ECLI:CZ:NSS:2011:7.AS.80.2010:82
sp. zn. 7 As 80/2010 - 82
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Dyje, s. r. o., se
sídlem Hříšice 63, zastoupen JUDr. Zdeňkem Hrabou, advokátem se sídlem Kamlerova 795,
Říčany u Prahy, proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství, se sídlem Těšnov 17, Praha 1,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2010,
č. j. 6 Ca 344/2007 – 47,
takto:
Věc se p o s t u p u je rozšířenému senátu.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze zamítl rozsudkem ze dne 29. 4. 2010, č. j. 6 Ca 344/2007 – 47,
žalobu, kterou se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení rozhodnutí ministra
zemědělství (dále jen ministerstvo“) ze dne 8. 10. 2007, č. j. 30571/2007-10000, jímž byl zamítnut
rozklad stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 24. 5. 2007,
č. j. 19436/2007-14130, kterým bylo ve zkráceném přezkumném řízení změněno rozhodnutí
Státního zemědělského intervenčního fondu ze dne 25. 4. 2006, č. j. SZIF/2006/0093944, tak,
že žádost stěžovatele o zařazení do programu Zakládání skupin výrobců podle nařízení vlády
č. 655/2004 Sb. (dále jen „nařízení vlády“) o stanovení podmínek pro zařazení skupin výrobců,
zajišťujících společný odbyt vybraných zemědělských komodit, do programu zakládání skupin
výrobců a o stanovení podmínek pro poskytnutí dotace k podpoře jejich činnosti, se zamítá.
V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že předmětem sporu bylo posouzení právní otázky,
zda lze stěžovatele jako společnost s ručením omezeným, která má jediného společníka, podřadit
pod pojem „seskupení producentů“ podle čl. 33d nařízení Rady (ES) č. 1257/1999 ve znění jeho
novelizace (dále jen „nařízení Rady“) o podpoře pro rozvoj venkova z Evropského zemědělského
orientačního a záručního fondu (EZOZF) a o změně a zrušení některých nařízení, ve znění
pozdějších změn a doplňků a pod pojem „skupina výrobců“ podle ust. §2 písm. c) nařízení vlády.
Pomocí gramatického, teleologického a systematického výkladu citovaných předpisů dospěl
městský soud k negativnímu závěru a odkázal v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 1. 2010, č. j. 1 As 87/2009 - 72.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, v níž namítal, že nařízení vlády
je nutno interpretovat z hlediska práva Evropského společenství, tj. nařízení Rady. V případě,
že vnitrostátní právo konkrétní definici nestanoví, aplikuje se právo Evropského společenství.
Nařízení vlády v ust. §2 písm. c) vymezuje „seskupení producentů“ pojmově jako „skupinu
výrobců.“ Jednou z podmínek pro uznání skupin výrobců je, že tato musí mít minimální roční
obrat 100 000 EUR anebo mít alespoň 5 členů. Názor ministerstva o minimálně dvoučlenné
skupině výrobců nemá oporu v žádném z platných předpisů. Striktní použití gramatického
výkladu slov „společný“ a „skupina“ při interpretaci pojmových výrazů jako skupina výrobců,
společný odbyt apod. není objektivní. Evropská komise odsouhlasila Horizontální plán rozvoje
venkova pro období 2004 – 2006 v němž je definováno, že skupina výrobců je obchodní
společnost založená za účelem zajištění společného odbytu zemědělských komodit, zapsaná
do obchodního rejstříku mezi datem přistoupení a koncem programového období (tj. od
1. 5. 2004 do 31. 12. 2006), která má minimální roční obrat 100 000 EUR anebo nejméně
pět členů. Přímo aplikovatelný předpis tedy umožňuje, aby vznikaly skupiny producentů, které
jsou založeny podle národního práva, přičemž akceptovatelný je jakýkoli zákonem připuštěný
počet členů skupiny, tj. i jeden. Nařízení vlády v ust. §2 písm. c) definuje, co se rozumí skupinou
výrobců a odkazuje na ust. §56 a §221 obch. zák., který předpokládá a umožňuje založení
obchodní společnosti s jedním společníkem. Z těchto důvodů nelze souhlasit s názorem
Nejvyššího správního soudu, že z pouhého významu slova „společný“ lze logickou úvahou
vyložit, že se musí jednat o činnost či postup ve shodě více elementů. Proto stěžovatel opakovaně
označuje za nepravdivé tvrzení ministerstva, že legislativní zkratka „skupina výrobců“ není
zavedena v §2 písm. c) nařízení vlády, ale v §1 tohoto nařízení s tím, že v rámci §2 písm. c)
nařízení vlády je pak určena pouze právní forma, kterou může skupina výrobců mít, z čehož
ministerstvo dovozuje, že skupinou výrobců nemůže být obchodní společnost založená jediným
společníkem. Proto stěžovatel navrhl, aby byl rozsudek městského soudu zrušen a věc vrácena
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti označilo za podstatu problému posouzení,
zda je stěžovatel způsobilý k zařazení do programu Zakládání skupiny výrobců. V souladu
s nařízením Rady nelze akceptovat společnost, která ze samotné povahy nemůže splnit účel podle
tohoto nařízení, a tedy ani účel podle nařízení vlády, které v §1 výslovně definuje skupinu
výrobců jako skupinu zajišťující společný odbyt zemědělské komodity. Rozhodující je, že jeden
producent skupinu producentů tvořit nemůže. Pojmově je také vyloučeno společné uvádění zboží
na trh pouze jedním producentem. Nelze rovněž odvozovat právo na poskytnutí podpory pouze
z definice obchodní společnosti, tedy z právní formy skupiny producentů, aniž by skutečně tato
obchodní společnost byla více producenty založena. Lze tedy shrnout, že společný odbyt
zemědělské komodity, který je základním znakem činnosti skupiny výrobců, nemůže zajišťovat
obchodní společnost s jedním společníkem.
V projednávané věci je tedy spornou právní otázkou, zda obchodní společnost s jediným
společníkem lze podřadit pod pojem „seskupení producentů“ podle čl. 33d nařízení Rady
a pod pojem „skupina výrobců“ podle §2 písm. c) nařízení vlády.
Při předběžném posouzení věci sedmý senát Nejvyššího správního soudu zjistil, že tuto
právní otázku na shodném skutkovém podkladu řešil první senát Nejvyššího správního soudu
v rozsudku ze dne 19. 1. 2010, č. j. 1 As 87/2009 – 72.
Právní názor vyslovený v odůvodnění tohoto rozsudku vychází z toho, že do dotačního
programu podle čl. 33d nařízení Rady a nařízení vlády lze zařadit pouze takovou právnickou
osobu, která má alespoň dva společníky (členy, akcionáře). Uvedený právní názor lze vyvodit
z následující pasáže odůvodnění rozsudku prvního senátu: „Jaké osoby lze podřadit pod pojem „skupina
výrobců“, uvádí §2 písm. c) vládního nařízení; jsou jimi obchodní společnost nebo družstvo, jejichž předmětem
činnosti je zajištění společného odbytu příslušné zemědělské komodity. Podstatné pro věc v tomto ohledu tedy
je, že se musí jednat o skupinu výrobců, jimiž jsou obchodní společnost a nebo družstvo a současně musí
být splněna podmínka, že jejich předmětem činnosti je zajištění společného odbytu určité zemědělské komodity.
Má-li být předmětem činnosti takové právnické osoby zajištění společného odbytu, pak její obsah musí tvořit více
prvků. Bylo by zřejmým protimluvem, aby předmětem činnosti jednočlenné společnosti byl společný odbyt
zemědělské komodity. Již z pouhého významu slova „společný“ (kolektivní, hromadný) lze logickou úvahou
vyložit, že se musí jednat o činnost či postup ve shodě více elementů.“
Sedmý senát, jakkoli v obecné rovině zcela souhlasí se závěrem prvního senátu,
že v případě dotačního programu „se musí jednat o činnost či postup ve shodě více elementů“,
má za to, že z uvedeného obecného pravidla nevyplývá povinnost, aby právnická osoba, která
má splňovat podmínky pro zařazení do dotačního programu jako „skupina výrobců“, musí
nezbytně vykazovat vlastnost spočívající v určité „minimální pestrosti“ své vlastnické struktury.
Podle názoru sedmého senátu požadavek této „minimální pestrosti“ nevyplývá ani z dikce
či systematiky příslušných ustanovení nařízení Rady a nařízení vlády, ani z jejich smyslu a účelu.
Novelizací nařízení Rady byl mezi jinými „doplňkovými dočasnými dodatečnými
podporami“ určenými vedle obecných podpor v sektoru zemědělství a rybolovu pro nové členské
státy (mezi nimi i Českou republiku, viz k tomu čl. 33a citovaného nařízení Rady), zřízen také
program podpor „Seskupení producentů“. Tento program upravil čl. 33d odst. 1. a 2. nařízení
Rady, jenž stanoví: „1. Je poskytována paušální podpora na usnadnění zřizování a správního provozu
seskupení producentů, která mají za cíl:
a) přizpůsobit produkci a výstup producentů, kteří jsou členy těchto seskupení, požadavkům trhu;
b) společně uvádět zboží na trh, včetně přípravy k prodeji, centralizaci prodeje a dodávky velkoodběratelům a
c) stanovit společná pravidla pro informace o produkci se zvláštním ohledem na sklizeň a dostupnost.
2. Podpora je poskytována pouze seskupením producentů, která jsou úředně uznána
příslušnými orgány nových členských států mezi dnem přistoupení a koncem programového období na základě
vnitrostátního práva nebo práva Společenství.“
Z citovaného článku nařízení Rady vyplývá jednak stanovení účelu podpory seskupením
producentů. Ve své podstatě jde o podporu společného postupu producentů při přizpůsobování
produkce a výstupů producentů požadavkům trhu při uvádění zboží na trh (včetně interakce
s velkoodběrateli) a při informování o jejich produkci. Nařízení Rady žádným způsobem
nestanovuje předepsané (dovolené, resp. naopak zakázané) formy takového společného postupu,
a tím méně jaké vlastnosti mají mít subjekty, kterým má být podpora poskytována, z hlediska
jejich vlastnické struktury apod. Naopak, v odst. 2 citovaného článku se výslovně deklaruje,
že okruh entit, kterým jedině náleží podpora jakožto seskupením producentů, určuje členský stát
tím, že je úředně uzná, a tedy vnitrostátním právem, jež přirozeně musí být v souladu s unijním
právem, stanoví podmínky, za nichž se určitá entita stane „seskupením producentů“. Z pohledu
práva Evropské unie tedy není otázkou výkladu tohoto práva, kdo je či může být seskupením
producentů ve smyslu uvedeného nařízení Rady, neboť to je otázkou výkladu vnitrostátního
práva členského státu.
Definici skupiny výrobců obsahuje nařízení vlády. Ustanovení §2 písm. c) nařízení vlády
obsahuje legální definici „skupiny výrobců“. Je jí obchodní společnost nebo družstvo (poznámka
pod čarou v této souvislosti odkazuje na příslušná ustanovení obchodního zákoníku, konkrétně
§56 a §221), jejichž předmětem činnosti je zajištění společného odbytu příslušné zemědělské
komodity (definici „zemědělské komodity“ pro účely nařízení vlády podává §2 písm. a) tohoto
nařízení ve spojení s přílohou k tomuto nařízení). Dále pak ustanovení §3 nařízení vlády stanoví,
že Státní zemědělský intervenční fond „zařadí“, tj. je povinen zařadit, splní-li daná entita
předepsané podmínky, skupinu výrobců do programu Zakládání skupin výrobců na základě její
žádosti, jestliže „a) splňuje podmínku roční obchodované produkce v hodnotě nejméně
3 000 000 Kč anebo podmínku nejméně 5 společníků
3)
nebo členů
4)
skupiny výrobců (dále
jen "člen"), b) vznikla v období od 1. května 2004 do 31. října 2006“ (poznámky pod čarou
odkazují na ustanovení obchodního zákoníku o společnících některých obchodních společností
a o členech družstev).
Z výše uvedených ustanovení je zřejmé, že zákonodárce stanovil, že skupinou výrobců,
kterou lze zařadit do programu Zakládání skupin výrobců, může být pouze takový subjekt, který
splňuje určitou kombinaci kumulativně nebo alternativně formulovaných podmínek.
V první řadě, jakkoli to zdánlivě s ohledem na zákonodárcem použité výrazy vypadá
protismyslně, „skupinou výrobců“ může být pouze taková entita, která je sama o sobě subjektem
práva, navíc pouze subjektem práva určitého typu. Takovým subjektem může být pouze
obchodní společnost nebo družstvo. Nikoli náhodou v této souvislosti nařízení vlády v poznámce
pod čarou odkazuje na ustanovení §56 a §221 obch. zák. Podle §56 odst. 1 obch. zák. „[o]bchodní
společnost (dále jen "společnost") je právnickou osobou založenou za účelem podnikání, nestanoví-li právo
Evropských společenství či zákon jinak. Společnostmi jsou veřejná obchodní společnost, komanditní společnost,
společnost s ručením omezeným, akciová společnost, evropská společnost a evropské hospodářské zájmové sdružení.
Evropské hospodářské zájmové sdružení a evropská společnost jsou upraveny též právem Evropských společenství
a zvláštními právními předpisy. Společnost s ručením omezeným a akciová společnost mohou být založeny
i za jiným účelem, pokud to zvláštní právní předpis nezakazuje.“ Podle odst. 2 pak, „[n]estanoví-li zákon jinak,
mohou být zakladateli společnosti a účastnit se na jejím podnikání osoby fyzické i právnické.“ Nutnou
podmínkou pro to, aby se určitá osoba mohla stát „skupinou výrobců“, tedy je, aby se jednalo
o některou z obchodních společností, jejichž typy jsou taxativně vymezeny v §56 odst. 1 větě
druhé obch. zák. anebo o družstvo (§221 a násl. obch. zák.).
Další nutnou podmínkou je, aby předmětem činnosti obchodní společnosti nebo družstva
bylo „zajištění činnosti společného odbytu příslušné zemědělské komodity“. Předmětem činnosti
je zjevně míněn „předmět podnikání (činnosti)“, jak jej upravují zejména §35 písm. b), §37
odst. 1 a §68a odst. 2 písm. b) obch. zák., jakož i další ustanovení týkající se jednotlivých
obchodních společností, resp. družstva. Zajištění činnosti společného odbytu může, avšak
nemusí, být jediným předmětem podnikání (činnosti) právnické osoby. Z ustanovení §2 písm. c)
nařízení vlády totiž nevyplývá, že podmínkou toho, aby určitá obchodní společnost či družstvo
mohla být skupinou výrobců, je, aby zajištění společného odbytu bylo jedinou, výlučnou činností
takové obchodní společnosti, resp. družstva. Pokud by tomu tak mělo být, bylo by třeba,
aby zákonodárce tuto výlučnost nějak legislativně v příslušném právním předpisu vyjádřil, např.
výrazy jako „jen“, „výlučně“, „pouze“, „toliko“ apod. To však neučinil, a proto nutno
mít a contrario za to, že výlučnost předmětu podnikání (činnosti) není vyžadována.
Podmínky pro zařazení „skupiny výrobců“ do programu zakládání skupin výrobců,
jež vyplývají z §3 nařízení vlády, jsou již formulovány alternativně. Entita splňující „vstupní“
podmínky pro to, aby mohla být vůbec nahlížena jako „skupina výrobců“ , tj. mající předepsanou
právní formu a předepsaný předmět činnosti, musí dále splňovat alespoň jednou z následujících
podmínek: - roční obchodované produkce [tento pojem je definován §2 písm. b) nařízení vlády]
v hodnotě nejméně 3 000 000 Kč,
- má nejméně 5 společníků nebo členů (společníkem se zde vzhledem k tomu,
že odkaz v poznámce pod čarou č. 3 zmiňuje i §154 obch. zák., zjevně míní i akcionář akciové
společnosti a obdobně i akcionář evropské společnosti),
- vznikla v období od 1. května 2004 do 31. října 2006.
Uvedené podmínky mají své věcné opodstatnění. Podmínka (minimální) roční obchodovatelné
produkce může pomoci zajistit, že konkrétní skupina výrobců podporuje činnost výrobců
zemědělských komodit v „nadkriticky“ významné míře, tj. že její činnost zasahuje dostatečně
veliký segment výroby zemědělských komodit, aby bylo z hlediska zákonodárce žádoucí
je podporovat. Podmínka minimálního počtu společníků nebo členů skupiny výrobců může
napomoci zajistit „rozprostření“ podpory mezi dostatečně široký okruh výrobců, aniž
by se nezbytně muselo jednat o výrobce, kteří ve svém souhrnu prodávají „nadkritické“,
tj. přesahující částku 3 000 000 Kč ročně, množství obchodované produkce. Podmínka vzniku
příslušné obchodní společnosti či družstva ve vymezeném časovém období pak reflektuje
dočasnou povahu programu podpory podle čl. 33d nařízení Rady (to však pro danou věc není
rozhodné).
Souhrn podmínek vyplývajících z §2 a §3 nařízení vlády nutno považovat
ve své podstatě za uzavřený, neboť jím zákonodárce vyjádřil všechny vlastnosti, které u subjektů,
jež mají mít právo na poskytnutí dotace v programu podle čl. 33d nařízení Rady, považoval
za relevantní. Další podmínky by k tomu, aby mohly představovat omezení přístupu k dotaci,
musely vyplývat z textu nařízení vlády nebo by musely být zřejmé ze smyslu a účelu dotace
s přihlédnutím k dalším podmínkám, za nichž je přístup k ní právem upraven. Jak již bylo shora
uvedeno, správní orgán nemá při rozhodování o zařazení do dotačního programu žádný prostor
pro uvážení, neboť z nepodmíněné dikce §3 nařízení vlády [„Státní zemědělský intervenční fond (dále
jen "Fond") zařadí skupinu výrobců do programu (…)“] vyplývá, že je povinen takový subjekt
do programu zařadit, jsou-li splněny právem jednoznačně stanovené podmínky.
Z textu nařízení vlády ani jiného právního předpisu nelze dovodit, že „skupina výrobců“
musí být v každém případě právnickou osobou s více než jedním společníkem (členem). Naopak,
z ustanovení §3 písm. a) nařízení vlády přímo vyplývá, že podmínka minimálního počtu
společníků (členů) je formulována jako jedna z možných alternativ a že dalšími alternativami
je minimální hodnota roční obchodované produkce. Zbývá tedy smysl a účel úpravy a z něho
vyplývající implicitní dodatečná podmínka. Právě na argumentaci povahou příslušné dotace
postavil svůj právní názor první senát. Svoji teleologickou úvahu zahajuje tím, že má-li
být předmětem činnosti takové právnické osoby zajištění společného odbytu, pak její obsah musí
tvořit více prvků. S touto úvahou se sedmý senát nemůže ztotožnit, neboť jde o úvahu
zkratkovitě spojující účel dotace s formálním (institucionálním) mechanismem distribuce dotace
jejím ekonomickým příjemcům. Sedmý senát má za to, že předmět činnosti, který je u skupiny
výrobců předepsán v ustanovení §2 písm. c) nařízení vlády, může být naplňován a smyslu a účelu
dotace může být velmi dobře dosaženo zcela nezávisle na tom, jakou vlastnickou strukturu
má právnická osoba, jež má být skupinou výrobců. Podle názoru sedmého senátu může velmi
dobře být předmětem činnosti jednočlenné společnosti efektivně a v souladu se smyslem
a účelem dotačního programu podle čl. 33d nařízení Rady společný odbyt zemědělské komodity.
S prvním senátem lze souhlasit v tom, že smyslem a účelem zajištění společného odbytu
je společný, tj. mezi více ekonomickými subjekty (fyzickými či právnickými osobami)
koordinovaný, postup směřující k tomu, že tyto subjekty budou ve vzájemné shodě, tj. zpravidla
podle společně sjednaných pravidel, činit kroky k tomu, aby jimi produkované zemědělské
komodity byly obchodovány na trhu. Tohoto cíle však zainteresované ekonomické subjekty
mohou docílit, za splnění podmínek §2 a §3 nařízení Rady, i jiným způsobem než tím, že jimi
založená skupina výrobců bude obchodní společností nebo družstvem s alespoň dvěma
společníky nebo členy. Samotná vlastnická struktura skupiny výrobců není jediným
mechanismem, pomocí něhož může více ekonomických subjektů právně a ekonomicky řídit
a kontrolovat tuto entitu. V úvahu připadají zejména tyto alternativní mechanismy.
Za prvé vytvoření smluvního aparátu mezi ekonomickými subjekty profitujícími
z dotačního programu a umisťujícími své zemědělské komodity prostřednictvím skupiny výrobců
na trhu. Tento mechanismus může fungovat zcela jednoduše tak, že každý ekonomický subjekt
uzavře se skupinou výrobců smlouvu o zajištění distribuce, propagace a další podpoře
umisťování svých zemědělských komodit na trhu, a to za určitých standardizovaných věcných
(marketingových, cenových aj.) podmínek a za určitou úplatu. V takovém případě není vlastnická
struktura skupiny výrobců pro dosažení cíle sledovaného dotačním programem žádným
způsobem relevantní, neboť jeho dosažení zajišťuje jednak to, že skupina výrobců má patřičný
předmět podnikání (činnosti) a splňuje i další nařízením vlády stanovené podmínky, a jednak
to, že činnost naplňující cíle dotačního programu zajišťuje skupina výrobců proto, že je k tomu
smluvně zavázána ve vztahu k jednotlivým výrobcům zemědělské komodity. Skupina výrobců
tak dokonce vůbec nemusí být vlastnicky spojena s výrobci, pro něž na základě systému smluv
zajišťuje umisťování jejich zemědělských komodit na trh, a přesto bezezbytku naplňuje účel
dotačního programu. Klíčem k tomu, že i v takovém případě skupina výrobců naplní podmínky
stanovené nařízením vlády, je první z alternativních podmínek podle §3 písm. a) tohoto nařízení,
a sice podmínka minimální roční obchodovatelné produkce. Splňuje-li skupina výrobců tuto
podmínku na základě toho, že pomocí systému smluv s jednotlivými výrobci zemědělských
komodit dosáhne minimální hodnoty roční obchodované produkce, jak ji stanoví §3 písm. a)
nařízení vlády, má se za to, že zajišťuje prodej „nadkritického“ množství těchto komodit, a proto
je důvod poskytnout jim dotaci. Otázka, kým je skupina výrobců vlastněna a kolik má společníků
nebo členů, je pak irelevantní.
Dalším možným mechanismem je skupina výrobců jako jeden z dceřiných subjektů
holdingové společnosti nebo družstva společně vlastněných více jednotlivými výrobci
zemědělských komodit. Bude se jednat o jakýsi řetěz vlastnického angažmá. Jednotliví výrobci
vlastní holdingovou obchodní společnost, či jsou členy holdingového družstva, a tento
holdingový subjekt je výlučným vlastníkem skupiny výrobců. Skupina výrobců pak poskytuje
vlastníkům svého vlastníka servis předvídaný dotačním programem, zpravidla také na základě
určitého smluvního vztahu. I zde je pod statné, že splní-li skupina výrobců podmínku minimální
roční obchodovatelné produkce a její vlastnická struktura je irelevantní.
Výše uvedené modelové příklady ukazují, že smyslu a účelu dotačního programu
lze dosáhnout i tehdy, je-li skupina výrobců vlastněna jednou jedinou osobou. Naopak
pak lze ukázat modelové příklady, kdy formální splnění podmínky mnohosti vlastníků skupiny
výrobců znamená faktickou kontrolu tohoto subjektu jednou osobou. Příkladem může
být situace, kdy „mateřská“ osoba vlastní např. sedm dalších právnických osob, z nichž každá
je společníkem (členem) skupiny výrobců. Skupina výrobců tak vykazuje formálně pluralitu svých
vlastníků, avšak ve skutečnosti je ovládána jedinou osobou. Sama tato skutečnost však
nevylučuje, že může zcela naplňovat smysl a účel dotačního programu podle čl. 33d nařízení
Rady. To, zda tomu tak je, totiž závisí na dalších rozhodných okolnostech.
Z výše uvedeného je patrné, že první senát nedůvodně restriktivním výkladem nařízení
vlády chybně identifikujícím vztah mezi smyslem a účelem dotačního programu podle
čl. 33d nařízení Rady a institucionálními formami, jimiž jej lze naplňovat, oproti dikci i smyslu
a účelu příslušných právních předpisů zúžil okruh subjektů, které mají přístup k tomuto
dotačnímu programu.
Sedmý senát má za to, že uvedený právní názor je nesprávný, a chce se od něj odchýlit.
Podle sedmého senátu může být skupinou výrobců ve smyslu nařízení vlády i taková obchodní
společnost, která má jediného společníka, splní-li vedle podmínek stanovených v §2 tohoto
nařízení další alternativně formulovanou podmínku podle §3 nařízení vlády, tj. podmínku
minimální roční obchodovatelné produkce. Vzhledem k tomu, že sedmý senát uvedený právní
názor nemůže zaujmout sám, předložil věc podle §17 odst. 1 s. ř. s. rozšířenému senátu.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
Rozšířený senát bude ve věci rozhodovat ve složení: JUDr. Josef Baxa, JUDr. Michal
Mazanec, JUDr. Karel Šimka, JUDr. Jaroslav Vlašín, JUDr. Marie Turková, JUDr. Miluše
Došková a JUDr. Jakub Camrda. Účastníci mohou namítnout podjatost těchto soudců
(§8 odst. 1 s. ř. s.) do jednoho týdne od doručení tohoto usnesení.
Nejvyšší správní soud sděluje účastníkům řízení, že mají možnost vyjádřit se ve lhůtě
deseti dní od doručení tohoto usnesení k otázce předložené rozšířenému senátu.
V Brně dne 23. února 2011
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu