ECLI:CZ:NSS:2011:6.ADS.123.2011:41
sp. zn. 6 Ads 123/2011 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobce: V. P.,
zastoupeného Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou, se sídlem Muchova 9/223,
Praha 6, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2,
Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 12. 2010, č. j. MHMP 877622/2010, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2011, č. j. 4 Ad
33/2011 - 15,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2011, č. j. 4 Ad 33/2011 - 15,
se z r ušuj e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí kasační stížností proti shora uvedenému usnesení
Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla odmítnuta jeho žaloba
proti shora uvedenému rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele
a potvrzeno rozhodnutí Úřadu městské části Praha 6 ze dne 6. 9. 2010, č. j. 17821/2010/AAF,
jímž stěžovateli nebyla přiznána dávka mimořádné okamžité pomoci z důvodu ohrožení osoby
sociálním vyloučením.
V odůvodnění svého rozhodnutí městský soud vyšel z toho, že napadené rozhodnutí bylo
stěžovateli doručováno prostřednictvím pošty a protože nebyl zastižen, byla mu zanechána
dne 16. 12. 2010 výzva a poučení o možnosti si písemnost vyzvednout. Stěžovatel zásilku
nevyzvedl a zásilka byla vrácena odesílateli dne 3. 1. 2010. Žalovaný poté postupoval
podle ust. §24 odst. 1 správního řádu, podle kterého pokud si adresát uloženou písemnost
ve lhůtě deseti dnů ode dne, kdy byla k vyzvednutí připravena, nevyzvedne, považuje se
písemnost za doručenou posledním dnem této lhůty.
Dále městský soud konstatoval, že žaloba byla městskému soudu doručena
dne 29. 3. 2011, tedy opožděně. Lhůta pro podání žaloby počala běžet dnem doručení písemného
vyhotovení rozhodnutí, tedy dnem 27. 12. 2010, a skončila uplynutím dvou měsíců dnem
28. 2. 2011. Městský soud tedy žalobu jako opožděnou odmítl a o náhradě nákladů řízení rozhodl
tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatel podal proti tomuto usnesení městského soudu kasační stížnost, v níž namítá,
že závěr městského soudu, že došlo k doručení fikcí je nepodložený. Stěžovatel uvádí, že závěr
o nastání fikce doručení může být učiněn pouze za podmínky, že proběhl bez vad doručovací
proces. Tak tomu podle názoru stěžovatele v projednávané věci nebylo, protože výzva byla
vystavena jako dokument pro dvě zásilky, a sice zásilku s pod. č. 9337 a 9338, což je nepřípustné.
Navíc však především k výzvě nebylo připojeno poučení o obsahu zásilky, kde by byl uveden
odesílající správní orgán a označení písemnosti. Tím nebyla podle názoru stěžovatele splněna
podmínka uvedená v §23 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“),
a písemnost nebyla právně účinným způsobem uložena ve smyslu §24 a násl. správního řádu.
To je podle stěžovatele zřejmé z toho, že rubrika o tom, že je přiloženo poučení není
na výzvě zatržena, a výzva není nijak porušena např. perforováním od kancelářské sešívačky,
kdy by poučení bylo svorkou připojeno. To, že pošta Praha 69 nepřikládá poučení, je
podle tvrzení stěžovatele dosti časté, což stěžovatel dokládá např. svým elektronickým dopisem
pro Okresní soud Praha 10 ze dne 29. 3. 2011, v němž se dotazoval, zda neodesílal zásilku
s daným podacím číslem s odůvodněním, že u výzev pošty není útržek ze zadní strany obálky.
Stěžovatel uvádí, že dochází k tomu, že poučení je předáno oddělené spolu s vyzvedávanou
zásilkou u přepážky nebo není předáno vůbec. Poučení jsou také podle názoru stěžovatele
zásadně neúplná, jelikož neobsahují označení písemnosti, což stěžovatel dokládá kopiemi
odtržených poučení, kterých se mu dostalo. Uvedená okolnost podle názoru stěžovatele vyplývá
také z toho, že v elektronickém dopisu žalovanému ze dne 12. 1. 2011 se stěžovatel nejdříve
dotazoval, zda žalovaný odesílal zásilku s uvedenými podacími čísly a pokud ano,
aby ji stěžovateli znova zaslal. Takový dotaz by stěžovatel neuváděl, pokud by spolu s výzvou
bylo přiloženo poučení. V takovém případě by stěžovatel znal i číslo jednací a mohl kontaktovat
příslušný odbor, nikoliv pracovnice podatelny.
Dále stěžovatel poukazuje na to, že dne 6. 12. 2010 byl hospitalizován v ÚVN kvůli úrazu
dolní končetiny a operován. Dne 14. 12. 2010 byl propuštěn na doléčení do LDN Praha 6,
Bubeneč, a až do konce ledna se pohyboval na invalidním vozíku, takže jeho možnost vyřizovat
si své záležitosti byla podstatně omezena. Toto stěžovatel dokládá lékařskou zprávou ze dne
17. 3. 2011. Po odchodu z LDN stěžovatel pobýval po dobu Vánočních svátků v Poděbradech
až do 4. 1. 2011, do Prahy sám odcestovat nemohl, protože onemocněla jeho matka. Stěžovateli
musely být na poštu do Poděbrad zasílány i jiné písemnosti, což dokládá kopií obálky zásilky
ze dne 28. 12. 2010.
Stěžovatel také poukazuje na to, že stejnopis rozhodnutí, který mu byl doručen 1. 2. 2011
neměl vyznačenu právní moc přesto, že na originálu měla být vyznačena již 10. 1. 2011.
Stěžovatel také shledává nedostatky v postupu městského soudu, který mu vyjádření správního
orgánu na č. l. 12 ze dne 20. 4. 2011 nedoručil před vydáním usnesení o odmítnutí žaloby,
aby se k němu mohl vyjádřit. Městský soud mělo vést k obezřetnosti, že správní orgán
ve vyjádření zamlčel, že rozhodnutí doručoval stěžovateli dvakrát a že obdržel sdělení,
že stěžovatel byl v období svátků mimo Prahu.
Svou kasační stížnost stěžovatel opírá o stížnostní důvod podle §104 odst. 1 písm. e)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného usnesení (§106 odst. 2 s. ř. s.), a je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení městského soudu vzešlo
(§102 s. ř. s.). Stěžovatel je též zastoupen advokátkou (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud ze soudního spisu zjistil, že stěžovatel ve své žalobě ke krajskému
soudu ze dne 29. 3. 2011 mimo jiné uvedl, že žalobou napadené rozhodnutí mu bylo doručeno
dne 1. 2. 2011. Žalovaný následně ve svém vyjádření k žalobě ze dne 20. 4. 2011 uvedl,
že žalobou napadené rozhodnutí bylo doručeno stěžovateli fikcí dne 27. 12. 2010 a žaloba
tak není podána ve dvouměsíční lhůtě od doručení napadeného rozhodnutí. Ze soudního spisu
dále vyplývá, že městský soud toto vyjádření žalovaného již žalobci nedoručoval a dne 27. 4. 2011
žalobu usnesením jako opožděnou odmítl.
Podle §74 odst. 1 s. ř. s. předseda senátu doručí žalobu žalovanému do vlastních rukou a doručí
ji těm osobám zúčastněným na řízení, jejichž okruh je ze žaloby zřejmý. Současně uloží žalovanému, aby nejdéle
ve dvouměsíční lhůtě předložil správní spisy a své vyjádření k žalobě. Došlé vyjádření doručí žalobci a osobám
zúčastněným na řízení; přitom může žalobci uložit, aby podal repliku.
V projednávaném případě v rozporu s ust. §74 odst. 1 s. ř. s. nedoručil městský soud
stěžovateli vyjádření žalovaného a neumožnil tak před rozhodnutím o odmítnutí žaloby
jako opožděné stěžovateli, aby se vyjádřil k otázce doručení rozhodnutí fikcí podle správního
řádu a tím i k otázce včasnosti podané žaloby. Nejvyšší správní soud přitom poukazuje
na svou předcházející judikaturu, zejména na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
12. 8. 2010, č. j. 7 Afs 63/2010 - 65, ze kterého se podává: Nejvyšší správní soud proto konstatuje,
že je povinností správního soudu, pokud dospěje oproti žalobci k závěru, že napadené rozhodnutí bylo doručeno
(oznámeno) žalobci v jiný den než v den jak bylo uvedeno v žalobě, a tato okolnost by měla mít za následek
odmítnutí žaloby pro opožděnost, umožnit žalobci vyjádřit se k této okolnosti a navrhnout na podporu
svých tvrzení důkazní prostředky. Teprve po té lze uvážit otázku včasnosti podané žaloby. Pokud tak krajský
soud neučiní a bez dalšího žalobu odmítne, tak jak to učinil v této věci, zatíží své řízení vadou,
která ve svém důsledku mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, resp. měla za následek,
že o věci samé nebylo vůbec rozhodováno. Usnesení o odmítnutí žaloby založené na takové vadě řízení
před krajským soudem Nejvyšší správní soud zruší pro jeho nezákonnost.
V projednávané věci tedy městský soud pochybil, když nedal stěžovateli prostor,
aby se vyjádřil k vyjádření žalovaného ze dne 20. 4. 2011 a navrhl městskému soudu důkazy
k podpoře svých tvrzení ohledně doručení napadeného rozhodnutí fikcí podle správního řádu.
Pro tuto vadu řízení považuje Nejvyšší správní soud za nutné kasační stížností napadené usnesení
městského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, neboť jde o vadu, která mohla mít
za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé, a jde tedy o vadu, ke které by byl Nejvyšší
správní soud povinen přihlédnout i z úřední povinnosti (ust. §109 odst. 3 s. ř. s.).
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, je tento soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.). V dalším řízení pak bude na krajském soudu,
aby provedl stěžovatelem navrhované důkazy a objasnil, zda došlo k doručení napadeného
rozhodnutí fikcí podle správního řádu již dne 27. 12. 2010 nebo až později, jak tvrdí stěžovatel.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. října 2011
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu