ECLI:CZ:NSS:2011:5.ANS.5.2010:49
sp. zn. 5 Ans 5/2010 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. v právní věci
žalobce: I. M., zastoupený Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou se sídlem
Muchova 9/223, Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem nábř. L. Svobody
1222/12, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 25. 11. 2009, č. j. 5 Ca 299/2006 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Advokátce Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové se odměna ani náhrada hotových výdajů
za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 6. 6. 2006, č. j. 171/2006-160-SPR/5, zrušil žalovaný
v přezkumném řízení podle §97 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní
řád“) rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 16. 1. 2006,
č.j. MSK 8939/2006, a rozhodnutí Magistrátu města Ostravy ze dne 1. 12. 2005,
č.j. OD/112/71/KS-05. Rozhodnutí žalovaného bylo žalobci doručeno dne 14. 6. 2006.
Dne 19. 6. 2006 žalobce doručil Policii České republiky, Městskému ředitelství policie
Ostrava podání označené jako „Oznámení o podezření z tr. činu zneužití pravomoci veřejného
činitele“, k němuž jako přílohu připojil rozklad proti shora uvedenému rozhodnutí žalovaného.
Městské ředitelství policie Ostrava postoupilo obě ta to podání žalovanému, jemuž byly
písemnosti doručeny dne 26.6. 2006, tj. před uplynutím lhůty k podání rozkladu. Dnem doručení
rozkladu žalovanému bylo zahájeno řízení o rozkladu žalobce proti rozhodnutí žalovaného.
Žalobce podal dne 29. 9. 2006 u Městského soudu v Praze žalobu na ochranu proti
nečinnosti správního orgánu podle §79 a násl. s. ř. s., kterou spatřoval v tom, že ministr dopravy
dosud nevydal rozhodnutí o rozkladu žalobce, čímž podle žalobce hrubě porušil správní řád.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 11. 2009, č. j. 5 Ca 299/2006 - 32, žalobu
zamítl. V odůvodnění rozsudku uvedl, že ministr dopravy rozhodnutím ze dne 13. 12. 2006,
č. j. 46/2006-510-RK/9, zamítl rozklad žalobce a potvrdil rozhodnutí žalovaného. Uvedené
rozhodnutí ministra dopravy nabylo právní moci dne 15. 12. 2006. Podle městského soudu
nečinnost žalovaného v době jeho rozhodování netrvala, neboť ministr dopravy o rozkladu již
rozhodl. Městský soud proto žalobu zamítl jako nedůvodnou podle §81 odst. 3 s. ř. s.
Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností, v níž uvedl,
že ji opírá o důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., ve skutečnosti však uvedl důvody podle
§103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., tj. namítal nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky městským soudem v předcházejícím řízení a nepřezkoumatelnost spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před
městským soudem, mohla-li mít taková vada za následek n ezákonné rozhodnutí o věci samé.
Stěžovatel v kasační stížnosti městskému soudu vytýkal, že o žalobě rozhodl
až po 3,5 letech po jejím podání a žalovaný do té doby vydal rozhodnutí ve věci. Namítal,
že jej rozsudek poškozuje, neboť nebylo přiznáno, že žalovaný pochybil, a stěžovateli nebyly
přiznány náklady řízení. Žalovaný sice napravil své jednání po podání žaloby, stěžovateli však
jeho jednáním vznikla škoda a městský soud měl brát v úvahu i náklady řízení vynaložené
stěžovatelem. Doba trvání řízení před městským soudem podle stěžovatele překročila dobu
přiměřenou a on se již nemůže soudně bránit proti nesprávnému úřednímu postupu žalovaného.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud poté přezkoumal napadené rozhodnutí městského soudu v rozsahu
vymezeném v §109 odst. 2 a 3 s . ř. s. a neshledal kasační stížnost důvodnou.
Stěžovatel v prvé řadě namítal, že městský soud měl v rozsudku (míněno patrně v jeho
výroku) vyslovit, že žalovaný svým postupem v řízení o rozkladu pochybil. Tento názor
stěžovatele je však v rozporu s platnou právní úpravou řízení o žalobě na ochranu proti
nečinnosti správního orgánu podle §79 a násl. s. ř. s. Cílem tohoto řízení je posoudit,
zda je správní orgán nečinný, pokud jde o vydaní rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení, a je-li
žaloba důvodná, uložit správnímu orgánu povinnost vydat toto rozhodnutí nebo osvědčení
ve stanovené lhůtě (§81 odst. 2 s. ř. s.). Úkolem soudu rozhodujícího o žalobě podle §79 a násl.
s. ř. s. ovšem není posuzovat, zda k tvrzené nečinnosti správního orgánu došlo kdykoli v průběhu
správního řízení, nýbrž jen to, zda tato nečinnost trvá v době rozhodování soudu, neboť pouze
v případě, kdy je správní orgán v době rozhodování soudu nečinný, je třeba účastníku správního
řízení poskytnout ochranu před touto nečinností spočívající právě v uložení povinnosti
správnímu orgánu vydat žádané rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. Úkolem soudu naopak
není pouze deklarovat, že k nečinnosti správního orgánu v průběhu správního řízení došlo.
Vyjádřením této zásady je zejména §81 odst. 1 s. ř. s., podle něhož soud při posuzování
důvodnosti žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu rozhoduje na základě
skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí. Soudní řízení má proto svůj význam
pouze tehdy, pokud nečinnost správního orgánu trvá. Vydáním rozhodnutí či osvědčení
žalovaným správním orgánem se stává žaloba na ochranu proti nečinnosti správního orgánu
nedůvodnou, a soud proto takovou žalobu zamítne (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 25. 6. 2008, č. j. 1 Ans 4/2008-62, www.nssoud.cz, či rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 30. 1. 2007, č. j. 9 Ca 71/2006-62, publikovaný pod č. 1426/2008 Sb.NSS). Tak tomu bylo
i v daném případě, neboť ministr dopravy rozhodnutím ze dne 13. 12. 2006,
č. j. 46/2006-510-RK/9, zamítl rozklad stěžovatele a potvrdil rozhodnutí žalovaného. Toto
konečné rozhodnutí ve věci nabylo právní moci dne 15.12. 2006 a tímto dnem bylo zároveň
skončeno řízení o rozkladu proti rozhodnutí žalovaného. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nevzal
po vydání rozhodnutí ministra dopravy svou žalobu zpět, ač mu toto rozhodnutí bylo doručeno
a měl k případnému zpětvzetí žaloby dostatečný časový prostor, městskému soudu nezbylo než
podle §81 odst. 3 s. ř. s. žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Nejvyšší správní soud tudíž
neshledal předmětnou kasační námitku stěžovatele důvodnou.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval kasační námitkou týkající se tvrzených průtahů
v řízení před městským soudem. Řízení o žalobě proti nečinnosti správního orgánu podle §79
s. ř. s. nepatří mezi věci, které jsou soudy rozhodující ve správním soudnictví povinny vyřizovat
přednostně podle §56 odst. 1 a 2 s. ř. s. Z povahy věci nicméně vyplývá, že efektivní ochrana
před nečinností správního orgánu může být poskytnuta pouze v případě, že je o věci rozhodnuto
v přiměřené době. Je zřejmé, že v daném případě městský soud tomuto požadavku nedostál.
Ze soudního spisu totiž vyplývá, že žaloba byla u městského soudu podána dne 29. 9. 2006
a městský soud vydal kasační stížností napadený rozsudek až d ne 25. 11. 2009. Řízení před
městským soudem tedy trvalo více než tři roky. Tato nepřiměřeně dlouhá doba řízení ovšem
nemohla mít vliv na správnost závěru městského soudu o nedůvodnosti žaloby. V okamžiku
rozhodování městského soudu totiž v každém případě nečinnost žalovaného netrvala, a městský
soud proto správně posoudil žalobu jako nedůvodnou a podle §81 odst. 3 s. ř. s. ji zamítl.
Nejvyšší správní soud nesouhlasí ani s tvrzením stěžovatele, že se v důsledku průtahů
v řízení před městským soudem již nemůže soudně bránit proti nesprávnému úřednímu postupu
žalovaného. Podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, stát odpovídá za škodu
způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Z platné právní
úpravy ovšem vyplývá, že podmínkou uplatnění nároku na náhradu škody způsobené
nesprávným úředním postupem není vydání soudního rozhodnutí o tom, že správní orgán byl
nečinný. Stěžovateli proto nic nebránilo v tom, aby tvrzený nárok na náhradu škody uplatnil
zákonem stanoveným postupem ještě před skončením soudního řízení, domníval-li
se, že mu v důsledku tvrzené nečinnosti správního orgánu vznikla škoda. Tvrzený nárok
stěžovatele na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem žalovaného proto
nemohl být postupem městského soudu nikterak dotčen. Nejvyšší správní soud shledal i druhou
kasační námitku týkající se délky řízení před městským soudem nedůvodnou.
Poslední kasační námitkou stěžovatel napadl výrok rozsudku městského soudu o tom,
že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Stěžovatel se domnívá, že městský
soud měl při rozhodování o kasační stížnosti vzít v úvahu skutečnost, že žalovaný rozhodl o věci
až poté, co stěžovatel podal žalobu na ochranu proti jeho nečinnosti. Jak již však bylo řečeno,
v daném případě rozhodl městský soud tak, že žalobu zamítl jako nedůvodnou. Podle §60 odst. 1
s. ř. s. by tedy náhrada nákladů řízení před městským soudem náležela žalovanému, neboť měl
ve věci plný úspěch. Městský soud mu však náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu žádné
náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly. Stěžovateli by mohlo v daném případě
vzniknout právo na náhradu nákladů řízení pouze tehdy, pokud by byly s plněny podmínky
pro uplatnění §60 odst. 3 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta. Vzal-li však
navrhovatel (zde žalobce) podaný návrh zpět pro pozdější chování odpůrce (zde žalovaného)
nebo bylo-li řízení zastaveno pro uspokojení navrhovatele, má navrhovatel proti odpůrci právo
na náhradu nákladů řízení. Pokud by tedy, jak již bylo řečeno, stěžovatel vzal po vydání
rozhodnutí o rozkladu zpět svoji žalobu, městský soud by řízení zastavil podle §47 písm. a)
s. ř. s. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení podle §60 odst. 3 s. ř. s. a případně i podle §60
odst. 7 s. ř. s . by pak městský soud musel výhradně pro tento účel posoudit, zda by žaloba jinak
byla, pokud by nedošlo v průběhu řízení o této žalobě k vydání rozhodnutí o rozkladu, důvodná,
tedy zda byl správní orgán skutečně původně nečinný a zda tudíž rozhodnutí ve věci vydal
až v důsledku podání předmětné žaloby (viz zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 25. 6. 2008, č. j. 1 Ans 4/2008-62, www.nssoud.cz). V posuzované věci ovšem stěžovatel
setrval na své žalobě až do rozhodnutí městského soudu (§37 odst. 4 s. ř. s.), nemohla mu proto
být přiznána náhrada nákladů řízení před městským soudem podle §60 odst. 3 s. ř. s. Nejvyšší
správní soud proto neshledal důvodnou ani kasační námitku stěžovatele týkající se náhrady
nákladů řízení před městským soudem.
Ze všech těchto důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není
důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy právo na náhradu
nákladů řízení, které mu však nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Stěžovateli byla městským soudem ustanovena zástupkyně z řad advokátů Mgr. Dagmar
Rezková Dřímalová; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastu pování stát (§35
odst. 8 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud však neshledal, že by ustanovená advokátka učinila ve věci
jakýkoli úkon právní služby ve smyslu §11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), za který by jí náležela
odměna a s tím spojená paušální náhrada hotových výdajů (§13 odst. 3 advokátního tarifu).
Zástupkyně stěžovatele uvedla, že v posuzované věci učinila pouze převzetí věci (dne 17. 3. 2010)
a studium spisu u soudu dne 15. 4. 2010. Ačkoliv ze soudního spisu vyplývá, že zástupkyně
skutečně nahlédla v uvedený den do soudního spisu a seznámila se tedy s posuzovanou věcí, její
činnost nevyústila v žádnou procesní aktivitu směřující k ochraně zájmů stěžovatele a k doplnění
kasační stížnosti. V písemném sdělení ze dne 17.6. 2010, které je součástí soudního spisu,
se zástupkyně vyjádřila pouze k otázce možné podjatosti členů senátu Nejvyššího sprá vního
soudu tak, že jí nejsou známy žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly uplatnění námitky
podjatosti. Tento úkon ovšem nelze považovat za úkon právní služby, za nějž by zástupkyni
stěžovatele náležela odměna. Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud ustanovené zástupkyni
odměnu ani náhradu hotových výdajů nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 18. února 2011
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu