ECLI:CZ:NSS:2011:7.AS.53.2011:77
sp. zn. 7 As 53/2011 - 77
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: Dr. P. V.,
zastoupen Mgr. Veronikou Janíčkovou, advokátkou se sídlem Sokolská 572/25, Olomouc,
proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 1191/40a,
Olomouc, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 15. 12. 2010, č. j. 58 A 44/2010 - 48,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud Ostravě rozsudkem ze dne 15. 12. 2010, č. j. 58 A 44/2010 - 48, zrušil
rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje (dále jen „stěžovatel“) ze dne 7. 1. 2010,
č. j. KUOK 1475/2010, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce (dále jen „účastník řízení“)
a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Přerova (dále jen „magistrát“) ze dne 22. 10. 2009,
č. j. 2009/15340/DOP, kterým byla zamítnuta žádost účastníka řízení o prominutí zmeškání
úkonu spojená se zmeškaným úkonem - odporem proti příkazu o uložení pokuty za přestupek.
Krajský soud v odůvodnění rozsudku k žalobní námitce účastníka řízení, že nemohl odpor podat
včas, neboť byl v rozhodné době na služební cestě nejprve v Austrálii a následně v České
republice, krajský soud po doplnění dokazování vyslovil závěr, že účastník řízení se nezdržoval
v místě trvalého pobytu v období od 7. do 17. 9. 2009 a v této době byla zásilka obsahující příkaz
o uložení pokuty uložena na poště k vyzvednutí. Přesto, že zásilka byla uložena na poště i po datu
17. 9. 2009, a to až do 23. 9. 2009, krajský soud se neztotožnil s názorem stěžovatele, že si ji
v této době měl účastník řízení vyzvednout. Tehdy totiž byla na poště uložena v rozporu
s přímým pokynem odesilatele „ULOŽIT JEN 10 DNŮ“ i v rozporu s ustanoveními zákona
č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) o doručování fyzickým
osobám. Byla-li zásilka nezákonně uložena 15 dnů, nedošlo tím jistě k porušení práv účastníka
řízení, ovšem s tímto nezákonným postupem nelze spojovat žádné účinky, ze kterých by bylo
možno dovozovat, že adresát takto nezákonně déle uložené zásilky zmařil její doručení svou
nečinností v rozmezí 11. – 15. den uložení. Nezákonnost postupu při doručování písemnosti
nemůže jít k tíži účastníka řízení. Nebyla-li v rozporu s ust. §23 odst. 4 poslední věta správního
řádu a zásilka po uplynutí 10 dnů vložena do domovní schránky účastníka řízení, byl to doručující
orgán, kdo znemožnil, aby se s touto zásilkou účastník řízení bezprostředně po svém návratu
a otevření domovní schránky seznámil. Krajský soud proto zrušil rozhodnutí stěžovatele
pro procesní vady, neboť usoudil na nedostatek v provedení dokazování před správními orgány.
Stěžovatel v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě uplatnil důvody podle ust. §103
odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. a poukázal v ní především na to, že se v napadeném rozhodnutí
zabýval skutečností, zda žádost o prominutí zmeškání úkonu byla podána v zákonem stanovené
patnáctidenní lhůtě ode dne, kdy pominula překážka, která bránila daný úkon učinit. V době
rozhodování neměl stěžovatel k dispozici výpověď svědka, ale pouze cestovní příkaz, ze kterého
vyplývá, že služební cesta účastníka řízení v České republice započala dne 16. 9. 2009 a skončila
dne 18. 9. 2009. Tento den byl účastník řízení informován formou výzvy o tom, že mu byla
doručována zásilka, včetně poučení o právních důsledcích v případě znemožnění řádného
doručení. To, že tato výzva včetně poučení byla do domovní schránky účastníka řízení vhozena,
prokazuje spisový materiál a nic na tom nemění tvrzení účastníka řízení, že ve schránce žádnou
výzvu neměl. Protože 18. 9. 2009 byl pátek, měl účastník řízení možnost si písemnost vyzvednout
fakticky až v pondělí 21. 9. 2009. Tímto dnem tedy pominula překážka, která mu bránila podat
odpor proti příkazu o uložení pokuty za přestupek. Jelikož tento byl podán spolu se žádostí
o prominutí zmeškání lhůty teprve 20. 10. 2009, je zřejmé, že účastník řízení lhůtu stanovenou
k podání žádosti o prominutí zmeškání úkonu nedodržel. Dokazování skutečnosti, zda se v době
od 7. do 17. 9. 2009 zdržoval v místě svého trvalého pobytu, považuje stěžovatel za irelevantní.
Předmětem dokazování totiž bylo, kdy pominula překážka, která bránila učinění úkonu.
Stěžovatel považuje napadený rozsudek krajského soudu za nezákonný a nepřezkoumatelný.
Nezákonnost spatřuje především v nesprávném posouzení ust. §41 odst. 2 správního řádu
a nepřezkoumatelnost v nesrozumitelnosti rozsudku z důvodu absence relevantních právních
závěrů týkajících se zákonné podmínky pro aplikaci citovaného ustanovení, tedy určení
okamžiku, kdy pominula překážka, která bránila účastníku řízení úkon učinit. Proto stěžovatel
navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc krajskému soudu
k dalšímu řízení.
Účastník řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že v řízení před správním orgánem
navrhoval důkazy, které nebyly provedeny a správní orgán se ani s důvody jejich odmítnutí
nevypořádal. Lhůta k podání žádosti o prominutí zmeškání úkonu podle ust. §41 správního řádu
je lhůtou subjektivní, kdežto argumentace stěžovatele z ní činí lhůtu objektivní. Jestliže lhůta pro
vyzvednutí zásilky uplynula, není sebemenší důvod spekulovat o tom, že si ji mohl účastník řízení
na poště vyzvednout. Chybný postup doručujícího orgánu nemohl předvídat a není jasné, na
základě čeho se stěžovatel domnívá, že si účastník řízení mohl zásilku vyzvednout dne
21. 9. 2009. Z těchto důvodů účastník řízení navrhl, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v podané kasační stížnosti, a přitom
sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Vzhledem k tomu, že v kasační stížnosti stěžovatel uplatnil také důvod podle ust. §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve touto stížní námitkou. Pokud
by totiž uznal její oprávněnost, nemohl by se zabývat druhou stížní námitkou a napadený
rozsudek věcně přezkoumat.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu je rozsudek nepřezkoumatelný,
není-li z jeho odůvodnění „vůbec zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného
hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu soud nepřistoupil, resp. nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci stěžovatele obsaženou v žalobě a proč soud subsumoval popsaný skutkový stav
pod zvolené právní normy“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52, www.nssoud.cz). Nepřezkoumatenost je také dána, „opomene-li krajský soud
v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu přezkoumat jednu ze žalobních námitek“ (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, publ. pod
č. 787/2006 Sb. NSS, www.nssoud.cz) a rovněž tehdy, „není-li z odůvodnění napadeného rozsudku
krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč
žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené (…). Soud, který se vypořádává s takovou
argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost
spočívá“, jak je uvedeno v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, www.nssoud.cz). Nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí soudu pro nesrozumitelnost se zabýval Nejvyšší správní soud např. v rozsudcích
ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 – 76, ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, publ.
pod č. 133/2004 Sb. NSS, a ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130, publ. pod č. 244/2004
Sb. NSS), v nichž vyslovil, že rozhodnutí je zatíženo touto vadou, jestliže z něho jednoznačně
nevyplývá, podle kterých ustanovení a podle jakých právních předpisů byla v kontextu podané
žaloby posuzována zákonnost napadeného správního rozhodnutí; je-li jeho odůvodnění vnitřně
rozporné, popřípadě je-li výrok v rozporu s odůvodněním a nelze-li z jeho výroku zjistit,
jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož
výrok je vnitřně rozporný. Dále se jedná o případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok
a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán.
Žádné z výše uvedených vad ovšem Nejvyšší správní soud v rozsudku krajského soudu
neshledal, a proto je tato stížní námitka nedůvodná. Důvod absence relevantních právních závěrů
týkajících se zákonné podmínky pro aplikaci ust. §41 odst. 2 správního řádu je z odůvodnění
napadeného rozsudku patrný. Krajský soud nejprve dospěl k závěru, že nebyl dodržen řádný
postup při doručování a po doplnění dokazování usoudil, že závěry stěžovatele nemají oporu
v obsahu správního spisu.
Nejvyšší správní soud dále zkoumal, zda krajský soud správně posoudil, byl-li příkaz
o uložení pokuty za přestupek účastníku řízení řádně doručen a kdy pominula překážka, která
mu bránila podat odpor proti tomuto rozhodnutí.
Na rozdíl od předchozí právní úpravy (§24 zákona č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších
předpisů), kdy obligatorní podmínkou pro účinné uložení písemnosti bylo, že její adresát nebyl
v místě doručení zastižen, ačkoliv se tam zdržoval, je platná právní úprava doručování
koncipována tak, že podmínkou pro uložení písemnosti doručované fyzické osobě je pouze
to, že adresát nebyl v místě doručování zastižen a nebylo mu možno písemnost doručit ani jiným
přípustným způsobem podle ust. §20 správního řádu. Nevyžaduje se tedy skutečné „dojití“
zásilky do rukou adresáta, ale postačí její dojití do sféry jeho dispozice, tj. do stavu, kdy adresát
nabyl objektivní možnost se seznámit se zásilkou. K tomu je možno odkázat např. na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2622/2006, www.nsoud.cz, v němž
byl vysloven závěr, že „(s)lovní spojení „dostane do sféry jeho dispozice“ nelze vykládat ve smyslu
procesněprávních předpisů. Je jím třeba rozumět konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným
právním úkonem. Právní teorie i soudní praxe takovou možností chápe nejen samotné převzetí písemného
hmotněprávního úkonu adresátem, ale i ty případy, jestliže doručením dopisu či telegramu, obsahujícího projev vůle,
do bytu adresáta či do jeho poštovní schránky popřípadě i vhozením oznámení do poštovní schránky o uložení
takové zásilky, nabyl adresát hmotněprávního úkonu objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky. Přitom
není nezbytné, aby se adresát skutečně seznámil s obsahem hmotněprávního úkonu, dostačuje, že měl objektivně
příležitost tak učinit. Sluší se poznamenat, že názory o účincích doručení písemného právního úkonu adresátovi
hmotněprávního projevu vůle sdílí dovolací soud s konstantní literární interpretací příslušných ustanovení
občanského zákoníku i s právní naukou, jak je patrno například z Komentáře k občanskému zákoníku autorů
Jehličky, Švestky, Škárové a kol., C. H. Beck 2001, 6. vydání, str. 279, 285, 286, nebo z učebnice Občanské
právo hmotné, svazek I., autoři Knappová, Švestka a kol., ASPI 2002, str. 124, 125, 149.“
Podle ust. §87 odst. 4 věta prvá a druhá zákona č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „přestupkový zákon“) může obviněný z přestupku podat proti příkazu odpor
do 15 dnů ode dne jeho doručení správnímu orgánu, který příkaz vydal. Včasným podáním
odporu se příkaz ruší a správní orgán pokračuje v řízení. Příkaz se oznamuje vždy písemně.
Podle ust. §72 odst. 1 správního řádu se rozhodnutí účastníkům oznamuje doručením
stejnopisu písemného vyhotovení do vlastních rukou nebo vyhlášením.
Podle ust. §23 odst. 1 správního řádu nebyl-li v případě doručování podle §20 správního
řádu adresát zastižen a písemnost nebylo možno doručit ani jiným způsobem přípustným podle
§20 správního řádu, písemnost se uloží. Podle odst. 4 citovaného ustanovení se adresát vyzve
vložením oznámení o neúspěšném doručení písemnosti do domovní schránky nebo na jiné
vhodné místo, aby si uloženou písemnost ve lhůtě 10 dnů vyzvedl; současně se mu sdělí, kde,
odkdy a v kterou denní dobu si lze písemnost vyzvednout. Je-li to možné a nevyloučil-li
to správní orgán, písemnost se po uplynutí 10 dnů vloží do domovní schránky nebo na jiné
vhodné místo; jinak se vrátí správnímu orgánu, který ji vyhotovil. Podle odst. 5 citovaného
ustanovení se zároveň s oznámením adresát písemně poučí o právních důsledcích překážek
při doručování ve smyslu ust. §24 správního řádu.
Podle ust. §24 odst. 1 správního řádu jestliže si adresát uložené písemnosti písemnost
ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla k vyzvednutí připravena, nevyzvedne, písemnost se považuje
za doručenou posledním dnem této lhůty.
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23. 6. 2011, č. j. 5 As 72/2010 – 60,
www.nssoud.cz, uvedl, že „(p)odmínky řádného uložení písemnosti upravuje §23 odst. 4 a 5 správního řádu,
podle kterého… (…) Za splnění těchto podmínek pak fikce doručení podle §24 odst. 1 správního řádu nastala
tehdy, jestliže si adresát uložené písemnosti tuto písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla připravena
k vyzvednutí, nevyzvedl. Písemnost se považuje za doručenou posledním dnem této desetidenní lhůty, a to i tehdy,
kdyby se adresát v místě doručování nezdržoval, ovšem za předpokladu splnění všech shora popsaných úložních
podmínek.“ Je tedy možné rozlišit řádné uložení písemnosti, k němuž dochází za splnění podmínek
uložení stanovených v ust. §23 správního řádu a uložení písemnosti vadné, při němž jedna nebo
více z těchto podmínek splněna není.
Pro fikci doručení písemnosti správní řád v ust. §24 odst. 1 stanoví podmínku,
že písemnost byla k vyzvednutí připravena a od tohoto dne uplynulo 10 dnů. Zároveň se musí
jednat o písemnost uloženou, tedy písemnost v režimu uložení podle ust. §23 správního řádu.
V případě řádně uložené písemnosti, a to včetně jejího vložení do domovní schránky, nastává
fikce jejího doručení. Pokud všechny podmínky uložení doručovacím orgánem splněny nebyly,
pak nelze k tíži adresáta dovodit, že se písemnost považuje za doručenou. Opačný závěr by vedl
k situaci, kdy by se podmínka vhození písemnosti do domovní schránky stala de facto fakultativní,
neboť písemnost by byla doručena bez ohledu na její splnění.
Smyslem a účelem doručování je, aby se účastníci řízení seznámili s písemnostmi
správního orgánu a aby měli možnost uplatnit svá práva a oprávněné zájmy při zachování
efektivního fungování veřejné správy. Při výkladu právní úpravy doručování musí být tato
východiska zohledněna. V rozsudku ze dne 29. 6. 2011, č. j. 8 As 31/2011, dostupný
na www.nssoud.cz, se Nejvyšší správní soud vyjádřil k možnosti řádného doručení při nesplnění
všech podmínek následovně: „Nerespektování zákonem stanovených pravidel pro doručování však nemůže
mít vliv na účinnost takového doručení, pokud adresát písemnost převzal, a mohl se s jejím obsahem fakticky
seznámit. Na straně jedné je totiž nutno trvat na tom, aby bylo řádně doručováno, neboť v opačném případě
účastníci řízení mohou být výrazně dotčeni na svých právech (včetně přístupu k soudu), ale na druhé straně nelze
přijmout formalistický přístup, je-li naplněna materiální funkce doručení, tj. seznámení se s obsahem písemnosti
(v podrobnostech srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2010, č. j. 1 As 90/2010 - 95,
a v jeho rámci další citovanou judikaturu). Pokud tedy bylo rozhodnutí doručeno jiným nezpochybnitelným
způsobem, např. prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, nemohlo mít v posuzované věci pochybení
žalovaného vliv na platnost doručení se všemi jeho účinky.“
Relevantními jsou rovněž závěry, k nimž dospěl rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu ohledně otázky práv opomenutých účastníků správního řízení v rozsudku ze dne
17. 2. 2009, č. j. 2 As 25/2007 - 118, publ. pod. č. 1838/2009 Sb. NSS, www.nssoud.cz:
„[44] Rozšířený senát má za to, že právní moc rozhodnutí není zvrácena jen tím, že při oznamování rozhodnutí
byl opomenut účastník, jsou-li splněny dva předpoklady:
[45] Prvý předpoklad je splněn, lze-li postavit najisto, že opomenutý účastník seznal s dostatečnou jistotou a včas
obsah vydaného rozhodnutí, především tedy, kdy a kým bylo vydáno, jak jej lze identifikovat, jakým způsobem
a v jakém rozsahu mu takové rozhodnutí zasahuje do práv, a měl tedy účinnou možnost se proti němu účinně
bránit opravnými prostředky. Obvykle tu půjde o případy, kdy se opomenutý účastník s obsahem rozhodnutí
seznámil prostřednictvím jiné osoby, nebo se s ním seznámil jinak, a to prokazatelně a v rozsahu potřebném
pro účelnou obranu proti němu (nahlížením do spisu v jiné procesní roli atp.).
[46] Druhý předpoklad je časový moment, spočívající v tom, že opomenutý účastník rozhodnutí v naznačeném
rozsahu seznal v době, kdy ještě ostatní účastníci nemohli vycházet z toho, že rozhodnutí nabylo právní moci.
[47] Za těchto (přísně posouzených) předpokladů bude nedostatek samotného formálního doručení zhojitelnou
procesní vadou (neboť doručení je v takovém případě skutečně jen otázkou dodržení formy bez věcného reflexu),
zpravidla nepřekážející tomu, aby rozhodnutí neztratilo vlastnost, nazývanou právní mocí. Takovou procesní vadu
zhojí správní orgán tím, že stejnopis rozhodnutí účastníkovi vydá (bez právních účinků doručení, které
by znamenaly počátek běhu lhůt pro podání opravných prostředků).
(…)
[50] Nejsou-li ale splněny vylíčené předpoklady, nepostačí, že opomenutý účastník o faktu existence rozhodnutí
věděl (ale s jeho obsahem se včas seznámit nemohl), nebo dokonce jen to, že vědět měl a mohl: k obraně proti
vrchnostenskému zásahu do práv je jistě spravedlivé tolerovat vyšší míru případné indolence dotčených osob.
Samozřejmě nepostačí ani pouhá povědomost o tom, že řízení probíhalo. To musí platit zcela bez výjimky
především tam, kde na obsah rozhodnutí nelze usoudit jen z pouhé informace o faktu, že řízení proběhlo
nebo že rozhodnutí bylo vydáno (územní rozhodnutí, stavební povolení, různé koncese atp., tedy tam,
kde lze oprávněně předpokládat připojení podmínek, různou intenzitu zásahu do práv, obecně tedy složitější
úpravu právních a skutkových poměrů).
(…)
[56] Byl-li ale účastník skutečně v řízení správním opomenut (a jeho procesní obrana - odvolání nebo návrh
na obnovu řízení - byla nesprávně zamítnuta pro nepřípustnost), vychází soud obdobně z úvah a argumentace
naznačené v bodě třetím. Může tedy žalobu proti zamítnutí odvolání nebo zamítnutí návrhu na obnovu
sám zamítnout (zpravidla pro opožděnost) jen v těch případech, kdy opomenutý účastník, ač prokazatelně znal
obsah rozhodnutí dostatečně a včas, nevyužil řádně a ve lhůtách počítaných od seznání obsahu rozhodnutí opravné
prostředky, které zákon účastníkovi dává (odvolání, návrh na obnovu řízení), jinak řečeno tehdy, proběhly-li lhůty
pro opravné prostředky počítané od fikce oznámení marně.
[57] A naopak: prokáže-li se, že účastník získal řádnou vědomost o obsahu rozhodnutí (třebas i po měsících
či letech od jeho vydání), teprve okamžikem získání této vědomosti se vytváří fikce, že tímto okamžikem mu bylo
rozhodnutí oznámeno a že tedy teprve od tohoto okamžiku proti němu mohl podat odvolání (v případě rozhodnutí
I. stupně, které správní orgán má za pravomocné), popřípadě teprve tímto okamžikem se počínají odvíjet lhůty
pro podání návrhu na obnovu řízení (u rozhodnutí, které bylo k návrhu někoho jiného vydáno orgánem
odvolacím).“
V dané věci z obsahu správního spisu vyplývá, že písemnost obsahující příkaz o uložení
pokuty za přestupek byla dne 7. 9. 2009 uložena k vyzvednutí na poště v Moravském Berouně
a téhož dne byla účastníkovi řízení zanechána výzva k vyzvednutí uložené poštovní zásilky
s poučením o právních důsledcích nevyzvednutí či odmítnutí převzetí. Dne 23. 9. 2009 byla jako
nedoručitelná pro nevyzvednutí účastníkem řízení vrácena magistrátu. Nebyla tedy splněna
podmínka pro účinné doručení fikcí uvedená v ust. §23 odst. 4 správního řádu, že je-li to možné
a nevyloučil-li to správní orgán, písemnost se po uplynutí 10 dnů vloží do domovní schránky
nebo na jiné vhodné místo; jinak se vrátí správnímu orgánu, který ji vyhotovil. Magistrát vložení
do domovní schránky nebo na jiné vhodné místo nevyloučil, což není sporné. Nebylo také
tvrzeno, že takový postup nebyl možný. Naopak na základě skutečnosti, že účastníku řízení byla
později obyčejnou zásilkou ze dne 12. 10. 2009 písemnost doručena, se lze domnívat, že vložení
písemnosti do schránky možné bylo. Protože si účastník řízení nevyzvedl písemnost v době
od 18. do 23. 9. 2009 (tj. v době po uplynutí 10 dnů od uložení), tedy nevyužil pochybení pošty
k tomu, aby se s obsahem písemnosti seznámil jiným způsobem než zákonem předvídaným,
nelze dospět k závěru, že mu byla doručena přes nedodržení všech podmínek pro uložení
písemnosti. Fikce doručení po uplynutí deseti dnů od uložení písemnosti k vyzvednutí se tedy
uplatnit nemohla, neboť nedostatek vložení písemnosti do schránky nebyl nijak zhojen.
Jak již bylo uvedeno, nemůže nezákonnost postupu při doručování jít k tíži účastníka
řízení, což správně dovodil krajský soud. V tomto případě doručující orgán tím, že po uplynutí
10 dnů od uložení nevložil zásilku do domovní schránky nebo na jiné vhodné místo, znemožnil,
aby se účastník řízení s písemností bezprostředně po svém návratu z pracovní cesty po otevření
poštovní schránky seznámil. Z toho, že písemnost byla na poště uložena déle než 10 dnů, nelze
dovozovat povinnost adresáta si ji po uplynutí desetidenní lhůty od uložení vyzvednout.
Povinnost doručujícího orgánu vložit zásilku do domovní schránky nebo na jiné vhodné místo
byla zákonodárcem stanovena s jasným účelem umožnit adresátovi, který se do místa,
kam mu bylo doručováno, dostaví až po uplynutí úložní lhůty, aby se s doručovanou zásilku
ihned seznámil a mohl tak na ni neprodleně reagovat, např. podáním opravného prostředku
či žádostí o prominutí zmeškání úkonu, bude-li to ještě možné.
V daném případě se však účastník řízení s příkazem o uložení pokuty za přestupek
seznámil teprve doručením obyčejné zásilky dne 15. 10. 2009. Od tohoto dne je proto nutno
počítat lhůtu pro podání odporu podle ust. §87 odst. 4 věta prvá přestupkového zákona.
Prominutí zmeškání úkonu postupem podle ust. §41 odst. 4 správního řádu není možné, protože
účastník řízení lhůtu k podání odporu nezmeškal. Součástí žádosti o prominutí zmeškání úkonu
podané účastníkem řízení je však také úkon, o jehož zmeškání byl účastník řízení přesvědčen
a v souladu s ust. §37 odst. 1 byl magistrát povinen tuto žádost posoudit podle jejího obsahu
a bez ohledu na to, jak byla označena, jako odpor proti příkazu o uložení pokuty za přestupek.
Poukázal-li stěžovatel na to, že dokazování skutečností týkajících se doručování příkazu
o uložení pokuty nebylo pro věc relevantní, lze se s jeho názorem ztotožnit. Krajský soud ostatně
dovodil, že v důsledku nezákonného postupu doručujícího orgánu nenastaly účinky doručení,
proto je irelevantní zkoumat skutečnosti rozhodné pro uplynutí lhůty pro podání žádosti
o prominutí zmeškání úkonu. K tomuto závěru je však možné dospět až na základě úvah, které
nyní učinil Nejvyšší správní soud. Nejedná se o vadu, která by měla za důsledek nezákonnost
napadeného rozsudku krajského soudu, a ani tuto námitku stěžovatele nelze považovat
za důvodnou.
Nejvyšší správní soud ze všech výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.). O kasační stížnosti rozhodl
bez jednání, protože mu takový postup umožňuje ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který
ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal,
protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a úspěšnému účastníkovi řízení žádné náklady s tímto
řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2011
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu