ECLI:CZ:NSS:2011:5.AFS.7.2010:140
sp. zn. 5 Afs 7/2010 - 140
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. v právní věci
žalobce: Ing. J. G., dříve zastoupený prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem
Botičská 4, Praha 2, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Plzni, se sídlem Hálkova 14,
Plzeň, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
21. 10. 2009, č. j. 57 Ca 32/2008 - 67,
takto:
I. Řízení se z a s t a v u je .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností se žalobce (stěžovatel) domáhal zrušení shora uvedeného rozsudku
Krajského soudu v Plzni, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne
2. 7. 2004, č. j. 1744/04-140, kterým žalovaný změnil platební výměr Finančního úřadu
v Domažlicích ze dne 13. 11. 2003, č. j. 57104/03/118960/2154, tak, že stěžovateli stano vil daň
z nemovitostí za zdaňovací období roku 2003 ve výši 19 765 Kč, tj. snížil původně vyměřenou
daň ve výši 20 446 Kč.
V podání doručeném Nejvyššímu správnímu soudu dne 12. 5. 2011 žalovaný soudu mj.
sdělil, že podle jeho informací stěžovatel dne 14. 6. 2010 zemřel. Na výzvu Nejvyššího správního
soudu žalovaný dále přípisem ze dne 6. 6. 2011 oznámil, že příslušný správce daně neeviduje
ke dni úmrtí stěžovatele u stěžovatele žádné nedoplatky na dani z nemovitostí, které by případně
přešly na dědice. Poslední platbou daně z nemovitostí ve výši 9 085 Kč provedenou dne
30. 1. 2007 byly veškeré daňové povinnosti stěžovatele na dani z nemovitostí splněny. Byla tedy
uhrazena i částka 19 765 Kč stanovená žalobou napadeným rozhodnutím jako daň z nemovitostí
za zdaňovací období roku 2003.
Na výzvu Nejvyššího správního soudu sdělila notářka JUDr. Jiřina Hlůžková přípisem
ze dne 24. 6. 2011, že byla Obvodním soudem pro Prahu 6 pověřena jako soudní komisařka
úkony v řízení o dědictví stěžovatele, který zemřel dne 1 4. 6. 2010. Dědické řízení dosud nebylo
ukončeno. Zůstavitel zemřel se zanecháním závěti a prohlášení o vydědění formou notářského
zápisu. Zůstavitel byl vdovec a zanechal dvě dcery, Ing. E . K., nar. X, bytem H. 109/1143, P.,
kterou zůstavitel ustanovil dědičkou veškerého svého majetku, a Ing. I. G., nar. X, bytem S. 32,
F., kterou zůstavitel ve smyslu §469a odst. 1 písm. b) občanského zákoníku vydědil, přičemž
důsledky vydědění vztáhl i na její potomky. Ing. I. G. namítla relativní neplatnost závěti
a vydědění neuznala. Dědické řízení bude proto přerušeno s odkazem vyděděné dcery zůstavitele
na pořad práva.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel smrtí pozbyl způsobilost být účastníkem
řízení o kasační stížnosti (§33 odst. 2 s. ř. s.), zároveň tím došlo k zániku plné moci udělené
stěžovatelem advokátovi, prof. JUDr. Aleši Gerlochovi, CSc. (§28 odst. 5 o. s. ř. ve spojení s §64
s. ř. s.).
Vzhledem k těmto skutečnostem Nejvyšší správní soud v souladu s §107 odst. 1 a 2
o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s. posuzoval, zda je v daném případě možné pokračovat v řízení
s právním nástupcem stěžovatele a zda tedy bude meritorně přezkoumávat kasační stížností
napadené rozhodnutí krajského soudu.
Kdo je procesním nástupcem fyzické osoby, která ztratila způsobilost být účastníkem
řízení, stanoví §107 odst. 1 a 2 o. s. ř. Procesní nástupnictví je odvozeno od nástupnictví
hmotněprávního. Právním nástupcem je proto vždy ten, kdo podle hmotného práva převzal
právo nebo povinnost, o něž v řízení jde. Procesním nástupcem fyzické osoby, která zemřela,
jsou zpravidla její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledků dědického řízení převzali právo
nebo povinnost, o něž v řízení jde (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11. 2004,
č. j. 2 Afs 48/2004 - 108, publikovaný pod č. 497/2005 Sb. NSS). Podle §57 odst. 3 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, účinného v době smrti stěžovatele, daňová povinnost
vzniklá před smrtí fyzické osoby přechází na dědice.
V daném případě ovšem, jak vyplývá z výše uvedeného, stěžovatel za svého života daň
z nemovitostí za zdaňovací období roku 2003, jíž se týká posuzovaná věc, plně uhradil,
k okamžiku jeho smrti tu tedy nebyla daňová povinnost k dani z nemovitostí za zdaňovací
období roku 2003, jež by mohla přejít na dědice stěžovatele.
Pokud tedy na dědice stěžovatele v daném případě nepřešla předmětná hmotněprávní
daňová povinnost, o níž v řízení jde, nemůže být tento dědic (příp. dědici) v daném řízení ani
procesním nástupcem stěžovatele. V posuzované věci by tedy nemělo smysl, aby Nejvyšší správní
soud přerušoval řízení o kasační stížnosti a vyčkával výsledku dědického řízení, jestliže je zřejmé,
že povaha věci v daném případě neumožňuje Nejvyššímu správnímu soudu v řízení pokračovat.
Nejvyššímu správnímu soudu tedy nezbylo než řízení o kasa ční stížnosti podle §107
odst. 5 o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s. zastavit.
Výrok o nákladech řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení o kasační stížnosti
zastaveno.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 14. července 2011
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu