ECLI:CZ:NSS:2011:5.AS.53.2010:50
sp. zn. 5 As 53/2010 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: Technické
muzeum v Brně, se sídlem Purkyňova 105, Brno, zast. JUDr. Jiřinou Surynkovou, advokátkou
se sídlem Rašínova 2, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem
Vršovická 65, Praha 10, , v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 30. 3. 2010, č. j. 5 Ca 115/2007 - 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení výše označeného
rozsudku Městského soudu v Praze (dále „městský soud“), kterým byla zamítnuta žaloba proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 2. 2007, č. j. 560/69/2007, tímto bylo zamítnuto odvolání
proti rozhodnutí o pokutě, která byla žalobci uložena Českou inspekcí životního prostředí podle
§13 odst. 4 zákona č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší a o změně některých dalších zákonů
(dále „zákon o ochraně ovzduší“). Pokuta byla uložena za to, že žalobce nepředal do 15. 2. 2006
souhrnnou provozní evidenci za kalendářní rok 2005 u provozovaného stacionárního zdroje:
„Sterilizační jednotka Holzova 4, Brno“.
V kasační stížnosti stěžovatel namítá, že městský soud nesprávně posoudil právní otázku
stran zákonem uložené povinnosti provozovateli zdroje znečištění. Shodně jako v žalobě
konstatuje, že dne 17. 5. 2005 nebyla provedena kolaudace „Sterilizační jednotky – Holzova 4“,
a to z důvodu, že nebylo možné zdokladovat provedení měření zplodin. Správním orgánem bylo
stěžovateli nařízeno, že musí realizovat zkušební provoz, při kterém bude toto měření možno
provést. Zkušební provoz byl v roce 2005 proveden s tím, že došlo celkem k 16 sterilizacím.
Teprve na základě tohoto zkušebního provozu měl být povolen trvalý provoz tohoto zdroje
znečištění. V podmínkách realizace zkušebního provozu nebyla žádná povinnost k zpracování
provozní evidence stěžovateli uložena. Stěžovatel tvrdí, že te prve na základě tohoto zkušebního
provozu lze povolit a zajistit provoz jako takový; teprve povolením příslušného správního orgánu
došlo ke vzniku oprávnění stěžovatele provozovat předmětnou sterilizační jednotku a následně
mu vznikla povinnost dle zákona o ochraně ovzduší. Městský soud, jakož i správní orgán, však
vztáhl povinnost stanovenou zákonem jak k trvalému tak i zkušebnímu provozu. Stěžovatel
s ohledem na uvedené navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu
zrušil pro nezákonnost a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný konstatuje, že stěžovatel neuvádí žádné jiné námitky než ty, které uplatnil
v odvolání; s nimi se žalovaný náležitě vypořádal a odkazuje n a odůvodnění svého rozhodnutí
i na vyjádření k žalobě. Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu
v rozsahu a z důvodů uplatněných stěžovatelem (§109 odst. 2 , resp. 3 s. ř. s.).
Kasační stížnost není důvodná.
V projednávané věci není sporu o stavu skutkovém. Stěžovatel nezpochybňuje, že v roce
2005 provozoval velký zdroj znečištění, tedy to, že jeho fungováním docházelo ke znečištění
ovzduší. Sporným však činí skutečnost, že se jednalo nikoli o trvalý provoz, ale o provoz
zkušební; dle jeho názoru je zákonem stanovená povinnost vést a předkládat provozní evidenci
vázána pouze na režim trvalého provozu.
Ze správního spisu vyplynulo, že dne 22. 7. 2005 vydal Krajský úřad Jihomoravského
kraje, odbor životného prostředí stěžovateli povolení k uvedení stacionárního zdroje znečištění
do zkušebního provozu. Dne 18. 5. 2006 předložil stěžovatel souhrnnou provozní evidenci
zdrojů za rok 2005; stěžovatel tedy nedodržel zákonem stanovený termín pro předložení
souhrnné evidence, tj. k 15. 2. následujícího roku. Porušil tak ust. §13 odst. 4 zákona o ochraně
ovzduší (ve znění účinném v době uložení sankce), podle kterého provozovatel zvláště velkého
a velkého stacionárního zdroje je povinen zpracovat z údajů provozní evidence souhrnnou
provozní evidenci u každého provozovaného stacionárního zdroje za kalendářní rok a předat
ji inspekci do 15. února následujícího roku. Za toto porušení mu byla uložena podle ust. §40
odst. 7 písm. e) zákona o ochraně ovzduší pokuta, a to při samé dolní hranici ve výši 15 000 Kč
(dle cit. ustanovení lze uložit pokutu od 10 000 do 10 000 000).
Zásadní pro posouzení věci je otázka, zda zařízení předmětné sterilizační jednotky, které
bylo v roce 2005 provozováno v režimu zkušebního provozu, bylo možno pro účely zákona
o ochraně ovzduší považovat za zdroj znečišťování ovzduší či nikoli.
Dovozuje-li stěžovatel z dikce zákona, že teprve a pouze v režimu trvalého provozu,
jakkoli ke znečištění ovzduší dochází již v průběhu zkušebního provozu, lze na něj vztahovat
zákonem stanovenou povinnost – předložit v termínu do 15. 2. 2006 souhrnnou evidenci, je jeho
interpretace právní normy nesprávná. Z výše uvedeného naopak vyplývá, že každé technologické
zařízení, s jehož „jakýmkoli“ provozem jsou nebo mohou být spojeny emise látek znečišťujících
ovzduší, je zdrojem jeho znečišťování, a proto podléhá působnosti zákona o ochraně ovzduší.
Aplikace a interpretace práva není toliko formální proces, nýbrž v sobě zahrnuje
hodnotící postupy v souvislosti se společenským řádem, především v souvislosti se systémem
právem chráněných hodnot. V daném případě je takovou chráněnou hodnotou životní prostředí,
resp. ochrana ovzduší.
Za znečišťování ovzduší je nutno obecně považovat přímé nebo nepřímé vypouštění
látek nebo energie člověkem do ovzduší způsobující nepříznivé účinky takové povahy, že může
ohrozit lidské zdraví, poškodit živé zdroje a ekosyst émy a hmotný majetek a bránit využívání
veřejných zařízení nebo jinému oprávněnému využití prostředí nebo ho narušit.
Právní věda při popisu jednotlivých metod in terpretace práva zjevně vychází
ze základních představ o fungování práva v současné společnosti. Právní normy jsou vyjádřeny
prostřednictvím normativních textů, které jsou výsledkem činnosti k tomu určených orgánů tvoří
provázaný systém, v němž vznikají různé vztahy. Proto se na prvním místě zdůrazňuje výklad
jazykový (gramatický), kterým se zjišťuje význam jednotlivých výrazů použitých v normativním
textu, jejich kontext, apod. Dále se klade důraz na metody logického výkladu, které se opírají
o poznatky formální logiky; v neposlední řadě se jedná o výklad systematický, teleologický
a historický.
Společným výchozím pojmem posledně jmenovaných výkladů, k nimž soud nemohl
ani v daném případě nepřihlédnout, jsou okolnosti (occasio legis), provázející vznik předpisu,
z nichž se usuzuje na účel, smysl (ratio legis) právní úpravy. Hlavním smyslem a účelem zákona
o ochraně ovzduší, do něhož byly transponovány požadavky komunitárního práva, je ochrana
ovzduší jako hlavní složky životního prostředí. Zákon tedy určitým způsobem reguluje vnášení
znečišťujících látek do vnějšího ovzduší s cílem stanovit práva a povinnosti osob při nakládání
s takovými látkami ( §1 odst. 1 zákona). Stanoví přitom práva a povinnosti osob a působnost
správních úřadů při ochraně vnějšího ovzduší před vnášením znečišťujících látek lidskou
činností, jakož i podmínky pro další snižování množství vypouštěných znečišťujících látek
působících nepříznivým účinkem na život a zdraví lidí a zvířa t, na životní prostředí nebo
na hmotný majetek.
Zákon o ochraně ovzduší v §2 písm. b) a c) stanoví , že znečišťováním ovzduší
je vnášení jedné nebo více znečišťujících látek do ovzduší v důsle dku lidské činnosti vyjádřené
v jednotkách hmotnosti za jednotku času; znečišťující látkou je přitom jakákoliv látka vnesená
do vnějšího ovzduší nebo v něm druhotně vznikající, která má přímo a nebo může mít
po fyzikální nebo chemické přeměně nebo po spolupůsobení s jinou látkou škodlivý vliv na život
a zdraví lidí a zvířat, na životní prostředí, na klimatický systé m Země nebo na hmotný majetek.
Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatel ovzduší znečišťova l; je přitom zcela nepodstatné, zda tak
tomu bylo v důsledku provozu trvalého nebo v režimu zkušebního provozu. Je zcela
nepochybné, že k úniku škodlivých látek do ovzduší dochází při „jakémkoli“ režimu provozu,
není podstatné z tohoto hlediska ani to, zda a kdy byla předmětná jednotka zkolaudována.
Stacionární zdroj znečišťování ovzduší je zařízení spalovacího nebo jiného
technologického procesu, které znečišťuje nebo může znečišťovat ovzduší, dále šachta, lom
a jiná plocha s možností zapaření, hoření nebo úletu znečišťujících látek, jakož i plocha, na které
jsou prováděny práce nebo činnosti, které způsobují nebo mohou způsobovat znečišťování
ovzduší, dále sklad a skládka paliv, surovin, produktů, odpadů a další obdobné zařízení nebo
činnost (§4 odst. 3 zákona). Zákon o ochraně ovzduší dělí stacionární zdroje jednak podle míry
svého vlivu na kvalitu ovzduší (na zvláště velké, velké, střední a.malé) a dále podle technického
a technologického uspořádání (na zařízení spalovacích technologických procesů, ve kterých
se oxidují paliva za účelem využití uvolněného tepla, spalovny odpadů a zařízení schválená podle
§17 odst. 2 písm. c) pro spoluspalování odpadu a na ostatní stacionární zdroje). Ani z výše
uvedeného nelze nalézt oporu pro interpretaci stěžo vatele, dovozuje-li, že v případě zkušebního
provozu se na něho nevztahuje povinnost stanovená zákonem o ochraně ovzduší,
resp. že by se v případě zkušebního provozu nejednalo o stacionární zdroj znečištění.
Podle ust. §2 písm. h) zákona je p rovozovatelem zdroje znečišťování ovzduší každá
právnická osoba nebo fyzická osoba, která zdroj znečišťování ovzduší skutečně provozuje; není-li
taková osoba, považuje se za provozovatele vlastník zdroje znečišťování. V případě stěžovatele
nemůže být sporná ani skutečnost, že je nepochybně provozovatelem zdroje znečištění.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že městský soud nepochybil, shledal-li rozhodnutí
žalovaného v souladu se zákonem; své rozhodnutí přitom soud náležitě odůvodnil.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud neshledal námitky stěžovatele důvodné,
a proto kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ust. §60 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení; žalovaný, který
měl ve věci úspěch, žádné náklady, které by mu vznikly nad rámec běžné činnosti nevynaložil,
proto mu soud náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. března 2011
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu