ECLI:CZ:NSS:2011:7.AFS.22.2011:59
sp. zn. 7 Afs 22/2011 - 59
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobkyně: M. T.,
zastoupená Mgr. Irenou Lazurovou, advokátkou se sídlem Na Dědinách 733/22, Praha, proti
žalovanému: Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem Štěpánská 28, Praha, v
řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2010,
č. j. 9Ca 263/2007 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 6. 2010, č. j. 9Ca 263/2007 - 27, zamítl
žalobu podanou žalobkyní (dále jen „stěžovatelka“) proti rozhodnutí Finančního ředitelství
pro hlavní město Prahu (dále jen „finanční ředitelství“) ze dne 31. 5. 2007, č. j. 9053/07-1500-
106794, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí o zastavení řízení
vydanému Finančním úřadem pro Prahu 4 dne 14. 9. 2006 pod č. j. 278733/06/004914/6124.
Podle názoru městského soudu vysloveného v tomto rozsudku nebyla stěžovatelka oprávněna
podat dodatečné daňové přiznání za účelem dosažení změny způsobu uplatnění výdajů
vynaložených na příjmy z pronájmu. Z obsahu spisového materiálu jediným důvodem, který
stěžovatelku vedl k podání dodatečného daňového přiznání, byla snaha o optimalizaci daňové
povinnosti změnou způsobu uplatňování výdajů vynaložených na příjmy z pronájmu poté,
co zjistila, že paušální způsob uplatnění těchto výdajů, který zvolila v řádném daňovém přiznání,
je pro ni nevýhodný. Jedinou změnou, k níž ve srovnání s řádným daňovým přiznáním
v dodatečném daňovém přiznání došlo, byl právě způsob uplatnění výdajů vynaložených
stěžovatelkou v rozhodném zdaňovacím období na příjmy z pronájmu. Tato skutečnost
posuzovanou věc zásadním způsobem odlišuje od případu, jehož se týká stěžovatelkou
zmiňované usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 2. 2008
č. j. 1 Afs 123/2006 - 59. V případě stěžovatelky se totiž nejednalo o situaci, kdy by daňovému
subjektu vznikla povinnost podat dodatečné daňové přiznání na daň vyšší nebo daňovou ztrátu
nižší podle §41 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon
o správě daní a poplatků“). Z tohoto důvodu na ni nelze vztáhnout závěr vyslovený v citovaném
usnesení o oprávnění daňového subjektu zvolit v dodatečném daňovém přiznání způsob
uplatnění výdajů. Podání dodatečného daňového přiznání, ať již podle §41 odst. 1 nebo §41
odst. 4 zákona o správě daní a poplatků, je podle městského soudu vždy podmíněno zjištěními
daňového subjektu ohledně skutečností, které vedou k závěru, že jeho daňová povinnost
nebo daňová ztráta má (musí) být nutně jiná než jeho poslední známá daňová povinnost. To,
že si stěžovatelka uvědomila, že paušální způsob uplatnění výdajů vynaložených na příjmy
z pronájmu za rok 2003, který zvolila v řádném daňovém přiznání, je pro ni méně výhodný
než uplatnění těchto výdajů ve skutečné výši, však takovou skutečností není. Je zřejmé,
že výpočet výše daňové povinnosti (daňové ztráty) stěžovatelky závisí na zvoleném způsobu
uplatnění výdajů vynaložených na příjmy z pronájmu a že každý ze dvou zákonem připuštěných
způsobů uplatnění těchto výdajů vede v daném případě k odlišnému výsledku. To ale neznamená,
že výše poslední známé daňové povinnosti, kterou stěžovatelka vykázala v řádném daňovém
přiznání a která byla následně správcem daně stanovena postupem podle §46 odst. 5 zákona
o správě daní a poplatků, není v souladu se zákonem. Poslední známá daňová povinnost
stěžovatelky koresponduje tomu způsobu uplatnění výdajů na příjmy z pronájmu, který zvolila
v řádném daňovém přiznání. To, že daňová povinnost stěžovatelky mohla být jiná než její
poslední známá daňová povinnost, pokud by v řádném daňovém přiznání zvolila uplatnění
skutečných výdajů vynaložených na příjmy z pronájmu, dikci ust. §41 zákona o správě daní
a poplatků nenaplňuje, neboť nejde o případ, kdy by poslední známá daňová povinnost byla
stanovena v nesprávné výši a měla (musela) být nutně jiná, a to nižší. Ať již k uplatnění
paušálních výdajů na příjmy z pronájmu v řádném daňovém přiznání za rok 2003 došlo
v důsledku pochybení daňového poradce při komunikaci se stěžovatelkou či nikoliv, v každém
případě se jedná o podání, které představuje platný projev vůle stěžovatelky. Pouze ta nese
odpovědnost za volbu daňového poradce a jeho úkony je plně vázána. Bez ohledu na její úmysly
zůstává skutečností, že v řádném daňovém přiznání prostřednictvím svého daňového poradce
zvolila uplatnění paušálních, a nikoliv skutečných výdajů vynaložených na příjmy z pronájmu,
čímž konzumovala své právo na volbu jednoho ze dvou zákonem připuštěných způsobů
uplatnění těchto výdajů. Z citovaného usnesení rozšířeného senátu vyplývá, že Nejvyšší správní
soud považuje situaci, kdy daňový subjekt podává dodatečné daňové přiznání výlučně proto,
aby se domohl změny způsobu uplatňování výdajů a optimalizoval tak svou daňovou povinnost,
za zneužití práva, které nemůže požívat soudní ochrany, s čímž se městský soud plně ztotožnil.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou opírala
o ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. V kasační stížnosti namítala, že její daňový poradce
při zpracování daňového přiznání za rok 2003 pochybil. Po upozornění stěžovatelky uznal
způsobenou chybu a napravil ji dodatečným přiznáním k dani z příjmu za rok 2003. Stěžovatelka
uplatňovala skutečné výdaje spojené s příjmem z pronájmu od doby zjištění ocenění pronajímané
nemovitosti - domu na adrese Sokolovská 25 v Praze 8, to je počínaje zdaňovacím obdobím
2002. V uplatňování skutečných výdajů pokračovala i v letech následujících, s výjimkou chybného
postupu v roce 2003. Stěžovatelka neměla v úmyslu za rok 2003 měnit způsob vykazování
skutečných výdajů na paušální, což vyplývá i z toho, že nepostupovala tak, jak při změně způsobu
vykazování ukládá zákon. V okamžiku, kdy pochybení zjistila, měla dvě možnosti. Buď navýšit
základy daně o neuhrazené pohledávky a podat dodatečné přiznání k dani z příjmu na vyšší
daňovou povinnost za rok 2003 a v souladu s tehdejší správní praxí (tzv. teorií vyměřovaní 3+1)
i za rok 2002 nebo podat dodatečné přiznání za rok 2003 na nižší daňovou povinnost
s uplatněním skutečným výdajů na místo paušálních, a tím i odstranit povinnost dodatečného
přiznání za rok 2002. Stěžovatelka zvolila druhý postup. Finanční ředitelství v odůvodnění svého
rozhodnutí uvedlo, že §7 odst. 9 zákona č. 586/92 Sb., ve znění účinném pro rok 2003, (dále jen
„zákon o daních z příjmů“) stanoví, že pokud poplatník neuplatnil výdaje prokazatelně
vynaložené na dosažení, zajištění a udržení příjmů, má možnost uplatnit výdaje procentem
z příjmů. K tomuto ustanovení se neváže žádná lhůta omezující možnost volby způsobu
pro uplatnění výdajů. Toto omezení bylo přijato až zákonem č. 545/2005 Sb. s účinností
od 1. 1. 2006. Je zde jasný projev vůle a záměr zákonodárce, který připsáním omezení možnosti
volby připustil, že do doby účinnosti této změny možnost volby změny způsobu pro uplatnění
výdajů nebyla časově omezena. Stěžovatelka tedy mohla, i po projevu první volby způsobu, který
byl projeven podáním daňového přiznání, změnit svou volbu a volit podruhé jiný způsob
uplatnění příjmů, a to bez časového či skutkového omezení. Pokud by tento výklad zákona byl
nesprávný, nebyla by z logiky věci nutná změna zákonem č. 545/2005 Sb. Ani z ust. §9 zákona
o daních z příjmů není patrné, že poplatník nemůže měnit svoji vůli ve vykazování výdajů.
Zákonodárce v tomto případě, na rozdíl od ust. §7 odst. 9 zákona o daních z příjmů,
ani nepamatoval na možnost omezení skutkové či časové možnosti volby způsobu vykazování
výdajů. V daném případě se jednalo o chybu v psaní, která měla ve svém důsledku přímý vliv
na způsob prokazování výdajů. Při změně vykazování výdajů podle §9 odst. 4 zákona o daních
z příjmů je poplatník povinen upravit základ daně předchozího zdaňovacího období o výši
neuhrazených pohledávek podle §23 zákona o daních z příjmů, což však stěžovatelka neučinila.
Svůj chybný krok pak dokládá tím, že toto neprovedla. Neupravila základ daně z titulu změny
vykazování výdajů v žádném zdaňovacím období přesto, že podle finančního ředitelství tento
způsob změnila dvakrát. Ze skutečných výdajů v roce 2002 na paušální v roce 2003 a zpět
na skutečné v roce 2004. Z výše uvedeného je patrno, že stěžovatelka neměla zájem na změně
způsobu vykazování výdajů a původní přiznání k dani z příjmu za rok 2003 bylo opravdu
zpracováno chybně. Z tohoto důvodu podala dodatečné přiznání jako řádný opravný prostředek.
Stěžovatelka také vyjádřila nesouhlas s názorem městského soudu, že byla vedena pouze snahou
o optimalizaci daňové povinnosti. V žádném případě nebyla vedena snahou zneužití práva
a odkázala na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 2. 2008
č. j. 1 Afs 123/2006 - 62. Ze všech uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší správní soud
rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že daňový subjekt má
možnost volby, zda bude uplatňovat výdaje prokazatelně vynaložené na zajištění a udržení příjmů
nebo bude uplatňovat výdaje procentem z příjmů. Logika vztahu mezi řádným daňovým
přiznáním a dodatečným daňovým přiznáním je taková, že zvolený způsob uplatnění výdajů nelze
měnit, což také zdůrazňoval tehdy platný pokyn D-190 Ministerstva financí č. j. 15/2 444/1999.
To také respektovala soudní praxe (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 12. 2005, č. j. 5 Afs 82/2004 - 54). Z toho, že stěžovatelka nesplnila svoje povinnosti podle
ust. §23 odst. 8 zákona o dani z příjmů - úpravu základu daně o částky zvyšující či snižující
základ daně - nelze usuzovat na její úmysly ohledně uplatňování výdajů. V dané věci je toto
tvrzení irelevantní. Taková situace je možná jen v případě, kdy dochází ke změně způsobu
uplatňování výdajů oproti předchozímu zdaňovacímu období, ale netýká se změny způsobu
uplatnění výdajů za stejné zdaňovací období. Dodatečným daňovým přiznáním podaným podle
ust. §41 zákona o správě daní a poplatků lze opravit chybu v údajích řádného daňového přiznání,
pokud poplatník zjistil, že jeho daňová povinnost měla být stanovena v jiné výši, ale jeho
prostřednictvím nelze měnit způsob výpočtu daňového základu, který byl proveden v souladu
se zákonem. Vzhledem k tomu finanční ředitelství navrhlo, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
sám neshledal vady uvedené v odst. 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle ust. §9 odst. 4 zákona o daních z příjmů neuplatní-li poplatník výdaje prokazatelně
vynaložené na dosažení, zajištění a udržení příjmů, může je uplatnit ve výši 20 % z příjmů
uvedených v odstavci 1.
Podle ust. §41 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků zjistí-li daňový subjekt, že jeho
daňová povinnost má být vyšší nebo daňová ztráta nižší než jeho poslední známá daňová
povinnost, je povinen předložit do konce měsíce následujícího po tomto zjištění dodatečné
přiznání nebo hlášení. V dodatečném daňovém přiznání nebo hlášení uvede daňový subjekt i den
zjištění důvodů pro jeho podání. V této lhůtě je dodatečná daň též splatná. Nestanoví-li tento
nebo jiný daňový zákon jinak, dodatečné daňové přiznání nebo hlášení na daňovou povinnost
nižší nebo daňovou ztrátu vyšší lze podat za podmínek stanovených v odstavci 4, a to ve stejné
lhůtě, která je stanovena pro dodatečné daňové přiznání nebo hlášení na daňovou povinnost
vyšší nebo daňovou ztrátu nižší; účinky nastávají dnem uplynutí lhůty pro jeho podání. Pokud
daňový subjekt neplatně podá dodatečné daňové přiznání ještě před stanovením daně nebo
daňové ztráty, budou údaje v něm uvedené využity při jejím vyměření. Poslední známou daňovou
povinností je částka daně nebo daňová ztráta ve výši, jak ji naposled stanovil pravomocně správce
daně, a to bez ohledu, zda daň byla stanovena podle §46 odst. 5, platebním výměrem,
dodatečným platebním výměrem nebo rozhodnutím o opravném prostředku.
Otázkou změny uplatňování výdajů v rámci dodatečného daňového přiznání se již
Nejvyšší správní soud zabýval, a to ve vztahu k ust. §7 odst. 9 zákona o daních z příjmů.
V rozsudku ze dne 17. 8. 2005. č. j. 7 Afs 32/2003 – 46, dostupný na www.nssoud.cz a publ. pod
č. 1413/2007 Sb. NSS, bylo vysloveno, že p oplatník má právo zvolit si způsob uplatnění výdajů
na dosažení, zajištění a udržení příjmů. Pokud si ale zvolí jednu z přípustných možností, nelze ji
již ve stejném zdaňovacím období měnit za možnost jinou. Zjistí-li poplatník, který za určité
zdaňovací období uplatnil výdaje paušálním procentem z příjmů podle §7 odst. 9 zákona
o daních z příjmů, že jeho daňová povinnost měla být vyšší, je povinen podat podle ust. §41
odst. 1 zákona o správě daní a poplatků dodatečné daňové přiznání; správnou výši výdajů přitom
upraví vzhledem k vyšším příjmům výpočtem dle §7 odst. 9 zákona o daních z příjmů.
Dodatečným daňovým přiznáním lze opravit chybu v údajích řádného daňového přiznání, pokud
daňový subjekt zjistí, že jeho daňová povinnost měla být vyměřena v jiné výši. Jeho
prostřednictvím však nelze měnit způsob výpočtu daňového základu, který byl proveden správně,
ohledně nějž však v budoucnu vyšlo najevo, že by pro daňový subjekt bylo výhodnější využít
při jeho výpočtu jiného způsobu. Taková daňová optimalizace není v žádném případě účelem
dodatečného daňového přiznání.
Tento právní názor byl rozšířeným senátem, jehož usnesení se stěžovatelka dovolávala
v kasační stížnosti, modifikován pouze pro situaci, kdy je zde legitimní důvod pro podání
dodatečného daňového přiznání, a nikoliv pro případ, kdy by jediným důvodem podání
dodatečného daňového přiznání byla změna způsobu uplatňování výdajů. Rozšířený senát
se zabýval situací, kdy došlo ke změně uplatnění výdajů v dodatečném daňovém přiznání poté,
co daňový poplatník zjistil, že zahrnul konkrétní výdaj (částku investovanou do nákupu cenných
papíru) do daňového přiznání neoprávněně a v dodatečném přiznání pak použil procentuelní
způsob uplatnění výdajů. V usnesení rozšířeného senátu ze dne 12. 2. 2008 č. j. 1 Afs
123/2006 - 59, dostupném na www.nssoud.cz a publ. pod č. 1543/2008 Sb. NSS k této situaci
Nejvyšší správní soud konstatoval, že „celý právní řád, včetně práva daňového, je ovládán ústavním
principem obecné svobody jednání jednotlivce; každý může činit vše, co není zákonem zakázáno (čl. 2 odst. 3
Listiny základních práv a svobod). Výchozí svoboda jednání jednotlivce nalézá svých hranic nejenom v zákonem
stanovených případech, ale také, jako dovodil Nejvyšší správní soud i Ústavní soud, v krajních případech zneužití
práva (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004 - 48, č. 869/2006
Sb. NSS; usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. III.ÚS 374/06, http://nalus.usoud.cz). O
podobnou situaci se však v posuzovaném případě nejedná. Daňový subjekt nepodává dodatečné přiznání proto, že
by se domáhal pouze změny způsobu uplatňování výdajů a tím chtěl optimalizovat daňovou povinnost, ale proto,
že mu to ukládá §41 odst. 1 daňového řádu. Při podání řádného daňového přiznání by daňový subjekt měl
svobodu volby, jakým způsobem uplatní výdaje – zda ve formě zúčtovaných skutečných výdajů, či ve formě
paušální. Tato volba bude přirozeně vedena snahou o optimalizaci daňové povinnosti. Daňový subjekt při ní
zvažuje, jak hospodařit a účtovat o svém majetku, aby v mezích zákona a v souladu s jeho smyslem dosáhl
nízkého daňového základu. Při dodatečném daňovém přiznání však bývají okolnosti (především výše základu
daně), které byly určující při předchozí volbě, odlišné.“
Citované závěry lze vztáhnout i na případ změny uplatňování výdajů u příjmů z pronájmu
ve smyslu ust. §9 zákona o daních z příjmů, kdy má daňový poplatník možnost zvolit místo
uplatnění skutečně a prokazatelně vynaložených výdajů procentuelní odpočet. I v tomto případě
by to, že daňový subjekt zjistil, že jeho daňová povinnost má být vyšší nebo daňová ztráta nižší
než jeho poslední známá daňová povinnost, opravňovalo daňového poplatníka v dodatečném
daňovém přiznání zvolit jiný způsob uplatnění výdajů, a to v důsledku nastalé změny skutkových
okolností. K takové situaci však v případě stěžovatelky nedošlo. Její daňová povinnost byla totiž
za použitého způsobu uplatnění výdajů procentuelně stanovena a vypočtena správně, a to ve výši
175 871 Kč, jak vyplývá z řádného daňového přiznání za zdaňovací období roku 2003, v němž
stěžovatelka zaškrtla způsob uplatnění výdajů 20 % z příjmů, což činilo 226 524 Kč. Stěžovatelka
neuváděla žádnou skutečnost, která by naznačovala, že by např. příjmy či základ daně
za předmětné zdaňovací období byly jiné apod. V dodatečném daňovém přiznání pak uvedla
skutečné výdaje podle ust. §9 zákona o daních z příjmů ve výši 1 274 014 Kč, kdy jí mělo být
státem na zaplacené dani vráceno 109 531 Kč.
Poukazovala-li stěžovatelka na to, že daňový poradce pochybil při zpracování daňového
přiznání a zvolil jiný způsob uplatňování výdajů, což bylo důvodem podání dodatečného daňové
přiznání, tímto způsobem však nelze úkon daňového poradce, který z pohledu ekonomické
situace stěžovatelky může být pochybením, napravovat, neboť zákonná úprava dodatečného
daňového přiznání má jiný obsah i smysl a účel. Její dikce neumožňuje zahrnout ekonomicky
nevýhodný, a nejspíš vskutku chybný, avšak skutečný a době, kdy byl činěn, vážně míněný projev
vůle stěžovatelky (prostřednictvím jejího daňového poradce) mezi skutkové či právní důvody
pro podání dodatečného daňového přiznání. Omylem stěžovatelky totiž nedošlo ke vzniku
rozporu mezi její poslední známou daňovou povinností a její objektivně podle práva a s ohledem
na všechny rozhodné skutečnosti existující daňovou povinností. Právě takový rozpor je jediným
přípustným důvodem k podání dodatečného daňového přiznání. Tímto důvodem však není
rozpor mezi obsahem projevu vůle stěžovatelky navenek a jejím skutečným vnitřním přáním
za situace, kdy projev vůle samotný zcela determinoval způsob určení výše daňové povinnosti.
Dodatečným daňovým přiznáním na daň nižší, resp. daňovou ztrátu vyšší, oproti poslední známé
daňové povinnosti, nelze napravovat negativní důsledky zvolení jednoho ze zákonných způsobů
uplatňovaní výdajů, byť k takové volbě došlo omylem. Zvolení procentuelního odpočtu výdajů
samo o sobě chybou není. Je pouze možností, jež je dána daňovému poplatníku za účelem
optimalizace daňové povinnosti. Pokud stěžovatelka, resp. její daňový poradce, byť třeba
omylem, zvolila způsob, jenž vedl k daňové povinnosti vyšší, než jaké mohla zvolením jiného
způsobu uplatňování výdajů dosáhnout, neznamená to, že se jedná o případ, na nějž dopadá
ust. §41 zákona správě daní a poplatků. Je zřejmé, že daňová povinnost stěžovatelky mohla být
nižší, pokud by zvolila jiný způsob uplatňování výdajů, ale na základě procentuálního uplatnění
výdajů, který si sama zvolila, byla stanovena a vypočtena daň správně. V případě stěžovatelky tak
nenastal prvotní předpoklad pro to, aby byla oprávněna podat dodatečné daňové přiznání,
na rozdíl od případu řešeného rozšířeným senátem, kdy by pak v jeho rámci mohla provést
i uplatnění výdajů opačným způsobem.
Argumentace stěžovatelky, že v rozhodné době zákon o správě daní a poplatků
nezakazoval dodatečnou změnu způsobu uplatňování výdajů, je sama o sobě správná, ovšem
pro věc nerozhodná. Provedení této změny, ať již z jakéhokoli důvodu, totiž nemohlo být samo
o sobě důvodem k podání dodatečného daňového přiznání. Ke změně mohlo dodatečně dojít
pouze „u příležitosti“ podání dodatečného daňového přiznání z jiných, zákonem připuštěných,
důvodů.
Vzhledem k tomu, že ve stěžovatelčině věci z důvodů hmotněprávních (pro neexistenci
rozporu mezi stanovenou a objektivně existující výší daňové povinnosti) vůbec nepřipadá
v úvahu podání dodatečného daňového přiznání, je zcela bezpředmětné uvažovat o tom, zda pro
jeho podání byla dodržena zákonná lhůta. Neexistuje totiž rozhodná skutečnost, jejíž přibytí
do vědomí stěžovatelky by bylo okamžikem určujícím počátek běhu této lhůty. Úvahy městského
soudu o opožděném podání dodatečného daňového přiznání jsou proto nepřípadné.
Na správnosti výroku jeho rozsudku však toto dílčí pochybení nemá vliv.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou,
a proto ji podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem podle ust. §109 odst. 1
s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatelka v řízení úspěch neměla a finančnímu ředitelství žádné náklady
s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2011
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu