhodn utí opírá
o stanoviska Policie ČR – oddělení cizinecké policie Ústí nad Labem a Krajského úřadu
Ústeckého kraje, která neukončené řízení o udělení azylu shodně uvádějí jako stěžejní důvod
pro neudělení státního občanství.
Žalobce vyjádřil přesvědčení, že podmínku existence trvalého pobytu je možno vykládat
různě, jelikož se jedná pouze o ustálenou judikaturu. Otázka, zda žalobce skutečně trvale žije
na území České republiky je otázkou skutkovou, která se prokazuje nikoliv jen potvrzením
o povolení k pobytu, ale především obvyklými důkazními prostředky, tedy svědky a listinami.
Žalovaný však k okolnostem pobytu žalovaného v České republice nezaujal žádné stanovisko,
vyjma toho, že se nejedná o pobyt trvalý. Nev ypořádal se ani s otázkou, zda u žalobce
není dán důvod prominutí podmínky trvalého pobytu na území České republiky.
S ohledem na výše uvedené označil žalobce rozhodnutí žalovaného za nezákonné
a navrhoval, aby jej Krajský soud v Ústí nad Labem zrušil, věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení
a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení k rukám právního zástupce žalobce
do tří dnů od právní moci rozsudku.
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 28. 8. 2007, č. j. 15 Ca 153/2007 – 10,
věc postoupil místně příslušnému Městskému soudu v Praze.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 9. 2010, č. j. 8 Ca 282/2007 – 35, žalobu
zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Konstatoval,
že podmínky stanovené v §7 odst. 1 zákona o státním občanství , při jejichž splnění lze na žádost
udělit fyzické osobě občanství České republiky jsou stanoveny kumulativně, což znamená,
že musí být u každého žadatele splněny všechny současně, aby bylo možné žádosti vyhovět.
Pokud by jen jediná z podmínek nebyla splněna, nelze občanství udělit. Z odůvodnění
rozhodnutí žalovaného městský soud zjistil, že žalobce měl v České republice povolený
dlouhodobý pobyt od roku 1997 za účelem podnikání, avšak trvalý pobyt na území České
republiky povolen neměl. Podle městského soudu tak je zřejmé, že žalobce nesplňoval v pořadí
první podmínku pro udělení státní občanství uvedenou v §7 odst. 1 písm. a) zákona o státním
občanství a již jen pro tuto skutečnost mu nebylo možno státní občanství udělit.
Nebyl tedy žádný důvod k tomu, aby se žalovaný zabýval zkoumán ím a hodnocením splnění
dalších podmínek podle §7 odst. 1 písm. b) až e) zákona o státním občanství,
neboť i kdyby byly tyto další podmínky splněny, absence oné první (trvalého pobytu)
znemožňovala žádosti žalobce vyhovět. Námitku žalobce, že žalovaný v tomto směru nevyčerpal
všechny možnosti, jak náležitě skutkový stav zjistit, a dále nedostatečně hodnotil shromážděné
podklady, čímž překročil meze správního uvážení, proto městský soud označil s ohledem
na výše uvedený závěr za zcela bezpodstatnou.
Městský soud nepřisvědčil ani námitce žalobce, že se žalovaný nevypořádal s tvrzeními
a důkazními návrhy předloženými žalobcem, neboť ze správního spisu nezjistil, že by žalobce
v průběhu správního řízení uplatnil jakákoliv tvrzení či důkazní n ávrhy relevantní z hlediska
§7 odst. 1 zákona o státním občanství.
K námitce, v níž žalobce vyjádřil přesvědčení, že žalovaný nepostupoval správně,
když probíhající řízení o udělení azylu nepovažoval za předběžnou otázku, městský soud nejprve
poukázal na §57 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, podle něhož se předběžnou
otázkou rozumí taková otázka, již nepřísluší správnímu orgánu rozhodnout a o které nebylo
dosud pravomocně rozhodnuto, přičemž vydání rozhodnutí na jejím řešení závisí. Konstatoval,
že správní orgány postupovaly v předmětné věci správně, když nevyhověly žádosti žalobce
o přerušení řízení o udělení státního občanství do pravomocného vyřešení předběžné otázky,
která spočívá v řízení o žádosti o udělení azylu. Za předběžnou považuje zákon jen takovou
otázku, na jejímž vyřešení záviselo rozhodnutí v přezkoumávané věci. V zákoně o státním
občanství však není uvedeno nic, z čeho by vyplývalo, že rozhodnutí o udělení státního o bčanství
České republiky závisí na tom, zda cizinci je udělen azyl či nikoliv. Mezi těmito dvěma instituty
není žádný přímý ani nepřímý vztah a ostatně ani sám žalobce, ať již ve správním řízení,
či v podané žalobě, nijak nevyložil, v čem by měl takový vztah spočívat a z čeho jej dovozuje.
Ze zákona o státním občanství je sice zřejmé, že podmínku pětiletého trvání trvalého pobytu
lze pominout (§11 odst. 1 cit. zákona), avšak důvodem tohoto prominutí není udělení azylu.
Podle městského soudu proto nezbývá než uzavřít, že i kdyby byl žalobci azyl udělen,
nic by to neměnilo na tom, že by musel prokázat splnění podmínky existence trvalého pobytu
na území České republiky, pro možnost získání státního občanství České republiky,
což stěžovatel neprokázal.
Městský soud dále konstatoval, že termín „trvalý pobyt“ je právní termín, upravený v §65
a násl. zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých
zákonů (dále též „zákon o pobytu cizinců“). Trvalým pobytem není jakékoliv časově dlouhé
pobývání cizince na území České republiky, ale jen takové, které se realizuje na základě povolení
k trvalému pobytu, jež vydává příslušný orgán státní správy po provedeném řízení. Jak již vyložil
žalovaný v napadeném rozhodnutí, žalobci povolení k trvalému pobytu nebylo uděleno,
a proto jeho pobyt na území České republiky bez ohledu na jeho délku nemá podobu trvalého
pobytu podle zákona o pobytu cizinců. Požadavek žalobce na dokazování jeho skutečného
pobytu tak označil městský soud za irelevantní, neboť i kdyby bylo prokázáno, že žalobce
na území České republiky skutečně žije (což však není předmětem sporu), nebylo by to z hlediska
rozhodování o udělení státního občanství podstatné.
K podmínce trvalého pobytu, jejíhož prominutí se žalobce domá hal, dále městský soud
poukázal na §11 odst. 1 zákona o státním občanství, podle kterého ministerstvo vnitra může
prominout podmínku stanovenou v §7 odst. 1 písm. a) zák ona o státním občanství
a to za podmínek stanovených §11 odst. 1 písm. a) až h) téhož zákona, avšak jen tehdy,
má-li žadatel na území České republiky povolen t rvalý pobyt. Výjimka podle §1 1 odst. 1
cit. zákona se tedy zjevně týká pouze možnosti prominutí délky tohoto trvalého pobytu
[za splnění podmínek stanovených pod písm. a) až h) by nebylo nutné aby tento pobyt trval
nejméně pět let]. Tuto výjimku však zákon o státním občanství výslovně připouští u žadatele,
který na území České republiky má p o v o l e n trvalý pobyt. Vzhledem k tomu, že žalobce
na území České republiky trvalý pobyt povolen neměl, bylo podle městského soudu
zcela neúčelné a konec konců nemožné, aby se správní orgán zabýval možnou aplikací výjimky
podle §11 odst. 1 zákona o státním občanství.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“)
včas kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. N amítal,
že městský soud své rozhodnutí odůvodnil v podstatě pouze tím, že se stěžovateli v průběhu
řízení nepodařilo prokázat splnění podmínky trvalého pobytu a že výsledek řízení o udělení azylu
není předběžnou otázkou pro řízení o udělení státního občanství České republiky. Z odůvodnění
rozsudku není podle stěžovatele zřejmé, že by se městský soud vypořádal s žalobními námitkami.
Městský soud podle názoru stěžovatele toliko činí výčet důkazů, které jsou obsahem správního
spisu, a z nichž lze dovodit správnost rozhodnutí správního orgánu. Stejně jako již v žalobě
stěžovatel namítal, že „podmínku existence trvalého pobytu lze vykládat různě, jelikož se jedná
jen o ustálenou judikaturu“. Každý případ je dle stěžovatele třeba posuzovat jednotlivě.
Zda stěžovatel skutečně trvale žije na území České republiky je otázka skutková,
která se prokazuje nikoli jen potvrzením o pov olení k pobytu, ale především obvyklými
důkazními prostředky, tedy svědky a listinami. Podle stěžovatele se městský soud nedostatečně
vypořádal s námitkou možného prominutí podmínky trvalého pobytu, neboť v odůvodnění
rozsudku pouze odkázal na zákonnou úpravu.
Stěžovatel dále vyjádřil nesouhlas se závěrem mě stského soudu, že řízení o udělení
mezinárodní ochrany není předběžnou otázkou v řízení o udělení českého státního občanství.
Stěžovatel má totiž za to, že výsledek řízení o udělení azylu má přímý vliv na posouzení
jeho žádosti o udělení českého státního občanství a to zejména s ohledem na argumentaci
obsaženou ve správním rozhodnutí prvního stupně. V tomto rozhodnutí se správní orgán opírá
o stanoviska Policie ČR – oddělení cizinecké policie Ústí nad Labem a Krajského úřadu
Ústeckého kraje, které právě neukončené řízení o udělení azylu shodně zmiňují jako stěžejní
důvod pro neudělení státního občanství České republiky. Další vadu napadeného rozsudku
městského soudu spatřuje stěžovatel v tom, že se nezabýval otázkou splnění dalších podmínek
pro udělení českého státního občanství uvedených v §7 odst. 1 písm. b), c), d) a e) zákona
o státním občanství. S ohledem na shora uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní so ud
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2010, č. j. 8 Ca 282/2007 – 35, zrušil
a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť je účastníkem řízení,
z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§102 s. ř. s.) a tuto kasační stížnost podal včas.
Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že se stěžovatel dov olává stížnostních důvodů
podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., a pro tyto důvody je kasační stížnost shledána
přípustnou.
Nejvyšší správní za této situace přezkoumal napadený rozsudek v mezích řádně
uplatněných kasačních důvodů a v rozsahu kasační stížnosti podle §109 odst. 2, 3 s. ř. s., přitom
dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení spočívá v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován
správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování
byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla -li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Uplatněné důvody kasační stížnosti určují svou povahou sled, v jakém se jimi Nejvyšší
správní soud musí zabývat. Vzhledem k tomu, že stěžovatel uplatnil také důvod kasační stížnosti
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve touto
námitkou. Pokud by totiž uznal její oprávněnost, nemohl by se zabývat ostatními námitkami
stěžovatele.
Nepřezkoumatelností trpí rozhodnutí soudu tehdy, je-li nesrozumitelné,
nebo neobsahuje-li dostatek důvodů, tj. není možné vysledovat myšlenkový postup, jímž soud
ke svému rozhodnutí dospěl. V předkládaném případě však tomu tak podle názoru Nejvyššího
správního soudu není.
Stěžovatel vytýká napadenému rozsudku Městského soudu v Praze nepřezkoumatelnost
pro nedostatek důvodů rozhodnutí, neboť městský soud se podle přesvědčení stěžovatele
nevypořádal s žalobními námitkami a toliko činí výčet důkazů, které jsou obsahem správního
spisu.
Z obsahu žaloby Nejvyšší správní soud zjistil, že žalobní námitky stě žovatele směřovaly
proti závěrům žalovaného ohledně splnění podmínek pro udělení státního občanství České
republiky, vázání žádosti stěžovatele na posouzení podmínek pro udělení azylu jako předběžné
otázky, způsobu jakým žalovaný hodnotil tvrzení a důkazní návrhy stěžovatele ve vztahu
ke zjištění, zda stěžovatel skutečně žije na území České republiky, což je podle jeho názoru
skutečnost zcela rozhodující pro řešenou otázku. Stěžovatel rovněž namítal, že se žalovaný
nevypořádal s otázkou, zda u stěžovatele není dán důvod prominutí podmínky trvalého pobytu
na území České republiky.
Na tomto místě je třeba připomenout pro věc relevantní právní úpravu:
Podle §7 odst. 1 zákona o státním občanství, státní občanství České republiky lze na žádost
udělit fyzické osobě, která splňuje současně tyto podmínky:
a) má na území České republiky ke dni podání žádosti po dobu nejméně pěti let povolen trvalý pobyt
a po tuto dobu se zde převážně zdržuje,
b) prokáže, že nabytím státního občanství České republiky pozbyde dosavadní státní občanství, nebo prokáže,
že pozbyla dosavadní státní občanství, nejde -li o bezdomovce nebo osobu s př iznaným postavením uprchlíka
na území České republiky,
c) nebyla v posledních pěti letech pravomocně odsouzena pro úmyslný trestný čin,
d) prokáže znalost českého jazyka a
e) plní povinnosti vyplývající z ustanovení zvláštního právního předpisu upravu jícího pobyt a vstup cizinců
na území České republiky, povinnosti vyplývající ze zvláštních předpisů upravujících veřejné zdravotní pojištění,
sociální zabezpečení, důchodové pojištění, daně, odvody a poplatky.
Podle §11 odst. 1 zákona o státním občanství, Ministerstvo může prominout podmínku
stanovenou v §7 odst. 1 písm. a), má-li žadatel na území České republiky povolen trvalý pobyt a
a) narodil se na území České republiky, anebo
b) žije na území České republiky nepřetržitě alespoň 10 let, anebo
c) měl v minulosti státní občanství České republiky, popřípadě státní občanství České a Slovenské Federativní
Republiky, anebo
d) byl osvojen státním občanem České republiky, anebo
e) jeho manžel (manželka) je státním občanem České republiky, anebo
f) jehož alespoň jeden z rodičů je státním občanem České repub liky, anebo
g) přesídlil do České republiky do 31. prosince 1994 na základě pozvání vlády, nebo
h) je bezdomovcem nebo má na území České republiky přiznáno postavení uprchlíka.
Městský soud v Praze se v přezkoumávaném rozsudku ke všem uvedeným námitká m
stěžovatele vyjádřil, když mimo jiné konstatoval, že stěžovatel nesplňoval již v pořadí první
podmínku pro udělení státního občanství České republiky uvedenou v §7 odst. 1 písm. a) zákona
o státním občanství a již jen pro tuto skutečnost mu nebylo možno státní občanství České
republiky udělit. Zdůraznil, že nebyl žádný důvod k tomu, aby se žalovaný zabýval zkoumáním
a hodnocením splnění dalších podmínek podle §7 odst. 1 písm. b) až e) zákona o státním
občanství, neboť i kdyby byly tyto další podmínky sp lněny, absence oné první (trvalého pobytu)
znemožňovala žádosti stěžovatele vyhovět. Námitku stěžovatele na nesprávné zjištění
skutkového stavu a nedostatečné hodnocení skutkového stavu a předestřených důkazů shledal
městský soud bezdůvodnou, přičemž v této souvislosti dále uvedl, že ze správního spisu nezjistil,
že by žalobce v průběhu správního řízení uplatnil jakákoliv tvrzení či důkazní návrhy relevantní
z hlediska §7 odst. 1 zákona o státním občanství.
Městský soud se rovněž vyjádřil k závěru žalovaného ohledně řešení žádosti stěžovatele
o udělení azylu jako předběžné otázky, když konstatoval, že správní orgány postupovaly
v předmětné věci správně a vyslovil se rovněž k žalobní námitce stěžovatele, v níž se domáhal
hodnocení toho, zda skutečně žije na území České republiky, neboť konstatoval, že stěžovateli
povolení k trvalému pobytu nebylo uděleno, a proto jeho pobyt na území České republiky
bez ohledu na jeho délku nemá podobu úředním postupem povoleného trvalého pobytu
podle zákona o pobytu cizinců. Požadavek stěžovatele na dokazování jeho skutečného pobytu
označil městský soud za irelevantní, neboť i kdyby bylo prokázáno, že stěžovatel zde skutečně
žije, nebylo by to z hlediska rozhodování o udělení státního občanství podstatné.
K žalobní námitce stěžovatele týkající se prominutí podmínky trvalého pobytu na území
České republiky městský soud poukázal na relevantní práv ní úpravu a dospěl k závěru,
že vzhledem k tomu, že žalobce na území České republiky trvalý pobyt pov olen neměl,
bylo by zcela neúčelné a konec konců nemožné, aby se správní orgán zabýval možnou aplikací
výjimky podle §11 odst. 1 zákona o státním občanství.
Z uvedeného je podle názoru Nejvyššího správního soudu patrné, že městský soud
se vypořádal se všemi žalobními námitkami stěžovatele. Nejvyšší správní soud má přitom za to,
že tak učinil řádným a dostatečným způsobem a z přezkoumávaného rozsudku je zřejmé
na základě jakých skutečností a úvah byla žaloba zamítnuta. Stejně tak odůvodnění umožňuje
posoudit, zda tyto úvahy vedené na základě v odůvodnění uvedených důvodů jsou v souladu
s právem či nikoliv. Odůvodnění rozhodnutí městského soudu tedy rozhodně není možné
považovat za nepřezkoumatelné, ať již pro nesrozumitelnost nebo pro nedostatek důvodů.
Další námitky stěžovatele uváděné v kasační stížnosti vytýkající zejména nesprávné
posouzení právní otázky soudem ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., považuje Nejvyšší
správní soud za nedůvodné, a to jak s ohledem na obsah spisu a s ním spojená skutková zjištění,
tak i s ohledem na obsah odůvodnění rozsudku městského soudu, kde se soud s relevantními
skutečnostmi vypořádal. Námitky stěžovatele uvedené v žalobě a v kasační stížnosti se přitom
shodují, Nejvyšší správní soud se proto jimi zabýval již jen stručně a v podrobnostech odkazuje
na odůvodnění rozsudku městského soudu. Pro úplnost dodává:
Stejně jako již v žalobě stěžovatel namítal, že „podmínku existence trvalého pobytu
lze vykládat různě, jelikož se jedná jen o ustálenou judikaturu “. Co mínil vyjádřit stěžovatel
touto argumentací není zcela jasné, v kontextu s tím, čím argumentoval dále, že každý případ
je třeba posuzovat jednotlivě a zjišťovat, zda žadatel skutečně trvale žije na území České
republiky, lze usuzovat, že podle stěžovatele je rozhodující prokázat hlavně tuto skutečnost,
kterou je třeba zjišťovat nejen potvrzením o povolení k pobytu, ale především obvyklými
důkazními prostředky, tedy svědky a listinami.
Podmínka existence trvalého pobytu, která je první z podmínek, jež je třeba splnit
pro udělení státního občanství České republiky, je stanovena v §7 odst. 1 písm. a) zákona o státním občanství, podle něhož, státní občanství České republiky lze na žádost udělit fyzické osobě,
která má na území České republiky ke dni podání žádosti po dobu nejméně pěti let p o v o l e n trvalý pobyt
a po tuto dobu se zde převážně zdržuje.
Trvalý pobyt je institut upravený v hlavě IV. zákona o pobytu cizinců. Podle §65 odst. 1
písm. a) tohoto zákona je cizinec oprávněn pobývat na území v rámci trvalé ho pobytu na základě po volení
k trvalému pobytu. Navazující ustanovení zákona o pobytu cizinců se zejména týkají podmínek,
které je nutno splnit pro udělení trvalého pobytu (§67 a §68), místa a náležitosti žádosti
o udělení trvalého pobytu (§69 a §70), důvodů pro nevydání, z ánik platnosti a zrušení platnosti
povolení k trvalému pobytu (§75, §76 a §77) a samotného průkazu o povolení k pobytu (§78).
Podle ustanovení §165 písm. j) téhož zákona rozhoduje o povolení k trvalému pobytu
Ministerstvo vnitra.
Z již zmíněného ustanovení §65 odst. 1 písm. a) z ákona o pobytu cizinců je zřejmé,
že oprávnění pobývat na území České republiky v rámci trvalého pobytu, vzniká na základě
povolení k trvalému pobytu vydaného příslušným správním orgánem. Cizinec může samozřejmě
na území České republiky pobývat v souladu se zákonem i na základě jiných právních institutů
(např. jakožto žadatel o udělení mezinárodní ochrany podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve z nění pozdějších předpisů,
či na základě povolení k dlouhodobému pobytu podle §42 odst. 5 zákona o pobytu cizinců).
Ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona o státním občanství však výslovně předpokládá,
že fyzické osobě musí být udělen trvalý pobyt, z čehož vyplývá, že musí být vydáno rozhodnutí
o jeho udělení. Trvalý pobyt na území České republiky, jakožto právní kategorie, tedy fyzické
osobě vždy vzniká pouze na základě povolení k trvalému pobytu (správního rozhodnutí),
a žádným jiným způsobem vzniknout nemůže (nestačí jen byť dlouhodobé a trvalé setrvávání
žadatele na tomto území). Z obsahu správního a soudního spisu je zřejmé, že stěžovateli povolení
k trvalému pobytu nebylo vydáno (ostatně to stěžovatel ani netvrdí), na území České republiky
tudíž nepobývá v rámci režimu trvalého pobytu a nesplňuje tak podmínku existence trvalého
pobytu uvedenou §7 odst. 1 písm. a) zákona o státním občanství , kterou je nutno pro udělení
státního občanství České republiky splnit spolu s ostatními podmínkami uvedenými v §7 odst. 1
tohoto zákona. Splnění podmínky trvalého pobytu již tudíž není třeba dále dokazovat,
jak se toho stěžovatel domáhá, když pro posouzení věci není rozhodné, v jakém časovém rozsahu
se stěžovatel na území České republiky skutečně zdržuje.
Také námitce stěžovatele, podle níž se městský soud nedostatečně vypořádal s námitkou
možného prominutí podmínky trvalého pobytu, Nejvyšší správní soud nepřisvědčil.
Podle výše již citovaného ustanovení §11 odst. 1 zákona o státním občanství je zřejmé,
že ministerstvo může prominout podmínku stanovenou v §7 odst. 1 písm. a) téhož zákona
(podmínku délky trvání trvalého pobytu alespoň 5 let), ale pouze ze předpokladu, že má žadatel
o udělení státního občanství České republiky na území České republiky povolen trvalý pobyt
a zároveň je dána některá ze skutečností uvedených v §11 odst. 1 písm. a) až h) zákona pobytu
cizinců. Jak již bylo uvedeno výše, stěžovateli trvalý pobyt na území České republiky udělen
nebyl, a proto nepřichází aplikace výjimky dle §11 odst. 1 zákona o státním občanství v úvahu.
K uvedenému závěru dospěl rovněž městský soud, který konstatoval, že výjimka
podle §11 odst. 1 zákona o státním občanství se týká pouze délky trvalého pobytu,
takže za splnění podmínek stanovených pod písm. a) až h) cit. ustanovení z ákona o pobytu
cizinců by nebylo nutné, aby tent o pobyt trval nejméně pět let. Tuto výjimku však zákon výslovně
připouští u žadatele, který na území české republiky má povolen trvalý pobyt .
Závěr městského soudu, že by bylo zcela neúčelné, aby se správn í orgán zabýval možnou
aplikací výjimky podle §11 odst. 1 zákona o státním občanství je tedy zcela správný. Nejvyšší
správní soud k této námitce uzavírá, že se plně ztotožňuje se závěry městského soudu ,
ke kterým dospěl při vypořádání se s námitkou stěžovatele ohledně možného prominutí
podmínky trvalého pobytu.
Stěžovatel dále vyjádřil nesouhlas se závěrem městského sou du, že řízení o udělení
mezinárodní ochrany není předběžnou otázkou v řízení o udělení státního občanství České
republiky. Stěžovatel má totiž za to, že výsledek řízení o udělení azylu má přímý vliv
na posouzení jeho žádosti o udělení státního občanství České republiky a to zejména s ohledem
na argumentaci obsaženou ve správním rozhodnutí prvního stupně, ve kterém se správní orgán
opírá o stanoviska Policie ČR – oddělení cizinecké policie Ústí nad Labem a Krajského úřadu
Ústeckého kraje, které právě neukončené řízení o udělení azylu shodně uvádějí jako stěžejní
důvod pro neudělení státního občanství České republiky stěžovateli.
Předběžná otázka je upravena v §57 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Podle §57
odst. 1 správního řádu, jestliže vydání rozhodnutí závisí na řešení otázky, již nepřísluší správnímu orgánu
rozhodnout a o které nebylo dosud pravomocně rozhodnuto, správní orgán
a) může dát podnět k zahájení řízení před příslušným správním orgánem neb o jiným orgánem veřejné moci;
v případech stanovených zákonem je správní orgán povinen takový podnět dát, nebo
b) může vyzvat účastníka, popřípadě jinou osobu, aby podala žádost o zaháj ení řízení před příslušným správním
orgánem nebo jiným orgánem veřejné moci ve lhůtě, kterou správní orgán určí, nebo
c) si o ní může učinit úsudek; správní orgán si však nemůže učinit úsudek o tom, zda byl spáchán trestný čin,
přestupek nebo jiný správní delikt a kdo za něj odpovídá, ani o otázkách osobního stavu.
Z cit. ustanovení správního řádu je zřejmé, že předběžn á otázka je taková otázka
o níž správnímu orgánu, který vede řízení, nepřísluší rozhodnout a o které dosud nebylo
pravomocně rozhodnuto, avšak samotné rozhodnutí správního orgánu na řešení této otázky
závisí. Aby tedy mohlo být řízení o udělení azylu (mezinárodní ochrany) předběžnou otázku
v řízení o udělení státního občanství České republiky, musel by právní předpis (zákon o státním
občanství) zavazovat správní orgány rozhodující o udělení státního občanství České republiky
k tomu, aby zohledňovaly výsledek řízení o udělení mezinárodní ochrany. Z výše uvedeného §7
odst. 1 zákona o státním občanství, který kumulativně stanoví podmínky , jejichž splnění je nutné
pro udělení státního občanství České republiky , je přitom zřejmé, že tomu tak není, neboť řízení
o udělení azylu (jeho výsledek) není vůbec uveden ve výčtu podmínek, které je nutno splnit
pro udělení státního občanství České republiky.
Nejvyšší správní soud tak má stejně jako městský soud za to, že řízení o udě lení
mezinárodní ochrany není předběžnou otázkou v řízení o udělení českého státního občanství.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud dodává, že výsledek řízení o udělení me zinárodní
ochrany zohledňuje zákon o státním občanství v §11 odst. 1 písm. h) podle kterého, Ministerstvo
může prominout podmínku stanovenou v §7 odst. 1 písm. a), má-li žadatel na území České republiky povolen
trvalý pobyt, je-li bezdomovcem nebo má na území České republiky přiznáno postavení uprchlíka.
Jak však již bylo uvedeno výše, aplikace výjimky podle §11 odst. 1 zákona o státním občanství
nepřipadá v případě stěžovatele v úvahu, neboť mu nebyl trvalý pobyt vůbec udělen. Nejvyšší
správní soud tak k této námitce stěžovatele uzavírá, že probíhající řízení o udělení azylu
stěžovateli nehraje v řízení o udělení státního občanství České republiky žádnou roli a nelze
je jakýmkoliv způsobem zohlednit.
K poukazu stěžovatele na skutečnost, že správní orgán prvního stupně se ve svém
rozhodnutí opírá o stanoviska Policie ČR – oddělení cizinecké policie Ústí nad Labem
a Krajského úřadu Ústeckého kraje, které právě neukončené řízení o udělení azylu shodně
zmiňují jako stěžejní důvod pro neudělení státního občanství, Nejvyšší správní soud konstatuje,
že správní orgán prvního stupně ve svém rozhodnutí k uvedeným stanoviskům Policie ČR
a Krajského úřadu Ústeckého kraje uvedl pouze to, že nedoporučují žádost stěžovatele o udělení
státního občanství České republiky. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně však vychází
především z toho, že stěžovatel nesplňuje podmínku stanovenou v §7 odst. 1 písm. a) zákona
o státním občanství a je tedy zřejmé, že správní orgán prvního stupně se ve svém rozhodnutí
opírá o právní úpravu v zákoně o státním občanství, nikoli o uvedená doporučující stanoviska.
Další vadu napadeného rozsudku městského soudu spatřoval stěžovatel v tom,
že se nezabýval otázkou splnění dalších podmínek pro udělení státního občanství České republiky
uvedených v §7 odst. 1 písm. b), c), d) a e) zákona o státním občanství.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani této námitce stěžovatele. Městský soud
se sice skutečně nezabýval tím, zda stěžovatel splňuje podmínky pro udělení českého státního
občanství uvedené v §7 odst. 1 písm. b), c), d) a e) zákona o státním občanství, tento jeho postup
však nelze považovat za nezákonný a to proto, že podmínky, které musí fyzická osobě splnit
pro udělení státního občanství České republiky, jsou v §7 odst. 1 zákona o státním občanství
stanoveny kumulativně [zákon výslovně stanoví, že fyzická osoba musí splňovat podmínky
uvedené pod písm. a) až e) současně]. Jakmile tedy fyzická osoba nesplňuje byť jen jednu
z uvedených podmínek [v případě stěžovatele je to podmínka uvedená v §7 odst. 1 písm. a)
zákona o státním občanství], nemá význam, a bylo by to v rozporu se zásadou procesní
ekonomie, posuzovat také existenci dalších podmínek, neboť při nesplnění jediné z podmínek
uvedených v §7 odst. 1 cit. zákona, již fyzické osobě státní občanství České republiky nemůže
být uděleno.
K tomuto závěru ostatně dospěl také městský soud, který uvedl, že žalobce nesplňoval
již v pořadí první podmínku pro udělení státní občanství uvedenou v §7 odst. 1 písm. a) zákona
o státním občanství a již jen pro tuto skutečnost mu nebylo možno státní občanství udělit.
Nebyl tedy žádný důvod k tomu, aby se žalovaný zabýval zkoumáním a hodnocením
splnění dalších podmínek podle §7 odst. 1 písm. b) až e) zákona o státní m občanství,
neboť i kdyby byly tyto další podmínky splněny, absence oné první (trvalý pobyt) znemožňovala
žádosti žalobce vyhovět.
Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že rozsudek městského
soudu netrpí vadami uvedenými v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Kasační stížnost
proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu
nákladů řízení, které mu vznikly. Žalovanému správnímu o rgánu, kterému by jinak
jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady v řízení
o kasační stížnosti v míře přesahující rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. září 2011
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu