ECLI:CZ:NSS:2011:7.AS.41.2011:255
sp. zn. 7 As 41/2011 - 255
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Ing. S. Ch.,
zastoupen JUDr. Romanem Andělem, advokátem se sídlem Washingtonova 25, Praha 1,
proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1
za účasti osoby zúčastněné na řízení: Ing. H. P., v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2010, č. j. 10 Ca 111/2007 – 206,
takto:
I. Kasační stížnost proti výroku ad. II a III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
26. 11. 2010, č. j. 10 Ca 111/2007 – 206, se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Ustanovenému zástupci stěžovatele – advokátovi JUDr. Romanu Andělovi –
se u r č u je na odměně za zastupování a na náhradě hotových výdajů částka
2880 Kč, která mu bude zaplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od
právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce Ing. S. Ch. domáhá u Nejvyššího správního
soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
26. 11. 2010, č. j. 10 Ca 111/2007 – 206, ve výrocích I., II. a III., a věc vrácena tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze (dále také „městský soud“) výrokem II. napadeného rozsudku
zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 10. 2005,
č. j. MHMP 201566a/2005, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Úřadu
městské části Praha 10, odboru občanskoprávního, ze dne 8. 7. 2005, č. j. OOS/ZTP-49a/2005,
kterým byl žalobci zrušen podle ust. §12 odst. 1 písm. c) a odst. 2 zákona č. 133/2000 Sb.,
o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů, ve znění účinném
ke dni rozhodování správního orgánu (dále jen „zákon o evidenci obyvatel“) údaj o místu
trvalého pobytu na adrese P. 10 – S., N. T. 1374/29. Městský soud dále výrokem I. napadeného
rozsudku zamítl návrh žalobce na zrušení ustanovení JUDr. Romana Anděla zástupcem žalobce,
výrokem III. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení a výrokem IV. určil
odměnu ustanoveného zástupce. Městský soud při rozhodování o věci samé vyšel z toho, že pro
rozhodnutí o zrušení údaje o místu trvalého pobytu žalobce musejí být splněny současně dvě
podmínky, a to jednak zánik užívacího práva žalobce k objektu, jehož adresa je v evidenci
obyvatel uvedena jako jeho místo trvalého pobytu, a jednak musí být doloženo, že žalobce objekt
neužívá. Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobce se v předmětném bytě již trvale nezdržuje.
Neužívání nemovitosti bylo osvědčeno výpovědí navrhovatelů a písemným vyjádřením bytového
odboru Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 15. 3. 2005, podle něhož byla dne 29. 11. 2004 se
žalobcem spolu s jeho manželkou uzavřena nájemní smlouva k bytu na adrese B. 665, P. 9. O
tom, že se žalobce již nezdržuje v místě svého trvalého pobytu, vypovídá i úřední záznam Policie
České republiky ze dne 31. 3. 2005, kdy žalobce oznámil, že v místě jeho trvalého bydliště je mu
znemožněn přístup do bytu. Tato situace se nezměnila ani v průběhu soudního řízení, o čemž
svědčí skutečnost, že žalobce přebírá poštu na adrese B. 665, P. 9. Splnění podmínky zániku
užívacího práva žalobce bylo doloženo pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro
Prahu 10 ze dne 26. 6. 2000, č. j. 8 C 5/1992, o vypořádání podílového spoluvlastnictví
k předmětné nemovitosti, a výpisem z katastru nemovitostí k datu 31. 1. 2005. Správní orgány
správně posoudily předmět daného řízení, jímž je zrušení údaje o místu trvalého pobytu žalobce,
a vycházely přitom z pravomocných rozhodnutí soudů. Pouhá skutečnost, že se v místě trvalého
bydliště nacházejí osobní věci žalobce, neprokazuje, že tento byt je žalobcem užíván k bydlení.
Nadto žalobce k prokázání jím tvrzené skutečnosti ohledně existence jeho osobních věcí v místě
trvalého bydliště nenabídl či nenavrhl žádný důkaz. Domoci se práva vydání věcí slouží jiné
právní instituty, potažmo jiné soudní řízení. Údaj o místě trvalého pobytu má zejména evidenční
charakter, kdy z přihlášení k trvalému pobytu nevyplývají žádná práva k objektu ani k vlastníkovi
nemovitosti. Zrušení tohoto údaje nebrání občanovi v uplatnění práva volby místa trvalého
pobytu. Žalobci nic nebrání v tom, aby později v případě úspěšnosti jím podané žaloby o vrácení
daru o přihlášení trvalého pobytu v dotčené nemovitosti požádal. Městský soud proto žalobu
jako nedůvodnou zamítl.
Proti výrokům I., II. a III. tohoto rozsudku městského soudu podal žalobce jako
stěžovatel (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou výslovně opřel
o ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b), c) a d) s. ř. s.
Spolu s doplněním kasační stížnosti ze dne 23. 2. 2011 stěžovatel uvedl, že již nadále
netrvá na zrušení výroku I., městský soud proto usnesením ze dne 8. 6. 2011,
č. j. 10 Ca 111/2007 - 249, řízení o kasační stížnosti proti výroku I. napadeného rozsudku
zastavil.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že v jeho případě nebyla splněna podmínka
neužívání objektu vymezená v ust. §12 odst. 1 písm. c) zákona o evidenci obyvatel. Tuto
podmínku není možné považovat za splněnou v případě, že došlo k jejímu zdánlivému naplnění
v důsledku jednání vlastníka objektu, který výměnou zámků znemožnil stěžovateli a jeho rodině
tento objekt užívat. Přestože měl stěžovatel vůli předmětný objekt užívat a on i jeho rodina měli
v objektu ke dni výměny zámků většinu svých věcí (a mají je tam dosud), rozhodl se vlastník
objektu prosadit svou vůli uvedeným nezákonným postupem, a to přesto, že ve stejnou dobu
probíhalo proti stěžovateli řízení o vyklizení objektu. Pro posouzení splnění podmínky neužívání
objektu nejsou rozhodné skutečnosti, že stěžovatel spolu s manželkou uzavřel nájemní smlouvu
ze dne 29. 11. 2004, obsah úředního záznamu Policie České republiky ze dne 31. 3. 2005,
ani zpětvzetí žaloby na vyklizení objektu. Žádná z těchto skutečností neprokazuje vůli stěžovatele
objekt neužívat, podané trestní oznámení prokazuje opak. Cílem jednání vlastníka objektu bylo
naplnění podmínky neužívání objektu, přestože si byl vědom, že jedinou zákonnou cestou
k naplnění této podmínky je podání žaloby na vyklizení objektu, resp. následné podání návrhu
na nařízení exekuce vyklizením. Není pravdou, že stěžovatel objekt dobrovolně vyklidil. Pokud
by byl postup vlastníka objektu akceptován jako dovolený, pak by podmínka neužívání objektu
obsažená v zákoně byla zcela bezvýznamná, neboť by se mohl každý takový vlastník obdobným
postupem domoci jejího naplnění. Žalobou napadené rozhodnutí je dále nicotné, a tato nicotnost
měla být městským soudem konstatována, neboť je zde dána zjevná neexistence skutkového
základu (správní orgán neprokázal, že by stěžovatel objekt dobrovolně neužíval). Stěžovatel
na podporu svého tvrzení o úmyslu objekt užívat připojil ke kasační stížnosti svou stížnost
ze dne 8. 6. 2005 ve věci jeho trestního oznámení proti vlastníkovi objektu. Vzhledem
k uvedenému stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu
co do výroků II. a III. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku s tím,
že mu nepřísluší zabývat se příčinou neužívání objektu, pakliže stěžovatel nemá k objektu vlastní
užívací právo, a jeho neužívání je prokázáno. Obdobného názoru je i zástupkyně veřejného
ochránce práv. Nejvyšší správní soud by proto podle žalovaného měl kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítnout.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.
Stěžovatel namítá, že v jeho případě nelze považovat za splněnou podmínku neužívání
objektu dle §12 odst. 1 písm. c) zákona o evidenci obyvatel, když k neužívání došlo v důsledku
jednání vlastníka objektu, který stěžovateli znemožnil objekt užívat. Z této skutečnosti stěžovatel
dovozuje nesprávné právní posouzení rozhodných skutečností, jakož i nicotnost žalobou
napadeného rozhodnutí z důvodu, že je zde dána zjevná neexistence skutkového základu.
Podle ust. §12 odst. 1 písm. c) zákona o evidenci obyvatel ohlašovna rozhodne o zrušení
údaje o místu trvalého pobytu, zaniklo-li užívací právo občana k objektu nebo vymezené části
objektu, jehož adresa je v evidenci obyvatel uvedena jako místo trvalého pobytu občana
a neužívá-li občan tento objekt nebo jeho vymezenou část.
Předně Nejvyšší správní soud podotýká, že stěžovatel svým tvrzením o zjevné neexistenci
skutkového základu fakticky brojí pouze proti hodnocení skutkového stavu ze strany žalovaného
a městského soudu. Pokud správní orgán ve svém rozhodnutí konstatoval splnění zákonné
podmínky, přestože podle stěžovatele její splnění nebylo ve správním řízení prokázáno, nemůže
to zakládat nicotnost rozhodnutí, nýbrž toliko jeho nezákonnost (k otázce nicotnosti správního
rozhodnutí viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2005,
č. j. 6 A 76/2001 - 96, č. 793/2006 Sb.NSS, dostupný na www.nssoud.cz).
Pro účely posouzení, zda městský soud správně posoudil skutkový stav, tj. zda dospěl
ke správnému závěru, že byla splněna podmínka neužívání objektu dle ust. §12 odst. 1 písm. c)
zákona o evidenci obyvatel, je nutno se zabývat především interpretací pojmu „neužívá“.
Za tímto účelem je potřeba vyjít především ze smyslu celé zákonné úpravy trvalého
pobytu. Zákon o evidenci obyvatel upravuje trvalý pobyt obyvatel v hlavě II, přičemž vymezuje
místo trvalého pobytu v §10 odst. 1 jako adresu pobytu občana v České republice, kterou
si občan zvolí zpravidla v místě, kde má rodinu, rodiče, byt nebo zaměstnání. Místo trvalého
pobytu přitom může mít jen jedno, a to v objektu, který je podle zvláštního právního předpisu
označen číslem popisným nebo evidenčním, popřípadě orientačním číslem a který je podle
zvláštního právního předpisu určen pro bydlení, ubytování nebo individuální rekreaci. Současně
v odst. 2 téhož ustanovení výslovně stanoví, že z přihlášení občana k trvalému pobytu
nevyplývající žádná práva k objektu uvedenému v odstavci 1 ani k vlastníkovi nemovitosti.
S údajem o místě trvalého pobytu osoby je spojena řada důsledků, a rozhodnutí o zrušení
tohoto údaje tak může zasáhnout do jeho práv, nicméně tento údaj plní na prvním místě funkci
evidenční, respektive funkci zajištění dostupnosti, dosažitelnosti či možnosti kontroly. Je proto
žádoucí, aby evidovaný stav odpovídal stavu reálnému, a aby tak údaj o místě trvalého pobytu
skutečně vedl k tomu, že osoba bude na daném místě dostupná, dosažitelná nebo
kontrolovatelná. Pokud osoba disponuje užívacím právem k objektu určenému pro bydlení,
ubytování nebo individuální rekreaci, je důvodné předpokládat, že v jejím zájmu bude skutečně
objekt užívat, a to za účelem se tam trvale zdržovat, čímž budou uvedené funkce naplněny.
Pokud však osoba užívacím právem nedisponuje, mohou být tyto funkce naplňovány pouze
v případě, že tato osoba objekt skutečně užívá. Z požadavku dostupnosti, dosažitelnosti
či možnosti kontroly přitom vyplývá, že nepostačí užívání například pouze pro účely uskladnění
věcí, nýbrž užívání osobní, tj. užívání za účelem trvale se v daném objektu zdržovat – za účelem
bydlení. Zcela záměrně zákon hovoří o místě trvalého pobytu, nikoliv místě občasného „výskytu“
či místě uskladnění věcí. Stěžovatel proto nemůže zpochybnit závěry správního orgánu
a městského soudu, že on i jeho rodina měli v objektu ke dni výměny zámků většinu svých věcí
a mají je tam dosud.
Faktické neužívání objektu za účelem bydlení má přitom i zdejší soud za prokázané
na základě výpovědí navrhovatelů, písemného vyjádřením bytového odboru Magistrátu
hl. m. Prahy ze dne 15. 3. 2005, podle něhož byla dne 29. 11. 2004 se žalobcem spolu s jeho
manželkou uzavřena nájemní smlouva k bytu na adrese B. 665, P. 9, a úředního záznamu Policie
České republiky ze dne 31. 3. 2005. Z tohoto úředního záznamu vyplývá, že dne 31. 3. 2005
žalobce oznámil, že v bytě na adrese P. 10, N. T. č. 1374/29 byl naposledy 4. 3. 2005 a bylo vše
v pořádku a dne 8. 3. 2005 se do tohoto bytu již nedostal, neboť byly vyměněny zámky. Již
z tohoto je zcela zjevné, že stěžovatel daný objekt neužíval za účelem trvale se tam zdržovat –
bydlet. Stěžovatel sice namítá, že žádná z těchto skutečností neprokazuje jeho vůli objekt
neužívat, nicméně povinností navrhovatelů bylo prokázat právní (zánik užívacího práva) a
faktický (neužívání) stav, nikoliv vůli stěžovatele.
Není přitom rozhodující, z jakého důvodu stěžovatel objekt neužívá. Podmínka
faktického neužívání směřuje především k situacím, kdy osobě zanikne užívací právo, nicméně
stále objekt v souladu se zákonem užívá, například na základě práva na bydlení dle ust. §712a
občanského zákoníku. Pokud je takové osobě bráněno ve faktickém užívání, může se domáhat
ochrany podle ust. §5 občanského zákoníku nebo cestou žaloby u občanskoprávního soudu
a případně i návrhu na vydání předběžného opatření. Jelikož splnění podmínky faktického
neužívání nelze zkoumat pouze v řádu několika málo dnů, v případě úspěšné ochrany
občanskoprávní cestou by daná osoba obnovila faktické užívání objektu a správní orgán
by tak nemohl považovat podmínky ust. §12 odst. 1 písm. c) zákona o evidenci obyvatel
za splněné.
V daném případě je však situace jiná. Stěžovatel se žádné efektivní ochrany proti postupu
vlastníka objektu nedomáhal. Za efektivní ochranu nelze v žádném případě považovat opakované
přivolání hlídky Policie České republiky s odstupem více než tří týdnů a podání trestního
oznámení. Trestní právo jako ultima ratio není určeno k řešení soukromoprávního sporu
stěžovatele a vlastníka objektu. Navíc i v případě, že by nakonec stěžovatelem podané trestní
oznámení vyústilo v trestní stíhání a případně též odsouzení vlastníka objektu, nemělo by to za
následek vyvrácení skutečnosti, že stěžovatel objekt fakticky neužívá za účelem bydlení,
ani doložení toho, že se snažil efektivně domoci možnosti objekt opět za tímto účelem užívat.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je nedůvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní
soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první s. ř. s. ve
spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci úspěch neměl, a nemá proto právo na náhradu nákladů
řízení. Úspěšnému žalovanému pak podle obsahu spisu žádné náklady v řízení o kasační stížnosti
před soudem nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud dále rozhodl v souladu
s ust. §60 odst. 5 s. ř. s. tak, že osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení,
neboť jí soud v řízení neuložil plnění žádné povinnosti.
V řízení byl stěžovateli ustanoven zástupcem advokát JUDr. Roman Anděl, a proto
Nejvyšší správní soud rozhodl o jeho odměně a náhradě hotových výdajů. Podle ust. §9 odst. 3
písm. f), §7 bod 5. a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, mu byla určena odměna v částce 2100 Kč (za jeden úkon právní služby – podání
kasační stížnosti) a podle ust. §13 odst. 3 citované vyhlášky náhrada hotových výdajů v částce
300 Kč. Celková částka odměny a náhrady hotových výdajů ustanoveného zástupce tak činí
2400 Kč. Advokát je navíc plátcem daně z přidané hodnoty, proto došlo ke zvýšení jeho odměny
a náhrady hotových výdajů o sazbu ve výši 20 % podle §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, celkem tedy na částku 2880 Kč,
která bude vyplacena z účtu tohoto soudu ve lhůtě stanovené ve výroku tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. července 2011
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu