ECLI:CZ:NSS:2011:6.ADS.118.2011:218
sp. zn. 6 Ads 118/2011 - 218
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobce: S. M.,
zastoupeného Mgr. Františkem Drlíkem, advokátem, se sídlem nám. Míru 9, Šumperk,
proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc,
zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem, se sídlem Riegrova 12, Olomouc, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2010, č. j. 38
Cad 2/2007 - 121,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce, advokátovi Mgr. Františku Drlíkovi, se přiznáv á
odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti v částce 960 Kč, která bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí
žalovaného Krajského úřadu Olomouckého kraje, odboru sociálních věcí, žalovaného ze dne
2. 1. 2007, sp. zn. KÚOK/121980/2006/OSV - SP/7025/SD - 251, č. j. KUOK 171/2007,
o nároku na dávku sociální péče. Napadeným rozhodnutím žalovaný na základě odvolání
účastníka řízení potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Zábřeh, odboru zdravotního a sociálního,
ze dne 13. 11. 2006, č. j. 2006/12410/SP - MUZB, kterým bylo rozhodnuto nepřiznat žalobci
dávku sociální péče, a po provedeném řízení podle ustanovení §90 odst. 5 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, odvolání zamítl.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem Ostravě ze dne 4. 5. 2010, č. j. 38 Cad 2/2007 - 121,
žalobu směřující proti rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 2. 1. 2007,
sp. zn. KÚOK/121980/2006/OSV - SP/7025/SD - 251, č. j. KUOK 171/2007, zamítl,
neboť neshledal nezákonnost napadeného rozhodnutí žalovaného.
Krajský soud v Ostravě vycházel z následujícího skutkového stavu:
Dne 2. 10. 2006 žalobce podal žádost o přiznání dávky sociální péče od 1. 12. 2003
ve výši 8000 Kč. Městský úřad Zábřeh, odbor zdravotní a sociální, rozhodnutím ze dne
13. 11. 2006, č. j. 2006/12410/SP - MUZB, rozhodl nepřiznat žalobci dávku sociální péče
z důvodu, že jej v souladu se zákonem ČNR č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen zákon o sociální potřebnosti), který upravoval do 31. 12. 2006
poskytování dávek sociální péče, nelze považovat za občana sociálně potřebného a dále proto,
že na výzvu správního orgánu neosvědčil skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku sociální péče,
její výši a výplatu. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce odvolal. Žalovaný Krajský úřad
Olomouckého kraje ve svém rozhodnutí ze dne 2. 1. 2007, č. j. KUOK 171/2007,
sp. zn. KÚOK/121980/2006/OSV - SP/7025/SD - 251, odvolání proti rozhodnutí Městského
úřadu Zábřeh, odboru zdravotního a sociálního, č. j. 2006/12410/SP - MUZB ze dne
13. 11. 2006, kterým bylo rozhodnuto nepřiznat žalobci dávku sociální péče žalovanému, zamítl
a napadené rozhodnutí potvrdil. Žalovaný vycházel z toho, že žalobce požádal dne 2. 10. 2006
o přiznání dávky sociální péče od 1. 12. 2003. Od 2. 12. 2003 byla rozhodnutím České správy
sociálního zabezpečení zastavena výplata částečného invalidního důchodu žalobci,
jelikož se nepodrobil vyšetření svého zdravotního stavu, přestože byl na možnost zastavení
výplaty důchodu upozorněn. Okresní správou sociálního zabezpečení v Šumperku bylo
potvrzeno sdělením ze dne 10. 7. 2006 a ze dne 28. 11. 2006, že žalobce nepožádal dosud
o uvolnění výplaty částečného invalidního důchodu, ani se nepodrobil lékařskému vyšetření.
Rozhodnutím Úřadu práce v Šumperku byl od 1. 10. 2004 žalobce vyřazen z evidence uchazečů
o zaměstnání z důvodu, že je od srpna 2001 uznán plně invalidní, ale odmítl podat žádost o plný
invalidní důchod. Žalobce po podání žádosti o dávku sociální péče byl vyzván dne 30. 10. 2006
prvoinstančním orgánem k osvědčení skutečností rozhodných pro nárok na dávku sociální péče,
její výši a výplatu, a to do osmi dnů od doručení výzvy a současně byl upozorněn na následky
neuposlechnutí výzvy. Rovněž byl vyzván, aby se vyjádřil k podkladům rozhodnutí. Žalobce
písemnost převzal 1. 11. 2006 a nereagoval na ni. Poté vydal prvoinstanční orgán rozhodnutí,
kterým žalobci dávku sociální péče nepřiznal. V souladu s ustanovením §1 odst. 1 a odst. 3
písm. b) zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů, nelze
žalobce považovat za sociálně potřebného s ohledem na to, že si odmítá zvýšit příjem vlastním
přičiněním uplatněním nároku na dávky důchodového pojištění. Žalobce nelze považovat
za sociálně potřebného také podle ustanovení §3 odst. 3 písm. a) zákona o sociální potřebnosti,
neboť není v pracovním nebo obdobném vztahu ani nevykonává samostatnou výdělečnou
činnost a není veden v evidenci uchazečů o zaměstnání a současně není občanem uvedeným v §1
odst. 5 citovaného zákona. S odkazem na ust. §7 citovaného zákona o sociální potřebnosti bylo
poukázáno na to, že žalobce odmítá spolupracovat se správním orgánem, v důsledku čehož není
možné posoudit jeho sociální potřebnost a tedy i nárok na dávku sociální péče. Žalovaný
při svém rozhodnutí potvrdil v odvolacím řízení rozhodnutí o zamítnutí žádosti žalobce
o přiznání dávky sociální péče od 1. 12. 2003.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl Krajský soud v Ostravě k závěru
o nedůvodnosti podané žaloby. Soud vzal za prokázané, že žalobce nesplňuje kritéria stanovená
pro závěr, že je osobou sociálně potřebnou. Správní orgán prvého stupně v souladu se zákonem
rozhodl o zamítnutí nároku na dávku sociální péče. Žalovaný rovněž v souladu se zákonem
rozhodnutí správního orgánu prvého stupně na základě podaného odvolání zamítl a rozhodnutí
potvrdil. Správní orgány rozhodly v souladu se zákonem o zamítnutí žádosti žalobce o přiznání
dávky sociální péče.
Soud proto v tomto ohledu uzavřel, že neshledal nezákonnost napadeného rozhodnutí
žalovaného, a proto žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 1. 2007,
sp. zn. KÚOK/121980/2006/OSV - SP/7025/SD - 251, č. j. KUOK 171/2007, zamítl.
Včas podanou kasační stížností žalobce (dále též „stěžovatel“) brojí proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2010, č. j. 38 Cad 2/2007 - 121, V podání téměř
nečitelného obsahu stěžovatel namítl, že rozsudek byl vynesen v jeho nepřítomnosti a byl vydán
vyloučenou soudkyní Krajského soudu v Ostravě JUDr. Drahošovou podle §8 odst. 1 s. ř. s.,
rozhodnutí jsou pouze opisována, soud se neřídí právním názorem a závaznými pokyny
Nejvyššího správního soudu. Kasační stížnost je podávána podle §103 odst. 1 písm. a), b), c) a d)
s. ř. s. a podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Dále stěžovatel uvedl, že soud porušil stěžovatelova
práva zaručená Ústavou ČR - čl. 1, čl. 3, čl. 4, čl. 10 a čl. 96 odst. 2 a Listinou základních práv
a svobod - čl. 1, čl. 3 odst. 3, čl. 6 odst. 1, čl. 10 odst. 1, čl. 30 odst. 2, čl. 36 odst. 2, čl. 37 odst. 2
a čl. 38 odst. 2. Současně stěžovatel požádal o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení
„jeho“ advokáta Mgr. Františka Drlíka pro řízení o kasační stížnosti. Usnesením krajského soudu
ze dne ze dne 4. 5. 2011, č. j. 38 Cad 2/2007 - 191, byl stěžovateli ustanoven zástupcem advokát
Mgr. František Drlík, jenž byl citovaným usnesením krajského soudu vyzván k doplnění podání
ve věci kasační stížnosti stěžovatele směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
4. 5. 2010, č. j. 38 Cad 2/2007 - 121, a uvedení v jakém rozsahu a z jakých důvodů je kasační
stížnost podávána a kdy bylo stěžovateli napadené rozhodnutí doručeno. Ustanovený zástupce
k výzvě soudu uvedl, že rozsudek doručený 25. 5. 2011 napadá v celém rozsahu výroku
a toliko zopakoval tvrzení stěžovatele, že rozsudek byl vydán neveřejně, bez jednání,
v jeho nepřítomnosti. K důvodům kasační stížnosti zástupce stěžovatele výslovně uvádí
podle pokynu svého klienta, že kasační stížnost podává z důvodů daných ustanovením §103
odst. 1, písm. a), b) c) a d) s. ř. s. a podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Podle názoru stěžovatele
s odkazem na §8 odst. 1 s. ř. s. je napadené rozhodnutí vydáno vyloučeným soudcem,
který již rozhodoval opět neveřejnými rozsudky v prvotním soudním řízení, a který pouze opisuje
původní argumentaci, která absolutně není pravdivá a nelze se s ní ztotožnit. Stěžovatel rovněž
konstatoval, aniž by konkretizoval svá tvrzení, že soud porušil práva stěžovatele zaručená
Ústavou ČR - čl. 96 odst. 2 a Listinou základních práv a svobod - čl. 30 odst. 2, čl. 36 odst. 2,
čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2. Tato práva jsou podle mínění stěžovatele závazná a mají přednost
před zákonem a argumentací soudu. Soud je povinen projednat věc v přítomnosti stěžovatele.
Krajský soud v Ostravě porušil při svém rozhodování §39 odst. 1 a §64 s. ř. s., a §83 odst. 1, 2
písm. d) a §103 o. s. ř. Ustanovený zástupce uvádí, že mu byl jeho klientem udělen výslovný
pokyn k tomu, aby uvedenou argumentaci do doplnění kasační stížnosti zahrnul. Svá tvrzení
pak stěžovatel prokazuje přiloženými listinami s tím, že vše podstatné je vyznačeno. S ohledem
na tyto skutečnosti proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu
v Ostravě zrušil.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 15. 8. 2011 uvedl, že nedošlo
k tvrzenému porušení práv žalobce zaručených Ústavou a Listinou základních práv a svobod,
ani k tvrzenému porušení s. ř. s. a o. s. ř., a rozsudek Krajského soudu v Ostravě byl vydán
v souladu s platnými právními předpisy. Žalovaný navrhuje zamítnutí kasační stížnosti
pro nedůvodnost.
O kasační stížnosti Nejvyšší správní soud usoudil následovně:
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel výslovně namítá
důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b), c) a d) s. ř. s. a podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.,
v doplnění kasační stížnosti uvádí dle pokynu stěžovatele ustanovený zástupce důvod
tytéž důvody. Jak lze dovodit z obsahu podání, jsou namítány důvody odpovídající §103 odst. 1
písm. a), b), c) a d) s. ř. s. Jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2
a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom, že je na správně zjištěný skutkový stav
aplikována nesprávná právní norma, popřípadě je aplikována správná právní norma, která je
však nesprávně vyložena. Nejvyšší správní soud neshledává tuto námitku důvodnou.
Podle Nejvyššího správního soudu krajský soud správně posoudil právní otázku a neshledal
nezákonnost rozhodnutí žalovaného, kterým bylo potvrzeno v odvolacím řízení rozhodnutí
orgánu I. stupně. Ostatně stěžovatel ani neuvádí, v čem konkrétně spatřuje nezákonnost
rozhodnutí krajského soudu.
Stěžovatel dále uplatnil důvod kasační stížnosti odpovídající §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.,
podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu vady řízení spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je
s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně
vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl
zrušit. Ani tuto námitku neshledává Nejvyšší správní soud důvodnou. Stěžovatel v tomto ohledu
namítá, že správní orgány nesprávně a nedostatečně zjistily skutkový stav věci, když bylo
rozhodnuto o zamítnutí žádosti na přiznání dávky sociální péče. Nejvyšší správní soud neshledal,
obdobně jako to již neshledal krajský soud, že by v řízení před žalovaným byla porušena
stěžovatelova procesní práva a ustanovení o řízení před správními orgány. Pokud stěžovatel
odkazoval, a to bez jakékoliv konkretizace či upřesnění na jednotlivá ustanovení Ústavy, Listiny
základních práv a svobod, s. ř. s. či o. s. ř., pak z jejich pouhého výčtu nelze nijak dovodit,
zda k jejich tvrzenému porušení došlo či nikoliv a námitka jejich porušení je proto nedůvodná.
Třetím okruhem námitek stěžovatele odpovídajícím důvodům podle §103 odst. 1
písm. c) s. ř. s. bylo přesvědčení stěžovatele, že řízení před soudem bylo zmatečné, neboť je
vydáno vyloučeným soudcem podle §8 odst. 1 s. ř. s., který již rozhodoval opět neveřejnými
rozsudky v prvotním soudním řízení. V dané věci podle rozvrhu práci rozhodovala soudkyně
Krajského soudu v Ostravě JUDr. Bohuslava Drahošová, která nebyla vyloučena z projednávání
a rozhodování této věci, jak bylo rozhodnuto pravomocným usnesením Nejvyššího správního
soudu ze dne 30. 11. 2010, č. j. Nao 85/2010 - 186. Ani tato námitka nebyla shledána důvodnou,
neboť důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení
o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech (myšleno u soudu téhož stupně).
Další stížnostní námitkou stěžovatel uplatnil důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
podle kterého lze podat kasační stížnost z důvodu nepřezkoumatelnosti spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení
před soudem, mohla-li taková vada mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Důvodem kasační stížnosti podle stěžovatele v tomto ohledu je skutečnost, že soud rozhodl
neveřejně, v jeho nepřítomnosti. Právo na veřejné projednání nebylo žalobci odepřeno
vzhledem k tomu, že ve věci bylo nařízeno jednání na den 4. 5. 2010, žalobci bylo řádně
doručeno předvolání k jednání, k němuž se žalobce nedostavil. Soud neshledal důvody
pro odročení jednání ve smyslu §50 s. ř. s. na základě nesrozumitelného podání stěžovatele
ve věci žádosti o odročení jednání - dopis ze dne 28. 4. 2010, jenž je doložen na č. l. 113 - 116
soudního spisu, a proto jednal v nepřítomnosti žalobce podle ust. §49 odst. 3 s. ř. s.
Rovněž tato námitka nebyla shledána důvodnou.
K námitce stěžovatele uvedené v reakci na poučení o složení senátu Nejvyššího správního
soudu, že soudci Nejvyššího správního soudu jsou vyloučeni z projednávání a rozhodování
této jeho věci, lze toliko konstatovat, že podle ustanovení §8 odst. 1 s. ř. s. soudci jsou vyloučeni
z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům
nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Vyloučeni jsou
též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu
nebo v předchozím soudním řízení. O takový případ by se jednalo, kdyby se v daném případě
některý ze soudců Nejvyššího správního soudu podílel na projednávání nebo rozhodování věci
u správního orgánu nebo v předchozím soudním řízení u krajského soudu; nic takového
však stěžovatel ani netvrdí. Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají
v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech
(myšleno u soudu téhož stupně). Námitka vzhledem k uvedenému nebyla shledána důvodnou.
Důvodnou nebyla shledána ani další námitka stěžovatele, že se Krajský soud v Ostravě
neřídil právním názorem a závaznými pokyny Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel neuvádí,
jakým konkrétním pokynem či právním názorem se krajský soud měl řídit, a to za situace,
kdy v projednávané věci Nejvyšší správní soud nerozhodoval a nerušil rozhodnutí krajského
soudu, jenž by byl při dalším rozhodování vázán závazným právním názorem Nejvyššího
správního soudu, a důvodem k podání kasační stížnosti by ve smyslu platné právní úpravy mohla
být námitka, že se krajský soud závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu neřídil.
Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že k věcným důvodům, které vedly Krajský soud
v Ostravě k zamítnutí žaloby, se stěžovatel nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že v postupu Krajského soudu v Ostravě nebylo shledáno
pochybení, a proto vzhledem k výše uvedenému byla kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s.
zamítnuta jako nedůvodná.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1, 2
s. ř. s. Stěžovatel, který nebyl v řízení úspěšný, nemá právo na náhradu nákladů řízení, a právo
žalovaného Krajského úřadu Olomouckého kraje na náhradu nákladů řízení je v posuzované věci
ze zákona vyloučeno.
Stěžovateli byl usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 38 Cad 2/2007 - 191 ze dne
4. 5. 2011 pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát Mgr. František Drlík;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud přiznal ustanovenému advokátovi, jenž k výzvě soudu odměnu nevyčíslil,
odměnu za zastupování v řízení o kasační stížnosti podle obsahu spisu za jeden úkon právní
služby v částce 500 Kč podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů, a to za doplnění kasační stížnosti ze dne 7. 6. 2011, a jeden režijní paušál
ve výši 300 Kč podle §13 odst. 3 téže vyhlášky. Protože ustanovený advokát je plátcem daně
z přidané hodnoty, jak je soudu známo, zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku odpovídající
dani, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést
podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 8 s. ř. s.). Částka daně
vypočtená podle §37 písm. a) a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí 160 Kč. Ustanovenému
zástupci se tedy přiznává odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti v celkové výši
960 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2011
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu