ECLI:CZ:NSS:2011:4.AZS.17.2011:58
sp. zn. 4 Azs 17/2011 - 58
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally, JUDr. Marie Turkové, JUDr. Petra Průchy a JUDr. Lenky
Matyášové v právní věci žalobce: S. E. R. A., zast. Mgr. Jiřím Ostrýtem, advokátem, se sídlem
Polská 15, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1.
2011, č. j. 49 Az 7/2010 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jiřímu Ostrýtovi se p ř i z n á v á odměna
za zastupování a náhrada hotových výdajů v částce 2400 Kč, která mu bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 19. 10. 2010, č. j. OAM-214/LE-BE02-BE03-2010,
podle §25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“) zastavil řízení o udělení mezinárodní ochrany, neboť žalobcovu žádost
o udělení mezinárodní ochrany shledal podle §10a písm. e) téhož zákona nepřípustnou.
Podle žalovaného v průběhu předchozího správního řízení ukončeného pravomocným
rozhodnutím ze dne 1. 9. 2006, č. j. OAM-1071/LE-07-C09-2006, bylo objasněno, že důvodem
podání žalobcovy žádosti o udělení mezinárodní ochrany byla obtížná situace v zemi původu
a snaha získat zaměstnání v zahraničí. V nyní vedeném řízení žalobce zopakoval, že se nechce
vrátit do vlasti z důvodu tamní špatné ekonomické situace. Dále poukázal na dlouhodobé
sousedské spory jeho rodiny kvůli vodě, které eskalovaly tím, že jeho bratr zabil sousedova syna,
přičemž žalobci nyní hrozí zabití ze msty. K tomu žalovaný uvedl, že žalobce podal druhou
žádost z naprosto stejných důvodů jako v předchozím řízení, což sám potvrdil. K uváděné nové
skutečnosti, tedy že žalobci hrozí v případě návratu zabití za smrt sousedova syna, ke které došlo
v důsledku eskalace dlouhodobých sousedských sporů, žalovaný uvedl, že pokud skutečně
šlo o dlouhodobé problémy, jistě byly žalobci známy již v době podání první žádosti v roce 2006
a pouze z důvodu jeho zavinění nebyly předmětem posouzení v původním řízení. Navíc žalovaný
označil toto tvrzení žalobce za nedůvěryhodné, neboť v rámci souběžně vedeného správního
řízení o vyhoštění žalobce uvedl, že do země původu se může „ klidně vrátit“ a žádné obavy
v tomto směru neuvedl. Tyto závěry žalovaný čerpal z protokolu ze dne 2. 9. 2010,
který je součástí spisu o správním vyhoštění žalobce. Dále se žalovaný vypořádal s námitkou
nepříznivého zdravotního stavu, kterou rovněž shledal nepřesvědčivou. Závěrem žalovaný
poukázal na okolnosti podání druhé žádosti o udělení mezinárodní ochrany, která byla učiněna
v době, kdy bylo žalobci pravomocně uděleno správní vyhoštění.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 1. 2011, č. j. 49 Az 7/2010 - 33, rozhodnutí
žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soud uvedl, že u druhé žádosti žalobce
o udělení mezinárodní ochrany se částečně překrývají ekonomické důvody uváděné též v žádosti
předchozí. Žalobce však v žádosti o mezinárodní ochranu a v pohovoru vyjádřil obavy
o svůj život, čímž uvedl novou skutečnost, kterou bez svého zavinění nemohl uplatnit
v předchozím řízení, neboť o ní nevěděl. Soud žalovanému vytkl, že mechanicky aplikoval
ustanovení zákona o azylu upravující nepřípustnou žádost. Dále upozornil na skutečnost,
že žalovaný se nevypořádal s uváděným konfliktem s policií, a to ani v předchozím rozhodnutí.
Za daných okolností proto soud nemohl přisvědčit závěru žalovaného ohledně nevěrohodnosti
tvrzení žalobce. Soud při formulaci svých závěrů odkázal na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 23. 9. 2009, č. j. 1 Azs 43/2009 - 66, a na v něm uvedenou judikaturu. Z uvedených
důvodů soud rozhodnutí žalovaného pro nepřezkoumatelnost zrušil.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále též „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost.
V ní namítl, že tvrzení žalobce ohledně sousedských sporů jsou nevěrohodná. Dále důvody,
které žalobce uplatnil, mu nepochybně musely být známé již dříve. Stěžovatel také odkázal na to,
že v souběžně běžícím řízení o správním vyhoštění žalobce tvrzené skutečnosti neuvedl a naopak
se vyjádřil tak, že se do země původu může klidně vrátit. Rovněž stěžovatel soudu vytknul,
že tento rozpor v žalobcových výpovědích nevzal v úvahu. V této souvislosti stěžovatel poukázal
na okolnosti, za kterých žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany a které svědčí
o účelovosti jeho jednání. Stěžovatel vyjádřil nesouhlas s výtkou soudu ohledně toho,
že se nezabýval tvrzenými problémy s policií, neboť v původním rozhodnutí se s touto
skutečností vypořádal a ve druhém řízení ji žalobce neuváděl. Stěžovatel uzavřel, že postupoval
v souladu se zákonem, neboť nebyla uvedena žádná nová věrohodná skutečnost. Proto navrhl,
aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2011,
č. j. 49 Az 7/2010 - 33, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje se závěry krajského
soudu. Zdůraznil, že v druhém řízení o udělení mezinárodní ochrany uvedl nové skutečnosti.
Navíc, důvodem podání žádosti nebyly samotné dlouhodobé sousedské spory, nýbrž obava
o život v důsledku eskalace sousedských sporů. Z uvedených důvodů žalobce navrhl,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a
s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně pře sahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou
přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurč itý právní pojem. Do soudního řádu
správního byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publikovaným pod č. 933/2006 Sb. NSS. Podle tohoto judikátu „přesahem vlastních zájmů stěžovatele
je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je - kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce
- pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech
azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, ný brž také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“
O přijatelnou kasační stížnost se tak podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost
v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené
dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského
soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně -právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán
přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity,
o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné.
Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity,
aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se stěžovatelem v tom, že není jeho povinností
zabývat se tvrzenými problémy žalobce s policií, pokud nebyly uvedeny v nové žádosti
a neobjevily se v novém řízení.
Podle Nejvyššího správního soudu však krajský soud postupoval správně,
pokud rozhodnutí stěžovatele pro nepřezkoumatelnost zrušil. Objevují se v něm totiž logické
rozpory. Buď je totiž žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, neboť v ní žadatel
uvádí stejné důvody a skutečnosti jako v žádosti předchozí, nebo žadatel uvádí nové skutečnosti
a potom nelze aplikovat §10a písm. e) zákona o azylu. V daném případě žalobce uvedl nové
skutečnosti, což stěžovatel nepopřel. Konkrétně se jednalo o tvrzení ohledně jeho obav
z ohrožení na životě vlivem eskalace sousedských sporů. Dále žalobce zmínil svůj nepříznivý
zdravotní stav. Podle Nejvyššího správního soudu, pokud stěžovatel chtěl označit tato tvrzení
za nevěrohodná, nemohl tak učinit v rámci rozhodnutí podle §10a písm. e) ve spojení s §25
písm. i) zákona o azylu. Žalobce totiž evidentně nové skutečnosti uvedl, jen byl spor o jejich
důvěryhodnosti. Otázka věrohodnosti nových tvrzení však nemůže být řešena v rámci
rozhodnutí o zastavení řízení z důvodu nepřípustnosti žádosti. Takový závěr je totiž v rozporu
se smyslem předmětných ustanovení zákona o azylu a s četnou judikaturou Nejvyššího správního
soudu, na niž příhodně poukázal i krajský soud.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009, č . j. 9 Azs 5/2009 - 65,
www.nssoud.cz, „institut opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neslouží k upřesňování
či skutkovému doplňování předchozí žádosti. Jeho hlavním smyslem a účelem je postihnout případy, kdy se objeví
takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit postavení žadatele a které nemohl uplatnit vlastní vinou
během předchozího řízení. Zpravidla se přitom může jednat o takové skutečnost i, ke kterým došlo během času
a jako takové lze připomenout zejména změnu situace v zemi původu ne bo změnu poměrů ve vztahu k osobě
žadatele. … ustanovení §10a písm. e) zákona o azylu představuje jistý filtr, jehož prostřednictvím je možné
propustit do dalšího opakovaného řízení o udělení mezinárodní ochrany již j ednou rozhodnutou věc. Jedná
se přitom o výjimku, kterou je třeba vykládat restriktivně tak, aby byl respektován jeden ze základních principů
rozhodování ve veřejném právu, a sice princip právní jistoty, jehož výrazem je i překážka věci pravomocně
rozhodnuté, tzv. res iudicata, resp. v daném případě res administrata. Při opakovaném podání žádosti o udělení
mezinárodní ochrany je proto nutno důsledně dbát na splnění obou výše uvedených podmínek, které mají na straně
jedné garantovat určitou přidanou hodnotu nové žádosti, jež může vést k jinému r ozhodnutí než u žádosti
předchozí, a na straně druhé zajistit, aby nedocházelo k účelovému podávání opakovaných žádostí tak, jako tomu
svědčí skutkové okolnosti projednávané věci.“. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 6. 2009, č. j. 4 Azs 23/2009 - 64, www.nssoud.cz, „podává-li žadatel o mezinárodní ochranu
opakovanou žádost, stanoví zákon o azylu pro věcné posouzení žádosti podmínk u tvrzení nových skutečností
či zjištění. Je tedy povinností žadatele, aby takovéto nové skutečnosti či zjištění správnímu orgánu v nové žádosti
uvedl. V opačném případě je nucen správní orgán na základě citované ho §10a písm. e) zákona o azylu posoudit
žádost jako nepřípustnou.“.
Pro nyní posuzovanou věc jsou podstatné závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 20. 11. 2009, č . j. 1 Azs 104/2008 - 61, www.nssoud.cz.
Podle nich „v nyní posuzovaném případě byla nicméně žádost nepřípustná pouze zčásti, protože vedle tvrz ení,
jež uváděl opakovaně, přišel stěžovatel také s novými tvrzeními, která objektivně nemohl uplatnit dříve. Správní
orgán proto sice řízení nezastavil, ale žádostí se zabýval pouze v rozsahu tvrzení, která lze považovat
za přípustná podle §10a písm. e) zákona o azylu. Uvedený postup považuje Nejvyšší správní soud za souladný
se zákonem o azylu. Ten sice neobsahuje žádné ustanovení, které by výslovně uprav ovalo nastalou situaci,
avšak z dikce a smyslu jeho §10a písm. e) lze dovodit, že žalovaný ji vyřeši l procesně řádným způsobem.
Považovat žádost o mezinárodní ochranu v celém jejím rozsahu za nepřípustnou a zastavit z tohoto důvodu řízení
možné nebylo, protože stěžovatel uvedl určité nové skutečnosti, které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem
zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím řízení. Vedle toho však uváděl také skutečnosti,
které již v předchozím řízení přezkoumány byly a které lze považovat za relati vně samostatné a oddělitelné
od nově uváděných skutečností. V případě těchto skutečností by bylo nelogické a v rozporu se smyslem citovaného
ustanovení zákona o azylu, kdyby je žalovaný musel znovu věcně posuzovat.“.
Podle Nejvyššího správního soudu v nyní posuzovaném případě je evidentní,
že dlouhodobé sousedské spory jako takové mohl žalobce uvést již v rámci původního
řízení v roce 2006. Těžko však v témže roce mohl vyjádřit obavy o svůj život,
které se podle jeho tvrzení staly aktuální v říjnu roku 2008, kdy žalobcův bratr v hádce zabil
sousedova syna, resp. poté, co žalobcův bratr zemřel v důsledku nehody a riziko zabití
se tak přesunulo na žalobce. Do jisté míry šlo o gradaci, nicm éně zcela jiné povahy,
než jsou sousedské spory o vodu, které stály na počátku. Tím se současně relativizuje závěr
o nevěrohodnosti tohoto tvrzení. Stěžovatel jej totiž postavil na tom, že se jedná o pokračování
dlouhodobých sousedských sporů, zatímco podle Nejvyššího správního soudu jde o poněkud
odlišnou situaci, byť její počátek může spočívat v sousedském sporu. Na druhou stranu
nelze pominout ani odlišné vyjádření žalobce v rámci řízení o správním vyhoštění,
podle kterého mu v návratu do země původu nic nebrání. Novou skutečností nepochybně
byly i žalobcem tvrzené zdravotní problémy. Stěžovatel však pochybil, když tyt o skutečnosti
označil za nevěrohodné a dále žádost o mezinárodní ochranu posuzoval jako opakovanou,
bez uvedení nových skutečností. Jak vyplývá z výše uvedeného, v žádosti byly uplatněny nové
skutečnosti, přičemž otázku jejich věrohodnosti nelze posuzovat v rozhodnutí podle §10a
písm. e) ve spojení s §25 písm. i) zákona o azylu.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tedy poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud neshledal
ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §120 a §60 odst. 3
věty první s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Žalobci byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2010,
č. j. 49 Az 7/2010 - 22, ustanoven zástupcem advokát Mgr. Jiří Ostrýt. Ustanovený zástupce
je oprávněn zastupovat účastníka řízení také v řízení o kasační stížnosti (srov. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2007, č. j. 1 Afs 120/2006 - 117, publikované
pod č. 1460/2008 Sb. NSS). V takovém případě hradí odměnu za zastupování a náhradu
hotových výdajů stát (srov. §35 odst. 8 s. ř. s.). Ustanovenému zástupci byla přiznána odměna
za zastupování žalobce podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a to za jeden
úkon právní služby ve výši 2100 Kč za podání vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 19. 4. 2011
a náhrada hotových výdajů v částce 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky), přičemž jiný úkon v řízení
o kasační stížnosti advokát neučinil a žalobce již zastupoval v řízení před krajským soudem,
takže byl s danou věcí náležitě obeznámen a nemůže mu pr oto být přiznána také odměna
za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení ve smyslu §11 odst. 1 písm. b)
vyhlášky č. 177/1996 Sb. Celkem tedy odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů
činí 2400 Kč a bude zástupci stěžovatele vyplacena ve lhůtě do 60 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. června 2011
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu