ECLI:CZ:NSS:2011:7.AS.72.2011:142
sp. zn. 7 As 72/2011 - 142
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobkyně: S. M.,
zastoupena JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem Veveří 57, Brno, proti žalovanému:
Magistrát města Brna, Odbor územního a stavebního řízení, se sídlem Malinovského
náměstí 3, Brno, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Ing. T. R., v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2010, č. j. 30 Ca 275/2007 – 108,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2010, č. j. 30 Ca 275/2007 – 108, byla
zamítnuta žaloba podaná žalobkyní (dále jen „stěžovatelka“) proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 1. 8. 2007, č. j. OÚSŘ U 07/40807/Bo, jímž bylo zrušeno rozhodnutí stavebního úřadu
Úřadu městské části města Brna, Brno – Řečkovice a Mokrá hora (dále jen „stavební úřad)
ze dne 29. 5. 2007, č. j. 0608336/2100/LEMA/STU-8, kterým byly osobě zúčastněné na řízení
povoleny stavební úpravy rodinného domu Vránova 123, Brno, spočívající v provedení zimní
zahrady na terase rodinného domu (dále jen „stavba“).
Krajský soud vymezil jako spornou otázku, zda na posuzovaný případ dopadá aplikace
ust. §190 odst. 3 písm. c) zákona č. 183/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „stavební zákon“) a následně ust. §106 odst. 1 stavebního zákona. Uvedl, že předmětem jeho
posouzení byla toliko výše uvedená stavba, nikoliv jiné stěžovatelkou v žalobě zmiňované stavby
či přístavby. Krajský soud dospěl k závěru, že k provedení stavby je postačující její ohlášení.
Vzhledem k tomu, že předmětné stavební řízení bylo zahájeno před nabytím účinnosti stavebního
zákona, ale v důsledku zrušovacího rozhodnutí žalovaného nebylo do nabytí účinnosti stavebního
zákona ukončeno v prvním stupni, uplatní se ustanovení §190 odst. 3 písm. a) stavebního
zákona. Podle toho ve všech případech, kdy stavební řízení vedená podle dosavadního zákona
nebyla ukončena v prvním stupni nejpozději do 31. 12. 2006, pokud se týkají staveb, u kterých
podle nové právní úpravy již nebude třeba stavební povolení, ale postačí pouze ohlášení, se bude
na takové stavby hledět jako na ohlášené podle stavebního zákona, za ohlášení se bude považovat
žádost o stavební povolení a za den ohlášení se bude považovat den nabytí účinnosti stavebního
zákona, tedy 1. 1. 2007 dle ust. §198 stavebního zákona. Uplynutím čtyřicetidenní lhůty byla
pak v posuzovaném případě ke dni 9. 2. 2007 stavba automaticky konkludentně povolena.
Krajský soud se ztotožnil se závěrem žalovaného, že souhlas se stavbou byl dán již tím,
že ve lhůtě 40 dnů ode dne ohlášení stavby nebyl doručen zákaz stavby ani nebylo podání osobě
zúčastněné na řízení pro nesplnění náležitostí postupem podle ust. §105 odst. 3 stavebního
zákona ve lhůtě 15 dnů odloženo. Stavební úřad proto postupoval nesprávně, když o stavbě
rozhodoval postupem podle ust. §66 a násl. zákona č. 50/1976 Sb ., o územním plánování
a stavebním řádu (stavební zákon). Stěžovatelka byla o stavbě informo vána v rámci stavebního
řízení a rovněž i uplatnila své námitky. Z tohoto pohledu nebyla na svých právech dotčena.
Z důvodu, že byla posuzována pouze správnost procesního postupu, neprovedl krajský soud
stěžovatelkou navržené důkazy a ani nevyhověl její žá dosti o přerušení řízení do doby
pravomocného skončení věci stěžovatelkou vedené u krajského soudu pod
sp. zn. 30 Ca 171/2007.
Stěžovatelka v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě uplatnila důvody podle ust. §103
odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Namítá, že napadený rozsudek se jeví jako zmatečný a není možné
se podle něj dále řídit. Krajský soud v jeho výroku neuvádí, jaké rozhodnutí bylo předmětem
podané žaloby, v odůvodnění pak pouze konstatuje, že „shora uvedeným rozhodnutím (…) bylo zrušeno
rozhodnutí Stavebního úřadu...“ Podle stěžovatelky v textu rozsudku zcela absentuje číslo jednací
tohoto rozhodnutí a dále i pak obsahově text tohoto rozhodnutí, který měl být a byl napaden
stěžovatelkou.
Stěžovatelka dále namítá, že nesouhlasí se závěry kra jského soudu. Žalovaný podle
ní nesprávně aplikoval přechodná ustanovení §190 stavebního zákona, když řízení před
žalovaným mělo být dokončeno ve smyslu původního stavebního zákona, neboť v řízení bylo
již minimálně dvakrát rozhodnuto, a to nejprve 14. 6. 2006 a dále pak 29. 5. 2007. Tím byla
splněna podmínka uvedená v ust. §190 odst. 3 písm. a) stavebního zákona. Pokud by bylo toto
ustanovení řádně aplikováno, pak podle stěžovatelky chybí podmínky pro ohlášení stavebního
řízení – možnost se vyjádřit ke skutečnostem uvedeným v ohlášení stavby, když navíc doklady
uvedené ve spisovém materiálu nejsou v souladu s ust. §18 vyhlášky Ministerstva pro místní
rozvoj č. 123/1998, kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona. Krajský soud
podle stěžovatelky nesprávně při svém rozhodování použil rozhodnutí stavebního úřadu
ze dne 14. 6. 2006, když toto směřuje ke stavbě na dozděné zdi jen na straně s ouvisející
s nemovitostí V. 121, a nikoliv V. 125. Takto meritorně využil rozhodnutí, které de facto je a bylo
vedeno za účelem jiné stavby, resp. dostavby. Takovéto rozhodnutí neposkytuje právní základ a
zejména pak stavebně technický základ pro možnost dostavby předmětné zimní zahrady.
Stěžovatelka rovněž namítá, že důsledkem napadeného rozhodnutí je, že je rozhod nuto dosud
nepravomocně o zimní zahradě, avšak dosud není rozhodnuto o tom, zda tato zimní zahrada by
mohla být postavena na základech nosné konstrukce, která je předmětem jiného řízení. Krajský
soud se nemohl zcela jasně a srozumitelně seznámit se stavem projednávané věci, neprovedl-li
stěžovatelkou navržené důkazy a ani nevyhověl její žádosti o přerušení řízení, ve svém rozhodnutí
byl nepřesný, nedůsledný a použil argumentaci, která s věcí nesouvisí.
Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napade ný rozsudek krajského soudu
zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení a přiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené usnesení
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán ro zsahem a důvody, které uplatnila
stěžovatelka v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k
nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Uplatněné důvody kasační stížnosti určují svou povahou sled, v jakém se jimi Nejv yšší
správní soud musí zabývat. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka uplatnila také důvod kasační
stížnosti podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve
touto námitkou. Pokud by totiž uznal její oprávněnost, nemohl by se zabývat ostatními
námitkami stěžovatelky.
Rozsudek je podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu nepřezkoumatelný
pokud z jeho odůvodnění „není vůbec zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného
hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu soud nepřistoupil, resp. nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci stěžovatele obsaženou v žalobě a proč soud subsumoval popsaný skutkový stav
pod zvolené právní normy“ (citace z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52, www.nssoud.cz). Nepřezkoumatenost je také dána, „opomene-li krajský soud
v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu přezkoumat jednu ze žalobních námitek“ (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, publ. pod
č. 787/2006 Sb. NSS, www.nssoud.cz), a rovněž tehdy, „není-li z odůvodnění napadeného rozsudku
krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč
žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené (…). Soud, který se vypořádává s takovou
argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost
spočívá“ jak je uvedeno v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, www.nssoud.cz). Není-li zřejmé, vůči
jakému rozhodnutí závěry soudu směřují a tedy ve vztahu ke kterému rozhodn utí vypořádal
námitky žalobce, pak lze jistě usuzovat na nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu. Pokud však
soud neuvede v záhlaví svého rozhodnutí, které konkrétní přezkoumal, avšak z obsahu
rozhodnutí soudu nepochybně vyplývá, že přezkoumávaným rozhodnutím je rozhodnutí
žalovaného, jedná se o zjevnou nesprávnost, již soud opraví postupem podle §54 odst. 4 s. ř. s.
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2008, č. j. 4 Ads 125/2008 – 174,
www.nssoud.cz).
V posuzovaném případě v záhlaví rozsudku krajský soud uvedl, že rozhodl v právní věci
„o přezkoumání rozhodnutí správního orgánu“. V odůvodnění rozsudku pak skutečně chybí přesné
označení rozhodnutí správního orgánu, které krajský soud přezkoumával. Hned v prvním
odstavci odůvodnění však krajský soud uvedl, že se jedná o rozhodnutí, kterým „bylo zrušeno
rozhodnutí Stavebního úřadu Úřadu městské části Brno – Řečkovice a Mokrá hora, (dále jen stavební úřad),
ze dne 29. 5. 2007, č. j. 0602336/2100/LEMA/STU-8, o povolení stavební úpravy rodinného domu
při ul. V. 123, B v k. ú. Rečkovice, spočívající v provedení zimní zahrady na terase rodinného domu v 1. NP“.
Dále krajský soud zrekapituloval obsah tohoto rozhodnutí a uvedl o rozhodnutí stavebního úřadu
ze dne 29. 5. 2007, že „(r)ozhodnutí stavebního úřadu bylo zrušeno rozhodnutím žalovaného ze dne
1. 8. 2007, č. j. OÚSŘ, které je napadeno žalobou.“ Z odůvodnění napadeného rozsudku je tedy
zjevné, že krajský soud přezkoumal rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 8. 2007, kterým bylo
zrušeno přesně označené rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 29. 5. 2007. Žaloba stěžovatelky
mířila proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 8. 2009, č. j. 0608336/2100/LEMA/STU-8, které
takto přesně specifikovala. Rovněž z obsahu kasační stížnosti proti nyní přezkoumávanému
rozsudku krajského soudu vyplývá, že stěžovatelka si byla vědoma toho, že krajský soud
uvedeným rozsudkem zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného, když bod II. kasační stížnosti
rekapituluje dosavadní procesní průběh případu ve zkratce odk azem na rozhodnutí stavebního
úřadu ze dne 29. 5. 2007 s tím, že „(t)oto rozhodnutí nenabylo právní moci, neboť toto bylo zrušeno
Statutární město Brno, odborem územního a stavebního řízení.“ Také z následných námitek proti
právnímu posouzení věci krajským soudem je zřejmý přehled stěžovatelky o probíhajících
řízeních a o tom, které rozhodnutí žalovaného krajský soud přezkoumal.
Podle §54 odst. 4 s. ř. s. předseda senátu opraví v rozsud ku i bez návrhu chyby v psaní
a počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku, vydá o tom opravné
usnesení a může odložit vykonatelnost rozsudku do doby, dokud opravné usnesení nenabude
právní moci.
Citované ustanovení umožňuje soudu, aby v rozhodnutí opravil početní a písařské chyby
a zjevné nesprávnosti, které jsou podobného původu jako písařské chyby. Za zjevnou
nesprávnost tak může být považována pouze chyba, ke které došlo zjevným a okamžitým
selháním v duševní či mechanické činnosti osoby, za jejíž účasti bylo rozhodnutí vyhlášeno
či vyhotoveno, a která je každému zřejmá. Zřejmost takové nesprávnosti vyplývá
především z porovnání výroku rozhodnutí s jeho odůvodněním, případně i z jiných souvislostí.
Tento názor vyslovil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 27. 9. 1968, sp. zn. 2 Cz 57/68,
publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/1969, a Nejvyšší správní
soud neshledal žádný důvod se od tohoto názoru odchýlit.
Z výše uvedeného podle názoru Nejvyššího správního soudu jednoznačně vyplývá,
že krajský soud se v rozsudku zabýval přezkumem rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 8. 2007,
č. j. OÚSŘ U 07/40807/Bo, stěžovatelka si této skutečnosti byla vědoma a pokud krajský soud
v záhlaví přesné označení tohoto rozhodnutí neuvedl, jedná se o zjevnou chybu v psaní, která
stěžovatelce nezpůsobila žádnou újmu na jejích právech.
Podle ust. §190 odst. 3 písm. a) se ř ízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona dokončí podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou stavebních řízení
neukončených v prvním stupni, která se týkají staveb, u nichž podle nové právní úpravy postačí
ohlášení; na takové stavby se hledí jako na ohlášené podle tohoto zákona, za ohlášení se v tomto
případě považuje žádost o vydání stavebního povolení a za den ohlášení den nabytí účinnosti
tohoto zákona.
Ze správního spisu vyplynulo, že stavba byla povolena rozhodnutím stavebního úřadu
ze dne 14. 6. 2006, č. j. SU 4525- W05/Lep. Toto rozhodnutí bylo zrušeno rozhodnutím
žalovaného ze dne 18. 9. 2006, č. j. OUSR U 06/40122/11- 14, a věc byla vrácena stavebnímu
úřadu k novému projednání a rozhodnutí. Dne 29. 5. 2007 vydal stavební úřad nové stavební
povolení pod č. j. 0602336/2100/LEMA/STU-8. Přede dnem nabytí účinnosti stavebního
zákona, tedy před 1. 1. 2007, nebylo předmětné stavební řízení ukončeno. První prv ostupňové
rozhodnutí ve věci, vydané dne 14. 6. 2006 bylo zrušeno v odvolacím řízení, druhé, bez ohledu
na to, že bylo později rovněž zrušeno žalovaným, bylo vydáno 29. 5. 2007, tedy až necelý půlrok
po nabytí účinnosti stavebního zákona. V den nabytí účinnosti stavebního zákona tedy stavební
řízení nebylo v prvním stupni ukončeno, neboť dřívější rozhodnutí vydané v první stupni (dne
14. 6. 2006) již bylo zrušeno a další bylo – protizákonně – vydáno až 29. 5. 2007, tedy v době,
kdy již stavební úřad neměl pravomoc takové rozhodnutí vydat, neboť věc měla být vyřízena
cestou ohlášení podle přechodných ustanovení stavebního zákona. Zároveň je splněna i druhá
podmínka použití přechodných ustanovení §190 odst. 3 písm. a) stavebního zákona - u
předmětné stavby podle nové právní úpravy bylo dostačující její ohlášení dle ust. §104 odst. 2
písm. a) stavebního zákona. Na předmětnou stavbu je třeba v souladu s ust. §190 odst. 3 písm. a)
pohlížet jako na stavbu ohlášenou dne 1. 1. 2007. Podle ust. §106 odst. 1 staveb ního zákona,
nebude-li stavebníkovi souhlas s ohlášením stavby doručen do 40 dnů ode dne, kdy ohlášení
došlo stavebnímu úřadu, ani mu v této lhůtě nebude doručen zákaz podle §107 stavebního
zákona, platí, že stavební úřad souhlas udělil. Proto je správný závěr krajského soudu, že stavba
byla povolena uplynutím čtyřicetidenní lhůty dne 9. 2. 2007. Ohlášení stavby představuje jeden
z režimů povolování staveb. Souhlasem s ohlášením stavby je podání stavebníka (ohlášení stavby)
vyřízeno a stavebník nabývá subj ektivní veřejné právo stavbu provést. Následné povolení stavby
rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 29. 5. 2007 je proto nejen nadbytečné a vybočující
z pravomoci stavebního úřadu omezené novou úpravou ve stavebním zákoně, ale rovněž
v rozporu se zásadou ne bis in idem. Nejvyšší správní soud proto shledal námitku stěžovatelky
v tomto směru nedůvodnou.
Dnem 2. 1. 2007, začala pro stavební úřad běžet patnáctidenní lhůta k odložení podání
podle §105 odst. 4 stavebního zákona, pokud podání učiněné osobou zúčastněnou na řízení
nemělo předepsané náležitosti podle §105 odst. 1 - 3 stavebního zákona. Podle §107 odst. 1 a 2
věta druhá stavebního zákona začala stavebnímu úřadu rovněž běžet třicetidenní lhůta k zákazu
provedení ohlášené stavby. Stavební úřad však podání neodložil ani provedení stavby nezakázal,
proto byla stavba povolena. Námitky chybějících podmínek ohlášení stavby je pak třeba
v souladu se zásadou presumpce správnosti aktů vydávaných správními orgány a zásadou
ochrany dobré víry jejich adresátů uplatnit proti rozhodnutí, kterým byla stavba povolena
(konkludentnímu souhlasu s ohlášením stavby). Jedinou výjimku představuje skupina nicotných
aktů. Z logiky věci však vyplývá, že konkludentní souhlas s ohlášením stavby nemůže
být nicotným aktem, neboť s realizací stavby, která nepodléhá režimu ohlášení, nemůže stavební
úřad vyjádřit souhlas v režimu ohlášení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 6. 2009, č. j. 7 As 10/2009 – 86, publ. pod č. 2255/2011 Sb. NSS, www.nssoud.cz),
konkludentní souhlas s ohlášením stavby nelze ani presumovat u nikoho jiného než právě
u stavebního úřadu. Dospěl-li krajský soud ke správnému závěru, že žalovaný správně zrušil
rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 29. 5. 2007, neboť stavba byla povolena konkludentním
souhlasem s ohlášením stavby dne 9. 2. 2007, pak nepochybil, když neprovedl stěžovatelkou
navržené důkazy ani nevyhověl její žádosti o přerušení řízení. Stěžovatelka mohla totiž úspěšně
namítat jedině neexistenci podmínek užití ust. §190 odst. 3 písm . a) stavebního zákona, tedy
že stavební řízení bylo ukončeno v prvním stupni, případně že u předmětné stavby nepostačí
podle nové právní úpravy ohlášení. S těmito námitkami se však krajský soud řádně vypořádal
a taktéž rozhodnutí žalovaného v tomto směru obstojí.
K námitce nesprávného užití rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 14. 6. 2006 Nejvyšší
správní soud uvádí, že tohoto rozhodnutí bylo krajským soudem v odůvodnění
přezkoumávaného rozsudku užito pouze při rekapitulaci dosavadního vývoje případu.
Skutečnost, zda tímto rozhodnutím byla povolena stavební úprava v provedení zimní zahrady
bez dělící zdi mezi terasami rodinných domů V. 123 a V. 125, jak uvedl krajský soud, nebo mezi
terasami rodinných domů V. 123 a V. 121, jak uvádí stěžovatelka, není pro posouze ní předmětné
věci nijak důležitá a krajský soud jí ani nijak nevyužil pro své závěry. Rovněž tato námitka je
proto nedůvodná.
Ze všech důvodů výše uvedených Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle ust. §110
odst. 1 s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje
Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho
nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v řízení úspěch neměla, proto nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému krajskému úřadu žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Osoba zúčastněná na řízení má podle ustanovení §60 odst. 5 ve spojení s §120 s. ř. s.
právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou
jí soud uložil a z důvodů hodných zvláštního zřetele ji může soud na návrh přiznat právo
na náhradu dalších nákladů řízení. V daném řízení osoba zúčastněná na řízení neplnila žádné
povinnosti, které by jí soud uložil a nenavrhla, aby jí bylo přiznáno právo na náhradu dalších
nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2011
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu