ECLI:CZ:NSS:2011:7.AFS.54.2011:142
sp. zn. 7 Afs 54/2011 - 142
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: Euro-Agency
s.r.o., se sídlem Mirošovická 697, Mnichovice, zastoupena JUDr. Jaroslavem Sádlíkem,
advokátem, se sídlem Holečkova 31, Praha 5, proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem
Letenská 252/15, Praha 1, zastoupeno JUDr. Alanem Korbelem, advokátem, se sídlem Náměstí
14. října 3, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 26. 1. 2011, č. j. 9 Ca 157/2008 - 113,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně Euro-Agency s.r.o. domáhá u Nejvyššího
správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 26. 1. 2011, č. j. 9 Ca 157/2008 - 113, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze (dále také „městský soud“) napadeným rozsudkem
ze dne 26. 1. 2011, č. j. 9 Ca 157/2008 - 113, zamítl jako nedůvodnou žalobu společnosti
Euro-Agency s.r.o. proti rozhodnutí žalovaného Ministerstva financí (dále též „ministerstvo nebo
žalovaný“) ze dne 12. 2. 2008, č. j. 39/70-234/2007-391, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobkyně
proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 9. 5. 2007, č. j. 3219/07-1200-203424,
kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 18. 6. 2003,
č. j. 2625/03-120, o zamítnutí odvolání žalobkyně proti dodatečnému platebnímu výměru na daň
z příjmu právnických osob za zdaňovací období roku 1999, vydanému dne 24. 4. 2002 pod
č. j. 29055/02/059922/2960. Městský soud uvedl, že přezkumné řízení vedené podle ustanovení
§55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o správě daní a poplatků“), nelze, co do rozsahu přezkumu, zaměňovat
s odvolacím řízením. S poukazem na judikáty Nejvyššího správního soudu sp. zn.
7 Afs 130/2004 a sp. zn. 8 Afs 44/2009 došel k závěru, že v projednávané věci nastaly podmínky
pro „omezený soudní přezkum“. Žalobkyně již dříve napadla správní žalobou původní zamítavé
rozhodnutí finančního ředitelství (18. 6. 2003, č. j. 2625/03-120) o odvolání žalobkyně
do dodatečného platebního výměru za rok 1999 ze dne 24. 4. 2002, avšak tuto žalobu vzala
posléze zpět (pravděpodobně pod vlivem rozhodnutí o povolení jeho přezkoumání
dle ustanovení §55b zákona o správě daní a poplatků). Stalo se tak dne 23. 8. 2005, přičemž
rozhodnutí o povolení správního přezkumu nabylo právní moci dne 23. 6. 2005. Žalobkyně,
ačkoliv byla seznámena s rozsahem správního přezkumu, se spokojila s rozsahem povoleného
přezkumu, tedy i s případným soudním přezkumem následného rozhodnutí podle §55b zákona
o správě daní a poplatků. Šlo tedy o situaci, která nedovoluje, aby žalobce své námitky k celému
průběhu daňového řízení přenášel do řízení o soudním přezkumu rozhodnutí vydaného
podle §55b zákona o správě daní a poplatků, které nemůže nahrazovat odvolací řízení. Městský
soud proto nepřihlédl k námitkám týkajících se hodnocení důkazů a průběhu řízení, které směřují
nad rámec povoleného rozsahu přezkumu. Napadené správní rozhodnutí proto bylo možno
přezkoumat jen co do námitek, které se týkaly tvrzených pochybení pro které bylo přezkumné
řízení povoleno. Správní orgány postupovaly v řízení podle §55b zákona o správě daní
a poplatků v souladu se zákonem. Odstranění předchozích procesních pochybení při pořízení
svědecké výpovědi a při místním šetření nepřineslo žádná zjištění, která by prokazovala účinné
vynaložení sporných nákladů žalobkyně. Není důvodná námitka, že by správní orgány porušily
ustanovení §56a odst. 1 zákona o správě daní poplatků, tj. že vycházely z jiného skutkového
a právního stavu věci než který existoval v době vydání daňového rozhodnutí. Finanční ředitelství
nevedlo odvolací, ale přezkumné řízení, v němž odstraňovalo vady řízení jen v rozsahu uvedeném
v rozhodnutí o povolení přezkumu, a to ve vztahu ke skutkovému ději, který tu byl v době vydání
daňového rozhodnutí. Ministerstvo ani finanční ředitelství neměly důvod zabývat se
v přezkumném řízení skutečnostmi, které nebyly podstatnými pro povolení přezkumu,
tj. námitkami, týkajícími se osobní účasti žalobkyně na daňovém řízení, včetně hodnocení důkazů
a seznámení se s podklady rozhodnutí. Nebylo opětovně posuzováno, zda správce daně měl
důvodné pochybnosti o účetnictví žalobkyně, ani to, zda výzva k dokazování ze dne 17. 1. 2001
ohledně předmětných částek 855 000 Kč a 1 260 000 Kč, včetně následující výzvy z 9. 3. 2001
nevykazuje známky neurčitosti a nesrozumitelnosti. Pro přezkumné řízení je naprosto zásadní to,
že žalobkyně v nyní projednávané žalobě neuplatnila námitky proti výsledku doplněného řízení,
proti hodnocení důkazů provedených jejich opakováním v rozsahu povoleného přezkumu ani
proti tomu, jaký vliv měly výsledky opakovaného výslechu svědka a místního šetření na původní
rozhodnutí o doměření daně. Žalobkyně naopak své výtky směřovala výhradně proti celému
původnímu daňovému řízení a v jeho rámci proti hodnocení důkazů. Městský soud tak neměl
vymezeny žalobní body proti závěrům, že výsledky opakovaných úkonů nepřinesly žádné změny
co do výše stanovené daňové povinnosti. Jelikož se správní soud nemohl zabývat námitkami nad
rámec povoleného přezkumu, neshledal žalobu důvodnou, a proto ji zamítl.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podala žalobkyně jako stěžovatelka (dále
jen „stěžovatelka“) kasační stížnost, kterou opřela o důvody uvedené
v ustanoveních §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Městský soud především vadně uvážil o otázce, že byla v žalobě oprávněna uplatnit jen
takové žalobní body, které souvisely s povoleným přezkumným řízením ve smyslu §55b odst. 1
zákona o správě daní poplatků. Není tak správná úvaha městského soudu, že ve věci nastaly
(s poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Afs 130/2004) podmínky
pro tzv. „omezený přezkum“. Správní soud nezohlednil právní úkon soudu v předcházejícím
řízení (v řízení o žalobě proti původnímu rozhodnutí žalovaného - č. j. 2625/03-120). Byl to
právě městský soud, který přípisem ze dne 4. 8. 2005, č. j. 10 Ca 176/2003-103, oslovil žalobkyni,
zda „z důvodu zrušení žalobou napadeného rozhodnutí v mimosoudním řízení“ trvá na podané žalobě.
O přezkumném řízení však s konečnou platností pravomocně rozhodlo ministerstvo financi
až rozhodnutím ze dne 12. 2. 2008, č. j. 39/70-234/2007-391, které napadla svou, nyní městským
soudem zamítnutou, žalobou. Pokud proto městský soud sám považoval původní rozhodnutí
za zrušené již dříve a uvědomil o tom daňový subjekt, je vcelku logické, že vzala svou původní
žalobu zpět. Závěr městského soudu je nesprávný také s ohledem na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 2. 2006, č. j. 7 Afs 130/2004 - 70. Je tomu tak proto, že i v nyní
projednávané věci projevila v předchozím řízení svou aktivitu a podala proti původnímu
správnímu rozhodnutí žalobu. Tato aktivita měla nutně za následek její možnost namítat v žalobě
proti konečnému rozhodnutí veškeré námitky, které již dříve uplatnila proti původnímu
správnímu rozhodnutí, i když bylo mimo odvolací řízení zrušeno po proběhlém přezkumném
řízení. I v tomto případě, s ohledem na uvedený judikát kasačního soudu, měl proto městský
soud přezkoumat nyní napadené rozhodnutí žalovaného i v mezích bodů původní žaloby, které
nyní uplatnila i proti napadenému rozhodnutí žalovaného. V důsledku nesprávného výkladu
rozsahu soudního přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí se tudíž městský soud nezabýval
všemi žalobními body, jak byly uvedeny ve správní žalobě, ale v podstatě jen omezeným
přezkumem daným rozsahem přezkumného řízení vedeného správními orgány. Rozsudek
městského soudu je proto i nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
Žalované Ministerstvo financí ve svém písemném vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo,
že stěžovatelka nebyla nucena vzít svou původní žalobu zpět, a to ani k poukazovanému dotazu
městského soudu. Naopak, pokud by vyčkala rozhodnutí městského soudu o původní žalobě, nic
jí nebránilo, pokud by s rozhodnutím soudu nesouhlasila, aby ho napadla opravným
prostředkem. Toto však stěžovatelka neučinila a zcela dobrovolně vzala svou původní žalobu
zpět. Měla si být vědoma toho, že není-li původní žalobou napadené rozhodnutí pravomocně
zrušeno (ve skutečnosti bylo pouze povoleno jeho přezkoumání, které má jen odkladné účinky
vůči přezkoumávanému rozhodnutí), nebylo zde důvodu, aby byla původní žaloba stěžovatelky
odmítnuta. Jelikož rozhodnutí o přezkoumání nemůže nahrazovat odvolací řízení ve věci
dodatečného platebního výměru, nelze v žalobě přihlédnout k námitkám směřujícím nad rámec
nyní přezkoumávaného rozhodnutí. Není proto ani možné přihlédnout k námitkám týkajících se
hodnocení důkazů a průběhu řízení, které směřují nad rámec povoleného přezkumu. Nyní
žalobou napadené rozhodnutí bylo proto možno přezkoumat jen co do námitek, jež se týkaly
tvrzených pochybení, pro které bylo přezkumné řízení povoleno. Takové námitky však
stěžovatelka v podané žalobě neuplatnila. Není zde ani shoda se skutkovými okolnostmi případu
v stěžovatelkou uváděném rozhodnutí kasačního soudu sp. zn. 7 Afs 130/2004, kterého se
dovolává. Ministerstvo financí má za to, že stěžovatelce nebyla městským soudem odňata
možnost brojit proti daňovému řízení v plném rozsahu. Rozsudek městského soudu tudíž není
nezákonný.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila
stěžovatelka v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.
Z obsahu předložených spisů vyplývá, že stěžovatelce byla na základě provedené daňové
kontroly Finančního úřadu v Říčanech (dále také „správce daně“) dodatečně stanovena daň
z příjmů právnických osob za rok 1999 ve výši 5 178 950 Kč. Proti tomuto dodatečnému
platebnímu výměru podala stěžovatelka odvolání. V opravném prostředku namítala nesprávné
posouzení výdajů za fakturované služby poskytnuté společnostmi TFL Trading Ltd.
a HORSETTE Trading Ltd, se sídlem na Kypru, jako výdajů, které stěžovatelce nesloužily
na dosažení zajištění a udržení příjmů (§24 odst. 1 zákona o daních z příjmů). Finanční ředitelství
v Praze (dále jen „finanční ředitelství“) odvolání stěžovatelky rozhodnutím ze dne 18. 6. 2003,
č. j. 2625/03-120, zamítlo jako nedůvodné. Stěžovatelka rozhodnutí o odvolání napadla jednak
u správního orgánu na základě žádosti o přezkoumání rozhodnutí dle §55b zákona o správě daní
a poplatků a jednak jej napadla správní žalobou (sp. zn. 10 Ca 176/2003). Ministerstvo financí
přisvědčilo závěru stěžovatelky, že v daňovém řízení byla porušena její práva, konkrétně právo
na to být přítomna výslechu svědků a klást svědkům otázky (§16 odst. 4 písm. e/ zákona
o správě daní a poplatků). Rozhodnutím ze dne 22. 6. 2005, č. j. 54/90 576/2003 - 543,
proto povolilo přezkoumání rozhodnutí finančního ředitelství č. j. 2625/03-120. Při tom mu
uložilo, aby se zabývalo otázkou, zda postup v rozporu s ustanovením §16 odst. 4 písm. e)
zákona o správě daní a poplatků neměl vliv na zákonnost rozhodnutí, zejména co do správnosti
stanovení výše daňové povinnosti a zda bylo hodnocení důkazů provedeno v souladu se
základními zásadami daňového řízení. V návaznosti na toto rozhodnutí vzala stěžovatelka dne
23. 8. 2005 zpět svou žalobu proti rozhodnutí finančního ředitelství ze dne 18. 6. 2003,
č. j. 2625/03-120. V následném přezkumném řízení finanční ředitelství daňové řízení doplnilo
a dne 3. 3. 2006 pod č. j. 2168/06-120 rozhodlo tak, že potvrdilo přezkoumávané rozhodnutí
ze dne 18. 6. 2003, č. j. 2625/03-120. Toto rozhodnutí finančního ředitelství bylo k odvolání
stěžovatelky posléze zrušeno rozhodnutím ministerstva ze dne 24. 1. 2007,
č. j. 39/73 195/2006-391, a věc byla vrácena finančnímu ředitelství k dalšímu řízení. Bylo tomu
tak z důvodu neodstranění původně ministerstvem vytýkané vady řízení (porušení ustanovení
§16 odst. 4 písm. e/ zákona o správě daní a poplatků) ve vztahu k výpovědi svědka Ing. J. Po
odstranění vytýkaného procesního pochybení při provádění svědecké výpovědi Ing. J. vydalo
finanční ředitelství dne 9. 5. 2007 pod č. j. 3219/07-1200-203424 rozhodnutí, jímž bylo původní
přezkoumávané rozhodnutí finančního ředitelství ze dne 18. 6. 2003, č. j. 2625/03-120,
potvrzeno. Odvolání stěžovatelky proti tomuto potvrzujícímu rozhodnutí finančního ředitelství
ministerstvo zamítlo rozhodnutím ze dne 12. 2. 2008, č. j. 39/70-234/2007-391. Toto rozhodnutí
ministerstva napadla stěžovatelka správní žalobou, kterou městský soud ze shora uvedených
důvodů jako neopodstatněnou zamítl. Právě proti tomuto rozsudku směřuje nyní Nejvyšším
správním soudem projednávaná kasační stížnost stěžovatelky.
Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že stěžovatelka městskému soudu vytýká, že pochybil,
pokud se při svém rozhodování zabýval pouze zákonností rozhodnutí ministerstva ze dne
12. 2. 2008, č. j. 39/70-234/2007-391 a postupem žalovaného a finančního ředitelství v řízení
podle ustanovení §55b zákona o správě daní a poplatků, a současně nereflektoval námitky
stěžovatelky směřující proti původnímu rozhodnutí finančního ředitelství ze dne 18. 6. 2003,
č. j. 2625/03-120.
Rozsudek městského soudu není nezákonný.
Je tomu tak proto, že pro posouzení rozsahu soudního přezkoumávání správních
rozhodnutí v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle §65 a násl. s. ř. s. není
správní soud vázán jen stěžovatelkou vytčenými mezemi žalobních bodů, ale především,
napadenými výroky správních rozhodnutí (srov. §75 odst. 2 s. ř. s.). V nyní projednávané věci
ministerstvo žalobou napadeným rozhodnutím „zamítlo odvolání“ stěžovatelky proti rozhodnutí
finančního ředitelství ze dne 9. 5. 2007, č. j. 3219/07-120-203424. Tímto rozhodnutím finanční
ředitelství v přezkumném řízení správním „potvrdilo rozhodnutí finančního ředitelství ze dne
18. 6. 2003, č. j. 2625/03-120“. Z takto podaného rozsahu výroků žalobou napadených
rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka mohla svou žalobou napadat pouze tyto výroky správních
orgánů. Mohla tedy jen namítat nezákonnost rozhodnutí žalovaného, který zamítl její odvolání.
Bylo tedy na stěžovatelce, aby v rámci žalobních bodů „polemizovala“ s názorem
ministerstva, že u finančního ředitelství nebyly důvody pro vydání jiného rozhodnutí (že se
původní rozhodnutí z 18. 6. 2003 mění nebo zrušuje). Při tom byla ovšem omezena mezemi
rozhodnutí finančního ředitelství, které v tomto směru bylo vázáno rozsahem povoleného
přezkumu. Tento pak byl vymezen rozhodnutími ministerstva ze dne 22. 6. 2005,
č. j. 54/90 576/2003-543 a ze dne 24. 1. 2007, č. j. 39/73 195/2006-391. Jen v tomto směru
se proto mohly ubírat úvahy finančního ředitelství a také jen tyto úvahy, které nalezly odraz
v rozhodnutí finančního ředitelství ze dne 9. 5. 2007, č. j. 3219/07-120-203424, mohly být
posléze napadeny odvoláním, a pokud je potvrdilo v odvolacím řízení i ministerstvo,
tak i následně správní žalobou.
Jakékoliv jiné žalobní námitky, které by nesměřovaly vůči závěru správních orgánů o tom,
že i přes odstranění vad předchozího řízení (porušení §16 odst. 4 písm. e/ zákona o správě daní
a poplatků) měla neúčast stěžovatelky při provádění procesních úkonů (výpovědi, šetření) - tedy
důvodů pro které bylo přezkoumání povoleno - vliv na správnost stanovené daňové povinnosti
stěžovatelce, nebylo možno v souladu se zákonem (pro kompetenční výluku) přezkoumávat
v řízení o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ze dne 12. 2. 2008, č. j. 39/70234/2007-391
a jemu předcházejícímu rozhodnutí finančního ředitelství ze dne 9. 5. 2007,
č. j. 3219/07-120-203424.
Tato možnost by zde byla v případě, že by bylo samostatnou žalobou účinně napadeno
i přezkoumávané rozhodnutí finančního ředitelství ze dne 18. 6. 2003, č. j. 2625/03-120. Tak
tomu však v případě stěžovatelky nebylo. Na tom nic nemění ani skutečnost, že stěžovatelka
původně žalobu proti rozhodnutí finančního ředitelství ze dne 18. 6. 2003, č. j. 2625/03-120 (dále
také „původní rozhodnutí“), podala. Vzala ji však zpět a sama tak způsobila svým úkonem,
že původní přezkoumávané rozhodnutí ze dne 18. 6. 2003, č. j. 2625/03-120, již nebylo možno,
po pravomocném skončení přezkumného řízení vedeného správním orgánem, přezkoumat
i v rámci správního soudnictví.
Na skutečnosti, že původní rozhodnutí nebylo možno ze strany městského soudu
přezkoumat, nemá jakýkoliv vliv stěžovatelkou poukázaný úkon - přípis městského soudu ve věci
č. j. 10 Ca 176/2003-103, ze dne 4. 8. 2005 (č. l. 127), ani domněnka stěžovatelky, že zpětvzetí
žaloby předcházela rozhodnutí soudu dle §43 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Je tomu tak proto, že to byla
jen stěžovatelka, jako žalobkyně ve věci 10 Ca 176/2003, která byla oprávněna disponovat tímto
řízením. Uvedené platí tím spíše za situace, kdy byla v řízení před městským soudem zastoupena
advokátem, tedy osobou znalou práva a právních účinků rozhodnutí o povolení přezkoumání
rozhodnutí v daňovém řízení. Nelze se proto nyní ze strany stěžovatelky, v řízení o žalobě
proti rozhodnutí o potvrzení původního rozhodnutí, resp. o zamítnutí odvolání proti němu,
domáhat přezkoumání původního rozhodnutí. Na tom nic nemění ani okolnost, že toto
pochybení mohlo pramenit z ne zcela pregnantně formulovaného přípisu městského soudu
ze dne 4. 8. 2005, č. j. 10 Ca 176/2003 - 103.
Přezkoumání původního rozhodnutí, resp. posouzení jeho zákonnosti prostřednictvím
žalobních bodů obsažených v žalobě stěžovatelky proti nyní posuzovanému rozhodnutí
ministerstva ze dne 12. 2. 2008, č. j. 39/70234/2007 - 391 a jemu předcházejícímu rozhodnutí
finančního ředitelství ze dne 9. 5. 2007, č. j. 3219/07-120-203424, se nelze domáhat
ani s poukazem na právní názor Nejvyššího správního soudu vyslovený v rozsudku ze dne
28. 2. 2006, č. j. 7 Afs 130/2004 - 70, který byl publikován ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu pod č. 1473/2008. V tomto rozhodnutí kasační soud judikoval, že: „Pro posouzení
rozsahu, v jakém bude přezkoumáváno konečné rozhodnutí vydané v rámci daňového řízení, je nezbytné zohlednit
skutečnost, zda daňový subjekt podal proti rozhodnutí správce daně, vůči kterému byl v omezeném rozsahu
povolen přezkum dle §55b zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, správní žalobu. I když
musela být jeho žaloba odmítnuta dle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., měla tato procesní aktivita
daňového subjektu za následek jeho možnost namítat v žalobě proti konečnému rozhodnutí veškeré námitky proti
daňovému řízení jako celku“. V poukazované věci nešlo o obdobnou nebo skutkově totožnou věc,
tedy, že by po proběhlém přezkumném řízení provedeném správním orgánem bylo původní
rozhodnutí potvrzeno. Právě naopak. V uváděné věci bylo v přezkumném řízení podkladové
rozhodnutí (zde původní rozhodnutí) změněno a přestalo tak existovat. Žaloba proti němu
musela být proto nutně odmítnuta. Aby však bylo zachováno právo daňového subjektu na soudní
ochranu, jak požaduje Listina základních práv a svobod, bylo třeba zachovat mu možnost namítat
ve své žalobě proti konečnému rozhodnutí veškeré námitky proti daňovému řízení jako celku,
které uplatnil v odmítnuté žalobě. O tento případ však v předmětné věci nešlo. Je tomu tak proto,
že žalobou napadené rozhodnutí ministerstva nebylo „konečným rozhodnutím“ ve věci
stěžovatelce dodatečně stanovené daně z příjmů právnických osob za rok 1999. Tímto
rozhodnutím zůstalo původní rozhodnutí finančního ředitelství právně účinné. Stěžovatelce tak
bylo zachováno právo brojit v soudním řízení správním proti zákonnosti původního rozhodnutí
(žaloba nebyla odmítnuta ze zákonného důvodu - pro nedostatek podmínek řízení - podle §46
odst. 1 písm a/ s. ř. s.). Jelikož však stěžovatelka v původní věci vzala svou žalobu zpět, tedy
vzdala se dobrovolně možnosti soudního přezkoumání zákonnosti původního rozhodnutí, nelze
usuzovat, že by mohla být zkrácena na svém právu na soudní ochranu. Stěžovatelka svou
dispozicí v původním řízení naopak zcela jednoznačně vyjádřila svou vůli nepodrobit původní
rozhodnutí soudnímu přezkoumání, byť nyní vyšlo najevo, že tento úkon stěžovatelky byl
přinejmenším předčasný.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů konstatuje, že bude-li v rámci souběžně
vedeného soudního řízení, vedeno i přezkumné řízení prováděné správním orgánem (§55b
zákona o správě daní a poplatků) a v jeho rámci bude původní rozhodnutí o dodatečném
stanovení daně, resp. odvolání proti němu potvrzeno (§55b odst. 1 věta druhá téhož zákona),
nejedná se o nové rozhodnutí ve věci dodatečného stanovení daně (srov. nález Ústavního soudu
ze dne 6. 3. 2003, sp. zn. IV. ÚS 195/2002) Stěžovatelka v takovém případě není oprávněna
v žalobě proti tomuto správnímu rozhodnutí (rozhodnutí o výsledku přezkoumání) namítat
veškeré námitky proti výsledku a průběhu daňového řízení ve věci stanovení daně, ale jen takové,
které směřují výlučně proti potvrzujícímu rozhodnutí (§55b odst. 1 věta druhá zákona o správě
daní a poplatků), resp. proti rozhodnutí ministerstva, jímž bylo zamítnuto odvolání proti němu.
Uvedené platí nejen v případě nepodala-li stěžovatelka proti původnímu rozhodnutí žalobu
vůbec, ale i v případě, kdy ji podá, ale po té ji vezme zpět před vydáním konečného rozhodnutí
o přezkumu ve správním (daňovém) řízení. Městský soud proto nepochybil, pokud došel
k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí je oprávněn přezkoumat toliko v mezích žalobních
výtek směřujících proti rozsahu povoleného přezkumu a zákonnosti postupu při jeho provádění.
V dalším stěžovatelka namítla, že je rozsudek městského soudu nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů, neboť se správní soud v žalobě nezabýval vznesenými námitkami,
které směřovaly proti původnímu rozhodnutí finančního ředitelství.
Rozsudek městského soudu není nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
Podle ustálené judikatury správních soudů je nepřezkoumatelné takové rozhodnutí
krajského soudu, opomene-li soud přezkoumat některou ze žalobních námitek (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, dostupný
na www.nssoud.cz) či pokud v řízení před krajským soudem uplatnil stěžovatel námitky, s nimiž
se pak správní soud v odůvodnění rozsudku nevypořádal (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 - 74, dostupný na www.nssoud.cz).
O tento případ však v projednávané věci nešlo.
Jak již bylo uvedeno shora, byl v předmětné věci rozsah soudního přezkoumávání dán
nejen vytčenými žalobními body, ale také výrokem přezkoumávaného rozhodnutí žalovaného.
Městský soud při svém rozhodování neshledal, že by správní orgány (ministerstvo a finanční
ředitelství) postupovaly v řízení podle §55b zákona o správě daní a poplatků v rozporu se
zákonem, neboť i po novém prošetření a odstranění zjištěných vad řízení nebylo zjištěno, že by
původní rozhodnutí bylo v rozporu se zákonem, či se zakládalo na podstatných vadách řízení.
Odstranění procesních pochybení při pořizování svědecké výpovědi a při místním šetření
nepřineslo žádná zjištění, která by prokazovala účinné vynaložení výdajů stěžovatelky. Současně
neshledal, že by správní orgány porušily ustanovení §56a odst. 1 zákona o správě daní
a poplatků, resp. že by vycházely z jiného než skutkového a právního stavu existujícího v době
vydání původního rozhodnutí. Žalovaný i finanční ředitelství při svém rozhodování neměly
důvodu zabývat se skutečnostmi, které nebyly rozhodné pro povolení správního přezkumu
(pochybnostmi o účetnictví stěžovatelky, její osobní účastí na daňovém řízení, hodnocením
důkazů, seznámením stěžovatelky s podklady rozhodnutí a obsahem výzev z daňové kontroly).
Pokud pak v dalším městský soud došel k závěru, že není důvodu zabývat se námitkami, které
nesměřují do přezkoumávaného rozhodnutí ministerstva, nelze tomuto závěru ničeho vytknout.
Nelze totiž dovozovat nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu z okolnosti, že se správní
soud při přezkoumávání zákonnosti konkrétního rozhodnutí nezabývá žalobními výtkami, které
ve skutečnosti směřují do jiného rozhodnutí, než které soud nyní přezkoumává. Napadené
rozhodnutí ministerstva bylo totiž možno přezkoumat, jak správně uvedl městský soud, jen co do
námitek, které se týkaly tvrzených pochybení, pro které bylo přezkumné řízení povoleno. O které
konkrétní výtky se pak mělo v tomto směru jednat, nebyla stěžovatelka sto konkretizovat.
Nejvyšší správní soud proto neshledal, že by rozsudek městského soudu byl nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů, jak mylně dovozovala stěžovatelka.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost
opodstatněnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem
podle §109 odst. 1 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud
zpravidla bez jednání.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. za použití ustanovení
§120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla úspěch, proto jí právo na náhradu nákladů řízení nenáleží (§60
odst. 1 s. ř. s.). Podle konstantní judikatury soudů ve správním soudnictví (srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2007, č. j. 6 As 40/2006 - 87, publ. pod č. 1260/2007
Sb. NSS), není v zásadě důvodně vynaloženým nákladem, pokud se orgán veřejné správy
vystupující jako účastník soudního řízení v oboru své působnosti nechá v řízení zastoupit. Důvod
hodným zvláštního zřetele pro výjimečné nepřiznání náhrady nákladů řízení žalovanému lze
ve věcech správního soudnictví spatřovat i ve skutečnosti, že žalovaný je významným ústředním
orgánem státní správy. Vrchní soud v Praze konstatoval, že povinnost správního úřadu jím
vydané rozhodnutí hájit na soudě proti správní žalobě představuje samozřejmou součást
povinností plynoucích z běžné správní agendy. Nelze proto spravedlivě žádat na žalobci, aby
hradil náklady vzniklé tím, že správní úřad udělil k zastupování plnou moc advokátovi
(srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 1998, č. j. 6 A 90/96 - 23). Se zřetelem
k uvedenému proto nebylo úspěšnému žalovanému Ministerstvu financí přiznáno právo
na náhradu nákladů v řízení o kasační stížnosti, které spočívají v zastoupení advokátem. Nejvyšší
správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2011
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu