ECLI:CZ:NSS:2011:5.AZS.1.2011:62
sp. zn. 5 Azs 1/2011 - 62
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové, soudkyň JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Marie Turkové, JUDr. Kateřiny Šimáčkové
a soudce JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: K. I., zastoupená Mgr. Evou
Kantoříkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Šumavská 35, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, poštovní přihrádka 21/OAM, 170 34, v řízení o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 10. 2010, č. j. 61
Az 88/2008 - 37,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se kasační stížností domáhá, aby byl zrušen rozsudek Krajského soudu
v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 11. 11. 2008, č. j. OAM-766/VL-07-08-2008; tímto bylo rozhodnuto o tom,
že se stěžovatelce podle ustanovení §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“), mezinárodní ochrana neuděluje.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá, že žije již déle než osm let ve společné domácnosti
s panem A. B., za kterého je ode dne 24. 6. 2008 provdána. V období prezidentských voleb v
Bělorusku v roce 2006 se manžel stěžovatelky aktivně podílel na činnosti Sociálnědemokratické
strany (Hramada), pomáhal této straně v předvolební kampani a v době voleb byl za tuto stranu
přítomen volbám jako pozorovatel. Při těchto volbách si všiml určitých nesrovnalostí, na které
upozorňoval, a byl proto napaden neznámými muži, kteří ho surově zbili, zastrašovali jej a
vyhrožovali mu. Následně mu bylo opakovaně telefonicky vyhrožováno fyzickou likvidací.
Zastrašování a násilné praktiky vůči členům opoziční strany byly v období prezidentských voleb
poměrně běžné. Manžel stěžovatelky z tohoto důvodu opustil v květnu 2006 Bělorusko a požádal
v České republice o udělení azylu, který mu byl udělen.
Po odjezdu manžela z Běloruska byla i stěžovatelka kontaktována lidmi, kteří napadli jejího
manžela, bylo jí z jejich strany vyhrožováno. Tyto osoby vyžadovaly návrat jejího manžela
a stažení trestního oznámení, které kvůli svému napadení ještě před odjezdem z Běloruska podal.
Stěžovatelka se také domnívá, že jí byl po odjezdu jejího manžela do ČR odposloucháván telefon
a tímto způsobem pravděpodobně zjistily státní orgány, že její manžel požádal v ČR o udělení
politického azylu. Státní orgány vůči stěžovatelce uplatňovaly velmi tvrdý úřední postup, který
považuje za šikanu a který zcela určitě souvisel s činností jejího manžela po podaném trestním
oznámení.
Po odjezdu manžela z Běloruska bylo ze strany státních orgánů kontrolováno podnikání
stěžovatelky (stěžovatelka měla malý stánek s cukrovinkami). Kvůli drobnému nedostatku byla
stěžovatelce odňata podnikatelská licence a byla jí uložena velmi vysoká pokuta, kterou nemohla
zaplatit. K vymožení této pokuty byla okamžitě nařízena exekuce, takže přišla o svůj veškerý
majetek. Stěžovatelka je přesvědčena o tom, že tento velmi tvrdý a neobvyklý postup vůči její
osobě byl vyvolán toliko aktivitami jejího manžela a ze strany státních orgánů se jednalo o šikanu
vůči její osobě.
Z důvodu opakovaných výhrůžek ze strany neznámých osob a šikanózního přístupu
ze strany státních orgánů odjela stěžovatelka z Běloruska dne 16. 10. 2006, aby následovala svého
manžela (v té době přítele). Dne 22. 10. 2006 si v ČR podala žádost o udělení azylu, tento jí nebyl
udělen. Dne 24. 6. 2008 uzavřela na území ČR manželství se svým manželem panem A. B. a dne
24. 10. 2008 podala z tohoto důvodu novou žádost o udělení mezinárodní ochrany.
Stěžovatelka se obává pronásledování podle ustanovení §2 odst. 7 zákona o azylu jednak
z důvodu politických a také z důvodu příslušnosti k sociální skupině „osob s připsanými rysy“.
K politickému pronásledování uvádí, že sama sice nebyla politicky aktivní, ale byla
spojována s politickou činností svého manžela. Po jeho odchodu z Běloruska jí bylo vyhrožováno
stejnými osobami, které fyzicky napadly jejího manžela, pravděpodobně jí byly odposlouchávány
telefony, státní orgány uplatňovaly vůči ní šikanózní přístup ve věci jejího podnikání. Cílem
zastrašování byl návrat manžela a stažení trestního oznámení za napadení manžela stěžovatelky.
Stěžovatelka je přesvědčena, že tyto neznámé osoby jednaly instruovány vládním režimem
v Bělorusku, a vzhledem k této situaci se obávala, že státní orgány jí neposkytnou dostatečnou
ochranu. Rovněž měla strach z jejich výhrůžek.
V nedemokratických totalitních režimech je poměrně běžné, že vládní moc připisuje
opoziční názory jednoho člena rodiny i zbývajícím členům rodiny, zejména partnerům politicky
aktivní osoby, kteří pak bývají státní mocí posuzovány jako osoby nedůvěryhodné, nežádoucí,
činné proti režimu a tyto osoby bývají z tohoto důvodu režimem sledovány, šikanovány
a pronásledovány. K tomu, aby bylo stanoveno, že je někdo pronásledován podle článku 10
odst. 2. Směrnice Rady 2004/83/ES (kvalifikační směrnice), není důležité, zda má žadatel
skutečné rysy, které vedou k pronásledování, stačí, že jsou mu připisovány. Z uvedeného
je zřejmé, že je režimem považována za osobu mající podobné politické názory, jako její manžel,
proto má oprávněný důvod obávat se pronásledování.
Stěžovatelka rovněž poukazuje na články 80-86 Příručky k postupů pro určování právního
postavení uprchlíků, zejména čl. 82, podle kterého žadatel nemusí své názory projevit, stačí, když
se stal předmětem pozornosti úřadů.
Správní orgán má v řízeni o udělení mezinárodní ochrany povinnost zjistit skutečnosti,
které mohou naznačovat její pronásledování. Stěžovatelka považuje za absurdní
a nepochopitelnou skutečnost, že tyto rysy byly shledány u jejího manžela a nebyly shledány
u ní samotné, přestože byla vystavena vyhrožování ze strany týchž osob a ze stejných důvodů,
pouze nedošlo k jejímu fyzickému napadení.Domnívá se také, že soud nezohlednil skutečnost,
že správní orgán porušil zásadu rozhodovat ve stejných případech stejně, jak je uvedena
v ustanovení §2 odst. 4 správního řádu. V jejím případě, skutkově obdobném případu jejího
manžela, rozhodl správní orgán odlišně, aniž by dostatečně odůvodnil skutkový rozdíl,
jež ho vedl k neudělení azylu v jejím případě.
Stěžovatelka si vědoma, že podle ustanovení §13 se azyl za účelem sloučení rodiny udělí
rodinnému příslušníkovi azylanta, kdy tímto rodinným příslušníkem se rozumí manžel azylanta,
pokud manželství trvalo před udělením azylu azylantovi. Stěžovatelka uzavřela manželství
se svým manželem až dne 24. 6. 2008, tedy poté, kdy již byl jejímu manželovi udělen azyl.
Se svým manželem žije však již v současné době 8 let. V Bělorusku žili ve společné domácnosti
přibližně 4 roky, v ČR žije se svým manželem od doby, kdy mu byl udělen azyl, také ve společné
domácnosti. Stěžovatelka se domnívá, že předmětné zákonné ustanovení je nutno vykládat
ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která zakotvuje právo
na ochranu rodinného života tak, že je možno je aplikovat i na situaci, kdy manželství bylo
uzavřeno až po udělení azylu azylantovi, avšak před uzavřením manželství zde prokazatelně
existovalo dlouhodobé soužití manželů jako druha a družky. Dle názoru stěžovatelky se v tomto
případě jedná o přílišný formalismus při výkladu právní normy, kdy právní předpis byl krajským
soudem interpretován natolik extrémním způsobem, že tato interpretace zasahuje do ústavně
zaručených práv stěžovatelky na spravedlivý proces a ochranu soukromého a rodinného života.
Stěžovatelka se domnívá, že splňuje přinejmenším podmínky pro udělení doplňkové
ochrany dle ustanovení §14a zákona o azylu, neboť se podle ustanovení §14a doplňková
ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude- li v řízení o udělení
mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec
vrácen do státu, jehož je státním občanem ...‚ by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy
podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany
státu, jehož je státním občanem... Za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje mučení
nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu.
Stěžovatelka má z výše uvedených důvodů, kdy je režimem považována za osobu
s připsanými rysy, odůvodněné obavy z nelidského a ponižujícího zacházení. V Bělorusku byl
přijat zákon o trestní odpovědnosti za diskreditaci republiky, kam je zařazen i pokus o získání
azylu v jiné zemi, kdy trestní sazba za tento čin činí až dva roky odnětí svobody. Dle informací
stěžovatelky již státní orgány vědí o tom, že si požádala v ČR o udělení azylu a je tedy
pravděpodobné, že v případě návratu do Běloruska by byla pro tento trestný čin odsouzena.
Správní orgán vyšel ve svém rozhodnutí ze zprávy zastupitelského úřadu ČR, kterému není
známo, že by za tento trestný čin byli neúspěšní navrátivší se žadatelé o azyl v Bělorusku trestáni.
Stěžovatelka se domnívá, že tento závěr vyplývá ze dvou skutečností, v prvé řadě se neúspěšní
žadatelé o azyl snaží tuto skutečnost před běloruskými orgány státní moci tajit a v druhé řadě
je pravděpodobné, že zastupitelský úřad nemá v tomto ohledu dostatečné informace, neboť
čerpá pouze z informací zveřejňovaných v běloruském tisku, který je kontrolován běloruskou
státní mocí. Stěžovatelka je přesvědčena, že v jejím případě je situace vážnější v tom, že státní
orgány vědí, že podala žádost o udělení mezinárodní ochrany a stejně tak vědí, že tuto žádost
podal i její manžel a tomuto byl azyl udělen.
Stěžovatelka se domnívá, že kasační stížnost podstatným způsobem přesahuje její vlastni
zájmy, a to zejména s ohledem na aplikaci čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod při posuzování dlouhodobých vztahů, které plní stejnou společenskou funkci jako
manželství, avšak manželství je uzavřeno až po vstupu na území ČR. Stěžovatelka se dále
domnívá, že tato kasační stížnost podstatným způsobem přesahuje její vlastni zájmy
při posuzování otázky pronásledování osob s připsanými rysy.
Z tohoto důvodu žádá Nejvyšší správní soud, aby rozsudek Krajského soudu v Ostravě
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popírá oprávněnost podané kasační
stížnosti, neboť své správní rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany i rozsudek soudu považuje
za vydané v souladu s právními předpisy, a důvody, o něž stěžovatelka opírá svoji kasační
stížnost, nemohou toto rozhodnutí ve věcí mezinárodní ochrany zpochybnit. I pro řízení
o kasační stížnosti správní orgán plně odkazuje na správní spis, zejména na vlastní podání žádosti
o udělení mezinárodní ochrany, výpovědi, které během správního řízení stěžovatelka učinila,
a na vydaná správní a soudní rozhodnutí. Správní orgán setrvává na tom, že náležitě zjistil
skutkový stav věci, na základě kterého pak žádost stěžovatelky posoudil. Vyšel
ze stěžovatelčiných výpovědí, v těchto však naplnění v ustanovení §12 vytčených důvodů
pro poskytnutí azylu či doplňkové ochrany dle ustanovení §14a zákona o azylu neshledal. Pokud
jde o bližší hodnocení stěžovatelkou uváděných důvodů správní orgán odkazuje na podrobné
zdůvodnění v jím vydaném správním rozhodnutí. V této souvislosti podotýká, že stěžovatelkou
uvedené důvody byly již jednou posuzovány v rámci předchozího řízení a nebyly shledány
ani správním orgánem ani i v rámci soudního přezkumu správními soudy za relevantní
pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany. Toto řízení je řízením opakovaným a sama
stěžovatelka potvrdila, že jí nyní uváděné důvody jsou totožné s důvody předchozími. Novým
důvodem je jen uzavření sňatku se svým přítelem, jemuž byl udělen v ČR azyl. Skutečnost,
že uzavřela manželství s azylantem však není v tomto konkrétním případě důvodem pro udělení
azylu za účelem sloučení rodiny podle ustanovení §13 zákona o azylu, neboť nebyl naplněn
zákonný předpoklad, a to trvání manželství před udělením azylu azylantovi. Ve svém rozhodnutí
se správní orgán také obšírně zabýval hodnocením obav stěžovatelky v případě návratu do země
původu a dospěl k závěru, že jmenované nehrozí v případě návratu vážná újma ve smyslu
ustanovení §14a zákona o azylu; takovou vážnou újmou není ani okolnost, že v ČR podala
žádost o udělení mezinárodní ochrany, neboť neúspěšným žadatelům v případě návratu nehrozí
žádný postih. V závěrech a postupu správního orgánu neshledal nezákonnost či vady řízení
ani soud v rámci žalobního řízení, kdy pečlivě a podrobně vyhodnotil důvody, které stěžovatelka
uvedla v podané žalobě a které se shodují í s námitkami uplatněnými v rámci podané kasační
stížnosti. V podrobnostech správní orgán odkazuje na odůvodnění kasační stížností napadeného
rozsudku soudu, s nimž se zcela ztotožňuje.
Z výše uvedených důvodů navrhuje žalovaný zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného
rozsudku (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka
byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (ustanovení §102 s. ř. s.),
a je zastoupena advokátem (ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je tedy přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu ustanovení
§104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“,
který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje neurčitý právní pojem, jehož
výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost
se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně.
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího
správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního
postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze
navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Stěžovatelka podle obsahu kasační stížnosti podřadila svou kasační stížnost pod čtvrtý důvod
přijatelnosti – zásadní pochybení krajského soudu, které mohlo mít dopad do jejího
hmotněprávního postavení, přičemž se opírá patrně o bod b) čtvrtého důvodu přijatelnosti – že
krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva (jelikož
není tvrzeno, že by krajský soud nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu). Nejvyšší
správní soud se s tímto názorem neztotožňuje a neshledává v kasační stížnosti relevantní
argumenty svědčící pro její přijatelnost.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že jakkoli je smyslem práva azylu poskytnout žadateli
ochranu, nejde o ochranu před jakýmkoliv negativním jevem v zemi původu; azyl jako právní
institut je společně s doplňkovou ochranou jednou z forem mezinárodní ochrany, avšak není
univerzálním nástrojem pro poskytování ochrany před bezprávím postihujícím jednotlivce nebo
celé skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce
a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním,
tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu,
a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna
toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další
případy vážného porušování ostatních lidských práv se mohou jevit jako natolik závažné,
že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování (srov. například rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2005, č. j. 5 Azs 125/2005 - 46, www.nssoud.cz).
Především k povinnosti tvrdit azylově relevantní důvody, kterou stěžovatelka v projednávané
věci nenaplnila, se soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 – 59
(publ. www.nssoud.cz), v němž kasační soud konstatoval, že z žádného ustanovení zákona
o azylu nelze dovodit, že by správnímu orgánu vznikala povinnost, aby sám domýšlel právně
relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné, a posléze k těmto důvodům činil
příslušná skutková zjištění. Povinnost tvrzení má zvláště v řízení ve věcech mezinárodní ochrany
zásadní význam, neboť pouze stěžovatel svým tvrzením utváří rámec zjišťování skutkového
stavu ve správním řízení. Stejně tak v řízení před správním soudem nelze bez jednoznačného
a určitého zpochybnění závěrů správního orgánu ze strany soudu dovodit okolnosti týkající
se osobního příběhu žadatele o mezinárodní ochranu v zemi jeho původu. Z dikce ustanovení
§12 a násl. zákona o azylu je zřejmé, že správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti
rozhodné pro udělení azylu jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují
důvody v příslušných ustanoveních uvedené. Na tomto místě je třeba zdůraznit logiku řízení
o žádosti o udělení azylu, které je provázeno zásadou aktivity žadatele o azyl. Stěžovatelkou
opakovaně uvedené skutečnosti, které by podle jejího názoru měly zakládat důvodnost udělení
azylu pro pronásledování dle ustanovení §12 zákona o azylu, podmínky pro udělení azylu podle
ustanovení §12 zákona o azylu nenaplňují.
Udělení azylu rodinnému příslušníku azylanta podle ustanovení §13 odst. 1 zákona o azylu,
je možné jen v případě existence pravomocného rozhodnutí o udělení azylu osobě, která
je rodinným příslušníkem žadatele o azyl. V daném případě nejsou naplněny zákonné podmínky
pro udělení azylu za účelem sloučení rodiny podle §13 zákona o azylu; Nejvyšší správní soud
se zcela shoduje s právním hodnocením, k němuž v odůvodnění napadeného rozsudku dospěl
krajský soud.
Nejvyšší správní soud dále uvádí, že doplňkovou ochranu je možné přiznat žadateli o azyl
i v případě, kdy nesplňuje důvody pro udělení azylu, existuje-li důvodná obava,
že by mu po návratu do vlasti hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy (uložení nebo vykonání
trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání, vážné ohrožení života
nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního
ozbrojeného konfliktu, nebo pokud by vycestování bylo v rozporu s mezinárodními závazky
České republiky). Povinností správního orgánu i soudu je zabývat se možnou existencí těchto
důvodů v případě jakéhokoli procesního režimu rozhodování o žádosti o mezinárodní ochranu
(k tomu viz rozsudek rozšířeného senátu zdejšího soudu ze dne 28. 1. 2009,
č. j. 1 Azs 96/2006 - 80, dostupný na www.nssoud.cz).
Důvody pro udělení doplňkové ochrany stěžovatelka spatřuje v možném trestním stíhání
a uvěznění za diskreditaci Běloruska. Vyhodnocení nebezpečí vážné újmy představuje aplikaci
typického neurčitého právního pojmu a jeho naplnění závisí vždy na úvaze správního orgánu,
který vychází ze skutkových okolností konkrétního případu, z informací o zemi původu žadatele,
a dále především z věrohodnosti tvrzení předložených žadatelem o udělení mezinárodní ochrany.
Je nepochybné, že intenzita nebezpečí vážné újmy (zde mučení, nelidského či ponižujícího
zacházení nebo trestání) musí vykazovat určitou intenzitu. To platí i o riziku, že k této vážné
újmě dojde (obdobně viz rozsudky ze dne 14. 1. 2009, č. j. 9 Azs 69/2008 - 79, či ze dne
19. 3. 2008, č. j. 9 Azs 175/2007 - 49, oba dostupné na www.nssoud.cz). Pouhá možnost
špatného zacházení nemá sama o sobě za následek porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, který stanoví zákaz mučení a nelidského či ponižujícího trestání nebo
zacházení [srov. §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu]. Aby bylo možné pokládat trest
za ponižující a aplikovat na něj čl. 3 citované úmluvy, musí ponížení a pokoření, které tento trest
provázejí, dosáhnout mimořádné úrovně, jejíž ohodnocení závisí na souhrnu všech okolností
případu. Správní orgán se problémem, zda stěžovateli v případě návratu do vlasti hrozí skutečné
nebezpečí vážné újmy, zabýval a dospěl k závěru, že nikoli. Na základě rozboru dostupných
informací a pramenů založených ve správním spise žalovaný zhodnotil, že nebezpečí vážné újmy
v případě návratu stěžovatele do vlasti může vyloučit s ohledem na to, že není znám případ
uvěznění občana Běloruska v jeho vlasti, žádal-li o azyl v zahraničí, a pominuly tak okolnosti, jež
vedly žalovaného k udělení doplňkové ochrany. Tento závěr (aprobovaný krajským soudem)
odpovídá judikaturou dovozenému standardu důkazního břemene. Nejvyšší správní soud již
v minulosti akceptoval test reálného nebezpečí pro zkoumání důvodnosti obav, že cizinec utrpí vážnou
újmu. V rozsudku ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006 - 82 (dostupném na www.nssoud.cz)
konstatoval, že „povinnost nevystavit žadatele o azyl mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo
trestu (...) je dána, pokud hrozí „reálné nebezpečí“, že bude takovému zacházení vystaven.“ V odůvodnění
tohoto rozsudku Nejvyšší správní soud své úvahy rozvedl v tomto směru, že „reálným nebezpečím“
(srov. rovněž §14a odst. 1 zákona o azylu, jež užívá ve stejném významu slovní spojení „skutečné nebezpečí“)
nutno rozumět, že ve významném procentu případů obdobných situaci stěžovatele dojde k nežádoucímu následku,
takže stěžovatel má dobré důvody se domnívat, že takovýto následek může s významnou pravděpodobností
postihnout i jeho“. Krajský soud se otázkou hrozícího nebezpečí, kterému by byla stěžovatelka
v případě návratu vystavena, zabýval a jeho závěry jsou souladné s judikaturou zdejšího soudu.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního
soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané v kasační
stížnosti, přitom nutno konstatovat, že krajský soud nijak nepochybil při výkladu hmotného
či procesního práva. Za této situace Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Nejvyšší správní soud shledal
kasační stížnost nepřijatelnou, proto ji podle ustanovení §104a s. ř. s. odmítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v návaznosti na ustanovení §120 s. ř. s.,
podle ustanovení §60 odst. 3, podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (ustanovení
§53 odst. 3, ustanovení §120 s. ř. s.).
V Brně dne 18. února 2011
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu