ECLI:CZ:NSS:2011:7.AS.24.2011:116
sp. zn. 7 As 24/2011 - 116
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: Česká televize,
se sídlem Na Hřebenech II, Praha 4 – Kavčí hory, proti žalované: Rada pro rozhlasové
a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalované proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2010, č. j. 8 Ca 235/2008 – 81,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2010, č. j. 8 Ca 235/2008 – 81,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 4. 2010, č. j. 8 Ca 235/2008 – 81, zrušil
rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen „stěžovatelka“) ze dne 11. 3. 2008,
sp. zn. 2007/837/fol/ČTV, kterým byla České televizi (dále jen „ČT“) uložena pokuta ve výši
100 000 Kč za porušení ust. §48 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., ve znění účinném
do 31. 5. 2010 (dále jen „zákon o vysílání“), jehož se ČT dopustila tím, že dne 16. 2. 2007
od 21:00 h na programu ČT 2 odvysílala pořad Události, komentáře, který obsahoval skrytou
reklamu. V odůvodnění městský soud nejprve zopakoval závěry vyslovené Nejvyšším správním
soudem v rozsudku ze dne 19. 11. 2009, č. j. 7 As 38/2009 - 58, kterým byl zrušen předchozí
rozsudek městského soudu v této věci. Dále uvedl, že definici reklamy obsaženou v ust. §2
odst. 1 písm. n) zákona o vysílání je nutno uplatnit i na zákaz reklamy skryté a podprahové,
což vyplývá z ust. §48 odst. 1 písm. g) cit. zákona. Podle městského soudu je v dané věci nutné
se zabývat otázkou, zda odvysílaný pořad obsahoval skrytou reklamu definovanou v ust. §2
odst. 1 písm. q) citovaného zákona. To ovšem implicitně předpokládá, že bude především
objasněno, zda předmětné sdělení má či nemá obecně povahu reklamy podle písm. n) citovaného
ustanovení. Skrytou reklamou nemůže být něco, co vůbec není reklamou. Z definičních znaků
obsažených v ust. §2 odst. 1 písm. q) zákona o vysílání byla splněna podmínka, že nešlo
o reklamní pořad. Pokud záměr má vyplývat z celého kontextu reportáží, pak je nutné, aby tato
reportáž byla ze strany Rady zmíněna v rozhodnutí celá, neboť jinak nelze celkový kontext
posoudit. Přitom z popisu celé reportáže tak, jak je uvedena v rozsudku Nejvyššího správního
soudu, se naznačuje, že předmětem reportáže nebyla problematika informačních právních
systémů, ale tvorba zákonů v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky, a zejména tzv.
přílepků k zákonům. Dále městský soud uvedl, že byl při svém rozhodování vázán právním
názorem Nejvyššího správního soudu, a proto napadené rozhodnutí zrušil podle ust. §76 odst. 1
písm. a) a odst. 3 s. ř. s. pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. V kasační stížnosti uvedla, že nelze souhlasit
s premisou městského soudu, že pro posouzení toho, zda pořad obsahoval skrytou reklamu, musí
být nejprve objasněno, zda předmětné sdělení je či není reklamou ve smyslu ust. §2 odst. 1
písm. n) zákona o vysílání. Takovým výkladem by byla de facto smazána hranice mezi skrytou
a neoddělenou reklamou. Městský soud naprosto ignoroval to, že tato úvaha je nejenže proti vůli
zákonodárce, ale je rovněž nesmyslná. Pokud by tato úvaha byla správná, pak by daná sekvence
mohla být současně postihována jako neoddělená reklama podle ust. §48 odst. 4 písm. a) zákona
o vysílání i jako skrytá reklama podle ust. §48 odst. 1 písm. g) citovaného zákona. Protože
zákonodárce zvolil právě slovní spojení reklamní cíl a nikoliv reklama podle ust. §2 odst. 1
písm. n) zákona o vysílání, není třeba prokazovat, že se jedná o reklamu jako takovou podle
citovaného ustanovení, nýbrž se bude pouze posuzovat naplnění reklamního cíle. Jeho naplnění
stěžovatelka dostatečně objasnila a vysvětlila v odůvodnění správního rozhodnutí, ale tímto
faktem se městský soud vůbec nezabýval. Stěžovatelka dále ocitovala část napadaného rozsudku
a označila argumentaci městského soudu za naprosto nesouvislou, vnitřně rozpornou
a nesprávnou. V této souvislosti uvedla, že je naprosto irelevantní vysledovávat reklamní cíl v „x“
různých reportážích. Bezpředmětné rovněž je, co bylo obsahem reportáže, zda tvorba zákonů,
informační právní systémy či počasí. Základním požadavkem vyplývajícím ze zákona je naplnění
reklamního cíle prezentace, a to čehokoliv, i produktu či služby nesouvisejícího primárně
s předmětem pořadu, v němž se vyskytuje, v pořadu nereklamního charakteru, mající schopnost
uvést diváka v omyl o povaze této prezentace. Městský soud se v napadeném rozsudku vůbec
nezabýval otázkou, zda se jedná o skrytou reklamu, přičemž to, čím se zabýval, neodpovídá
jakémukoliv přípustnému výkladu zákona. Celkově se napadený rozsudek jeví jako nepřiměřeně
krátký, obsahově nic neříkající, zmatečný a nezákonný, a je proto nepřezkoumatelný
pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů. Ze shora uvedených důvodů stěžovatelka navrhla
jeho zrušení a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení.
ČT ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázala na to, že stěžovatelka v kasační stížnosti
neuvedla, z jakých důvodů ji podává. Kasační stížnost proto nesplňuje zákonem stanovené
náležitosti podání.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila v podané kasační stížnosti, a přitom
sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejprve je třeba poukázat na to, že v dané věci rozhoduje Nejvyšší správní soud
již podruhé, protože první rozsudek městského soudu byl na základě kasační stížnosti zrušen
rozsudkem ze dne 19. 11. 2009, č. j. 7 As 38/2009 - 59 (dostupný na www.nssoud.cz),
pro nepřezkoumatelnost, protože městský soud ignoroval dispoziční zásadu a odůvodnění jeho
rozsudku bylo nesourodé, logicky nenavazující a nedávající smysl.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka v kasační stížnosti namítala nepřezkoumatelnost,
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tím, zda napadený rozsudek obsahuje přezkoumatelným
způsobem odůvodněné argumenty pro zrušující výrok.
Městský soud sice v napadeném rozsudku vyslovil právní názor, že skrytá reklama
ve smyslu ust. §2 odst. 1 písm. q) zákona o vysílání musí naplňovat znaky reklamy uvedené
v písm. n) citovaného ustanovení, a tento názor stručně odůvodnil, nicméně neuvedl, jak tento
závěr souvisí s rozhodnutím v dané věci a zda se jednalo o důvod pro zrušení rozhodnutí
stěžovatelky.
Ani z další argumentace městského soudu (poslední odstavec na str. 4 napadeného
rozsudku) není zřejmé, z jakých důvodů bylo rozhodnutí stěžovatelky zrušeno. Městský soud
pouze uvedl, že „[z] definičních znaků ustanovení §2 odst. 1 písm. q) zákona č. 213/2001 Sb. byla splněna
podmínka, že nešlo o reklamní pořad. Pokud záměr má vyplývat z celého kontextu reportáží, pak je nutné,
aby tato reportáž byla ze strany žalované zmíněna v rozhodnutí celá, neboť jinak nelze celkový kontext posoudit.
Přitom z popisu celé reportáže tak, jak je uvedena v rozsudku nejvyššího správního soudu, se naznačuje,
že předmětem reportáže nebyla problematika informačních právních systémů, ale tvorba zákonů v Poslanecké
sněmovně Parlamentu České republiky, a zejména tzv. přílepků k zákonům.“ Z takto nesourodě
a nesrozumitelně formulovaného odůvodnění není ani při pozorném a opakovaném čtení, a ani
v kontextu celého odůvodnění napadeného rozsudku, zřejmé, co je konkrétně stěžovatelce
vytýkáno. Není tak patrné, proč městský soud odkazuje na popis reportáže uvedený
v předchozím rozsudku Nejvyššího správního soudu, který byl převzat ze správního rozhodnutí,
proč zmiňuje téma předmětné reportáže a jakou relevanci těmto skutečnostem přisoudil.
V závěru odůvodnění napadeného rozsudku sice městský soud jako důvod pro zrušení
správního rozhodnutí uvedl, že byl vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním
soudem, ale v této souvislosti je nutno zdůraznit, že ve zrušujícím rozsudku se zdejší soud
nevyjádřil k zákonnosti či přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí stěžovatelky, a ani vyjádřit
nemohl, protože se zabýval výhradně nepřezkoumatelností rozsudku městského soudu.
Ve vztahu ke správnímu rozhodnutí tak Nejvyšší správní soud žádný závazný právní názor
nevyslovil. Pokud tedy městský soud na citovaný rozsudek v souvislosti s důvody pro zrušení
správního rozhodnutí odkazuje, je tento odkaz zcela nepřípadný.
Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že závěr o nepřezkoumatelnosti napadeného
rozhodnutí městský soud vedle ust. §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. opřel i o odst. 3 citovaného
ustanovení, což znamená, že důvod nepřezkoumatelnosti, který však není z odůvodnění
napadeného rozsudku patrný, vyšel najevo při jednání soudu. Taková argumentace však nemá
oporu v soudním spise, neboť z protokolů o jednání nic takového nevyplývá a městský soud
nepovažoval za nutné tento závěr jakkoliv odůvodnit.
Na základě shora uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadený
rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s., neboť z něj není zřejmé, proč městský soud rozhodnutí stěžovatelky zrušil. Stěžovatelka
tedy tuto vadu napadeného rozsudku namítala důvodně.
Vzhledem k obsahu kasační stížnosti a skutečnosti, že se jedná opakovaně
o nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku městského soudu v dané věci, považuje Nejvyšší
správní soud za nezbytné se vyjádřit k otázce vzájemného vztahu zákonných definic reklamy
a skryté reklamy.
Podle ust. §2 odst. 1 písm. q) zákona o vysílání se pro účely tohoto zákona skrytou
reklamou rozumí slovní nebo obrazová prezentace zboží, služeb, obchodní firmy, ochranné
známky nebo činnosti výrobce zboží nebo poskytovatele služeb, uvedená provozovatelem
vysílání v pořadu, který nemá charakter reklamy a teleshoppingu, pokud tato prezentace záměrně
sleduje reklamní cíl a může veřejnost uvést v omyl o povaze této prezentace; taková prezentace
je považována za záměrnou zejména tehdy, dojde-li k ní za úplatu nebo jinou protihodnotu.
Podle ust. §2 odst. 1 písm. n) zákona o vysílání se pro účely tohoto zákona reklamou
rozumí jakékoliv veřejné oznámení, vysílané za úplatu nebo jinou protihodnotu nebo vysílané
za účelem vlastní propagace provozovatele vysílání, určené k podpoře prodeje, nákupu
nebo pronájmu výrobků nebo služeb, včetně nemovitého majetku, práv a závazků.
Je nepochybné, že pokud prezentace odvysílaná v rámci pořadu, který nemá charakter
reklamy a teleshoppingu, bude obsahově naplňovat definici reklamy ve smyslu ust. §2 odst. 1
písm. n) zákona o vysílání, půjde o prezentaci sledující reklamní cíl, tj. o prezentaci naplňující
jeden z pojmových znaků skryté reklamy. Tím však není obsah pojmu reklamní cíl vyčerpán.
Tento pojem totiž nelze vykládat výlučně ve vazbě na zákonnou definici reklamy. Stěžovatelka
má tedy v řízení, jehož předmětem je posouzení otázky, zda provozovatel vysílání odvysílal
skrytou reklamu, možnost, nikoliv povinnost, zabývat se naplněním definice reklamy ve smyslu
ust. §2 odst. 1 písm. n) zákona o vysílání. K zákonné definici skryté reklamy, a zejména
k interpretaci pojmu reklamní cíl, je nutno poukázat na některá rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu, která se těmito otázkami zabývala. Relevantní pro danou věc je zejména rozsudek
ze dne 31. 3. 2010, č. j. 6 As 47/2009 - 49, publikovaný pod č. 2076/2010 Sb. NSS a na
www.nssoud.cz. Závěry vyslovené v citovaném rozsudku vyjádřeny v těchto právních větách:
„I. Z §2 odst. 1 písm. q) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, vyplývají
tři podmínky, jež musí být kumulativně naplněny k tomu, aby založily odpovědnost provozovatele vysílání
za skrytou reklamu podle §48 odst. 1 písm. g) ve spojení s §60 odst. 1 písm. l) tohoto zákona, a to že
1) prezentace v pořadu, který nemá charakter reklamy, sleduje reklamní cíl, 2) reklamní cíl je sledován záměrně
a 3) prezentace je způsobilá uvést veřejnost co do své povahy v omyl. II. Reklamní cíl prezentace (…) je sledován
záměrně v případě, kdy je prezentace určitého zboží, služeb či ochranné známky nepřiměřeně nápadná.
Nepřiměřená nápadnost pak vyplývá mimo jiné z opakované prezentace zboží, služeb a ochranných známek
či ze způsobu, jakým byly zboží, služba či ochranná známka prezentovány.“ K vymezení pojmu reklamní
cíl pak v odůvodnění tohoto rozsudku bylo uvedeno, že „reklamní cíl prezentace lze rozpoznat
na základě toho, zda prezentace obsahuje reklamní prvky, tedy sdělení propagující společnost či její službu nebo
sdělení vybízející posluchače přímo ke koupi, další podrobné informace o společnosti typu kontaktu (ať již odkaz
na webové stránky, telefonní číslo či osobu, kterou v případě zájmu lze kontaktovat) či nápadné opakovaní
některých informací s cílem propagace společnosti či jejích služeb.“, přičemž jako typický příklad zakázané
skryté reklamy byla označena obrazová skrytá reklama spočívající „v posílení či vytvoření emotivního
vztahu průměrného spotřebitele ke značce spotřebního zboží skryté ve zpravodajském či zábavném pořadu“.
Dalším rozhodnutím, na které je nutno v této souvislosti odkázat, je rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 9. 2010, č. j. 6 As 16/2010 - 259, dostupný na www.nssoud.cz.
Závěry vyslovené v citovaném rozsudku jsou zobecněny v následující právní větě: „Účelem právního
omezení skryté reklamy je ochrana řádné hospodářské soutěže a ochrana spotřebitele v situaci, kdy by jeho
racionální spotřebitelské chování mohlo být ovlivněno emocionálním vztahem k produktu či značce, vytvořeným
či posíleným bez jeho vědomí nedovoleným mediálním zviditelňováním. Zakázaný reklamní cíl (…) má tedy nejen
takové umístění produktu, kdy se jedná o podporu prodeje, ale i takové, které má za cíl marketingovou podporu
image značky.“
Za sdělení sledující reklamní cíl je tedy v zásadě možné označit jakoukoliv prezentaci
propagující určitý, zpravidla podnikatelský, subjekt či produkt (výrobek či službu), přičemž
je třeba zohlednit výše uvedená kritéria, zejména nepřiměřenou nápadnost takové propagace.
Je přitom nutné zdůraznit, že reklamní cíl je pouze jedním ze zákonných znaků skryté reklamy.
Pokud tedy městský soud v napadeném rozsudku pouze uvedl, že „nemůže být skrytou
reklamou něco, co vůbec není reklamou, tedy prezentací výrobku nebo služeb či jiných produktů“,
jde o argumentaci nesprávnou, vycházející pouze ze srovnání textu předmětných ustanovení,
resp. pouze z toho, že zákonodárce v obou srovnávaných ustanoveních použil slova reklama.
Navíc městský soud nesprávně reprodukoval zákonnou definici reklamy, neboť reklamou
ve smyslu ust. §2 odst. 1 písm. n) zákona o vysílání není pouhá prezentace výrobků nebo služeb
(jak je uvedeno v napadeném rozsudku), ale tato prezentace musí být odvysílána za účelem
podpory prodeje, nákupu nebo pronájmu výrobků nebo služeb. Namítala–li tedy stěžovatelka,
že městský soud hodnotil vztah zákonných definic reklamy a skryté reklamy nesprávně, je tato
námitka důvodná.
V dalším řízení bude úkolem městského soudu v souladu s dispoziční zásadou a právním
názorem vysloveným v tomto rozsudku a s přihlédnutím k výše citované judikatuře Nejvyššího
správního soudu přezkoumat napadené rozhodnutí stěžovatelky. Vzhledem k tomu,
že již podruhé je v této věci přezkoumáván rozsudek městského soudu, považuje Nejvyšší
správní soud za nutné zdůraznit, že pro vyslovení závěru o nepřezkoumatelnosti správního
rozhodnutí musí mít soud závažné důvody, které musí v odůvodnění svého rozhodnutí
konkrétně formulovat, přičemž nepřezkoumatelnost nelze dovodit v případech, kdy se jedná
o vady nemající vliv na zákonnost napadeného správního rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů napadený rozsudek podle ust. §110
odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s. zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení,
v němž je městský soud podle odst. 3 citovaného ustanovení vázán právním názorem
vysloveným v tomto rozsudku. O věci bylo rozhodnuto bez jednání postupem podle §109
odst. 1 s. ř. s., podle něhož o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla
bez jednání.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2011
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu