ECLI:CZ:NSS:2011:5.AZS.10.2011:70
sp. zn. 5 Azs 10/2011 - 70
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové, soudkyň JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Marie Turkové, JUDr. Kateřiny Šimáčkové
a soudce JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: N. O., zast. JUDr. Pavlem Ramešem,
advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo nám. 1808/3, 120 00, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, poštovní přihrádka 21/OAM,
170 34, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 28. 4. 2011, č. j. 28 Az 57/2010 - 39,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen“stěžovatel“) se kasační stížností domáhá, aby byl zrušen rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 8. 2010, č. j. OAM-464/LE-BE03-K01-R2-2008; tímto
bylo rozhodnuto o neudělení mezinárodní ochrany stěžovateli podle ustanovení §12, §13, §14,
§14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že jeho žádost nebyla účelová. Důvody, které vedly
stěžovatele k podání žádosti, jsou zcela zásadní a úvaha soudu o tom, že tato tvrzení jsou účelová,
nemají oporu ve skutkovém podkladu rozhodnutí. Dle stěžovatele nelze přehlédnout,
že by mu při jeho návratu na Ukrajinu bylo rodinou bráněno v uzavření sňatku pro různost
náboženství, čímž by se stal terčem pronásledování ze strany soukromých osob spočívajícím
v neoprávněném omezování jeho soukromého života. Žalovaný dle stěžovatele nepředložil
tvrzení ani důkazy o tom, že opak je pravdou, když jeho obrana je toliko v rovině tvrzení,
což soud bez dalšího odůvodnění převzal. Dle stěžovatele je nesporný fakt, že úplná ochrana
práv není pro občany na Ukrajině dostupná a že v tomto smyslu Ukrajina disponuje pro zajištění
ochrany orgány, jejichž struktura je sice obdobná jako v západoevropských státech,
ale jde o podobnost formální. Proto je třeba se v řízení zabývat faktickou vynutitelností práva
a jeho ochrany.
Stěžovatel má strach z pronásledování spočívajícím v neoprávněném omezování jeho
soukromého života v důsledku náboženské nesnášenlivosti, když jeho vyznání pravoslavné není
katolickou populací na Ukrajině tolerováno. Vzhledem k tomu, že na Ukrajině není systém
policejní a justiční ochrany funkční, když stát není schopen zajistit ochranu práv svých občanů,
uprchl stěžovatel do ČR a požádal zde o ochranu formou azylu.
Tímto problémem se soud nedostatečně zabýval, když v podstatě věc zjednodušil
na konstatování, že žádost je účelová, aniž blíže zkoumal faktickou stránku nesnášenlivosti
mezi osobami katolického a pravoslavného vyznání. Bez věcného posouzení nelze rozhodnutí
v dané věci považovat za zákonné.
Z těchto důvodů žádá Nejvyšší správní soud, aby rozsudek krajského soudu zrušil,
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popírá oprávněnost podané kasační
stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany ve všech
částech výroku, tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. I pro řízení
o kasační stížnosti odkazuje správní orgán na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi,
které stěžovatel učinil během správního řízení. Odchod stěžovatele z vlasti nebyl motivován
žádným z azylově relevantních důvodů. Svoji vlast opustil výhradně s cílem vydělávat v zahraničí
peníze (o jiných potížích ve vlasti se v souvislosti se svým odjezdem nezmínil a zároveň vyloučil
jakékoliv problémy se státními orgány své země). Důvod žádosti spočívá v jeho obavě z návratu
do vlasti, jelikož se bojí problémů s rodiči své partnerky, a proto se rozhodl požádat
o mezinárodní ochranu, aby si tak legalizoval svůj další pobyt v ČR. Žalovaný sděluje,
že stěžovatel ve vlasti nikdy neměl žádné potíže se státními orgány své země, rovněž vyloučil
jakoukoliv diskriminaci své osoby ve vlasti z důvodů azylově relevantních, svoji vlast opustil
výhradně s cílem výdělku v zahraničí a o mezinárodní ochranu požádal až po několika letech
nelegálního pobytu v ČR. Co se týče jeho potíží s rodinnými příslušníky jeho partnerky, žalovaný
je názoru, že důvodem takového jednání zmiňovaných osob není rasa stěžovatele, jeho pohlaví,
náboženství, národnost, příslušnost k určité sociální skupině nebo zastávání určitých politických
názorů, ale spíše nelibost rodičů s dceřiným výběrem životního partnera. Zákona o azylu jasně
stanovuje, že původcem pronásledování musí být státní orgány. Soukromé osoby mohou
být původcem pronásledování pouze tehdy, lze-li prokázat, že stát není schopen odpovídajícím
způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Stěžovatel na území ČR pobýval několik let
nelegálně a tuto situaci neřešil a o mezinárodní ochranu požádal až tehdy, když bylo cizineckou
policií opakovaně rozhodnuto o jeho správním vyhoštění. Žalovaný sděluje, že stěžovatel neuvedl
žádnou skutečnost, kterou by bylo možno podřadit pod ustanovení §12 zákona o azylu,
s ukrajinskými úřady neměl žádné problémy, politicky činný nikdy nebyl a o jakékoli formě
pronásledování se nikdy nezmínil. Podmínky ustanovení §12 cit. zákona tak evidentně naplněny
nejsou, stěžovatel nesplňuje ani podmínky ustanovení §13 tohoto zákona a ani zvláštního zřetele
hodné důvody dle ustanovení §14 zákona o azylu nebyly shledány. Žalovaný též nadále zastává
názor, že stěžovatel nesplňuje zákonné podmínky pro udělení doplňkové ochrany
podle ustanovení §14a a 14b zákona o azylu. Správní orgán podotýká, že institut mezinárodní
ochrany nemůže být zneužíván k obcházení zákona o pobytu cizinců, jehož institutů
měl stěžovatel možnost využít v situaci, kdy má zájem zde pracovat, žít se svojí přítelkyni
a posléze se i oženit.
Z výše uvedených důvodů navrhuje žalovaný zamítnutí kasační stížnosti pro její
nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (ustanovení
§102 s. ř. s.), a je zastoupena advokátem (ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost
je tedy přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, zda tedy je přijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních
zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje neurčitý právní
pojem, jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost
se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně.
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího
správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad
určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního
postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze
navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.
Stěžovatel podle obsahu kasační stížnosti podřadil svou kasační stížnost pod čtvrtý důvod
přijatelnosti – zásadní pochybení krajského soudu, které mohlo mít dopad
do jeho hmotněprávního postavení, přičemž se opírá patrně o bod b) čtvrtého důvodu
přijatelnosti, totiž, že krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného
či procesního práva (jelikož není tvrzeno, že by krajský soud nerespektoval ustálenou a jasnou
soudní judikaturu). Nejvyšší správní soud se s tímto názorem neztotožňuje a neshledává v kasační
stížnosti relevantní argumenty svědčící pro její přijatelnost.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že jakkoli je smyslem práva azylu poskytnout žadateli
ochranu, nejde o ochranu před jakýmkoliv negativním jevem v zemi původu; azyl jako právní
institut je společně s doplňkovou ochranou jednou z forem mezinárodní ochrany,
avšak není univerzálním nástrojem pro poskytování ochrany před bezprávím, postihujícím
jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny
poměrně úzce a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod,
která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu
je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných
důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva
a svobody s ní spojené, třebaže i další případy vážného porušování ostatních lidských práv
se mohou jevit jako natolik závažné, že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako
na pronásledování (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2005,
č. j. 5 Azs 125/2005 - 46, www.nssoud.cz).
Ustanovení §2 odst. 8 stanoví, že se za pronásledování považuje „závažné porušení lidských
práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována
nebo trpěna státními orgány, stranami nebo organizacemi ovládajícími stát nebo podstatnou část jeho území
ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního
občanství“. Psychický nátlak je tak podle zákona o azylu jistě jednou z azylově relevantních hrozeb,
přičemž se typově vzato jedná o zpravidla nejmírnější zásah do práv stěžovatele. Nejvyšší správní
soud ve své předchozí judikatuře dospěl k závěru, že „legální pojem ‚psychického nátlaku‘ je z hlediska
vyžadované intenzity negativních reakcí okolí, aby jej bylo možno za takový považovat, nutno poměřovat dalšími
v §2 odst. 6 (pozn. NSS: aktuálně se jedná o §2 odst. 8) zákona o azylu výslovně uvedenými azylově
relevantními hrozbami, a sice ‚ohrožením života nebo svobody‘. Újma hrozící žadateli o azyl v důsledku opatření
působících psychický nátlak jistě nemusí být obdobně závažná jako újmy spočívající v ohrožení života nebo
svobody, musí však být s nimi aspoň typově srovnatelná. Nepostačí tedy, půjde-li o pouhou sérii ústrků,
byť v jednotlivých případech i vcelku intenzivních, pokud tyto ústrky ve svém celku nedosáhnou takové intenzity
a systematičnosti, že u dotčené osoby ve zcela zásadní míře snižují kvalitu prožívání a berou životní perspektivu
a že v ní vyvolávají silný pocit celkové bezvýchodnosti a beznadějnosti její situace. Navíc intenzita uvedených
ústrků musí být ‚objektivní‘ v tom smyslu, že by jimi byly výše uvedené negativní životní pocity působeny zpravidla
i u jiných jedinců nacházejících se ve státě původu žadatele o azyl v obdobné situaci.“ (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 10. 2006, č. j. 2 Azs 66/2006 - 52, publikovaný
pod č. 1066/2007 Sb. NSS).
K námitce stěžovatele, že žalovaný měl povinnost prokázat, že stěžovatel má nárok
na azyl nebo doplňkovou ochranu, Nejvyšší správní uvádí, že k povinnosti tvrdit azylově
relevantní důvody, kterou stěžovatel v projednávané věci nenaplnil, se soud vyjádřil
např. v rozsudku ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 - 59, publikovaném
pod č. 181/2004 Sb. NSS, příst. též na www.nssoud.cz, v němž kasační soud konstatoval,
že z žádného ustanovení zákona o azylu nelze dovodit, že by správnímu orgánu vznikala
povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné,
a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost tvrzení má zvláště v řízení
ve věcech mezinárodní ochrany zásadní význam, neboť pouze stěžovatel svým tvrzením utváří
rámec zjišťování skutkového stavu ve správním řízení. Stejně tak v řízení před správním soudem
nelze bez jednoznačného a určitého zpochybnění závěrů správního orgánu ze strany soudu
dovodit okolnosti týkající se osobního příběhu žadatele o mezinárodní ochranu v zemi jeho
původu. Z dikce ustanovení §12 a násl. zákona o azylu je zřejmé, že správní orgán má povinnost
zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu
alespoň tvrdí, že existují důvody v příslušných ustanoveních uvedené. Na tomto místě je třeba
zdůraznit logiku řízení o žádosti o udělení azylu, které je provázeno zásadou aktivity žadatele
o azyl. Stěžovatelem uvedené skutečnosti, které by podle jeho názoru měly zakládat důvodnost
udělení azylu pro pronásledování dle ustanovení §12 zákona o azylu, podmínky pro udělení azylu
podle ustanovená §12 zákona o azylu nezakládají, neboť nebylo zjištěno a prokázáno, že by byl
stěžovatel vystaven pronásledování nebo by měl důvodný strach z pronásledování v zemi svého
původu.
K námitkám stěžovatele stran provedení dokazování soudem, resp. toho, že nebylo
postupováno tak, aby byl zjištěn stav věci a že rozhodnutí nebylo dostatečně odůvodněno,
Nejvyšší správní soud uvádí, že takto formulované stížní námitky jsou zcela obecné a není z nich
patrno, v jakém směru a jakých konkrétních pochybení se měl žalovaný dopustit. Nejvyšší správní
soud se otázkou konkretizace stížních námitek zabýval v celé řadě svých rozhodnutí.
Např. v usnesení ze dne 24. 11. 2004, č. j. 1 Afs 47/2004 - 74, vyslovil názor, že „není důvodem
kasační stížnosti ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s., cituje-li stěžovatel toliko zákonný text tohoto ustanovení
nebo jeho část, aniž by jej v konkrétní věci specifikoval, a nekonkretizuje-li vady v řízení či vady v právním
úsudku, jichž se soud podle stěžovatele dopustil“. Obdobně se vyslovil i v rozsudku ze dne 13. 4. 2004,
č. j. 3 Azs 18/2004 - 37, uveřejněném pod č. 312/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu, kde uvedl, že „pokud stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí pouze námitky obecného charakteru,
aniž upřesňuje, které konkrétní důkazy či podklady pro rozhodnutí žalovaného v odůvodnění jeho rozhodnutí
chybí, je takové tvrzení bez uvedení konkrétních skutečností nedůvodné. Nejvyšší správní soud vychází z premisy
„nechť si každý střeží svá práva“; proto nemůže stěžovatel v kasační stížnosti úspěšně namítat, že správní orgán
či soud v předcházejícím řízení nezjistily důsledně skutečný stav věci, pokud sama neuvádí skutečnosti či důkazy,
které pro takové tvrzení svědčí“.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané
v kasační stížnosti a krajský soud nijak nepochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Za této situace Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, shledal proto kasační stížnost nepřijatelnou, proto ji podle
ustanovení §104a s. ř. s. odmítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v návaznosti na ustanovení §120
s. ř. s., podle ustanovení §60 odst. 3 s.ř.s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, když byla kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (ustanovení
§53 odst. 3, ustanovení §120 s. ř. s.).
V Brně dne 31. října 2011
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu