ECLI:CZ:NSS:2011:7.AS.60.2011:49
sp. zn. 7 As 60/2011 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: M. G., zastoupen
JUDr. Jiřím Staňkem, advokátem se sídlem Žerotínovo náměstí 8, Olomouc , proti žalovanému:
Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 1191/40a, Olomouc, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2011, č. j. 58 A
32/2010 – 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce: M. G. domáhá u Nejvyššího správního soudu
vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2011,
č. j. 58 A 32/2010 – 23, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě (dále také „krajský soud“) napadeným rozsudkem ze dne
31. 1. 2011, č. j. 58 A 32/2010 – 23, zamítl jako nedůvodnou žalobu M. G., kterou se domáhal
přezkoumánání a zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje, odboru dopravy a
silničního hospodářství, ze dne 15. 3. 2010, č. j. KUOK/11241/2010, kterým bylo zamítnuto
odvolání žalobce a současně potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Olomouce, odboru agendy
řidičů a motorových vozidel, ze dne 1. 12. 2009, č. j. SmOI/AŘMV/2/1779/2009/Kašp., jímž
byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulost i provozu na
pozemních komunikacích podle ustanovení §22 odst. 1 písm. f) bod 2, zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „zákon o přestupcích“), za jehož
spáchání mu byla uložena pokuta ve výši 5500 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení
všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců od nabytí právní moci rozhodnutí, jakož i povinnost
nahradit náklady správního řízení ve výši 1000 Kč. Krajský soud vyšel při svém rozhodování
z toho, že se žalobce dopustil uvedeného přestupku tím, že dne 1. 4. 2009 v 20.25 hod, na silnici
I. třídy R/46, na 30 kilometru, v katastru obce Prostějov, ve směru jízdy na Olomouc, při řízení
motorového vozidla tovární značky BMW, RZ: 3M7 0212 překročil o 60km/h nejvyšší
dovolenou rychlost na silnici pro motorová vozidla mimo obec, stanovenou na 130km/h, neboť
mu v měřeném úseku při současném zvážení možné odchylky měřícího zařízení ve výši +/-3%,
byla naměřena nejnižší skutečná rychlost 190 km/h. Krajský soud neshledal opodstatněnou
výtku, že žalobci byla rychlost změřena přístrojem (silničn ím radarovým rychloměrem POLCAM
PC2006), který nebyl řádně ověřen (kalibrován) a proto jde o nezákonný důkaz. Z ověřovacího
listu ze dne 21. 11. 2008, č. 239/08, obsaženého ve spise, je zřejmé, že tento ověřovací list byl
platný od 25. 11. 2008 do 24. 11. 2009. Pokud tedy bylo měření provedeno dne 1. 4. 2009, tak
bylo provedeno ověřeným rychloměrem. Neopodstatněná je též výtka, že měření rychlosti
měřidlem POLCAM je neprůkazné a proto záznam z tohoto měřícího zařízení nemůže obstát
jako důkaz. Rozhodující je však to, že uvedené měřící zařízení bylo ve správním řízení
jednoznačně identifikováno tak, že ho nebylo možno zaměnit s jiným (bylo zkoušeno na
konkrétním vozidle Passat R36). Pokud pak žalobce uvažuje o možném pohybu měřícího zařízení
mezi různými vozidly, jde o pouhou spekulaci. Žalobce toto své tvrzení ani blíže nekonkretizuje a
neuvádí k němu žádné důkazy. Ostatně s touto odvolací námitkou se žalovaný dostatečně a
přezkoumatelným způsobem vypořádal v žalobou napadeném rozhodnutí. V tomto rozhodnutí
poukázal především na to, že vznesená námitka je vyvrácena ověřovacím listem č. 239/08 a
záznamem na CD nosiči, kde je v pravé dolní části obrazovky uvedeno výrobní číslo měřící části
měřidla 1240PL, které je shodné s číslem měřidla uvedeného v ověřovacím listu. S tímto názorem
žalovaného se krajský soud bezezbytku shoduje. Neopodstatněná je i výtka nezákonnosti
provedených výslechů svědků K. a B. Úřední záznam policisty Kunce ze dne 1. 4. 2009 byl sice
proveden (čten), ale nebylo tomu tak, jak namítá žalobce - tj. před konáním výpovědi a
v přítomnosti uvedených svědků (záznam byl čten pouze v přítomnosti úřední osoby Mgr. Jitky
Kašpárkové a zástupkyně žalobce Mgr. Marie Dřímalové ). Krajský soud nepřisvědčil ani výtce
žalobce, že se žalovaný řádně nevypořádal s jeho odvolacími námitkami a že by proto jeho
rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné. Nepřípadný je také poukaz žalobce na směrnici
75/443/EHS. Je tomu tak proto , že se tato směrnice netýká způsobu měření ryc hlosti vozidel
měřidly používanými policejními vozy, ale rychloměrných zařízení vozidel, jimiž musí být
vybavena všechna vozidla a jež měří jen a pouze rychlost tohoto vozidla v daném okamžiku. Pro
posouzení ověření měřidla, jež bylo použito v této věci Policií České republiky pro změření
rychlosti vozidla žalobce je ale nutné aplikovat nikoli uvedenou směrnici, ale vnitrostátní právní
předpisy - zejm. vyhlášku č. 262/2000 Sb.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce jako stěžovatel (dále také
„stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou opřel o ustanovení §103 odst. 1 písm. a)
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“).
Stěžovatel krajskému soudu vytýká, že není rozumný a logický jeho závěr o části námitek
týkajících se zejména přenositelnosti měřícího zařízení v návaznosti na kompletnost celého
rychloměru. Při ověření motorového vozidla, ve kterém měl být ryc hloměr v daném okamžiku
umístěn, nebyla upevněna žádná registrační značka, jež dostatečně přesně identifikuje každé
motorové vozidlo. Tvrzení krajského soudu nemůže obstát. Výrobní číslo (na které je
poukazováno) je do záznamu generováno prostřednictvím software, jenž je součástí tabletu -
obrazovky s integrovaným počítačem. Je proto logické, že bude zobrazováno na jakémkoliv
vozidle naprosto shodně. Stěžovatel proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek
krajského soudu, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ačkoliv byl žalovaný správní orgán - Krajský úřad Olomouckého kraje s kasační stížností
M. G. řádně obeznámen, nepředestřel kasačnímu soudu žádné vyjádření.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek kra jského soudu
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá nesprávné posouzení právní otázky v řízení
před krajským soudem, která měla konkrétně spočívat v tom, že měřící zařízení použité k změření
rychlosti vozidla stěžovatele nemuselo být kompletní, mohlo s ním být manipulováno (přenášeno
mezi vozidly), neboť údaje zobrazované na jeho displeji lze měnit pro střednictvím příslušného
software.
Nejvyšší správní soud nejprve konstatuje, že krajský soud neponechal stranou své
pozornosti žádnou stěžovatelovu námitku.
Krajský soud k výtce o možné přenositelnosti měřícího zařízení, jejíž smysl spočíval
ve zpochybnění a vyloučení záznamu z měřícího zařízení POLCAM jako důkazu o spáchání
přestupku stěžovatelem, výslovně uvedl, že jde o pouhou spekulaci, která nebyla blíže
stěžovatelem konkretizována a rozvedena, a nebyla ani opřena o žádné důkazy. Krajský soud se
v tomto směru jednoznačně ztotožnil se stanoviskem žalovaného, tj. že tuto námitku manipulace
s měřícím zařízením jednoznačně vyvrací důkazy - ověřovací list č. 239/08 a záznam na CD
nosiči dat.
Vyslovenému závěru nelze ničeho vytknout.
Je naopak zcela logické, byť je stěžovatel přesvědčen o opaku, pokud na záznamu
z měřícího zařízení (tabletu - obrazovce) není zaznamenána registrační značka příslušného
vozidla Policie České republiky. Pokud by tomu tak mělo být, musel by být záznam pořízen
přístrojem umístěným vně vozidla (za jeho obrysy ), neboť by nebyl sto současně zaznamenat
registrační značku policejního vozu a současně zaznamenat vozidlo stěžovatele. Pokud pak
stěžovatel považuje za nutné, aby byla registrační značka zobrazena na obrazovce měřícího
zařízení, ani tato okolnost není rozhodná k posouzení záznamu z měřícího zařízení, jako
hodnověrného důkazu. Zde se stěžovatel na jedné straně sám domáhá toho, co na druhé straně
tomuto důkazu vytýká. Aby tomu tak mohlo být, musela by být požadovaná registrační značka
do měřícího zařízení také zadána pomocí příslušného software . Pro posouzení věrohodnosti
důkazu záznamem z měřícího zařízení jednoznačně postačí, jak správně uvedl již krajský soud
i žalovaný, že toto měřící zařízení bylo ve správním řízení jednoznačně identifikováno, že bylo
řádně schváleno a ověřeno ve smyslu vyhlášky č. 262/2000 Sb. O tom svědčí důkaz obsažený
ve správním spise - ověřovací list č. 239/08 ze dne 25. 11. 2008. Z něho totiž vyplývá, že právě
tímto zařízením byla změřena rychlost vozidla stěžovatele. Zcela tedy postačí, bylo-li doloženo,
že toto měřící zařízení bylo zkoušeno na příslušném vozidle, v němž došlo ke změření rychlosti
stěžovatele na příslušné pozemní komunikaci.
Neobstojí ani hypotéza stěžovatele, že s údaji na měřidle mohlo být manipulováno
za použití příslušného software. Je tomu tak proto, že správní soud rozhoduje na základě důkazů
a nikoliv domněnek účastníků řízení. Jelikož o případné úpravě údajů na záznamu z měřícího
zařízení a o pohybu tohoto zařízení mezi vozidly stěžovatel nepředložil žádný důkaz, ani tomu
nesvědčí obsah spisu, je tato výtka lichá. Krajský soud ji proto po právu posoudil
jako nedůvodnou.
Bylo-li tedy prokázáno, že to byl stěžovatel, kdo porušil dopravní předpisy shora
popsaným způsobem, musel tak činit s vědomím důsledků, které pro něj z tohoto porušení
předpisů vyplývají. Takovým důsledkem je pak třeba rozumě t zejména vznik odpovědnosti
za přestupek podle ustanovení §22 odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o přestupcích. Obstojí proto
právní závěr krajského soudu, že stěžovateli bylo po právu kladeno za vinu spáchání přestupku ,
že mu za něj byla v souladu se zákonem uložena i příslušná sankce a náhrada nákladů správního
řízení.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kas ační stížnost
stěžovatele opodstatněnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání
postupem podle ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první s. ř. s.
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., podle něhož, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, jež důvodně
vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému
z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože stě žovatel v řízení úspěch neměl
a žalovanému žádné náklady nad rámec běžné činnosti spojené s kasačním řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. června 2011
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu