ECLI:CZ:NSS:2011:4.AZS.2.2011:77
sp. zn. 4 Azs 2/2011 - 77
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally, JUDr. Marie Turkové, JUDr. Petra Průchy a JUDr. Lenky
Matyášové v právní věci žalobce: A. T., zast. Mgr. Evou Kantoříkovou, advokátkou, se sídlem
Šumavská 35, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2010, č.
j. 56 Az 107/2009 - 60,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2010, č. j. 56 Az 107/2009 - 60,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 9. 12. 2009, č. j. OAM-321/LE-PA03-PA03-2009, zamítl
žalobcovu žádost o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1
písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 9. 2010, č. j. 56 Az 107/2009 - 49, žalobu
napadající uvedené rozhodnutí žalovaného zamítl, přičemž se ztotožnil se závěry správního
orgánu.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též „stěžova tel“) včasnou kasační stížnost
a současně s ní požádal o ustanovení zástupce. K této žádosti uvedl, že „můj případ odůvodňuje plné
osvobození od soudních poplatků, jelikož jsem žadatelem o udělení mezinárodní ochrany .“
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. 11. 2010, č. j. 56 Az 107/2009 - 60, zamítl
návrh stěžovatele na ustanovení zástupce. Soud uvedl, že stěžovatel byl vyzván, aby ve lhůtě
do 15 dnů předložil vyplněný formulář Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech,
a aby sdělil, jakým způsobem a v jaké výši platí nájem ubytovateli či pronajímateli a jak si opatřuje
finanční prostředky na svou výživu a ošacení. Tyto skutečnosti měl stěžovatel doložit listinnými
důkazy. Zároveň byl poučen o tom, že nevyhoví-li výzvě ve stanovené lhůtě, bude návrh
na ustanovení zástupce zamítnut. K tomu soud dodal, že výzva byla stěžovateli doručena fikcí
podle §50 odst. 1 o. s. ř. dne 13. 10. 2010, avšak ten ve stanovené lhůtě, tedy do 29. 10. 2010,
na ni nikterak nereagoval. Podle závěru soudu tedy stěžovatel neprokázal, že jsou u něho dány
předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, čímž nesplnil jednu z podmínek
pro ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel prostřednictvím zástupkyně včasnou kasační
stížnost. V ní uvedl, že soud zamítl návrh na u stanovení zástupce „s odůvodněním, že stěžovatel
nevyplnil formulář …, který mu však byl doručen fikcí a byl pouze v českém jazyce, kterému stěžovatel
nerozumí“. Podle stěžovatele soud nesprávně posoudil jeho majetkové poměry. Ty totiž vyplývaly
ze správního spisu a žádosti o ustanovení zástupce. Ve správním řízení stěžovatel tvrdil,
že je zcela nemajetný a nemá žádné úspory. K těmto skutečnostem měl soud přihlédnout.
Dále stěžovatel zdůraznil, že předmětný formulář, který měl ve lhůtě vyplnit , mu byl „ doručen
pouze v českém jazyce, stěžovatel jeho obsahu neporozuměl a nemohl tedy na tuto výzvu žádným způsobem
reagovat.“. Vedle toho stěžovatel požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Závěrem
navrhl, aby Nejvyšší správní soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2010,
č. j. 56 Az 107/2009 - 60, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k této kasační stížnosti nevyjádřil.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a
s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná.
Vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany
se Nejvyšší správní soud podrobně věnoval v usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS, kde dospěl k závěru,
že o přijatelnou kasační stížnost se může jednat mimo jiné tehdy, „pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení
stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský
soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil
při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci
této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského
soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat
takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.“
Podle názoru Nejvyššího správního soudu krajský soud v napadeném rozhodnutí zásadně
pochybil a toto jeho pochybení mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
Konkrétně se jedná o pochybení krajského soudu spočívající v tom, že výzvu k doložení
majetkových poměrů zaslal přímo stěžovateli, aniž by ji opatř il překladem do jazyka,
kterému by stěžovatel rozuměl. Toto pochybení je pak možné podřadit pod jinou vadu řízení
před soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé [§103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.]. Nejvyšší správní soud proto v dané věci shledal kasační stížnost přijatelnou.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že výzva krajského soudu, na jejímž základě
měl ve lhůtě 15 dnů doložit svou finanční situaci a majetko vé poměry vyplněním formuláře
a doložením listinných důkazů, mu byla doručena jednak fikcí a dále pouze v českém jazyce.
Nejvyšší správní soud nespatřuje v doručení předmětné výzvy podle §50 odst. 1 o. s. ř.,
tedy vhozením do domovní schránky na doručovací adrese žádné pochybení.
Proto je třeba vycházet ze skutečnosti, že stěžovateli bylo platně doručeno. Nejvyšší správní soud
nicméně shledal pochybení krajského soudu v tom, že předmětnou výzvu neopatřil překladem
do jazyka, kterému by stěžovatel rozuměl.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č . j. 2 Azs 52/2005 - 47,
www.nssoud.cz, „ne ve všech případech … je dána povinnost soudu ustanovit … tlumočníka. Tato povinnost
vzniká soudu pouze tehdy, pokud potřeba ustanovit tlumočníka vyjde najevo, tedy pokud se v řízení objeví
konkrétní skutečnosti nasvědčující potřebě tlumočníka ustanovit a pokud se po je jich prověření soudem ukáže,
že účastník k řádnému uplatňování svých práv v soudním řízení tlumočníka potřebuje. Takovouto kon krétní
skutečností je samozřejmě v první řadě, pokud o ustanovení tlumočníka účastn ík sám požádá. … ve správním
či soudním řízení nepochybně velmi záleží na přesném pochopení významu toho, co je účastníku sdělováno
nebo na co je účastník dotazován, a na je ho rychlé a věcně správné reakci na podněty, výzvy a vyjádření … Výše
uvedené zásady se v modifikované podobě uplatní i ohledně překládání soudních písemností, které jsou doručovány
účastníkům, neboť v tomto ohledu není žádného rozumného důvodu rozlišovat mezi úkony soudu učiněnými
písemně a úkony soudu učiněnými ústně … Nelze přehlédnout, že soudobé soudní řízení je kombinací ústního
jednání před soudem a písemné komunikace mezi soudem a účastníky. Obě tyto složky soudního řízení mají
pro účastníka kardinální význam, přičemž jak při ústní komunikaci, tak při komunikaci písemné hraje
významnou roli faktor času (úkony musí účastník učinit nezřídka v krátké lhůtě po doručení či sdělení příslušné
výzvy či pokynu soudu, jinak může v určité a nezřídka velmi silné míře oslabit svoji procesní pozici) a faktor
odbornosti. Za takovéto situace nelze přijmout názor, že základní právo zaručené v čl. 37 odst. 4 Listiny
základních práv a svobod míří pouze k situaci, kdy je nařízeno ústní jednání“ . Podle nálezu Ústavního
soudu ze dne 8. 8. 2005, sp. zn. II. ÚS 186/05 , http://nalus.usoud.cz „tam, kde existuje pochybnost
o tom, zda je účastník řízení s ohledem na své jazykové znalosti schopen adekv átně reagovat na výzvu soudu
ke splnění procesních povinností nebo uplatnění procesních práv v českém jazy ce (nebo na ni v důsledku
téhož nereaguje vůbec), je třeba úkon soudu provést rovněž v jazyce, kterému účastník řízení rozumí,
anebo mu ustanovit tlumočníka.“. Má-li soud ještě před provedením úkonu k dispozici spis správního
orgánu, ze kterého zcela jasně vyplývá, že účastník řízení nezná česk ý jazyk a správní řízení
bylo z tohoto důvodu vedeno v jiném jazyce a byl ustanoven tlumočník, musí na to soud
reagovat.
Nejvyšší správní soud uvádí, že shora uvedené judikatorní závěry lze plně vztáhnout
na nyní posuzovanou věc. V daném případě totiž stěžovatel požádal soud, aby mu byl ustanoven
tlumočník pro mongolský jazyk (srov. přípis ze dne 16. 2. 2010 založený na č. l. 18).
Tomu krajský soud vyhověl, když tlumočník byl přítomen ústnímu jednání dne 3. 9. 2010
(srov. protokol o jednání na č. l. 46) a dále byl tlumočníkovi zaslán rozsudek krajského soudu
(srov. doručenka na č. l. 52). Vedle toho Nejvyšší správní soud poukazuje na skutečnost,
že stěžovatel měl tlumočníka již v rámci správního řízení. K těmto klíčovým skutečnostem
je třeba v posuzovaném případě přihlédnout a z nich potom dovodit nezákonnost postupu
krajského soudu. Krajský soud měl totiž správně zaslat výzvu s těžovateli v jazyce,
kterému by rozuměl, a za tím účelem měl využít tlumočnice do mongolského jazyka a zasílanou
písemnost opatřit překladem. Teprve při splnění těchto podmínek by bylo možné spojit
s nečinností stěžovatele právní následky. Takto však krajský soud nepostupoval, v důsledku
čehož nemohl při absenci odpovědi na výzvu k prokázání osobních, majetkových a výdělkových
poměrů žádost o ustanovení zástupce zamítnout.
Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná. Proto podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. napadené usnesení krajského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž je krajský soud podle třetího odstavce
téhož ustanovení vázán shora uvedeným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
V novém rozhodnutí pak krajský soud podle §110 odst. 2 věty první s. ř. s. rozhodne
také o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.
Návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud
nezabýval, neboť věc rozhodl bez zbytečného odkladu poté, co mu byla krajským soudem
předložena.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. února 2011
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu