ECLI:CZ:NSS:2011:6.AS.31.2010:261
sp. zn. 6 As 31/2010 - 261
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobce:
NOVERA spol. s r. o., se sídlem Psáry 65, Psáry, zastoupeného JUDr. Vladislavou Růžičkovou,
advokátkou, se sídlem Vinohradská 45, Praha 2, proti žalovanému: Úřad průmyslového
vlastnictví, se sídlem Antonína Čermáka 2a, Praha 6, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
20. 7. 2007, č. j. O - 422581, za účasti osoby zúčastněné na řízení: GTS Czech s. r. o., se sídlem
Přemyslovská 2845/43, Praha 3, zastoupené JUDr. Petrem Hostašem, advokátem, se sídlem
Na Struze 1740/7, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 Ca 257/2007 - 213,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalovanému se nepři znáv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Osobě zúčastněné na řízení se nepřiznáv á náhrada nákladů ří zení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobce je majitelem kombinované ochranné známky č. sp. 188853, č. záp. 259067,
„NOVERA“ s datem práva přednosti 17. 2. 2003 (dále též „namítaná ochranná známka“).
Tato ochranná známka je zapsána pro stavební materiály nekovové spadající do této třídy,
stavební dřevo, stavební plasty, stavební sklo, dřevěná/plastová okna, dveře, parkety,
apod. ve třídě 19; realitní činnost ve třídě 36; stavební činnost - provádění staveb včetně
jejich změn, udržovacích prací na nich a jejich odstraňování, stavebně-montážní služby
ve třídě 37 mezinárodního třídění výrobků a služeb pro účely zápisu známek podle Niceské
dohody ze dne 15. 6. 1957.
[2] Dne 21. 1. 2005 podala osoba zúčastněná na řízení přihlášku ochranné známky
„NOVERA“ (dále též „napadená ochranná známka“).
[3] Proti zápisu přihlášky napadené ochranné známky podal žalobce dne 13. 7. 2005 námitky
podle §7 odst. 1 písm. b), g), h), i), j) a k) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách
a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů
a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů,
(zákon o ochranných známkách), které žalovaný dne 28. 7. 2006 zamítl.
[4] Proti rozhodnutí žalovaného o námitkách ze dne 28. 7. 2006 podal žalobce rozklad,
který předseda žalovaného správního úřadu zamítl rozhodnutím ze dne 20. 7. 2007, č. j. O -
422581.
[5] Napadená ochranná známka byla tedy zapsána dne 9. 8. 2007 do rejstříku ochranných
známek s datem práva přednosti 21. 1. 2005, a to pro poradenství v obchodní činnosti, obchodní
management a podnikové poradenství, marketing, reklamu, propagaci, průzkum trhu, vyhledávání
dat v počítačových souborech (pro třetí osoby), systematizaci informací do počítačové databáze
ve třídě 35; telekomunikační služby, zejména služby telefonní a datové, pronájem a půjčování
zařízení pro telekomunikační služby a pro přenos informací, pronájem a půjčování přístrojů
pro přenos zpráv, zprostředkovatelskou a poradenskou činnost pro služby v oblasti
telekomunikací, informace o telekomunikaci, směrovací a spojovací služby pro telekomunikace,
poskytování telekomunikačních připojení ke globální počítačové síti, poskytování uživatelského
přístupu ke globální počítačové síti, počítačovou komunikaci ve třídě 38; projektovou činnost
v oblasti telekomunikační a výpočetní techniky, tvorbu a pronájem software, tvorbu a správu
webových stránek, pronájem počítačů, poradenské služby v oblasti hardware a software, údržbu
počítačových programů ve třídě 42 mezinárodního třídění výrobků a služeb pro účely zápisu
známek.
II.
Řízení před městským soudem
[6] Uvedené rozhodnutí předsedy žalovaného napadl žalobce žalobou k Městskému soudu
v Praze. Tvrdil především, že žalovaný v řízení o rozkladu nevzal v úvahu jím předložené důkazy
s odkazem na koncentrační zásadu v řízení o námitkách, přestože se jednalo o materiály
dokládající dobré jméno namítané ochranné známky. Namítal, že v odvolacím řízení koncentrační
zásada neplatí a lze tedy přihlédnout ke všem v této fázi řízení navrženým důkazům.
[7] Městský soud žalobu zamítl. Nové důkazy, které provedl, neprokázaly tvrzení žalobce
o tom, že osoba zúčastněná na řízení nebyla v době podání přihlášky napadené ochranné známky
v dobré víře. Městský soud mimo jiné provedl důkaz dokumentem s názvem „Průzkum dobrého
jména společnosti NOVERA, spol. s r. o.“, jež žalobce navrhoval. Ani tento důkaz však nemohl
považovat za důkaz všeobecné známosti ochranné známky žalobce vzhledem k tomu, že byl
proveden výlučně mezi jeho zákazníky. Městský soud dále uvedl, že ve prospěch osoby
zúčastněné na řízení svědčí i krátký časový odstup mezi podanými přihláškami ochranných
známek, jakož i rozdílné třídy členění výrobků a služeb žalobce a osoby zúčastněné na řízení
dle Niceské dohody o mezinárodním třídění výrobků a služeb pro účely zápisu známek ze dne
15. 6. 1957.
Městský soud rovněž mimo jiné uvedl, že dotčené služby žalobce a osoby zúčastněné
na řízení nejsou zaměnitelné, veřejnost, která se zajímá o telekomunikační služby zřejmě nebude
vědět o službách poskytovaných žalobcem. Tyto služby nevykazují ani komplementární
charakter. Pokud by si však někteří zákazníci mohli klást otázku ohledně obchodního původu
výrobků a služeb, budou vždy rozlišovat mezi specializovaným podnikem poskytujícím výrobky
a služby spojené s bydlením a osobou zúčastněnou na řízení, která poskytuje především služby
telekomunikační.
III.
Kasační stížnost a řízení před Nejvyšším správním soudem
[8] Proti rozhodnutí městského soudu žalobce brojil kasační stížností, v níž uvedl kasační
důvody podle §103 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále
jen „s. ř. s.“).
[9] Žalobce měl rozsudek městského soudu za nepřezkoumatelný z důvodu,
že přestože v žalobě i námitkách proti zápisu napadené ochranné známky namítal, že zápisem
této známky jsou poškozena jeho práva k předmětnému označení - obchodní firmě - a starší
ochranné známce, která nabyla dobrého jména ve smyslu §7 odst. 1 písm. b) zákona
o ochranných známkách, městský soud se k otázce dobrého jména starší ochranné známky vůbec
nevyjádřil. Posuzoval především, zda přihlašovatel napadené ochranné známky byl či nebyl
při podání přihlášky v dobré víře ve smyslu §7 odst. 1 písm. k) tohoto zákona. Žalobce
však tento důvod ve své žalobě vůbec neuváděl. Soud sice dále posuzoval všeobecnou známost
ochranné známky žalobce, to je však otázka podstatná spíše pro posouzení důvodnosti námitek
podle §7 odst. 1 písm. c) a d) citovaného zákona.
[10] Dále žalobce tvrdil, že ačkoli k prokázání dobrého jména namítané ochranné známky
navrhl řadu důkazů, městský soud provedl dokazování pouze v rozsahu dokumentu s názvem
„Průzkum dobrého jména společnosti NOVERA, spol. s r. o.“, obchodní korespondencí žalobce
a konstatací rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2008, č. j. 32 Cm 154/2006 - 638.
Městský soud odmítl provést důkaz znaleckým posudkem, který žalobce navrhoval a vůbec
se nezabýval návrhem žalobce provést důkaz jím označenou spisovou dokumentací žalovaného,
kde se nachází podstatná část materiálů k prokázání dobrého jména ochranné známky žalobce.
[11] Žalobce rovněž nesouhlasil se závěrem městského soudu, že zmíněný „Průzkum dobrého
jména společnosti NOVERA, spol. s r. o.“ nemůže považovat za důkaz všeobecné známosti
firmy žalobce a jeho ochranné známky, když byl proveden výlučně mezi zákazníky žalobce.
Žalobce se naopak domnívá, že pouze zákazník, kterému žalobce služby poskytoval, je schopen
učinit si vlastní názor o úrovni a kvalitě jeho služeb.
[12] K závěru soudu, že výrobky a služby přihlašovatele a žalobce nevykazují konkurenční
charakter, žalobce uvedl, že v době rozhodování správního orgánu se oba subjekty zabývaly
řadou podobných činností, a to zejména činností realitní kanceláře, zprostředkovatelskou
a poradenskou činností při poskytování služeb. Příjemci služeb osoby zúčastněné na řízení
tak mohli být uvedeni v omyl, že přijímané služby poskytuje žalobce. Na podporu
své argumentace žalobce odkázal na rozsudek Soudního dvora ES ze dne 29. 9. 1998, Canon
Kabushiki Kaisha (C-39/97, Recueil, s. I-5507, body 17 a 23). Dále žalobce jako relevantní
považuje bod 22 a 23 rozsudku Soudního dvora ES ze dne 11. 11. 1997, SABEL (C-251/95,
Recueil, s. I-6191). Soudní dvůr zde konstatoval, že hodnocení pravděpodobnosti záměny závisí
mimo jiné na stupni známosti ochranné známky na trhu a možné asociaci mezi dvěma
označeními a že proto není možné omezit se při rozhodování na pouhé konstatování
nepodobnosti seznamu výrobků a služeb.
[13] Nejvyšší správní soud kasační stížnosti rozsudkem ze dne 22. 10. 2009,
č. j. 6 As 26/2009 - 175, vyhověl, rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
[14] Nejvyšší správní soud přisvědčil zejména tomu, že městský soud neposoudil hlavní
žalobní námitku související s otázkou dobrého jména obchodní firmy žalobce [§7 odst. 1
písm. b) zákona o ochranných známkách] a konstatoval, že tuto otázku nelze zaměňovat
s posouzením, zda se jedná o označení všeobecně známé [§7 odst. 1 písm. c) tohoto zákona].
Nejvyšší správní soud rovněž městskému soudu vytkl, že se zabýval tím, zda byla přihláška
napadené ochranné známky podána v dobré víře, ačkoli to žalobce nenamítal.
Pokud jde o dokazování před městským soudem, Nejvyšší správní soud uzavřel,
že krajský soud neprovedl důkaz označenou spisovou dokumentací žalovaného,
avšak ani nevyložil důvody, které jej k tomu vedly, což je v rozporu s ustálenou judikaturou
Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu ČR. Tento postup pak podle Nejvyššího
správního soudu založil nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku městského soudu.
[15] Ostatními kasačními námitkami se Nejvyšší správní soud vzhledem ke konstatované
nepřezkoumatelnosti nemohl meritorně zabývat, přesto se k nim s ohledem na zásadu
hospodárnosti alespoň stručně v citovaném rozsudku vyjádřil.
IV.
Navazující řízení před městským soudem
[16] V navazujícím řízení městský soud odůvodnil neprovedení důkazu označenou spisovou
dokumentací žalovaného tím, že se otázka dobrého jména a otázka dobré víry posuzují k datu
podání přihlášky ochranné známky, přičemž spisová dokumentace, již žalobce navrhoval
k důkazu, se vztahuje k přihláškám podaným později. Tyto důkazní prostředky navíc žalobce
podle městského soudu předložil až při doplnění rozkladu proti námitkám podle §25 zákona
o ochranných známkách, tedy opožděně - vzhledem ke koncentraci známkového řízení
a jeho časové souslednosti.
Dále městský soud uzavřel, že žalobce neprokázal existenci dobrého jména namítané
ochranné známky. Za tímto účelem žalobce městskému soudu předložil svou obchodní
korespondenci, z níž vyplynulo, že někteří zákazníci žalobce označují jeho firmu
jako GTS NOVERA, což však svědčí spíše o všeobecné známosti zúčastněné osoby,
nikoli žalobce. „Průzkum dobrého jména společnosti NOVERA, spol. s r. o.“ pak městský soud
nepovažoval za důkaz existence dobrého jména obchodní firmy žalobce, neboť byl proveden
výlučně mezi jeho zákazníky.
Na závěr městský soud opětovně konstatoval, že výrobky a služby žalobce a osoby
zúčastněné na řízení nejsou zaměnitelné, jelikož jsou určeny různým skupinám veřejnosti,
a nevykazují konkurenční ani komplementární charakter. Veřejnost, která se zajímá
o telekomunikační služby, které poskytuje osoba zúčastněná na řízení, podle městského soudu
zřejmě nebude vědět o službách poskytovaných žalobcem.
V.
Další kasační stížnost a její posouzení Nejvyšším správním soudem
[17] Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) další
kasační stížnost z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[18] Stěžovatel předně tvrdí, že přihlášky, k nimž se vztahuje spisová dokumentace,
jež navrhoval k důkazu v řízení před městským soudem, byly podány téhož dne jako přihláška
napadené ochranné známky, a tudíž se nejedná o pozdější správní spisy, jak uvedl městský soud.
Městský soud tedy neměl důvod tyto důkazy neprovést, neboť jejich provedení mohlo mít vliv
na posouzení dobrého jména ochranné známky stěžovatele.
Dále stěžovatel uvádí, že tříměsíční lhůta pro podání námitek je příliš krátká
pro předložení některých důkazů, zejména pro vyhotovení průzkumu veřejného mínění. Právě
z tohoto důvodu předložil stěžovatel důkazy k prokázání dobrého jména své ochranné známky
až v řízení o rozkladu. Podle stěžovatele takový postup nevylučuje ani §42 zákona o ochranných
známkách, ani Metodický pokyn pro řízení před Úřadem průmyslového vlastnictví,
podle kterého nemůže účastník v rozkladu uvádět nové skutečnosti a důkazy s výjimkou těch,
které nemohl uplatnit dříve. Vzhledem k tomu, že relevantní průzkum k prokázání dobrého
jména není možné zpracovat v tříměsíční lhůtě, jedná se tedy právě o důkaz, který nebylo možno
uplatnit dříve.
Stěžovatel rovněž namítá nepřezkoumatelnost touto kasační stížností napadeného
rozhodnutí městského soudu i přezkoumávaného rozhodnutí žalovaného z důvodu,
že se žalovaný nezabýval prokázáním dobrého jména namítaného označení stěžovatele.
Stěžovatel v kasační stížnosti cituje z části G2 metodických pokynů žalovaného (body 1.4.2
a 1.4.3), z níž vyplývá, že je na navrhovateli, aby prokázal, že namítaná ochranná známka
je známkou s dobrým jménem, přičemž dostačujícím důkazem je, zná-li známku většina
z dotazovaného vzorku náhodně vybraných občanů. Metodické pokyny ze Společného
doporučení týkající se ustanovení o ochraně všeobecně známých známek schválené
Shromážděním PU (pozn. NSS: zřejmě se jedná o tzv. Pařížskou unii, neboli Unii na ochranu
průmyslového vlastnictví) a Valným shromážděním WIPO dále uvádějí, že relevantní část
veřejnosti může zahrnovat skutečné nebo potencionální spotřebitele daného typu výrobků
a služeb, ale nemusí být omezena pouze na ně. Stěžovatel má za to, že průzkum dobrého jména,
který předložil v námitkovém řízení, tyto požadavky naplňuje. Ani zákon nespecifikuje, v jakém
rozsahu a počtu osob má být průzkum dobrého jména ochranné známky prováděn,
a nespecifikoval to podle stěžovatele ani Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku
č. j. 6 As 26/2009 - 75. Nevyplývá-li tedy ze zákona, podzákonných předpisů ani judikatury,
jakým způsobem má být tento průzkum proveden, nelze na namítajícím spravedlivě požadovat,
aby předložil vypovídající průzkum. Pokud nicméně žalovaný neshledal předložený průzkum
dobrého jména dostačujícím, měl stěžovatele vyzvat k předložení jiných důkazů prokazujících
dobré jméno jeho ochranné známky (§50 odst. 2 správního řádu), případně odůvodnit,
proč ochranná známka dobré jméno nemá.
Žalovaný rovněž nepřihlédl k návrhu na provedení dalších důkazů potvrzujících dobré
jméno označení „NOVERA“, jež byly předloženy k doplnění rozkladu.
Dále se žalovaný podle stěžovatele nezabýval rozlišovací způsobilostí ochranné známky
„NOVERA“, přičemž námitku, že by užívání přihlašovaného označení osobou zúčastněnou
nepoctivě těžilo z rozlišovací způsobilosti starší ochranné známky „NOVERA“, vznesl stěžovatel
už při prvotním podání námitek.
Na závěr stěžovatel namítá, že městský soud nesprávně zhodnotil důkaz obchodní
korespondencí stěžovatele, když konstatoval, že špatné označování stěžovatele (namísto
„NOVERA“ zákazníci uvádějí „GTS NOVERA“) svědčí spíše o všeobecné známosti zúčastněné
osoby, nikoli stěžovatele. Z tohoto důkazu je naopak zřejmé, že dochází k záměně předmětů
podnikání stěžovatele a osoby zúčastněné na řízení.
[19] Dříve, než Nejvyšší správní soud přistoupil k věcnému posouzení kasační stížnosti,
zabýval se tím, zda toto podání splňuje všechny formální náležitosti na něj kladené. Dospěl
k závěru, že kasační stížnost byla podána včas (§106 s. ř. s.), osobou k tomu oprávněnou (§102
s. ř. s.), která je řádně zastoupena (§105 odst. 2 s. ř. s.). Přípustnost kasační stížnosti
v tomto konkrétním případě však Nejvyšší správní soud posuzoval i ve světle §104 odst. 3
písm. a) s. ř. s., podle kterého je kasační stížnost, která směřuje jen proti rozhodnutí, jímž soud
rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem,
nepřípustná; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným
právním názorem Nejvyššího správního soudu.
[20] Dosavadní judikatura zdejšího soudu i Ústavního soudu ČR se ustálila na tom, že §104
odst. 3 písm. a) s. ř. s. zajišťuje, aby se Nejvyšší správní soud nemusel znovu zabývat věcí,
u které již jedenkrát svůj právní názor na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil.
Citované ustanovení však nelze vztáhnout na případy, kdy zdejší soud pouze vytkl krajskému
soudu nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí, neboť by to ve svých důsledcích vedlo k odmítnutí
věcného přezkumu napadeného rozhodnutí. V takových případech totiž kasační stížnosti směřují
proti závěrům krajského soudu, ke kterým se nemohl zdejší soud v předchozím rozhodnutí
vyslovit [srov. usnesení ze dne 10. 6. 2008, č. j. 2 Afs 26/2008 - 119, případně rozsudek ze dne
13. 10. 2010, č. j. 1 Afs 71/2010 - 136, bod 16 (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz) či nález Ústavního soudu ČR ze dne
8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05, N 119/37 SbNU 519, dostupný na www.nalus.usoud.cz].
[21] Otázkou však zůstává, zda lze tímto způsobem vykládat ustanovení §104 odst. 3 písm. a)
s. ř. s. i v případě, kdy stěžovatel v nové kasační stížnosti uvede stížnostní důvody,
které ve své předchozí kasační stížnosti neuplatnil, ač tak učinit mohl.
[22] Při řešení této otázky se Nejvyšší správní soud opřel o svou ustálenou judikaturu,
podle níž soud přistupuje k posouzení námitky nepřezkoumatelnosti dříve než k námitkám
podle písm. a) a b) ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. V případě, že dospěje k závěru, že rozhodnutí
krajského soudu je nepřezkoumatelné, nepřistupuje k meritornímu posouzení ostatních
stížnostních námitek, toto rozhodnutí zruší a věc vrátí krajskému soudu k dalšímu řízení.
Uplatňuje-li tedy účastník řízení, který má za to, že je jím napadané rozhodnutí krajského soudu
nepřezkoumatelné, vedle stížnostního důvodu podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. i jiné kasační
důvody (zejména podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.), činí tak v základě z opatrnosti
pro případ, kdy by Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným neshledal.
Shledá-li jej totiž nepřezkoumatelným, zruší jej a krajský soud v navazujícím řízení vydá
rozhodnutí nové. Teprve proti tomuto novému rozhodnutí (je-li přezkoumatelné) lze pak
případně poprvé uplatnit ostatní kasační důvody podle písm. a) a b) citovaného ustanovení.
[23] V případě, kdy krajský soud vydá nové rozhodnutí poté, co jeho původní rozhodnutí bylo
Nejvyšším správním soudem zrušeno pro nepřezkoumatelnost, tedy připadá v úvahu buď
stížnostní námitka, že se krajský soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního
soudu (rozhodnutí je tedy stále nepřezkoumatelné), či již přezkoumatelné je a v takovém případě
může stěžovatel v nové kasační stížnosti uplatnit ostatní stížnostní námitky, které Nejvyšší
správní soud posoudí, nestíhá-li je jiný důvod nepřípustnosti podle §104 s. ř. s.
[24] Nejvyšší správní soud tedy zhodnotil, že je oprávněn zabývat se v kasační stížnosti
předestřenými námitkami.
Dále tento soud přistoupil k posouzení námitky, v níž stěžovatel nesouhlasí se způsobem,
jakým městský soud odůvodnil, že neprovede důkaz stěžovatelem označenou spisovou
dokumentací vztahující se k jiným přihláškám ochranných známek podaným osobou zúčastněnou
na řízení (O-422577, O-422579, O-423608, O-423609, O-423610, O-423611, O-426487, O-
426488, O-426489, O-426490, O-426491, O-436917 až 38). Městský soud konstatoval,
že se otázka dobrého jména (k jejímuž prokázání měl tento důkaz podle stěžovatele směřovat)
posuzuje k datu podání přihlášky napadené ochranné známky, přičemž spisy, které stěžovatel
k důkazu navrhoval, byly pozdější. Stěžovatel však v kasační stížnosti tvrdí, že spisy O-422577
a O-422579 mají dřívější spisovou značku, než-li přihláška napadené ochranné známky (O-
422581) a týkají se přihlášek ochranných známek, které byly podány shodného dne, jako přihláška
napadené ochranné známky.
Na základě veřejně přístupné databáze ochranných známek platných v České republice,
dostupné na webových stránkách žalovaného (www.upv.cz), Nejvyšší správní soud konstatuje,
že se spisy O-422577 a O-422579 týkají přihlášek, které byly podány dne 21. 1. 2005,
tedy téhož dne, kdy byla podána přihláška v nyní projednávané věci. Dále je zřejmé, že uvedené
dva spisy mají dřívější spisovou značku než spis O-422581. Tvrzení městského soudu, že všechny
uvedené spisy jsou pozdější, tedy ve světle uvedeného nemůže obstát.
Nejvyšší správní soud však poukazuje na skutečnost, že byť stěžovatel v žalobě tvrdil,
že tyto důkazy uvedenou spisovou dokumentací navrhoval v námitkovém řízení k prokázání
dobrého jména své ochranné známky, ve skutečnosti ze znění námitek ze dne 12. 7. 2005
založených ve správním spise vyplývá, že tyto důkazy stěžovatel předložil jako důkaz špatné víry
přihlašovatele napadené ochranné známky. Vycházíme-li ze skutečností uvedených v žalobě,
je třeba stěžovateli dále vytknout, že v žalobě (ani v námitkách) nijak nespecifikoval,
jakým způsobem by provedení těchto důkazů mohlo vést k prokázání dobrého jména
jeho ochranné známky, když se navíc jedná o spisovou dokumentaci týkající se ochranných
známek osoby zúčastněné na řízení ve znění „GTS NOVERA“ a „NOVÁ ÉRA
TELEKOMUNIKACÍ“.
Městský soud tedy správně uzavřel, že důkaz uvedenou spisovou dokumentací není
pro posuzovanou věc relevantní, měl pro to však nesprávné důvody. V takovém případě
umožňuje ustálená judikatura Nejvyššímu správnímu soudu doplnit odůvodnění rozsudku
městského či krajského soudu, aniž by musel jeho rozsudek rušit pro nedostatek důvodů
rozhodnutí. Lze tak učinit v případech, kdy „jsou důvody, na nichž stojí rozsudek krajského soudu,
dostatečným podkladem pro daný výrok a převažují nad důvody, které neobstály“. (srov. usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 - 75,
publikované pod č. 1865/2009 Sb. NSS). Ve vztahu k zamítavému rozsudku krajského soudu
pak toto usnesení dále rozvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14. 12. 2009,
č. j. 5 Afs 104/2008 - 66, dostupném na www.nssoud.cz. V takovém případě je podle Nejvyššího
správního soudu „rozhodující, zda je tento rozsudek přezkoumatelný, zda řízení před krajským soudem
netrpělo žádnou procesní vadou, jež mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí o věci samé, a zda současně
může Nejvyšší správní soud postavit na jisto, že je výrok rozsudku krajského soudu v souladu se zákonem,
aniž by přitom překročil rámec věci, jak byla definována nejen řízením o kasační stížnosti, ale i předcházejícím
řízením žalobním a řízením před správními orgány“. V posuzovaném případě jsou, s ohledem na dále
uvedené, tyto podmínky naplněny.
[25] Pokud jde o relevanci důkazu „Průzkumem dobrého jména společnosti NOVERA,
spol. s r. o.“, zejména s ohledem na to, komu byl, resp. měl být, takový průzkum adresován,
vyjádřil se Nejvyšší správní soud jednoznačně již ve svém předchozím rozsudku
č. j. 6 As 26/2009 - 175. Konstatoval zde, že „je-li dobré jméno odrazem jisté důvěry spotřebitele
ve vlastnosti výrobku či služby a jeho očekávání, pak je zřejmé, že spotřebitel, který firmu stěžovatele nezná,
není způsobilý hodnotit fakt, zda společnost žalobce a jí používaná označení získaly dobré jméno. V tom Nejvyšší
správní soud dává stěžovateli zapravdu. Na druhou stranu však nelze učinit ani ten závěr, že tento fakt lze
hodnotit pouze na základě průzkumu vedeného mezi zákazníky stěžovatele. Aby takový průzkum bylo možné
akceptovat jako důkaz toho, že určitá firma či výrobky a služby požívají dobrého jména, je podle zdejšího soudu
nezbytné, aby jeho adresátem byl statisticky relevantní vzorek subjektů, kte ré v dané
oblasti působí a které lze ve své podstatě označit za klienty potenciální. “ Nelze tedy
souhlasit se stěžovatelem, že ani citovaný rozsudek zdejšího soudu nespecifikuje,
jakým způsobem má být průzkum dobrého jména ochranné známky proveden, a že tedy nelze
stěžovateli vyčítat, provedl-li jej pouze mezi svými klienty. Ze zvýrazněné části citace
tohoto rozsudku jednoznačně vyplývá, že průzkum provedený pouze mezi klienty stěžovatele
není relevantní a že tedy závěr městského soudu, že takto získaný materiál nelze považovat
za důkaz dobrého jména ochranné známky stěžovatele, je správný.
Namítá-li pak stěžovatel, že žalovaný měl důkaz tímto průzkumem provést v řízení
o rozkladu, kdy jej stěžovatel předložil, a že pokud tak neučinil, měl k tomu městský soud
přihlédnout, zdůrazňuje Nejvyšší správní soud, že městský soud tento důkaz sám v řízení
před ním provedl a dospěl k závěru, že není vypovídající. Z ustálené judikatury Nejvyššího
správního soudu pak v této souvislosti vyplývá, že vada řízení před správním orgánem je
pro soudní přezkum relevantní pouze tehdy, mohla-li mít vliv na zákonnost napadeného
rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2005,
č. j. 6 A 76/2001 - 96, publikovaný pod č. 793/2006 Sb. NSS).
Pokud jde o samotnou námitku, že žalovaný neprovedl důkazy předložené v řízení
o rozkladu, zdůrazňuje Nejvyšší správní soud, že řízení o námitkách podle §25 zákona
o ochranných známkách je ze zákona řízením koncentrovaným („osoby uvedené v §7 mohou
podat námitky ve lhůtě 3 měsíců od zveřejnění přihlášky“). Důvodová zpráva k zákonu
o ochranných známkách v této souvislosti uvádí, že „s ohledem na zásadu koncentrace řízení Úřad
nepřihlíží k odůvodnění námitek a k důkazním prostředkům, kterými jsou námitky podepřeny, pokud byly
podány po uplynutí této lhůty“ (důvodová zpráva dostupná na www.psp.cz, tisk č. 288/0, 4. volební
období). Nejvyšší správní soud rovněž zjišťoval, zda a případně jakým způsobem je upraveno
řízení o námitkách v nařízení Rady (ES) č. 40/94 o ochranné známce Společenství,
jejíž některá ustanovení český zákon o ochranných známkách adaptoval. Článek 42
tohoto nařízení stanoví lhůtu pro podání námitek proti zápisu ochranné známky Společenství
rovněž v délce tří měsíců od zveřejnění přihlášky. Pokud však jde o důkazy, které by měla osoba
podávající námitky doložit na jejich podporu, je v odstavci třetím tohoto článku zakotvena
diskrece Úřadu pro harmonizaci ve vnitřním trhu stanovit po podání námitek lhůtu
k jejich dodání. Přestože se tato úprava jeví býti rozumnější, je třeba v nyní posuzovaném případě
vycházet ze znění českého zákona, který, jak zdůrazňuje samotná důvodová zpráva, adaptoval
pouze ta ustanovení citovaného nařízení, u nichž to bylo z důvodu propojení národního
a komunitárního systému ochranných známek nezbytné. S ohledem na shora uvedené
je tedy třeba označit postup žalovaného, který v rozkladovém řízení odmítl provést důkazy,
jež stěžovatel doložil na podporu svých námitek teprve v doplnění rozkladu, za zákonný.
V této souvislosti stěžovatel tvrdil, že důkaz průzkumem dobrého jména předložil
až v řízení o rozkladu, neboť jej není objektivně možné zpracovat ve lhůtě tří měsíců pro podání
námitek. Bez ohledu na to, zda tomu tak je či nikoli, z námitek stěžovatele nijak nevyplývá,
že by stěžovatel měl záměr doložit průzkum dobrého jména v řízení o námitkách
a že mu v tom bránila krátká tříměsíční lhůta pro jejich podání. První zmínka o průzkumu
vyplývá až z rozhodnutí žalovaného o námitkách ze dne 28. 7. 2006, č. j. 47289/2005,
v němž žalovaný stěžovatele upozorňuje, že jím předložené doklady za účelem prokázání
dobrého jména jeho ochranné známky pouze osvědčují, že namítaná ochranná známka vešla
ve známost široké veřejnosti, nikoli, že by bylo možné usuzovat na její dobré jméno.
V návaznosti na to žalovaný zdůraznil, že mu nebyly předloženy žádné výzkumy veřejného
mínění, faktury či objednávky prokazující zájem o zboží a služby stěžovatele apod. Stěžovatel
navíc ve své argumentaci v žalobě a kasační stížnosti nijak nekonkretizuje, z jakých důvodů není
možné takový průzkum ve lhůtě tří měsíců realizovat, a toto své tvrzení ani jinak nepodložil.
Na tomto místě se Nejvyšší správní soud zabýval rovněž stížnostní námitkou,
že neshledal-li žalovaný předložený průzkum dobrého jména dostačujícím, měl stěžovatele
podle §50 odst. 2 správního řádu vyzvat k předložení jiných důkazů prokazujících dobré jméno
jeho ochranné známky. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že žalovaný odmítl provést důkaz
tímto průzkumem z důvodu koncentrace námitkového řízení a že tedy ani nemohl dospět
k závěru o jeho nedostatečnosti.
[26] Námitku, že se žalovaný nezabýval rozlišovací způsobilostí ochranné známky
„NOVERA“, stěžovatel neuplatnil v řízení před městským soudem. S ohledem na §104 odst. 4
s. ř. s. se tedy jedná o námitku nepřípustnou.
[27] Na závěr přistoupil Nejvyšší správní soud k posouzení námitky, že městský soud
nesprávně zhodnotil důkaz obchodní korespondencí stěžovatele, když konstatoval, že špatné
označování stěžovatele jeho klienty či obchodními partnery (uvádění „GTS NOVERA“ namísto
„NOVERA“) svědčí spíše o všeobecné známosti osoby zúčastněné, nikoli stěžovatele.
Nejvyšší správní soud považuje za nezbytné konstatovat, že předmětná obchodní
korespondence byla stěžovatelem přiložena k doplnění rozkladu ze dne 29. 9. 2006,
aniž by však stěžovatel v tomto doplnění odůvodnění rozkladu či v původním podání uvedl,
za jakým účelem tento důkaz navrhl (k prokázání dobrého jména namítané ochranné známky
či její všeobecné známosti, existence pravděpodobnosti záměny, apod.). Pokud tedy stěžovatel
tímto důkazem zamýšlel doložit, že dochází k záměně předmětů podnikání stěžovatele a osoby
zúčastněné na řízení, měl tuto skutečnost v některém ze svých podání uvést (v žalobě stěžovatel
provedení tohoto důkazu nenavrhoval vůbec). Za této situace nelze vytýkat městskému soudu,
že skutečnost, že zákazníci a obchodní partneři označují stěžovatele „GTS NOVERA“, vyložil
tak, že svědčí spíše o všeobecné známosti zúčastněné osoby. Za situace, kdy městský soud neměl
k dispozici další materiály, na jejichž základě by mohl usoudit na zaměnitelnost obou známek
(například, že rovněž osoba zúčastněná na řízení bývá svými klienty či obchodními partnery
označována jako „NOVERA“), nemohl dospět k jinému závěru.
Na okraj Nejvyšší správní soud podotýká, že z judikatury Soudního dvora Evropské
Unie vyplývá, že posouzení nebezpečí záměny musí být provedeno s přihlédnutím
ke všem relevantním faktorům, kterými jsou především shodnost či podobnost přihlašovaného
označení se starší ochrannou známkou a shodnost či podobnost výrobků či služeb. Vyšší stupeň
podobnosti výrobků může přitom vyvážit nižší stupeň podobnosti označení a naopak
[srov. rozsudky Soudního dvora EU ze dne 11. 11. 1997, SABEL (C-251/95, Recueil, s. I-6191,
bod 23), a ze dne 29. 9. 1998, Canon (C-39/97, Recueil, s. I-5507, bod 23)]. Aby tedy byly
ochranné známky skutečně zaměnitelné, je třeba aby byla naplněna jednak podmínka shodnosti
či podobnosti označení a jednak podmínka shodnosti či podobnosti výrobků či služeb.
Podle citovaného rozsudku Soudního dvora EU ve věci Canon je třeba při posuzování
podobnosti výrobků vzít v úvahu jejich povahu, zamýšlený účel, způsob použití
a komplementární či konkurenční charakter. Podle rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 7. 4. 2006, č. j. 11 Ca 258/2005 - 71, publikovaného pod č. 1247/2007 Sb. NSS, jsou
stejnými nebo podobnými výrobky a službami ve smyslu zákona o ochranných známkách ty,
které mají stejné nebo blízké podstatné znaky, a v důsledku toho mohou vyvolat u průměrného
spotřebitele představu o tom, že pocházejí od jednoho a téhož výrobce či poskytovatele.
Z hlediska spotřebitele lze tedy takové výrobky a služby zařadit do jedné skupiny oblasti
spotřeby.
V nyní posuzované věci je napadená ochranná známka přihlašována pro výrobky a služby
související s výpočetní technikou, telekomunikačními službami a managementem a marketingem
v této konkrétní oblasti. Namítaná ochranná známka je pak zapsána pro výrobky a služby
související se stavebnictvím – stavební materiály a stavební činnost, a realitní činností.
Aplikujeme-li tedy na nyní posuzovanou věc shora uvedené judikatorní závěry a kritéria,
nemohou výrobky a služby, pro něž jsou zapsány napadená a namítaná ochranná známka
vykazovat podobnost a už vůbec ne shodnost. Ke stejnému závěru dospěl ve svém rozsudku
ostatně i městský soud. Ve světle shora uvedeného nelze tedy učinit ani závěr
o jejich zaměnitelnosti.
[28] Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost
důvodnou, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine zamítl.
[29] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo
na náhradu nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.). V případě žalovaného, který byl procesně
úspěšným účastníkem, nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady
řízení vznikly a Nejvyšší správní soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se mu právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Osoba zúčastněná na řízení
nepožadovala náhradu nákladů řízení, soud jí neuložil žádné plnění povinnosti (§60 odst. 5
s. ř. s.), a proto jí rovněž náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. března 2011
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu