ECLI:CZ:NSS:2011:7.AS.136.2011:93
sp. zn. 7 As 136/2011 - 93
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: OMEGA SA,
se sídlem Jakob-Stämpfli-Strasse 96, Biel/Bienne, Švýcarsko, zastoupena JUDr. Karlem
Čermákem, advokátem se sídlem Národní 32, Praha 1, proti žalovanému: Úřad průmyslového
vlastnictví, se sídlem Antonína Čermáka 1057/2a, Praha 6 - Bubeneč, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2011, č. j. 7 Ca 164/2008 – 56,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 2880 Kč do tří
dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Karla Čermáka,
advokáta.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalovaný Úřad průmyslového vlastnictví domáhá
u Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Městského soudu
v Praze ze dne 30. 6. 2011, č. j. 7 Ca 164/2008 - 56, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze (dále také „městský soud“) napadeným rozsudkem zrušil
rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 29. 4. 2008, č. j. O-437015, a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení. Tímto rozhodnutím byl zamítnut rozklad žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí
žalovaného ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. O-437015, o zamítnutí námitek proti zápisu barevného
kombinovaného označení ve znění „SLOT omega“ do rejstříku ochranných známek (přesná
reprodukce označení je dostupná v databázi ochranných známek vedené žalovaným
na: http://isdv.upv.cz/portal/pls/portal/portlets.ozs.det?pozk=146628&plan=cs). Námitky byly
podány žalobkyní, jakožto vlastníkem starší slovní ochranné známky č. 631797 ve znění
„OMEGA“, podle ust. §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochranných známkách“). Žalovaný i předseda
žalovaného ve svých rozhodnutích učinili závěr, že přihlašované označení není podobné
namítané ochranné známce, přestože přihlášené výrobky a služby jsou v porovnání s některými
namítanými výrobky a službami shodné nebo podobné. Neexistuje proto na straně veřejnosti
pravděpodobnost záměny či asociace přihlašovaného označení s namítanou ochrannou známkou.
Městský soud rekapituloval dosavadní judikaturu k rozsahu přezkumu rozhodnutí
žalovaného ve správním soudnictví a přistoupil k posouzení, zda žalobou napadené rozhodnutí
nevybočuje, pokud jde o správní uvážení, ze zákonného rámce blíže rozvedeného judikaturou
Soudního dvora Evropské unie. Napadené rozhodnutí obsahuje hodnocení podobnosti
z hlediska vizuálního, fonetického a sémantického. Žalobkyně v rozkladu namítla, že mělo být
postupováno podle rozsudku Soudního dvora Evropské unie ve věci C-120/04 Medion AG
vs. Thomson multimedia Sales Germany & Austria GmbH, v němž byl učiněn závěr, že nebezpečí
záměny může u veřejnosti v případě totožnosti výrobků nebo služeb existovat, jakmile je sporné
označení tvořeno tím, že jsou vedle sebe postaveny jednak název společnosti této osoby a jednak
zapsaná ochranná známka mající běžnou rozlišovací schopnost, a tato ochranná známka,
aniž by sama o sobě vytvářela celkový dojem složeného označení, si v něm zachovává nezávislou
rozlišovací roli. Reakce předsedy žalovaného na tuto námitku v napadeném rozhodnutí
neodpovídá logické struktuře namítaného judikátu. Žalovaný pominul hodnocení, zda zapsané
označení „omega“ má běžnou rozlišovací schopnost a zachovává si v přihlašovaném označení
nezávislou rozlišovací roli, aniž by zároveň vytvářela celkový dojem složeného označení. Namísto
toho konstatoval, že přihlašovatel je již vlastníkem devíti ochranných známek tvořených slovním
prvkem „SLOT“ a písmenem řecké abecedy ve shodném grafickém provedení. Existence
známkové řady přihlašovatele však nemá nijakou souvislost s tím, zda ve prospěch žalobkyně
zapsané označení „omega“ má běžnou rozlišovací schopnost a zachovává si v přihlašovaném
označení nezávislou rozlišovací roli. Otázka, zdali se namítaný rozsudek vztahuje na danou věc,
zůstala nezodpovězena, rozhodnutí žalovaného je v tomto ohledu nelogické. Skutkový stav dříve
řešený v namítaném rozsudku plně koresponduje se skutkovým stavem v předmětné věci
a poukaz žalobkyně na daný rozsudek je přiléhavý. Soud se neztotožnil s námitkou žalobkyně,
že hodnocení označení z vizuálního, fonetického a sémantického hlediska ze strany žalovaného je
nelogické nebo neúplné. Závěry žalovaného odpovídají pravidlům logického uvažování.
Žalobkyně neosvědčuje překročení zákonem stanovených mezí správního uvážení. Není důvodné
tvrzení, že žalovaný při posuzování z pohledu uvedených kritérií označení „omega“ pominul.
Závěr žalovaného ohledně dominantního postavení označení „SLOT“ nezpochybňuje fakt,
že vedle tohoto označení existuje ještě označení „omega“, které je shodné s namítaným
označením, nebyla u něj vyloučena jeho rozlišovací schopnost a bylo konstatováno, že toto
označení nevytváří celkový dojem složeného označení, avšak je zároveň zcela zřejmé,
že si ve složeném označení zachovává nezávislou rozlučovací roli, když označení omega hraje
klíčovou roli právě v odlišení od ostatních označení „SLOT“ s jinými písmeny řecké abecedy.
Soud shledal dále pochybení žalovaného v úvaze o námitce žalobkyně týkající se jeho postavení
oficiálního časoměřiče na mezinárodních sportovních akcích. Pokud k námitce žalovaný
konstatoval, že v případě poskytování služeb „sportovní aktivity“ se jedná zejména o pořádání
sportovních soutěží, zatímco u služeb „provozování sázkových her“ jde především o sázení
na sportovní události, kdy u spotřebitele těchto služeb se nejedná o aktivní provozování
sportovní činnosti, jako v případě spotřebitele služeb „sportovní aktivity“, nevyvrátil žalovaný
dostatečně žalobkyní namítané a logicky zdůvodněné propojení mezi vnímáním zobrazeného
označení provozovatele časomíry při sportovních akcích a vnímáním tohoto označení spotřebiteli
při sázkách na sportovní akce. Uvedené tvrzení žalobkyně svědčí dle názoru soudu o podobnosti
poskytovaných služeb z hlediska relevantního spotřebitele. Žalovaný však stroze shodu služeb
či výrobků popřel, aniž by se zabýval podobností výrobků či služeb, a to na základě všech
relevantních a žalobkyní předestřených skutečností. I v tomto ohledu je nutné rozhodnutí
žalovaného doplnit. Existence zaměnitelnosti označení je otázkou skutkovou, městský soud
proto konstatoval neúplné zjištění skutkového stavu věci a napadené rozhodnutí zrušil pro vady
řízení a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalovaný jako stěžovatel (dále jen
„stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů podřaditelných pod ust. §103 odst. 1
písm. a) a d) s. ř. s.
Stěžovatel namítl, že aplikace rozsudku ve věci C-120/04 Medion (Sb.rozh. 2005,
s. I-8551) není na daný případ příhodná. V případě kombinovaných ochranných známek
tvořených slovním prvkem a dalšími obrazovými prvky je pro posuzování shody
či zaměnitelnosti označení rozhodné, které z užitých prvků tomu kterému označení dominují
apod. Ochranné známky je nutno zkoumat jako celek, přesto k zaměnitelnosti známek může vést
shodnost či podobnost v prvku ochranné známky, pokud je tento prvek dominantní a ostatní
prvky jsou jím odsunuty do pozadí. Žalovaný při hodnocení shodnosti či podobnosti označení
s ochrannou známkou shledal, že označení „omega“ obsažené v přihlašovaném označení je
nevýrazným prvkem, neboť je proveden menšími písmeny. Výrazně tedy odmítl,
že by si označení „omega“ v napadené ochranné známce ponechalo nezávislou rozlišovací roli
a naopak se přiklonil k názoru, že dominantním prvkem je kombinace písmen „SLOT“. Soud
přijal tvrzení žalobkyně, v němž přisuzuje části „omega“ z napadeného označení „SLOT omega“
nezávislou rozlišovací roli, neboť tímto prvkem se odlišuje napadené označení od dalších
označení „SLOT + jiné písmeno řecké abecedy“. Tato argumentace se vymyká známkoprávní
praxi, neboť v případě uplatněných námitek je porovnáváno napadené a namítané označení
a nikoli jiné známky, tvořící s napadeným označením známkovou řadu. Neodpovídá skutečnosti,
pokud městský soud konstatoval, že žalovaný stroze shodu služeb či výrobků popřel. Stěžovatel
také poukázal na konkrétní pasáže z žalobou napadeného rozhodnutí a judikaturu Nejvyššího
správního soudu a uzavřel, že požadavek městského soudu na doplnění rozhodnutí je čistě
formalistický a odporuje požadavkům na odůvodnění veřejnoprávního rozhodnutí. Navrhl proto,
aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek městského soudu a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ke kasační stížnosti vyjádřila tak, že považuje kasační stížnost
za nedůvodnou, plně se ztotožňuje s rozhodnutím městského soudu a považuje je za řádně
odůvodněné. Městský soud nevytýkal stěžovateli, že došel k jinému závěru, než k jakému došla
na základě odkazu na rozsudek ve věci C-120/04 Medion žalobkyně, nýbrž poukázal na to,
že se stěžovatel se závěry tohoto rozsudku nezabýval dostatečně a své závěry neodůvodnil
přesvědčivě. Odůvodnění stěžovatele neodpovídá logické struktuře namítaného judikátu. Městský
soud neuvádí, že by slovo „omega“ v napadeném označení mělo nezávislou rozlišovací roli
z toho důvodu, že se tímto prvkem napadené označení odlišuje od dalších označení „SLOT
+ jiné písmeno řecké abecedy“. Ba naopak, soud stěžovateli vytknul, že existence známkové řady
nemá žádnou souvislost s tím, zda ve prospěch žalobkyně zapsané označení „omega“ má běžnou
rozlišovací schopnost a zachovává si v přihlašovaném označení nezávislou roli. Nestačí jen
teoreticky definovat, jaká kritéria je nutno aplikovat či proč některé závěry aplikovat nelze. Vše
musí být řádně a logicky odůvodněno. To však stěžovatel neučinil. Žalobkyně souhlasí
se závěrem městského soudu, že při posuzování podobnosti výrobků a služeb není možné
opomenout, že ochranná známka „OMEGA“ žalobkyně je užívána na vrcholných sportovních
akcích po celém světě, včetně olympijských her, a prostřednictvím médií je tak známa nejen
sportovní veřejnosti ve světě včetně České republiky. Tato skutečnost totiž slouží i k definování
průměrného spotřebitele. Toto kritérium však stěžovatel nijak nedefinoval a neodůvodnil, kdo je
průměrným spotřebitelem v tomto konkrétním případě a jaký vliv bude mít jeho pohled
na posuzování zaměnitelnosti předmětných označení a výrobků/služeb a proč. Hledisko
průměrného spotřebitele je jedním z nejdůležitějších kritérií. Závěry stěžovatele ohledně srovnání
„sportovních aktivit“ a „provozování sázkových her“ jsou strohé, stěžovatel se omezuje jen
na konstatování, že se jedná o rozdílný okruh spotřebitelů, rozdílnou povahu služeb i účel jejich
poskytování. Průměrný spotřebitel, kterým bude zejména sportovní fanoušek (aktivní sportovec
či pasivně sledující utkání v TV), si totiž nárokované výrobky a služby může spojovat
se sportovními aktivitami, neboť právě výsledek sportovních utkání (jejichž hlavním sponzorem
a mimo jiné časoměřičem je žalobkyně a tyto výsledky se uvádějí v kombinaci s ochrannou
známkou žalobkyně na výsledkových tabulích) je předmětem sázek a dalších výherních soutěží.
Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.
V posuzované věci je předmětem sporu především rozsah zdůvodnění shodnosti
nebo podobnosti jednak přihlašovaného označení a starší ochranné známky, jednak výrobků
a služeb, pro které má být označení zapsáno, pro účely posouzení existence pravděpodobnosti
záměny na straně veřejnosti dle ust. §7 odst. 1 písm. a) zákona o ochranných známkách.
Podle ust. §7 odst. 1 písm. a) zákona o ochranných známkách, se přihlašované označení
nezapíše do rejstříku na základě námitek proti zápisu ochranné známky do rejstříku podaných
u stěžovatele vlastníkem starší ochranné známky, pokud z důvodu shodnosti či podobnosti
se starší ochrannou známkou a shodnosti nebo podobnosti výrobků či služeb,
na něž se přihlašované označení a ochranná známka vztahují, existuje pravděpodobnost záměny
na straně veřejnosti; za pravděpodobnost záměny se považuje i pravděpodobnost asociace
se starší ochrannou známkou.
Nejvyšší správní soud předně poznamenává, že citované ustanovení je provedením první
směrnice Rady 89/104/EHS, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných
známkách (dále jen „směrnice 89/104/EHS“). Musí tedy být vykládáno v co největší míře
ve světle znění a účelu této směrnice, aby bylo dosaženo výsledku sledovaného směrnicí a tím
i souladu s čl. 288 Smlouvy o fungování Evropské unie (viz např. rozsudek Soudního dvora
ve věci C-106/89 Marleasing, Sb. rozh. 1990, s. I-4135, bod 8). Pravidla obsažená v této směrnici
by pak měla být chápána tak, jak jejich význam a dosah objasňuje a upřesňuje Soudní dvůr ve své
judikatuře (viz např. rozsudek Soudního dvora ve věci C-453/00 Kühne & Heitz, Sb. rozh. 2004,
s. I-837, bod 21). Zároveň platí, že pro obsahově obdobné právní instituty českého vnitrostátního
práva je použitelná i judikatura Soudního dvora týkající se ochranné známky Společenství
[nařízení Rady (ES) č. 207/2009 o ochranné známce Společenství], která představuje rozumný
a přesvědčivý výklad známkoprávní problematiky (viz rozsudek ze dne 9. 4. 2009,
č. j. 7 As 56/2008 - 170, č. 1920/2009 Sb. NSS; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).
Podle výše citovaného ustanovení zákona o ochranných známkách je překážkou bránící
zápisu přihlašovaného označení do rejstříku ochranných známek existence pravděpodobnosti
záměny (včetně pravděpodobnosti asociace) na straně veřejnosti, která je dána pouze
při kumulativním splnění dvou podmínek. Těmi jsou jednak shodnost či podobnost
přihlašovaného označení se starší ochrannou známkou, jednak shodnost nebo podobnost
výrobků či služeb, na něž se přihlašované označení a namítaná starší ochranná známka vztahují
(srov. například rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2007, č. j. 9 Ca 212/2005 - 64,
č. 1897/2009 Sb. NSS, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2008,
č. j. 9 As 59/2007 – 141).
Posuzování podobnosti přihlašovaného označení se starší ochrannou známkou,
jakož i shodnosti nebo podobnosti výrobků či služeb, je předmětem správního uvážení
stěžovatele. Tato skutečnost předurčuje rozsah přezkumu rozhodnutí stěžovatele, resp. jeho
předsedy, ve správním soudnictví, a tudíž i nároky na odůvodnění takového rozhodnutí. Lze
v tomto směru odkázat například na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 12. 2001,
č. j. 7 A 119/99 – 32, dle něhož „zjištění zaměnitelnosti přihlášeného označení s již zapsanou ochrannou
známkou nebo s přihlášeným označením s dřívějším právem přednosti a z toho vyplývající zásah do starších práv
majitele známky či přihlašovatele dříve přihlášeného označení, je otázkou skutkovou. Vlastní posouzení
zaměnitelnosti je věcí volného hodnocení důkazů správním orgánem (§34 odst. 5 spr. ř.).“ Stejný soud dospěl
v rozsudku z téhož dne, č. j. 7 A 147/99 – 35, k závěru, že „[s]oud může rozhodnutí Úřadu zkoumat
v mezích žaloby jen z hlediska ustanovení §34 odst. 5 správního řádu, tj. zda žalobou napadené rozhodnutí
obsahuje úvahu, na základě níž správní orgán dospěl k závěru o zaměnitelnosti či naopak o nezaměnitelnosti
ochranných známek, zda taková úvaha neodporuje spisu […], skutkovým zjištěním a zásadám logického myšlení
nebo není-li jinak vadná“. V intencích této judikatury pak konstantně rozhoduje také Nejvyšší
správní soud (viz např. jeho rozsudky ze dne 26. 10. 2006, č. j. 1 As 28/2006 – 97,
č. 1064/2007 Sb. NSS, nebo ze dne 29. 7. 2011, č. j. 2 As 100/2010 – 16). Ve svém rozsudku
ze dne 28. 5. 2008, č. j. 9 As 59/2007 – 141, konstatoval, že „Úřadu [průmyslového vlastnictví] je
dán ze zákona široký prostor pro správní uvážení, k čemuž je dále třeba přičíst, že při rozhodování
o pravděpodobnosti záměny přihlašovaného označení a namítané ochranné známky sehrávají svou roli i subjektivní
kritéria. Aby bylo možno co nejvíce minimalizovat dopad těchto negativních okolností na rozhodování, je o to více
třeba striktně trvat na podrobném a zejména přesvědčivém odůvodnění každého vydaného rozhodnutí,
a to především v rozsahu účastníky namítaných skutečností.“ Soud tedy nemůže namísto hodnocení
správního orgánu postavit hodnocení vlastní a rozhodnout tak o věci samé, a to i kdyby měl
za to, že by sám rozhodné skutečnosti hodnotil odchylně. Tím by překročil svou pravomoc. Soud
může zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí na základě konkrétní žalobní námitky posoudit
pouze z hlediska jeho souladu či rozporu se zákonem; správnímu orgánu případně může uložit
povinnost rozhodnout o věci znovu, za respektování zákonných ustanovení, avšak nemůže
ho zavázat pouze k jinému hodnocení zjištěných skutečností, pokud původní hodnocení
nevybočovalo ze zákonných mezí.
Jednu z vad žalobou napadeného rozhodnutí městský soud spatřuje v nedostatečném
zdůvodnění závěru, že přihlašované označení a starší ochranná známka nejsou shodné
ani podobné. Předseda stěžovatele se totiž podle městského soudu nevypořádal s námitkou
zachování nezávislé rozlišovací role označení „omega“ v přihlašované ochranné známce,
v souvislosti s níž bylo výslovně odkázáno na rozsudek Soudního dvora ve věci C-120/04 Medion.
Stěžovatel proti tomu namítá, že uvedený rozsudek na danou situaci nedopadá a že navíc ve svém
rozhodnutí výrazně odmítl, že by si označení „omega“ v napadené ochranné známce ponechalo
nezávislou rozlišovací roli (tedy věcně se také vypořádal s argumentací Soudního dvora v tomto
rozsudku ve vztahu k posuzovanému případu).
Tato námitka není důvodná.
Pravděpodobnost záměny představuje nebezpečí, že se veřejnost může domnívat,
že dotčené výrobky či služby pocházejí od stejného podniku, případně od podniků hospodářsky
propojených. Existence takové pravděpodobnosti musí být posuzována celkově, přičemž musí
být zohledněny všechny relevantní faktory projednávaného případu. Jak k otázce shodnosti
či podobnosti označení uvedl Soudní dvůr ES, „[c]elkové posouzení vizuální, fonetické a významové
zaměnitelnosti srovnávaných ochranných známek musí být založeno na celkovém dojmu, kterým známky působí,
přičemž je nutno brát v úvahu zejména jejich distinktivní a dominantní prvky. […] vnímání ochranných známek
v mysli průměrného spotřebitele typu zboží, o které se jedná, hraje rozhodující roli při celkovém posuzování
pravděpodobnosti záměny. Vnímání ochranných známek průměrným spotřebitelem dotčených výrobků nebo služeb
hraje rozhodující úlohu v celkovém posouzení nebezpečí záměny ochranných známek.“ (viz rozsudek Soudního
dvora ve věci C-251/95 SABEL v. Puma, Rudolf Dassler Sport, Sb.rozh. 1997, s. I-6191, bod 23,
cit. podle českého překladu Pipková, H. Ochranná známka Společenství a ochranná známka v Evropském
společenství. Praha: ASPI 2007, s. 178). Za účelem posouzení stupně podobnosti existujícího
mezi dotyčnými ochrannými známkami je tak zejména namístě určit jejich stupeň vzhledové,
sluchové a pojmové podobnosti a případně zhodnotit význam, který je třeba přisoudit těmto
jednotlivým prvkům, s přihlédnutím ke kategorii dotčených výrobků nebo služeb a podmínkám,
za kterých jsou tyto výrobky nebo služby uváděny na trh (viz rozsudek Soudního dvora ve věci
C-342/97 Lloyd Schuhfabrik Meyer, Sb. rozh. 1999, s. I-3819, bod 27).
Obecně platí, že označení má být hodnoceno jako celek. Judikatura však již dříve
poukázala na to, že pro posouzení pravděpodobnosti záměny u složeného označení může být
také při celkovém posouzení nakonec určující i jen jeden z jeho dílčích dominantních prvků
(viz např. rozsudek Soudního dvora ve věci C-3/03 P Matrazzen, Sb.rozh. 2004, s. I-3657, body
26-35). Vedle toho Soudní dvůr ve věci C-120/04 Medion dovodil, že dílčí prvek složeného
označení může být za určitých okolností pro posouzení podobnosti určující i tehdy, není-li sám
o sobě dominantní. V této věci se zabýval specifickou situací, kdy bylo složené označení tvořeno
názvem společnosti třetí osoby a zapsanou ochrannou známkou s běžnou rozlišovací schopností.
Dospěl přitom k závěru, že u takového označení může ve zvláštním případě vzniknout nebezpečí
záměny i tehdy, pokud ochranná známka obsažená ve složeném označení nevytváří dominantní
prvek, ale zachovává si nezávislou rozlišovací roli (viz bod 30 rozsudku). Celkový dojem
ze složeného označení zde totiž může vést veřejnost k přesvědčení, že dotčené výrobky nebo
služby pocházejí přinejmenším od hospodářsky propojených podniků (viz bod 31 rozsudku).
Nebyl tím popřen požadavek, aby bylo složené označení posuzováno z hlediska jeho
zaměnitelnosti s jiným označením jako celek, nicméně bylo zdůrazněno, že výsledek tohoto
celkového posouzení může do jisté míry předurčit posouzení jednoho prvku označení, který je
dominantní nebo který si ponechává nezávislou rozlišovací roli.
Soudní dvůr v rozsudku C-120/04 Medion nestanovil přesné pravidlo, kdy si určitý prvek
složeného označení ponechá nezávislou rozlišovací roli, ani nevyslovil, že pokud taková situace
nastane, vzniká vždy nebezpečí záměny. Z rozsudku lze však dovozovat, že ve prospěch závěru
o ponechání nezávislé rozlišovací role starší ochranné známky v rámci složeného označení bude
například hovořit její vysoká rozlišovací způsobilost nebo nekompaktnost složeného označení
způsobená tím, že spolu jednotlivé jeho části významově nesouvisejí. Smyslem tohoto přístupu je
zabránit „zcizení“ ochranné známky tím, že k ní třetí osoba přidá toliko název své společnosti
(blíže viz též komentáře k rozsudku ve věci Medion: zejména Keller, E.; Glinke, A. Die "Medion"-
Entscheidung des EuGH: Neujustierung der verwechslungsrelevanten Markenähnlichkeit
bei Kombinationsmarken. Wettbewerb in Recht und Praxis, 2006, č. 1, s. 21-28; dále pak Frassi,
P.A.E. The European Court of Justice rules on the likelihood of confusion concerning composite
trade marks: moving towards an analytical approach. International Review of Intellectual Property
and Competition Law, 2006, č. 4, s. 438-451; Rohnke, Ch. Die Prägetheorie nach "THOMSON
LIFE". Gewerblicher Rechtsschutz und Urheberrecht, 2006, č. 1, s. 21-22; Tilmann, W. Thomson
Life - Nachbemerkungen. Gewerblicher Rechtsschutz und Urheberrecht, 2007, č. 2, s. 99-103; Lange, P.
Die Medion-Entscheidung des EuGH - Analyse und Folgerungen. Wettbewerb in Recht und Praxis,
2006, č. 3, s. 311-316).
Ačkoliv se rozsudek ve věci C-120/04 Medion týkal čl. 5 odst. 1 písm. b) směrnice
89/104/EHS, interpretace v něm obsažená je plně přenositelná na čl. 4 odst. 1 písm. b) této
směrnice, jehož odrazem v českém právním řádu je ust. §7 odst. 1 písm. a) zákona o ochranných
známkách. Zatímco čl. 5 odst. 1 písm. b) pojednává o právu zakázat užívání označení, u něhož
existuje nebezpečí záměny se starší ochrannou známkou, čl. 4 odst. 1 písm. b) upravuje důvod
pro zamítnutí či neplatnost zapisované ochranné známky pro nebezpečí záměny se starší
ochrannou známkou. Rozdíl v tom, zda na konkrétní případ dopadá čl. 4 nebo 5 směrnice
89/104/EHS, spočívá tedy pouze v tom, zda je označení, proti jehož užívání či zápisu se majitel
starší ochranné známky brání, „pouze“ užívání, nebo je žádán jeho zápis, popř. je již zapsáno.
Ostatní materiální podmínky pro uplatnění obou ustanovení jsou shodné.
Jestliže se žalobkyně výslovně odvolala na judikaturu Soudního dvora a uvedla, jak
konkrétně měla být v jejím případě uplatněna, musel stěžovatel v žalobou napadeném rozhodnutí
buďto vyvrátit, že by tato judikatura vůbec na posuzovaný případ věcně dopadala (pokud by
pojednávala o zcela odlišné materii), nebo vyložit, zda se závěry Soudního dvora promítají
do posouzení řešeného případu (tj. zda jsou splněny podmínky stanovené Soudním dvorem,
aby nastaly jím formulované závěry), a pokud ano, tak jak konkrétně. V žalobou napadeném
rozhodnutí však takové úvahy zcela absentují.
Z výše citované judikatury Soudního dvora vyplývá, že stěžovatel při posuzování
složeného označení, jehož jednou částí je ochranná známka ve vlastnictví jiného subjektu, musí
v rámci celkového hodnocení nebezpečí záměny posoudit specificky i otázku, zda je tato část
dominantním prvkem složeného označení, a pokud ne, zda si přesto neponechává nezávislou
rozlišovací roli. Toto posouzení je sice předmětem správního uvážení stěžovatele, nicméně musí
být řádně zdůvodněno v jeho rozhodnutí. Předseda stěžovatele se v žalobou napadeném
rozhodnutí zabýval otázkou, zda je prvek „omega“ ve složeném označení „SLOT omega“
prvkem dominantním, a dospěl k závěru, že tomu tak není. Když však posuzoval, zda lze v dané
věci aplikovat závěry Soudního dvora ve věci C-120/04 Medion, konstatoval, že tento rozsudek
„nelze v daném případě použít, neboť nelze tvrdit, že přihlašované označení je tvořeno jednak názvem
přihlašovatele, tedy obchodní firmou, a jednak zapsanou (namítanou) ochrannou známkou.“ Bezprostředně
navazující argumentace předsedy stěžovatele se však s tímto závěrem zcela míjí: „Slovní prvek
„SLOT“ je sice součástí obchodní firmy přihlašovatele, tj. SLOT Group, a.s. (dříve SLOT, s.r.o.), přihlašovatel
je však již vlastníkem devíti ochranných známek tvořených slovním prvkem „SLOT“ a písmenem řecké abecedy
ve shodném grafickém provedení jako v případě přihlašovaného označení (jedná se o ochranné známky č. 271089
ve znění „SLOT alfa“, č. 271090 ve znění „SLOT beta“, č. 271089 ve znění „SLOT zeta“, č. 274252
ve znění „SLOT zeta“, č. 274251 ve znění „SLOT theta“, č. 271068 ve znění „SLOT“, č. 271087 ve znění
„SLOT“, 271088 ve znění „SLOT game“ a č. 275639 ve znění „SLOT game“), nelze proto účelově tvrdit,
že přihlašovatel použil jako součást přihlašovaného označení namítanou mezinárodní ochrannou známku.“
Z východisek použitých předsedou stěžovatele nelze dovozovat ani to, že by v přihlašovaném
označení nebyla obsažena starší ochranná známka žalobkyně, ani to, že by si tato starší ochranná
známka neponechávala v přihlašovaném označení nezávislou rozlišovací roli. Pokud stěžovatel
v kasační stížnosti cituje některé pasáže správního rozhodnutí („omega pozornost spotřebitele
neupoutá“, „nevýrazné znázornění slovního prvku omega“, „omega se vyskytuje u obou, ale u přihlašovaného je
natolik nevýrazný“, „slovní prvky omega zanikají“), pak tyto pasáže mohou sloužit pro učinění závěru,
že slovní prvek „omega“ není v přihlašovaném označení dominantní. To ovšem nevylučuje,
že starší ochranná známka „omega“ si přes svou nevýraznost v přihlašovaném označení
ponechává nezávislou rozlišovací roli. Stejně tak takovou možnost nevylučuje ani fakt,
že přihlašované označení je součástí známkové řady.
Předseda stěžovatele tedy přes výslovnou námitku žalobkyně řádně nezdůvodnil,
proč v posuzovaném případě neaplikoval závěry Soudního dvora ve věci C-120/04 Medion.
Městský soud proto postupoval správně, jestliže žalobou napadené rozhodnutí z tohoto důvodu
zrušil. Stěžovatel musí v novém řízení především vyslovit závěr, zda si starší ochranná známka
„omega“ ponechává v přihlašovaném složeném označení nezávislou rozlišovací roli, přičemž jako
vodítko k posouzení této otázky mu může posloužit vedle textu rozsudku ve věci C-120/04
Medion také výše citované komentáře k tomuto rozsudku.
V druhé námitce stěžovatel rozporuje závěr městského soudu, že ani odůvodnění
rozdílnosti služeb „sportovní aktivity“ a „provozování sázkových her“ nebylo s ohledem
na námitky žalobkyně dostatečné. Tuto námitku shledal Nejvyšší správní soud důvodnou.
Předseda stěžovatele v žalobou napadeném rozhodnutí k této otázce uvedl,
že „nelze spojovat provozování heren a kasin, provozování výherních hracích přístrojů či provozování sázkových
her se sportovními aktivitami, neboť se jedná o rozdílný okruh spotřebitelů, rozdílnou povahu služeb i účel jejich
poskytování. V případě poskytování služeb „sportovní aktivity“ se jedná zejména o pořádání sportovních soutěží,
zatímco u služeb „provozování sázkových her“ pak jde především o sázení na sportovní události, u spotřebitele
těchto služeb se tak nejedná o aktivní provozování sportovní činnosti, jako v případě spotřebitele služeb „sportovní
aktivity“. Provozování časoměřičství, o kterém se zmiňuje namítající, pak rovněž pod tuto službu nespadá.“
Předseda stěžovatele se tedy neztotožnil s argumentací žalobkyně, neshledal podobnost ani jinou
vazbu mezi uvedenými dvěma kategoriemi služeb a uvedl úvahy, které ho k tomuto závěru vedly.
Zatímco žalobkyně tvrdila, že okruh spotřebitelů je shodný (divák sledující sportovní událost,
kde sponzorem časomíry je žalobkyně, si spojí sázky na tuto sportovní událost provozované
společností SLOT Group, a. s. s ochrannou známkou žalobkyně), předseda stěžovatele tvrdil
opak (spotřebitelem je v prvém případě osoba aktivně provozující sport, v druhém případě tomu
tak není). V tomto ohledu nelze odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí považovat
za nedostatečné.
Pokud měl městský soud úvahy předsedy stěžovatele za odporující spisu, skutkovým
zjištěním, zásadám logického myšlení nebo jinak za vadné, měl své hodnocení vyslovit v rámci
věcného přezkumu napadeného rozhodnutí. Jestliže pouze konstatoval, že předseda stěžovatele
musí odůvodnění doplnit, je jeho rozsudek v tomto rozsahu nesprávný. Tato skutečnost ovšem
nemůže mít za následek zrušení napadeného rozsudku, neboť jak bylo konstatováno výše,
městský soud ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí přistoupit musel. Uvedená vada tedy
neměla žádný vliv na zákonnost napadeného rozsudku. Městský soud proto správně zrušil
napadené rozhodnutí a výrok jeho rozsudku stojí na důvodech, které v řízení před Nejvyšším
správním soudem v podstatné míře, byť ne zcela, obstály (srov. také usnesení rozšířeného senátu
ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 – 75, č. 1865/2009 Sb. NSS). Stěžovatel bude v dalším
řízení vázán právním názorem městského soudu, korigovaným závěry Nejvyššího správního
soudu vyslovenými v tomto rozsudku.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je
nutno zamítnout (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní
soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neměl ve věci
úspěch, nemá právo na náhradu nákladů. Žalobkyně zastoupená na základě plné moci advokátem
měla v řízení před Nejvyšším správním soudem plný úspěch, a proto má právo na náhradu
nákladů, které jí vznikly v podobě výdajů na právní zastoupení advokátem. Náklady spočívají
v odměně advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření ke kasační stížnosti) v hodnotě
2100 Kč [§1 odst. 1, §7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen: „advokátní tarif“)] a v náhradě
hotových výdajů 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Protože je advokát plátcem daně
z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšuje se tento nárok o částku odpovídající dani, kterou je
povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů a která činí 480 Kč.
Jelikož má žalobkyně právo na náhradu těchto nákladů proti stěžovateli, rozhodl Nejvyšší správní
soud tak, že je stěžovatel povinen nahradit žalobkyni k rukám jejího advokáta náhradu nákladů
řízení ve výši 2880 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2011
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu