ECLI:CZ:NSS:2011:7.AS.78.2011:73
sp. zn. 7 As 78/2011 - 73
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Y. R., zastoupen
opatrovníkem Mgr. Martinem Pechem, advokátem se sídlem Malá 6, Plzeň , proti žalovanému:
Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje, se sídlem Nádražní
2437/2, Plzeň, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
24. 3. 2011, č. j. 57 A 25/2011 – 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému opatrovníkovi stěžovatele – advokátovi Mgr. Martinu Pechovi –
se u r č u je na odměně za zastupování a na náhradě hotových výdajů částka
1440 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od
právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce Y. R. domáhá u Nejvyššího správního soudu
vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozs udek Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 3. 2011, č. j.
57 A 25/2011 – 29, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Plzni (dále také „krajský soud“) napade ným rozsudkem zamítl žalobu,
kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného 16. 2. 2011,
č. j. KRPP-11008/ČJ-2011-030020, kterým byl žalobce zajištěn za účelem správního vyhoštění
podle ust. §124 odst. 1 písm. e) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 31. 3. 2011 (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“), a doba zajištění byla stanovena na 90 dnů. Krajský soud při rozhodování
vyšel z toho, že u žalobce jsou splněny všechny zákonné podmínky pro zajištění. Žalobce
je cizincem starším 15 let, bylo mu doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění
a současně mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie (Polskem) zákaz vstupu platný
pro území tohoto členského státu s tím, že je na základě rozhodnutí soudu v tomto členském
státě evidován v informačním systému smluvních států, a nepostačuje uložení zvláštního opatření
za účelem vycestování. Splnění poslední podmínky zdůvodnil žalovaný dosavadním jednáním
žalobce. Toto jednání krajský soud shrnul tak, že žalobce pobýval na území České republiky
od 31. 12. 2010 do 14. 2. 2011, ač k tomu nebyl oprávněn, nečinil žádné kroky k legalizaci svého
pobytu a neměl to ani v úmyslu, protože zde byl toliko navštívit svoji kamarádku a chtě l
vycestovat zpět do Francie, kde byl 4 roky zaměstnán bez pracovního povolení. V mezidobí
byl vyhoštěn z Polska a dne 14. 2. 2011 se při kontrole totožnosti prokázal padělaným
občanským průkazem. Povinnost dle ust. §123b odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců nebylo
možné žalobci uložit, neboť na území České republiky nemá příbuzné a nechce zde zůstat.
Složení peněžních prostředků podle ust. §123b odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců bylo
po žalobci nadbytečné požadovat, neboť dostatečným důvodem pro zajištění bylo dosavadní
jednání žalobce. Není proto pochybením, které by mohlo mít vliv na zákonnost zajištění žalobce,
když žalovaný v odůvodnění argumentoval nedostatkem finančních prostředků a toto své tvrzení
řádně neodůvodnil. Postup žalovaného nebyl nepředvídatelný a svévolný. Žalobce se dopustil
několika protiprávních skutků, které byly řešeny současně. Jelikož se žalobce prokázal padělaným
občanským průkazem, spáchal přečin padělání a pozměnění veřejné listiny a za to byl odsouzen
mimo jiné k vyhoštění na dobu tří roků, přičemž byla žalobci poskytnuta lhůta 5 dnů
k vycestování. Současně bylo v rámci správního řízení rozhodnuto o jeho správním vyhoštění
a zajištění za účelem správního vyhoštění pro další jeho skutky kvalifikované jako jednání podle
ust. §119 odst. 1 písm. b) bod 1 a §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců. Jednalo
se o dvě souběžně prováděná řízení – trestní a správní, přičemž každé vycházelo z příslušné
právní úpravy. Proto nemůže být postup žalovaného při zajištění žalobce hodnocen jako
nahrazení názoru soudu názorem vlastním. Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí
je zřejmé, že žalovaný považoval jako vhodnou dobu zajiš tění 90 dnů. Toto zdůvodnění
je stručné, ale nikoliv nepřezkoumatelné. Krajský soud neshledal důvod pro zrušení rozhodnutí
žalovaného, a žalobu proto jako nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce jako stěžovatel (dále
jen „stěžovatel“) prostřednictvím ustanoveného opatrovníka Mgr. Martina Pecha, advokáta,
v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou výslovně opřel o ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Stěžovatel v kasační stížnosti shrnul, že v žalobě bylo namítáno, že v rámci trestního
příkazu Okresního soudu Plzeň-město mu bylo uloženo soudní vyhoštění, aniž by k tomuto bylo
třeba vyhošťovací vazby, přičemž správní orgán posléze v podstatě nahradil postup soudu
odpovídající vyhošťovací vazbě v řízení o správním vyhoštění s odůvodněním v rámci totožného
jednání, jako tomu bylo v případě soudu. Stěžovatel v návaznosti na to v kasační stížnosti namítl,
že v postupu žalovaného lze shledávat jednak průlom do obecně platné zásady non bis in idem,
jelikož totožné pochybení již bylo sankcionováno mj. vyhoštěním soudním bez vyhošťovací
vazby, a dále pochybení v ústavněprávní rovině zmiňované žalobcem ohledně nepředvídatelnosti
resp. určité míry svévole uplatněné správním orgánem. Krajský soud sám upozornil na to, že
žalovaný řádně neodůvodnil tvrzení, že by stěžovatel neměl dostatek finančních prostředků
k odcestování z České republiky vzdušnou cestou. Stěžovatel se tedy mohl sám vrátit letecky
na Ukrajinu. V této souvislosti nelze automaticky presumovat nedovolené jednání stěžovatele,
které mělo dle správního orgánu patrně vést k další možné nelegální činnosti stěžovatele,
a to odjezdu do Francie za rodinou stěžovatele. Přes toto zjevné pochybení shledal krajský soud
nakonec postup správních orgánů za zákonný. Pokud měl krajský soud dílčí výhrady proti zjevně
nedostatečnému odůvodnění doby zajištění na 90 dní, pak lze vzhlede m k významu právem
chráněného zájmu, jímž je jeho osobní svoboda, shledat rozhodnutí správního orgánu
nepřezkoumatelným. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený
rozsudek krajského soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.
Podle obsahu správního spisu stěžovatel na území České republiky pobýval od
31. 12. 2010 do 14. 2. 2011 bez platného víza nebo bez platného oprávnění k pobytu a dne
14. 2. 2011 se při provádění pobytové kontroly prokázal příslušníkům Policie Č eské republiky
padělaným občanským průkazem Litevské republiky, ačkoliv věděl, že se nejedná o pravý doklad.
14. 2. 2011 proto bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění a tentýž den bylo stěžovateli uloženo
správní vyhoštění rozhodnutím žalovaného ze dne 14. 2. 2011,
č. j. KRPP-11008/ČJ-2011-030022, v němž byly jako důvody uvedeny sk utečnosti,
že se stěžovatel při pobytové kontrole prokázal padělaným dokladem a na území Č eské republiky
pobýval bez platného víza nebo povolení k pobytu. Dne 16. 2. 2011 pak Okresní soud Plzeň -
město vydal trestní příkaz sp. zn. 4 T 15/2011, kterým stěžovatele uznal vinným z přečinu
padělání a pozměnění veřejné listiny a stěžovateli mimo jiné ulo žil trest vyhoštění na dobu
tří roků s tím, že stěžovateli poskytl lhůtu pěti dnů od nabytí p rávní moci tohoto rozhodnutí
na vycestování z území České republiky. Téhož dne vydal žalovaný žalobou napadené rozhodnutí
o zajištění stěžovatele za účelem správního vyhoštění.
Stěžovatel v prvé řadě namítá porušení zásady non bis in idem v důsledku toho, že byl za
totožné pochybení již sankcionován mj. soudním vyhoštěním bez vyhošťovací vazby.
Předně je nutno poznamenat, že samotné zajištění cizince za účelem správního vyhoštění
podle ust. §124 zákona o pobytu cizinců není sankcí represivního charakteru, nýbrž toliko
preventivním opatřením pro účely zajištění výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění. Nedochází
tedy k trestání ani v širším slova smyslu, a nemůže proto dojít k porušení zásady non bis in idem,
ve smyslu zákazu opakovaného „trestního“ stíhání, jak je vyjádřena například v čl. 4 Protokolu
č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikována ve sdělení federálního
ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb.) nebo čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv
a svobod (publikována v usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb.). Ačkoliv
žalobou napadeným rozhodnutím není samotné rozhodnutí o správním vyhoštění, je vhodné
podotknout, že i ve vztahu k němu se již Nejvyšší správní soud vyjádřil tak, že nepředstavuje
rozhodnutí sankční povahy (viz rozsudek ze dne 25. 4. 2008, č. j. 4 As 24/2008 - 77, dostupný
na www.nssoud.cz).
V obecnějším pojetí (tedy nikoliv v kontextu sankčního řízení) pak bývá zásada non bis in
idem chápána také jako zákaz dvojího řízení o téže věci, který spočívá jednak v překážce věci
rozhodnuté (rei iudicatae) a jednak v překážce věci zahájené (litispe ndence) (srov. např. Filip,
J.; Holländer, P.; Šimíček, P. Zákon o ústavním soudu. 2. vyd. Praha: C.H.Beck, 2007, s. 165).
Pro správní řízení jsou tyto překážky upraveny konkrétně v ust. §48 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Podle odstavce prvního tohoto
ustanovení „[z]ahájení řízení u některého správního orgánu brání tomu, aby o téže věci z téhož důvodu bylo
zahájeno řízení u jiného správního orgánu. “ Podle druhého odstavce pak platí, že „[p]řiznat totéž právo
nebo uložit tutéž povinnost lze z téhož důvodu téže osobě pouze jednou. “
V posuzované věci přitom nelze shledat porušení ust. §48 odst. 1 správního řádu, neboť
ani z obsahu správního spisu ani z námitek stěžovatele nevyplývá, že by bylo v téže věci vedeno
řízení u jiného správního orgánu (tj. řízení směřující k přijetí ro zhodnutí o zajištění cizince
za účelem správního vyhoštění dle ust. §124 zákona o pobytu cizinců). Trestní řízení, které
vyústilo v přijetí trestního příkazu Okresního soudu Plzeň - město ze dne 16. 2. 2011,
sp. zn. 4 T 15/2011, nebylo vedeno v téže věci a nebylo vedeno ani správním orgánem. Stejně
tak z obsahu správního, ani soudního spisu není zřejmé, že by byla povinnost plynoucí z žalobou
napadeného rozhodnutí o zajištění uložena stěžovateli z téhož důvodu vícenásobně. V trestním
řízení pod sp. zn. 4 T 15/2011 nebylo vydáno rozhodnutí o zajištění stěžovatele, ani žádné jiné
ekvivalentní rozhodnutí. Důvody zajištění se navíc nepřekrývají s důvody, pro které byl vydán
uvedený trestní příkaz. Zatímco trestním příkazem byl stěžovatel odsouzen za užití padělané
veřejné listiny (občanského průkazu) jako pravé, žalobou napadené rozhodnutí se podle svého
výroku opírá o důvod podle ust. §124 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců, tedy
o skutečnost, že stěžovatel je evidován v informačním systému smluvních států. Ani k porušení
ust. §48 odst. 2 správního řádu tak v posuzované věci nemohlo dojít.
Stěžovatel dále poukázal na nepředvídatelnost, resp. určitou míru svévole správního
orgánu spočívající v tom, že správní orgán v podstatě nahradil postup soudu odpovídající
vyhošťovací vazbě „v řízení o správním vyhoštění s odůvodněním v rámci totožného jednání
jako tomu bylo v případě soudu.“
Předně je nutno poznamenat, že rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatele ze dne
14. 2. 2011, č. j. KRPP-11008/ČJ-2011-030022, které nyní není předmětem přezkumu, se opírá
pouze částečně o stejné důvody, jako trestní příkaz Okresního soudu Plzeň - město ze dne
16. 2. 2011, sp. zn. 4 T 15/2011. Rozhodnutí o správním vyhoštění ve svém odůvodnění totiž
odkazuje na důvody podle ust. §119 odst. 1 písm. b) bod 1 a písm. c) bod 2. Zatímco trestním
příkazem byl stěžovatel odsouzen pouze pro prokázání se padělaným dokladem jako dokladem
vlastním, o správním vyhoštění bylo vedle toho rozhodnuto také z důvodu, že stěžovatel
na území ČR pobýval bez platného víza nebo bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl
oprávněn.
Zásadní význam má vedle toho i skutečnost, že rozhodnutí o správním vyhoštění bylo
vydáno dva dny před vydáním trestního příkazu, tedy v okamžiku, kdy nebylo možné s jistotou
předpokládat, že trestní řízení skončí uložením trestu vyhoštění. Byly -li následně splněny zákonné
podmínky pro zajištění stěžovatele za účelem správního vyhoštění, nelze ve vydání takového
rozhodnutí shledávat svévoli. Jelikož trestní příkaz neobsahuje o důvodnění a jednání, která byla
předmětem trestního příkazu a rozhodnutí o správním vyhoštění, se překrývají jen částečně, nelze
bez dalšího mít za to, že rozhodnutí o zajištění stěžovatele je v rozporu s postupem trestního
soudu, který stěžovatele nevzal do vyhošťovací vazby a jedním z výroků trestního příkazu
stěžovateli poskytl lhůtu pěti dnů od právní moci trestního příkazu na vycestování z území České
republiky. Za svévolné faktické nahrazení vyhošťovací vazby by bylo možné považovat pouze
takový postup, kdy by správní orgán přistoupil k vydání rozhodnutí o správním vyhoštění
a zároveň rozhodnutí o zajištění cizince až po vydání rozhodnutí trestního soudu, jímž se ukládá
trest vyhoštění a stanoví se lhůta pro vycestování. V posuzované věci tomu však takto nebylo
a vzhledem k absenci odůvodnění trestního příkazu nelze vyloučit, že důvodem, proč nebyl
stěžovatel vzat do vyhošťovací vazby, byla skutečnost, že již bylo rozhodnuto o správním
vyhoštění a jsou činěny kroky za účelem jeho realizace.
Stěžovatel dále namítl, že měl krajský soud zrušit žalobo u napadené rozhodnutí, když
sám upozornil na to, že žalovaný řádně neodůvodnil tvrzení, že by stěžovatel neměl dostatek
finančních prostředků k odcestování z České republiky vzdušnou cestou. Jelikož stěžovatel tuto
námitku neuplatnil v žalobě, je nutno posoudit, zda by nedostatek odůvodnění uvedeného tvrzení
představoval vadu, pro kterou by musel žalobou napadené rozhodnutí krajský soud zrušit
z úřední povinnosti (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyš šího správního soudu ze dne
15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73, č. 1546/2008 Sb. NSS, dostupné na www.nssoud.cz).
Stěžovatel v žalobě namítal nepřezkoumatelnost stanovené doby zajištění a dále skutečnost,
že zajištění nebylo nezbytné a bylo nepředvídatelné, a tudíž svévolné s ohledem na soudní
vyhoštění bez vzetí do vyhošťovací vazby. Žalobní námitky se tedy vůbec netýkaly otázky,
zda byly splněny podmínky pro přijetí zvláštního opatření podle ust. §123b a 123c zákona
o pobytu cizinců. Neodůvodnění tvrzení o ne dostatku finančních prostředků ze strany
žalovaného proto nemohlo být důvodem pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí z úřední
povinnosti. Tato námitka stěžovatele je proto nedůvodná.
Svou poslední kasační námitkou stěžovatel brojí proti tomu, že krajsk ý soud neshledal
žalobou napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným, ačkoliv měl dílčí výhrady proti jeho zjevně
nedostatečnému odůvodnění ve vztahu k určení doby zajištění. Nejvyšší správní soud se však
s hodnocením krajského soudu ztotožňuje. Je skutečností, že stanovení doby zajištění mohlo
být zdůvodněno podrobněji, takže by v něm byly popsány kroky činěné za účelem realizace
správního vyhoštění. Ze správního rozhodnutí je nicméně zřejmé, že žalovaný postupoval podle
ust. §125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, stanovil dobu zajištění s přihlédnutím předpokládané
složitosti přípravy výkonu rozhodnutí a dobu zajištění nad 90 dnů nepovažoval v případě
správního vyhoštění stěžovatele na Ukrajinu za nutnou. Zároveň začal žalovaný obratem
v den zajištění činit kroky k realizaci správního vyhoštění. Žalovaný tedy dobu zajištění zdůvodnil
předpokládanou složitostí přípravy výkonu rozhodnutí a zároveň se snažil přípravu urychlit tak,
aby dobu zajištění snížil na minimum. Za daného stavu krajský soud nepochybil, pokud n eshledal
napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je nedůvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.) . Ve věci rozhodl v souladu
s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla
bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci ús pěch neměl, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.
Úspěšnému žalovanému pak podle obsahu spisu žádné náklady v řízení o kasační stížnosti před
soudem nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
V řízení byl stěžovateli ustanoven opatrovníkem advokát Mgr. Martin Pech, a proto
Nejvyšší správní soud rozhodl o jeho odměně za výkon této funkce a náhradě hotových výdajů.
Podle ust. §9 odst. 5, §7 bod 1. a §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, mu byla určena odměna v částce 600 Kč (2 x 300 Kč za 2 úkony právní
služby – převzetí případu a příprava zastoupení a podání kasační stížnosti) a podle ust. §13
odst. 3 citované vyhlášky náhrada hotových výdajů v částce 600 Kč (2 x 300 Kč), celkem
1200 Kč. Jelikož je ustanovený opatrovník plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento
nárok o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, která činí 20% z částky 1200 Kč, tj. 240 Kč.
Celková částka odměny a náhrady hotových výdajů ustanoveného opatrovníka tak činí 1440 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. července 2011
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu