ECLI:CZ:NSS:2011:7.AFS.14.2011:99
sp. zn. 7 Afs 14/2011 - 99
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: VETT a. s., se
sídlem Nádražní 287, Zákupy, zastoupen JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem se sídlem
Ke Klimentce 2186/15, Praha 5 - Smíchov, proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem
Letenská 252/15, Praha 1, zastoupen JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem Nám.
14. října 3, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 18. 5. 2010, č. j. 11 Ca 284/2008 - 66,
takto:
Věc se p o s t u p u je rozšířenému senátu.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 5. 2010, č. j. 11 Ca 284/2008 – 66, zrušil
rozhodnutí Ministerstva financí (dále jen „stěžovatel“) ze dne 28. 7. 2008,
č. j. 16/58306/2008/1606, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce (dále jen „účastník řízení“)
proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 5. 6. 2008,
č. j. 5860/08-2700-506935, jímž mu byla uložena pokuta podle §17 odst. 1 písm. a) zákona
č. 526/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o cenách“) ve výši 8 595 912 Kč
za porušení cenových předpisů podle §15 odst. 3 téhož zákona. V odůvodnění rozsudku městský
soud uvedl, že při posouzení důvodnosti námitky, že pokuta byla uložena až po uplynutí
prekluzívní lhůty, zohlednil i to, že správní orgány, aby mohly rozhodnout o uložení pokuty
za porušení cenových předpisů, musely si opatřit podklady, ze kterých bylo patrno, zda účastník
řízení svým jednáním naplnil skutkovou podstatu správního deliktu, tedy zda zneužil svého
výhodnějšího hospodářského postavení vůči kupujícímu městu Česká Lípa tak, že v průběhu
let 2005 a 2006 uplatnil cenu za poskytování veřejné služby zajištění dopravní obslužnosti vyšší,
než cenu obvyklou, odvozenou z cen srovnatelných služeb na trhu. Správní orgány tedy zvolily
správný postup, pokud zjišťovaly obvyklé ceny na trhu dotazy u městských úřadů srovnatelných
měst. Ze správního spisu městský soud ale zjistil, že finanční ředitelství shromáždilo podklady
pro zjištění obvyklé ceny již v květnu 2007, poslední zprávy byly doručeny již na počátku
června 2007, přesně 11. 6. 2007, což potvrdil i stěžovatel v napadeném rozhodnutí. Z toho
je patrné, že správní orgány zjištění o ceně obvyklé na trhu učinily právě nejpozději do
11. 6. 2007, kdy byla doručena poslední zpráva. Stěžovatel ale vydal rozhodnutí ve věci až
28. 7. 2008, které nabylo právní moci dne 31. 7. 2008, tedy více než jeden rok po té, co se správní
orgán dozvěděl o porušení cenových předpisů. Stěžovatel tedy prokazatelně rozhodl
až po uplynutí jednoroční subjektivní prekluzívní lhůty, neboť podle ustálené judikatury je pokuta
uložena až v okamžiku, kdy rozhodnutí nabude právní moci. Nebylo-li tedy žalobou napadené
rozhodnutí odvolacího správního úřadu vydáno v zákonem o cenách stanovené lhůtě
pro vyměření či doměření daňové povinnosti, bylo řízení o uložení pokuty zatíženo vadou, která
měla za následek vydání nezákonného rozhodnutí bez dalšího. Stěžovatel v napadeném
rozhodnutí odkazoval na ust. §8 odst. 7 vyhlášky č. 580/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „prováděcí vyhláška“), podle kterého se za den, kdy se cenový kontrolní orgán dověděl
o porušení cenových předpisů, považuje den, kdy kontrolovaný subjekt obdržel protokol
a z tohoto důvodu je námitka účastníka řízení ohledně nedodržení subjektivní lhůty pro uložení
pokuty podle stěžovatele nedůvodná. Ohledně ust. §8 odst. 7 prováděcí vyhlášky již městský
soud ve svém rozhodnutí ze dne 21. 2. 2006, č. j. 6 Ca 49/2004 – 39, uvedl, že podle
čl. 95 Ústavy je soudce při rozhodování vázán zákonem; je oprávněn posoudit soulad jiného
právního předpisu se zákonem. Zákon o cenách zmocnil v §20 zde uvedené správní orgány
k vydání obecně závazného právního předpisu mimo jiné k cenové kontrole. Průběh cenové
kontroly je třeba odlišovat od řízení o uložení sankce za zjištěné porušení cenových předpisů.
Podle názoru městského soudu shora uvedené zmocnění v sobě nezahrnuje zmocnění k jinému
stanovení počátku běhu lhůty, ve které lze pokutu za zjištěné porušení cenových předpisů uložit.
Jestliže je zákonem stanoveno, že pokutu lze uložit do jednoho roku ode dne, kdy se o porušení
cenových předpisů cenové kontrolní orgány dozvěděly, je třeba v každém jednotlivém případě
zkoumat, kdy cenový kontrolní orgán získal takovou sumu informací, ze které je zřejmé,
že k porušení došlo a kdo se takového jednání dopustil. Od tohoto dne počíná běžet subjektivní
jednoroční lhůta. Úprava okamžiku tohoto dozvědění se, obsažená v ust. §8 odst. 7 prováděcí
vyhlášky, jde podle názoru městského soudu nad rámec zmocnění daného zákonem a je v
rozporu se zákonem, neboť počátek lhůty spojuje až s okamžikem, kdy kontrolovaný subjekt
obdržel protokol o cenové kontrole. Proto městský soud ke shora citovanému ust. §8 odst. 7
prováděcí vyhlášky při posuzování otázky, zda došlo k prekluzi, nepřihlédl a dodržení subjektivní
lhůty k uložení pokuty posuzoval z hlediska toho, kdy se stěžovatel o porušení cenových předpisů
ze strany účastníka řízení dozvěděl.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost z důvodů uvedených v ust. §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., v níž namítal, že uložení pokuty po uplynutí roční subjektivní lhůty pro její
uložení není jakkoli prokázáno. Městský soud je toho názoru, že ust. §8 odst. 7 prováděcí
vyhlášky jde nad rámec zmocnění v dřívějším §20 zákona o cenách a je v rozporu se zákonem,
a tedy z toho důvodu k tomuto ustanovení nepřihlédl. Je toho názoru, že je t řeba počátek roční
subjektivní lhůty spojovat s okamžikem, kdy se cenový kontrolní organ dozvěděl o porušení
cenového předpisu, konkrétně kdy získal takovou sumu informací, ze které je zřejmé,
že k porušení cenového předpisu došlo. Stěžovatel je s odvoláním na rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 10. 2003, č. j. 5 A 75/2002 – 53, toho názoru, že podle zákona
o cenách počátek roční subjektivní lhůty skutečně spadá v jedno s okamžikem předání protokolu.
Platnost prováděcí vyhlášky pro období do 17. 11. 2009, kdy byla zrušena zákonem č. 403/2009 Sb.‚ byla totiž potvrzena Nejvyšším správním soudem, a to výslovně včetně předmětného ust. §8
odst. 7. V daném případě, kdy cenová kontrola byla zahájena v době platnosti zákona o cenách,
ve znění platném do 17. 11. 2009, je proto ve smyslu přechodných ustanovení zákona
č. 403/2009 Sb. tato vyhláška nezpochybnitelným pramenem práva. Protokol o cenové kontrole
byl vypracován teprve dne 24. 8. 2007 a mohl být tedy předán účastníkovi řízení nejdříve tohoto
dne. Rozhodnutí o uložení pokuty nabylo právní moci dne 31. 7. 2008, a proto byla pokuta
uložena v roční subjektivní lhůtě. O skutečnosti, že jednoroční subjektivní lhůta pro uložení
pokuty za porušení cenových předpisů počíná běžet dnem vyhotovení protokolu o kontrole
svědčí také rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2010,
č. j. 2 Afs 125/2009 - 104. Avšak i kdyby neexistovala zmíněná prováděcí vyhláška nebo
by ji nebylo možné pro daný případ použít z důvodu, že by byla v rozporu se zákonem či z jiných
důvodů, i přesto by rozsudek městského soudu byl nezákonný. Počátek roční subjektivní lhůty
pro uložení pokuty za porušení cenových předpisů odvozuje na str. 8 rozsudku od okamžiku,
kdy ,,cenový kontrolní orgán získal takovou sumu informací, ze které je zřejmé, že k porušení
došlo“. Proti takovému pojetí nemá stěžovatel námitek, ale pokládá za nelogické a nezákonné,
že městský soud považuje za tento den okamžik, kdy kontrolní orgán obdržel poslední podklady
pro zjištění ceny obvyklé. Městský soud tedy okamžik, kdy cenový kontrolní orgán získal takovou
sumu informací, ze které je zřejmé, že k porušení došlo, zcela nesprávně ztotožňuje s okamžikem,
kdy kontrolní orgán získal poslední podklady pro zjištění ceny obvyklé. Městský soud na straně
jedné potvrzuje, že 11. 6. 2007 je teprve okamžikem doručení podkladů pro zjištění obvyklé ceny
a na straně druhé ho považuje za den, kdy kontrolní orgán získal takovou sumu informací,
ze které je zřejmé, že k porušení cenového předpisu došlo. V dané věci se jednalo o náročnou
a složitou cenovou kontrolu zaměřenou na posouzení, zda není zneužíváno hospodářské
postavení na trhu. Při těchto cenových kontrolách není možno považovat shromáždění podkladů
pro nalezení obvyklé ceny za situaci, kdy je zřejmé, že k porušení předpisu došlo. Shromážděné
cenové údaje jsou pouze podkladem pro to, aby cena obvyklá mohla být nalezena. Samotným
shromážděním těchto podkladů tedy nemohl kontrolní orgán ještě získat takovou sumu
informací, ze které je zřejmé, že k porušení cenového předpisu došlo. Aby bylo kontrolnímu
orgánu skutečně zřejmé, že k takovému porušení mohlo dojít, bylo nutné vyhodnocení těchto
získaných podkladů spolu s analýzou všech relevantních tržních souvislostí, jak vyžadoval tehdy
platný §16 odst. 2 zákona o cenách. Toto vyhodnocení v sobě zahrnuje především posouzení
všech tržních podmínek hodných zřetele ve smyslu zmiňovaného ustanovení §16 zákona
o cenách. Takže ani předběžný závěr kontrolního orgánu, že k porušení cenového předpisu
došlo, nepřipadá v úvahu v okamžiku, kdy kontrolní orgán obdržel pouze podklady o tom, jaké
ceny jsou sjednávány s jinými firmami. Předběžné zjištění porušení cenového předpisu rozhodně
není nějakým prostým porovnáním shromážděných cen. V průběhu odvolacího řízení bylo
ověřeno, že kontrolní orgán při posuzování věci právě v souladu s §16 odst. 2 zákona o cenách
vycházel z cenového vývoje na srovnatelných trzích, potřeby dosažení přiměřeného zisku,
původní ceny a vývoje nákladů a dalších tržních podmínek hodných zřetele. Zvláště se zabýval
výší zisku, kdy byla plně zohledněna výše zisku v cenách uplatněných účastníkem řízení. Teprve
po těchto úkonech prováděných po shromáždění potřebných podkladů je možno předběžně
uvažovat o případném porušení cenového předpisu. Jestliže protokol o cenové kontrole
byl vyhotoven dne 24. 8. 2007, pak mohl kontrolní orgán získat takovou sumu informací, ze které
je zřejmé, že k porušení cenového předpisu došlo, v několika předcházejících srpnových dnech
roku 2007. Za těchto okolností, kdy rozhodnutí o uložení pokuty za porušení cenového předpisu
nabylo právní moci dne 31. 7. 2008 je lhůta pro uložení pokuty dodržena. Stěžovatel v dané
souvislosti připomíná i rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4. 1999, sp. zn. 6 A 14/96.
Právě tuto nezbytnou míru určitosti a věrohodnosti lze získat až po provedení výše uvedené
analýzy ve smyslu §16 odst. 2 zákona o cenách.
Při předběžném hodnocení této stížní námitky sedmý senát zjistil, že k otázce závaznosti
ust. §8 odst. 7 prováděcí vyhlášky existuje rozporná judikatura Nejvyššího správního soudu.
V rozsudku ze dne 30. 10. 2003, č. j. 5 A 75/2002 – 53, zdejší soud vyslovil, že: „Nejvyšší
správní soud se zaměřil nejprve na otázku, zda má oporu v ústavním právu České republiky žalobcovo tvrzení
o neústavnosti vyhlášky č. 580/1990 Sb., či alespoň jejího §8 odst. 7, a zda tedy lze uvažovat o její
neaplikovatelnosti v posuzovaném případě.
Otázku ústavnosti této vyhlášky jako celku je přitom třeba posuzovat ve světle nálezu Ústavního soudu
ČR sp. zn. Pl. ÚS 3/00 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 18, str. 287 a násl.), který se zabýval obdobnou
otázkou, (…) Situace posuzovaná v této žalobě může být plně subsumována pod závěry tohoto právního názoru
uvedeného Ústavním soudem, pročež je nutno dospět k závěru, že vyhláška č. 580/1990 Sb. nepozbyla zrušením
ustanovení §20 zákona o cenách své platnosti a zůstala nadále součástí právního řádu ČR, a to již proto,
že čl. 79 odst. 3 Ústavy stanoví podmínku zákonného zmocnění k vydávání sekundární legislativy pouze
pro okamžik jejího vydání, nikoliv pro celou dobu její platnosti. Logika čl. 79 odst. 3 Ústavy ČR (v obsahové
návaznosti zejména na čl. 2, 4 a 95 Ústavy a čl. 2 a 4 Listiny základních práv a svobod) totiž vychází
z ústavního principu vázanosti zákonem, který je důsledkem legitimační funkce lidu, vyjádřené v čl. 2 odst. 1
Ústavy („Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné
a soudní.“), a také principu bezrozpornosti vnitrostátního právního řádu. Základním materiálním imperativem
proto vždy musí být zcela konkrétní a zřetelně vyjádřený projev vůle zákonodárce (obsažený v zákonném
zmocnění) k vydání konkretizujících podzákonných právních předpisů (v daném případě vyhlášky ministerstva),
který nemůže být překročen či dokonce zcela absentovat. Pro právní účinky takovéhoto právního předpisu je proto
rozhodující jeho zmíněný materiální vztah k projevené vůli zákonodárce; oproti tomu však není možno dospět
k věcně podloženému přesvědčení o neplatnosti tohoto předpisu toliko z důvodů legislativně-technických, tedy
jen proto, že – jako v daném případě – původní zákonné zmocnění bylo derogováno a „přesunuto“ do zákona
jiného, ačkoliv je bez jakýchkoliv pochybností zřejmé, že zmiňovaná vůle zákonodárce i v tomto případě dostatečně
zřetelně projevena byla.
Ze stejného důvodu je proto nutno odmítnout i námitku žalobce, že není-li vyhláška č. 580/1990 Sb.
neplatná jako celek, je z důvodu nedostatku zákonné legitimace neplatným alespoň její §8 odst. 7 stanovící den,
který se považuje za den, kdy se cenový kontrolní orgán dověděl o porušení cenových předpisů. Toto žalobcem
napadené ustanovení plní totiž pouze roli výkladové normy k §17 zákona o cenách, a to plně v rozsahu
zákonného zmocnění obsaženého v původním znění §20 zákona o cenách. Úpravu běhu lhůt lze nesporně
podřadit pod rozsah zmocnění, které opravňovalo ministerstva financí k vydání vyhlášky i v otázkách cenové
kontroly. Názor, podle něhož by nebylo možno podřadit běh lhůt při provádění cenové kontroly pod pojem úprav
cenové kontroly jako takové, by totiž vedl nutně k formalistickému požadavku, aby u každé z oblastí v tomto
zákonném zmocnění uvedených (tedy u sjednávání cen, vymezení nepřiměřeného hospodářského prospěchu
a neoprávněného majetkového prospěchu získaného porušením cenových předpisů, postupu při regulaci cen, cenové
evidenci, poskytování cenových informací a cenové kontrole), byla ještě připojena zjevně nadbytečná obecná floskule
typu „a otázky související“, či obdobná, čímž by se nepřiměřeně a bezdůvodně primitivizoval právní jazyk těchto
zmocňovacích ustanovení.
K oběma těmto žalobním námitkám pak nutno dodat, že oba uvedené závěry procházejí také testem
souladnosti se zásadou ukládání povinností pouze na základě zákona, jak je obsažena v čl. 2 odst. 3 a zejména
v čl. 4 odst. 1 Listiny. Předmětná vyhláška totiž nestanoví sama o sobě práva a povinnosti ani ve svém celku,
ani v žalobcem zvláště napadané části, nýbrž jen umožňuje komplexní interpretaci zákona o cenách, k jehož
provedení byla vydána. Ustanovení §8 odst. 7 vyhlášky č. 580/1990 Sb. nestanoví ani zánik žádného práva,
ani vznik žádné povinnosti, nýbrž pouze stanoví, kdy určitá povinnost zanikne, respektive – vnímáme-li
oprávnění státního orgánu jako zrcadlový odraz povinností subjektů práva – kdy státu zanikne možnost
nesplnění určité povinnosti sankcionovat. Prochází tak napadená vyhláška testem ústavní konformity jak ve svém
celku, tak ve své speciálně napadené části, a to jak v pohledu výše rozebíraného nálezu Ústavního soudu ČR, tak
i ve světle ústavněprávní teorie, pročež Nejvyššímu správnímu soudu nezbývá než na tuto vyhlášku pohlížet jako
na platnou a účinnou ve svém celku i ve všech jednotlivých částech.“
Naproti tomu odlišný právní názor (aniž by věc byla předložena rozšířenému senátu)
zaujal druhý senát v rozsudku ze dne 28. 5. 2010, č. j. 2 Afs 125/2009 - 104, ve kterém mimo jiné
uvedl: „První spornou otázkou v daném případě je stanovení okamžiku, kdy se cenový kontrolní orgán dozvěděl
o porušení cenových předpisů, neboť od něj běží subjektivní jednoroční prekluzivní lhůta pro uložení pokuty.
Zatímco žalovaný za tento okamžik považuje den vyhotovení kontrolního protokolu, tak podle stěžovatele
se cenový kontrolní orgán o porušení cenových předpisů dozvěděl již dříve v průběhu cenové kontroly, a to
v okamžiku, kdy mu byly předloženy podklady (písemnosti), ze kterých byly zjištěny skutečnosti odůvodňující
podezření ze spáchání správního deliktu, resp. odůvodňující zahájení řízení o uložení pokuty. Městský soud
se s názorem stěžovatele neztotožnil.
Předně je třeba zmínit, že zákon o cenách, ve znění účinném do 28. 6. 1994, obsahoval zmocňovací
ustanovení §20 odst. 1 písm. a) (…). Na základě tohoto zmocnění byla vydána s účinností od 1. 1. 1991
vyhláška č. 580/1990 Sb., která v §8 odst. 7 stanoví, že „za den, kdy se cenový kontrolní orgán dověděl
o porušení cenových předpisů, se považuje den, kdy kontrolovaný subjekt obdržel protokol“. Judikatura správních
soudů ovšem dospěla k závěru, že ustanovení §20 odst. 1 písm. a) zákona o cenách v sobě nezahrnuje zmocnění
ke stanovení jiného počátku běhu lhůty, ve které lze pokutu za zjištěné porušení cenových předpisů uložit. Jestliže
je zákonem stanoveno, že pokutu lze uložit do jednoho roku ode dne, kdy se o porušení cenových předpisů cenové
kontrolní orgány dozvěděly, je třeba v každém jednotlivém případě zkoumat, kdy cenový kontrolní orgán získal
takovou sumu informací, ze které je zřejmé, že k porušení došlo a kdo se takového jednání dopustil. Počátek běhu
lhůty stanovený vyhláškou č. 580/1990 Sb. jde v ustanovení §8 odst. 7 nad rámec uvedeného zákonného
zmocnění a je s ním v rozporu, neboť počátek lhůty spojuje až s okamžikem, kdy kontrolovaný subjekt obdrží
protokol o cenové kontrole (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2006,
č. j. 6 Ca 49/2004 - 39, publikovaný pod č. 913/2006 Sb. NSS). Městský soud proto správně ke shora
citovanému ustanovení §8 odst. 7 vyhlášky č. 580/1990 Sb. při posuzování důvodnosti žalobní námitky
nepřihlédl.
Sedmý senát se při předběžné poradě ztotožnil s právním názorem vysloveným
v rozsudku ze dne 28. 5. 2010, č. j. 2 Afs 125/2009 - 104, přičemž vycházel z následujících úvah.
Zákon o cenách v ust. §17 v rozhodném období mimo jiné stanovil, jaké pokuty mohou
cenové kontrolní orgány za porušení cenových předpisů uložit a v jakých lhůtách, přičemž
počátek běhu subjektivní lhůty váže na den, kdy se cenové kontrolní orgány o porušení cenových
předpisů dozvěděly. Současně tento zákon v ust. §20 odst. 1 písm. a) obsahoval zmocnění
pro federální ministerstvo financí, ministerstvo financí České republiky a ministerstvo financí
Slovenské republiky, aby společně vydala závazné právní předpisy k metodice sjednávání cen,
k vymezení nepřiměřeného hospodářského prospěchu a neoprávněného majetkového prospěchu
získaného porušením cenových předpisů, k postupu při regulaci cen, cenové evidenci,
poskytování cenových informací a k cenové kontrole. Na základě tohoto zmocnění byla vydána
prováděcí vyhláška, v níž je v ust. §8 odst. 7 stanoveno, že za den, kdy se cenový kontrolní orgán
dověděl o porušení cenových předpisů, se považuje den, kdy kontrolovaný subjekt obdržel
protokol.
V důsledku této právní úpravy vyvstává otázka, zda konkretizací okamžiku, kdy se cenový
kontrolní orgán dověděl o porušení cenových předpisů, v prováděcí vyhlášce nepřekročila
ministerstva rámec zmocnění obsažený v ust. §20 odst. 1 písm. a) zákona o cenách. Při rozboru
jednotlivých ustanovení prováděcí vyhlášky lze dovodit, že k metodice sjednávání ceny
se vztahuje §1, k vymezení nepřiměřeného hospodářského prospěchu a neoprávněného
majetkového prospěchu získaného porušením cenových předpisů §8, k postupu při regulaci
cen §2 a §3, k cenové evidenci a poskytování cenových informací §4 a §5, k cenové kontrole
§6 a k řízení při porušení cenových předpisů §7. Z uvedeného výčtu tak vyplývá, že ust. §8
prováděcí vyhlášky vztahující se k neoprávněnému majetkovému prospěchu zcela nekoncepčně
a mimo rámec zmocnění v odst. 7 určuje, který den je dnem, kdy se kontrolní cenový orgán
dověděl o porušení cenových předpisů. Nelze se proto ztotožnit s právním názorem vysloveným
v rozsudku ze dne 30. 10. 2003, č. j. 5 A 75/2002 - 53, že „Úpravu lhůt lze nesporně podřadit
pod rozsah zmocnění, které opravňovalo ministerstvo financí k vydání prováděcí vyhlášky i v otázkách cenové
kontroly.“ Mimo jiné i proto, že cenová kontrola je upravena v zákoně o cenách pouze v §14,
k němuž se vztahuje ust. §6 prováděcí vyhlášky. Skutečnost, že v ust. §8 odst. 7 „Předmětná
vyhláška totiž nestanoví sama o sobě práva a povinnosti, (…) nýbrž jen umožňuje komplexní interpretaci zákona
o cenách“ nemůže být argumentem pro její ústavněprávní konformitu, pokud překračuje rámec
zmocňovacího ustanovení, na jehož základě byla vydána. Zákonné zmocnění obsažené v §20
zákona o cenách tak nezahrnuje zmocnění ke konkretizaci dne, který je určující pro počátek běhu
subjektivní lhůty pro uložení pokuty za porušení cenových předpisů. Jestliže tedy zákon stanoví,
že pokutu lze uložit do jednoho roku ode dne, kdy se o porušení cenových předpisů cenové
kontrolní orgány dozvěděly, je třeba v každém jednotlivém případě zkoumat, kdy cenový
kontrolní orgán získal takovou sumu informací, ze které je zřejmé, že k porušení došlo a kdo se
takového jednání dopustil.
Pro úplnost lze podotknout, že pokud se v rozsudku ze dne 28. 5. 2010,
č. j. 2 Afs 125/2009 – 104, uvádí, že judikatura správních soudů dospěla k závěru, že ustanovení
§20 odst. 1 písm. a) zákona o cenách v sobě nezahrnuje zmocnění ke stanovení jiného počátku
běhu lhůty, ve které lze pokutu za zjištěné porušení cenových předpisů uložit, jedná
se o rozsudek městského soud ze dne 21. 2. 2006, č. j. 6 Ca 49/2004 - 39, publikovaný ve Sbírce
NNSS pod č. 190/2004 s touto právní větou: „Ustanovení §20 zákona č. 526/1990 Sb. o cenách,
v sobě nezahrnuje zmocnění ke stanovení jiného počátku běhu lhůty, ve které lze uložit pokutu za zjištěné
porušení cenových předpisů. Počátek běhu lhůty stanovený vyhláškou č. 580/1990 Sb., kterou se provádí zákon
o cenách, jde v ustanovení §8 odst. 7 nad rámec uvedeného zákonného zmocnění a je s ním v rozporu, neboť
počátek lhůty spojuje až s okamžikem, kdy kontrolovaný subjekt obdrží protokol o cenové kontrole.“
Protože došlo k nežádoucímu stavu, kdy k určité otázce byly v judikatuře Nejvyššího
správního soudu vysloveny rozdílné právní názory, neměl sedmý senát, který takovou spornou
otázku posuzuje jako další v pořadí, jinou možnost, než věc postoupit k rozhodnutí rozšířenému
senátu. Jakýkoliv jiný postup by byl dalším porušením ust. §17 s. ř. s. Sedmý senát proto rozhodl
o postoupení věci rozšířenému senátu, přičemž z výše uvedených důvodů se přiklání k právnímu
názoru vyslovenému druhým senátem v rozsudku ze dne 28. 5. 2010, č. j. 2 Afs 125/2009 - 104.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
Rozšířený senát bude ve věci rozhodovat ve složení: JUDr. Josef Baxa, JUDr. Michal
Mazanec, JUDr. Karel Šimka, JUDr. Jaroslav Vlašín, JUDr. Marie Turková, JUDr. Miluše
Došková a JUDr. Jakub Camrda. Účastníci mohou namítnout podjatost těchto soudců
(§8 odst. 1 s. ř. s.) do jednoho týdne od doručení tohoto usnesení.
Nejvyšší správní soud sděluje účastníkům řízení, že mají možnost vyjádřit se ve lhůtě
deseti dní od doručení tohoto usnesení k otázce předložené rozšířenému senátu.
V Brně dne 28. července 2011
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu