ECLI:CZ:NSS:2011:5.AS.50.2011:67
sp. zn. 5 As 50/2011 - 67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. a JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. v právní věci
žalobce M. H., za stoupeného Mgr. Martinem Chrásteckým, advokátem se sídlem Zlín, U
Sokolovny 121, proti žalovanému Krajskému úřadu Zlínského kraje, se sídlem Zlín, Tř. T. Bati
21, v řízení o kasační stížnosti žalobce jako stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 31. 1. 2011, č. j. 57 A 81/2010 - 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím správního orgánu I. stupně – Magistrátu města Zlína, odboru občansko-
správního ze dne 10. 6. 2010, č. j. MMZL-74733/2009/OOS-2591/09-SK-PŘ, byl žalobce
shledán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních
komunikacích ve smyslu §22 odst. 1 písm. e) bod 1. zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích,
v platném znění (dále jen „zákon o přestupcích“), neboť dne 19. 8. 2009 v 15:40 hod v obci Zlín
– Malenovice u benzínové čerpací stanice Shell řídil automobil tovární značky VW transportér
RZ X v době, kdy nebyl držitelem příslušné skupiny a podskupiny řidičského oprávnění a tím
porušil §3 odst. 3 písm. a) zákona 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o
změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu).
Správní orgán I. stupně za výše uvedený přestupek žalobci udělil pokutu podle §22 odst.
4 a §11 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve výši 25 000 Kč a podle §22
odst. 4, §11 odst. 1 písm. c) a §14 odst. 1 téhož zákona zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení
všech motorových vozidel na dobu 12 měsíců ode dne nabytí právní moci rozhodnutí a dále
povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1000 Kč.
Žalobce proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal odvolání, které Krajský úřad
Zlínského kraje, oddělení dopravy a správních agend, jako odvolací orgán rozhodnutím č. j.
KUZL – 46841/2010, sp. zn. KÚSP – 46841/2010/DOP/Od ze dne 9. 7. 2010 (dále též
„rozhodnutí žalovaného“) zamítl.
Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou u Krajského soudu v Brně. Krajský soud
žalobu neshledal důvodnou, proto ji ve smyslu §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“), zamítl, když dospěl k závěru, že správní
orgán dostatečným způsobem zjistil skutečný stav věci, vyhodnotil získané důkazy a věc správně
posoudil. V odůvodnění rozhodnutí krajský soud uvedl, že se žalobce nemůže zhostit své
odpovědnosti za přestupek tím, že nepřevezme rozhodnutí správního orgánu o zamítnutí jeho
námitek proti záznamu bodů v registru řidičů, o kterém věděl, že musí být vydáno a předpokládá,
že nedošlo k jeho postižení za dosažení 12-ti sankčních bodů.
Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včasnou kasační
stížnost z důvodu dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., tedy z důvodu nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem v předcházejícím řízení, dále
z důvodu vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo, že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který
ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit a dále z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení
Žalovaný se ke kasační stížnosti stěžovatele nevyjádřil.
Pro dokreslení skutkového stavu Nejvyšší správní soud ze správního spisu uvádí
následující skutečnosti:
Stěžovatel ke dni 10. 6. 2008 dosáhl celkového počtu 12 bodů v bodovém hodnocení
řidičů porušením povinností stanovených zákonem o silničním provozu.
Oznámení o dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení a výzvu k odevzdání řidičského
průkazu v důsledku pozbytí řidičského oprávnění stěžovatel převzal osobně na evidenci řidičů
Magistrátu města Zlín dne 20. 8. 2008 (č. l. 12 správního spisu).
Následně stěžovatel podal proti provedení záznamu bodů v registru řidičů písemné
námitky, které byly doručeny Magistrátu města Zlína dne 26. 8. 2008 a stěžovatel byl
Magistrátem města Zlína, odborem dopravy a silničního hospodářství vyzván přípisem ze dne
4. 9. 2008, k seznámení se s podklady pro rozhodnutí. Výzva byla stěžovateli zaslána na adresu K.
248, Z. 1. Stěžovatel výzvu osobně převzal dne 12. 9. 2008 a dne 24. 9. 2008 se dostavil na
Magistrát města Zlína a se spisem se seznámil. Magistrát města Zlína dne 3. 10. 2008 pod zn.
MMZL 54457/2008 rozhodl o námitkách stěžovatele proti záznamu bodů v registru řidičů a
shledal je nedůvodné a proto je zamítl a provedený záznam bodů v evidenční kartě řidiče
potvrdil. Rozhodnutí o zamítnutí námitek tento správní orgán zaslal stěžovateli prostřednictvím
České pošty, a.s. na adresu jeho trvalého pobytu - K. 248, Z. 1. Na zásilce je uvedena adresa
odesílatele: Magistrát města Zlína, náměstí Míru 12, Odbor dopravy a silničního hospodářství,
pracoviště Prštné, L. Váchy 602, 761 40 Zlín. Stěžovatel jako adresát nebyl zastižen dne
7. 10. 2008, poštovní zásilka byla uložena a připravena k vyzvednutí od 7. 10. 2008, výzva
k vyzvednutí uložené poštovní zásilky s poučením o právních důsledcích nevyzvednutí nebo
odmítnutí převzetí zásilky byla zanechána, jak vyplývá z vrácené zásilky založené ve správním
spisu. Na vrácené zásilce je uvedeno jméno, příjmení a podpis doručovatele. Stěžovatel si
doporučenou písemnost s uvedeným rozhodnutím v úložní době u provozovatele poštovních
služeb nevyzvedl a písemnost se po marném uplynutí lhůty vrátila správnímu orgánu. Zásilka byla
připravena k vyzvednutí ode dne 7. 10. 2008, ode dne následujícího začala běžet zákonná
desetidenní lhůta určená k vyzvednutí písemnosti. Posledním dnem lhůty byl den 17. 10. 2008.
Tímto dnem byla zásilka s rozhodnutím o zamítnutí námitek řádně doručena za použití institutu
zákonné fikce doručení dle §24 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Ode dne
18. 10. 2008 začala plynout zákonná lhůta 15 dnů k podání případného odvolání proti tomuto
rozhodnutí. Odvolání podáno nebylo a rozhodnutí nabylo dne 4. 11. 2008 právní moci. Od toho
dne nebyl stěžovatel držitelem řidičského oprávnění.
Nejvyšší správní soud vázán rozsahem a důvody podané kasační stížnosti (§109 odst. 2
a 3 s. ř. s.) přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že projednávaná kasační stížnost
není důvodná.
Stěžovatel již v žalobě namítal nedostatečně zjištěný skutkový stav správním orgánem.
Aby mohl být přijat závěr správního orgánu o zavinění ve formě nevědomé nedbalosti, musel
by se správní orgán nejprve vypořádat s jednotlivými definičními znaky této formy zavinění,
a to s okolnostmi případu, osobními poměry obviněného, objektivní možností obviněného vědět
o protiprávních následcích svého jednání a existencí či absencí povinnosti obviněného o těchto
následcích vědět. Stěžovatel v žalobě taktéž argumentoval, že správní orgán neprováděl žádné
dokazování směřující ke zjištění okolností případu a k osobním poměrům obviněného,
a že v rozhodnutí správního orgánu absentuje jakákoliv úvaha ohledně těchto okolností.
Tuto námitku neuznal krajský soud důvodnou, naopak dospěl k závěru, že napadené
rozhodnutí žalovaného vychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci v souladu s §3 zákona
č. 500/2004 Sb. Spáchání přestupku bylo, podle něj, stěžovateli prokázáno. S tímto závěrem
krajského soudu stěžovatel nesouhlasí a v kasační stížnosti krajskému soudu vytýká nesprávné
závěry v tomto směru.
Podstata jeho kasačních námitek spočívá v tom, že i když k naplnění skutkové podstaty
přestupku podle platné právní úpravy stačí zavinění z nedbalosti, v jeho případě nebyla prokázána
ani nedbalost nevědomá, takže se přestupku nedopustil. Nedbalostní zavinění je vymezeno při
neexistenci volní složky jenom pomocí složky vědění. Správní orgán se měl vypořádat
s jednotlivými definičními znaky nevědomé nedbalosti, a to s osobními poměry stěžovatele,
objektivní možností stěžovatele vědět o protiprávních následcích svého jednání a rovněž
existencí či absencí možnosti stěžovatele vědět o protiprávních následcích svého jednání a rovněž
existencí či absencí povinnosti stěžovatele o těchto následcích vědět. Správní orgán neprováděl
podle stěžovatele žádné dokazování směřující k zjištění okolností případu a k osobním poměrům
stěžovatele a rovněž absentuje jakákoliv úvaha ohledně těchto okolností. Jestliže rozhodnutí
o zamítnutí námitek proti záznamu bodů v registru řidičů nebylo doručeno do vlastních rukou
stěžovateli a namísto toho bylo doručeno fikcí, pak bylo třeba zkoumat okolnosti a důvody, pro
které se mu nepodařilo rozhodnutí doručit. Podle stěžovatele u spáchání přestupku podle §22
odst. 1 písm. e) bod 1. zákona o přestupcích musí existovat alespoň minimum vůle řídit
motorové vozidlo bez řidičského oprávnění, přičemž tato vůle u stěžovatele nebyla, neboť
nevěděl zda, kdy a jak správní orgán o jeho námitkách rozhodl. Konkrétně stěžovatel nesouhlasí
se závěrem krajského soudu, že nebylo povinností správního orgánu zjišťovat, proč si v úložní
době zásilku s rozhodnutím o zamítnutí námitek proti záznamu bodů v registru řidičů nevyzvedl.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá také porušení práva na spravedlivý proces, které spatřuje
v tom, že nebyl seznámen s rozhodnutím o zamítnutí námitek proti záznamu bodů v registru
řidičů, které nabylo právní moci fikcí doručení dne 4. 11. 2008 (uvedenou námitku však
stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským soudem, ačkoliv tak učinit mohl, a proto ji Nejvyšší
správní soud považuje za nepřípustnou ve smyslu ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s.).
Podle názoru Nejvyššího správního soudu se žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí
s námitkami stěžovatele v tomto smyslu podrobně vypořádal mimo jiné tak, že uvedl,
že rozhodnutí o zamítnutí námitek bylo stěžovateli doručeno v souladu se zákonem na jeho
adresu trvalého bydliště. Jednalo se o jeho jedinou a oficiální adresu pobytu, takže měl a mohl
zcela oprávněně a naprosto logicky předpokládat, že mu jakékoliv úřední písemnosti nutně musí
být doručovány na tuto adresu. Protože stěžovatel nebyl v době doručování na adrese jeho
trvalého pobytu poštovním doručovatelem zastižen, byla písemnost s rozhodnutím uložena
na poště a připravena k vyzvednutí, přičemž stěžovatel jako adresát písemnosti byl v souladu
s §23 odst. 4 správního řádu vyzván vložením oznámení o uložení doručované písemnosti
na poště do domovní schránky, aby si uloženou písemnost ve stanovené lhůtě vyzvedl.
To, že si stěžovatel písemnost ve stanovené lhůtě nevyzvedl, je jeho soukromý problém, který
nemá na platnost doručení předmětné písemnosti vůbec žádný vliv. Není možné, aby správní
orgány nesly odpovědnost za řádné vybírání (či nevybírání) poštovních schránek adresáty
úředních písemností. Stěžovatel v průběhu celého správního řízení nikdy nenamítl,
že by se na adrese svého trvalého bydliště nezdržoval, a ani nevyužil možnosti požádat správní
orgán o navrácení v předešlý stav podle §41 správního řádu. Žalovaný má za to, že bylo v moci
stěžovatele, aby si přebíral poštu na adrese svého trvalého pobytu, anebo aby se nějakým
způsobem postaral o to, aby se korespondence zasílaná mu na tuto adresu dostala do jeho rukou.
Za této situace se, podle žalovaného, stěžovatel nemůže zaštiťovat tvrzením, že nevěděl o tom,
že přišel o řidičské oprávnění, a že na jeho straně nebylo ani minimum vůle řídit motorové
vozidlo bez řidičského oprávnění, protože bylo v jeho silách, aby se o tom dozvěděl. Žalovaný
(a předtím správní orgán prvního stupně) dospěl k závěru, že se stěžovatel přestupku dopustil
z nedbalosti, a to z nedbalosti nevědomé. Krajský soud v podstatě se závěry žalovaného souhlasil.
Podle §3 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, k odpovědnosti za přestupek postačí
zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění.
Podle §4 odst. 1 téhož zákona přestupek je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel
a) věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez
přiměřených důvodů spoléhal na to, že tento zájem neporuší nebo neohrozí nebo
b) nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem,
ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
Protože k odpovědnosti za přestupek v daném případě postačí zavinění z nedbalosti,
má Nejvyšší správní soud v souladu s žalovaným i krajským soudem za to, že zavinění ve formě
nevědomé nedbalosti bylo správními orgány stěžovateli prokázáno.
Nejvyšší správní soud odkazuje na zjištění ze správního spisu uvedená výše. Z nich
vyplývá, že stěžovatel v průběhu správního řízení nenamítal, že by mu rozhodnutí Magistrátu
města Zlína ze dne 3. 10. 2008, sp. zn. MMZL 54457/2008, nebylo doručeno (a nenamítal
to ani v průběhu soudního řízení). Z obsahu správního spisu vyplývá, že příslušný správní orgán
doručoval tuto písemnost prostřednictvím provozovatele poštovních služeb (§19 odst. 2
správního řádu) na adresu trvalého pobytu stěžovatele (§20 odst. 1 správního řádu). Adresát –
stěžovatel nebyl zastižen, a proto byla doručovaná písemnost uložena (§23 odst. 1 správního
řádu) v provozovně provozovatele poštovních služeb (§23 odst. 3 písm. b/ správního řádu).
Podle obsahu obálky, v níž byla písemnost doručovaná, a která je součástí správního spisu, bylo
adresátovi – stěžovateli poskytnuto poučení podle §23 odst. 4 a 5 správního řádu. Rozhodnutí
Magistrátu města Zlína ze dne 3. 10. 2008, sp. zn. MMZL 54457/2008 bylo doručováno
a doručeno stěžovateli v souladu se správním řádem. Z obsahu správního spisu nevyplývá,
že by stěžovatel požádal o navrácení v předešlý stav podle §41 správního řádu. Není pochyb
o tom, že stěžovatel měl možnost z výzvy vložené mu do domovní schránky zjistit,
že mu Magistrát města Zlína zasílá písemnost, kterou si mohl vyzvednout v provozovně
provozovatele poštovních služeb. Z toho, že stěžovatel svoji domovní schránku zřejmě nevybíral,
respektive nekontroloval její obsah, a proto na výzvu do ní vloženou poštovním doručovatelem
nereagoval, a uloženou zásilku si nevyzvedl, nelze vyvodit nedostatek zavinění ke spáchání
přestupku – řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění vyplývající z tvrzeného
nedostatku vědomosti o tom, že Magistrát města Zlína o jeho námitkách proti záznamu bodů
v registru řidičů rozhodl a jak. Naopak vzhledem k okolnostem, to je vložení oznámení
o neúspěšném doručení písemnosti do domovní schránky, stěžovatel mohl a měl konat
a uloženou zásilku si vyzvednout a z ní mohl zjistit rozhodné skutečnosti. Nebylo třeba zkoumat
vlastnosti stěžovatele, zkušenosti a okamžitý stav stěžovatele (vzdělání, kvalifikace, obecné
i speciální zkušenosti, inteligenci, postavení v zaměstnání). Nebylo také třeba, aby se žalovaný
správní orgán zabýval okolnostmi a důvody proč si stěžovatel v úložní době zásilku
s rozhodnutím o zamítnutí námitek proti záznamu bodů v registru řidičů nevyzvedl, nebo
aby se zabýval tím, proč se nepodařilo doručit citované rozhodnutí stěžovateli předáním osobně
do jeho rukou. Doručení rozhodnutí fikcí má totiž stejné právní účinky na právní moc
doručovaného rozhodnutí jako např. doručení rozhodnutí do vlastních rukou převzetím
písemnosti fyzickou osobou, která byla při doručování písemnosti zastižena, či jako vyzvednutí
si doručované písemnosti fyzickou osobou v úložní době v provozovně provozovatele
poštovních služeb.
Z výše uvedeného je nutno vyvodit závěr, že stěžovatel řízením osobního automobilu
poté, co ztratil řidičské oprávnění (to je po 4. 11. 2008) se dopustil vytýkaného přestupku proti
bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích ve smyslu §22 odst. 1 písm. e)
bod 1. zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v platném znění, tím, že dne 19. 8. 2009 v 15:40
hod v obci Zlín – Malenovice u benzínové čerpací stanice Shell řídil automobil tovární značky
VW transportér RZ X v době, kdy nebyl držitelem příslušné skupiny a podskupiny řidičského
oprávnění a tím porušil §3 odst. 3 písm. a) zákona 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), přestože nevěděl, že
svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, protože to vzhledem
k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Nebylo
prokázáno, že by se krajský soud dopustil těch pochybení, která mu stěžovatel vytýká. Kasační
stížnost stěžovatel uplatnil z důvodu dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d ) s. ř. s. Nejvyšší správní
soud neshledal, že by krajský soud nesprávně posoudil právní otázky v předcházejícím řízení,
a ani neshledal vadu řízení spočívající v tom, že skutková podstata z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo, že při
jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který
ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit. Nejvyšší správní soud
neshledal ani nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu spočívající v nesrozumitelnosti
nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít
taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Stěžovatel nepřezkoumatelnost
rozsudku krajského soudu mimo jiné spatřuje i v nedostatečném vypořádání se s žalobními
námitkami ohledně nenaplnění formálních znaků přestupku z důvodu, že krajský soud pouze
citoval právní předpisy, aniž by je jakkoliv dále rozvedl, doplnil, vyložil a aplikoval na konkrétní
projednávaný případ, a dále v tom, že v odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl, jakými úvahami
se řídil při hodnocení důkazů, pouze zrekapituloval už provedené správní řízení a obsah spisu,
aniž by svůj názor nějak zdůvodnil a provedené důkazy a správní řízení jako takové hodnotil.
Uvedená kasační argumentace stěžovatele však zůstala pouze v rovině obecného konstatování,
proto se k ní Nejvyšší správní soud nemohl konkrétně vyjádřit. Obecně lze konstatovat,
že krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku nejen zrekapituloval provedené správní
řízení a obsah spisu, ale také uvedl jakými úvahami se při svém rozhodování řídil.
Nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu je namítána i z důvodu nepřesvědčivosti
hodnocení krajského soudu, který neuvěřil žalobní námitce, že stěžovatel neměl potuchy,
že rozhodnutí o námitkách proti záznamu bodů v registru řidičů může být vydáno, neboť
stěžovatel sám námitky podal a proto se měl také zajímat o výsledek řízení. Stejně tak krajský
soud podle stěžovatele nepřezkoumatelně a nepřesvědčivě zdůvodnil rozpoznávací schopnosti
stěžovatele jen na základě skutečnosti, že složil zkoušku z dopravních předpisů.
Krajský soud ve výše uvedených závěrech vyjádřil, proč nepovažoval za důvodnou právní
argumentaci stěžovatele v žalobě. Stěžovatel argumentaci krajského soudu napadá jako
nepřesvědčivou, nekonkretizuje však z jakého důvodu ji považuje za nedostatečnou, případně
jakými dalšími skutečnostmi měl krajský soud povinnost se dále zabývat. Ani takto opět pouze
obecně formulovaná kasační námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu nemohla
být shledána důvodnou.
Nesrozumitelnost napadeného rozsudku stěžovatel namítá i z důvodu,
že se mu za použití interpretačních metod nepodařilo zjistit význam následující věty
z odůvodnění napadeného rozsudku: „Naopak žalobce tím, že nepřevezme rozhodnutí správního orgánu,
o kterém věděl, že musí být vydáno a předpokládat, že nedošlo k jeho postižení za dosažení 12.ti bodů nelze
se tím odpovědnosti zhostit.“
Judikatura Nejvyššího správního soudu za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost
obecně považuje takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci
rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, popřípadě jehož výrok je vnitřně rozporný.
Nesrozumitelné jsou i rozhodnutí, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou
účastníci řízení, kdo byl rozhodnutím zavázán, dále rozhodnutí, která postrádají základní
zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat o jaké věci bylo rozhodováno, či jak bylo rozhodnuto,
která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ
zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu
s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových
okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné (srov. např. rozsudek NSS
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130 ze 4. 12. 2003).
Neúspěch stěžovatele při interpretaci uvedené věty, tak nemůže být důvodem pro zrušení
napadeného rozsudku pro nepřezkoumatelnost. Ze stěžovatelem citované věty je navíc zřejmé,
že podle názoru krajského soudu se stěžovatel nemůže zhostit své odpovědnosti za přestupek
tím, že nepřevezme rozhodnutí správního orgánu o zamítnutí jeho námitek proti záznamu bodů
v registru řidičů, o kterém věděl, že musí být vydáno a na základě nepřevzetí rozhodnutí
předpokládat, že k jeho postižení za dosažení 12-ti sankčních bodů nedošlo. Ani takto uplatněná
kasační námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu nebyla shledána důvodnou.
Stěžovatel v kasační stížnosti poukazoval na judikát Nejvyššího soudu ČR ve věci
8 Tdo 1219/2009 ze dne 9. 12. 2009. V citovaném usnesení je podle stěžovatele dovozeno
zavinění pachatele z toho, že se seznámil s obsahem rozhodnutí ohledně zákazu řízení
motorového vozidla. Argumentem a contrario stěžovatel dospěl k závěru, že za situace, kdy
se s obsahem rozhodnutí neseznámil, nemohl vědět, že svým jednáním může porušit nebo
ohrozit zájem chráněný zákonem a přestupek je proto nezaviněný.
Usnesení Nejvyššího soudu ČR se však otázkou seznámení pachatele s obsahem
rozhodnutí ohledně zákazu řízení motorového vozidla nezabývalo. Obviněný nesouhlasil
s naplněním subjektivní stránky trestného činu spáchaného úmyslně z důvodu, že jej jeho obhájce
k dotazu nesprávně informoval, že trest zákazu činnosti je vykonatelný až okamžikem doručení
rozhodnutí krajského soudu o odvolání.
Stěžovatel tak z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR dovodil závěry, které tento soud v jím
posuzované věci vůbec neučinil. Odkaz na stěžovatelem uvedený judikát tak Nejvyšší správní
soud považuje za nepřiléhavý.
Stěžovatel v kasační stížnosti cituje také z nálezu Ústavního soudu ve věci
III. ÚS 2278/07 ze dne 5. 8. 2010, že … vina pachatele musí být ze strany soudů konstatována jen ohledně
takového jednání, o němž mohl pachatel v době, kdy se ho dopouštěl, důvodně předpokládat, že jde o jednání
trestné …., a to na podporu svého závěru, že vzhledem ke své nevědomosti, že není držitelem
řidičského oprávnění, nemohl ani předpokládat, že jeho jednání bude přestupkem,
Ústavní soud však ve zmiňovaném rozhodnutí posuzoval právně i skutkově zcela
odlišnou situaci od nyní posuzované věci, a to případ, kdy základem zavinění v rámci trestního
řízení bylo porušení obecné prevenční povinnosti podle ustanovení §415 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (generální prevenční klauzule). Použití
citované judikatury jako podpůrného argumentu ve skutkově a právně zcela odlišném případu
je nepřiléhající.
Závěrem Nejvyšší správní soud shrnuje, že v posuzované věci neshledal důvodnými
kasační námitky a proto kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.).
Žalovaný měl v řízení o kasační stížnosti úspěch a má proto nárok na náhradu nákladů
tohoto řízení. Žalovanému však v řízení o kasační stížnosti náklady řízení nevznikly a proto
Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že se mu náhrada nákladů tohoto řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. července 2011
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu