ECLI:CZ:NSS:2011:7.AS.99.2010:82
sp. zn. 7 As 99/2010 - 82
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: Česká televize,
se sídlem Na Hřebenech II, Praha 4 – Kavčí Hory, proti žalované: Rada pro rozhlasové
a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2010, č. j. 9 Ca 184/2009 – 44,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 2. 2010, č. j. 9 Ca 184/2009 – 44, zamítl
žalobu, kterou se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhala zrušení rozhodnutí Rady
pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen „Rada“) ze dne 25. 3. 2009, č. j. drd/3057/09, jímž
byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši 50 000 Kč za porušení ust. §32 odst. 1 písm. g) zá kona
č. 231/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vysílání“). Porušení citovaného
ustanovení se stěžovatelka dopustila dne 4. 5. 2008 odvysíláním pořadu Boží duha od 20:00 h na
programu ČT 1, a to zejména zobrazením scén, kdy dochází k hromadnému znásilnění žen,
případně záběrů na umírající ženu zaklíněnou ve skle okna. Pořad byl způsobilý ohrozit zejména
psychický, případně morální, vývoj (traumatizovat děti a mladistvě a vyvolat pocit marnosti
a absence opory v osobách blízkých mužského pohlaví a rovněž ztrátu jistoty, že v případě
ohrožení jsou to vaši blízcí, kteří vám poskytnou pomoc a ochranu). V odůvodnění rozsudku
městský soud uvedl, že obsah pořadu byl Radou po stránce skutkové i právní dostatečně
a naprosto přesvědčivým způsobem zhodnocen jako pořad prezentující scény, které zachycují
natolik surové a naturalisticky pojaté násilí, lidské utrpení, bezmoc a rezignaci přihlížejících
obyvatel vesnice tak, že tyto scény naplňují předpoklad zákona, že mohou ohrozit fyzický,
psychický nebo mravní vývoj dětí. Scény, které považuje Rada za problémové, zobrazují kruté
násilí a z hlediska vjemu diváka trvají po relativně dlouhou dobu. Vedle toho scény na záznamu
v 52. a 56. minutě rovněž nejsou okamžikem, nýbrž dostatečně vnímatelně líčí následky
předchozích scén násilí promítající se v zoufalství a značné utrpení žen, včetně přihlížejících
mužů. Jde o takové filmové a ztvárňující prostředky, které s maximálním působením prezentují
utrpení a emoce děsu, strachu, deziluze a bezmoci v takové míře, že úvaha Rady o naplnění
skutkové podstaty deliktu podle ust. §32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání je naprosto přiléhavá.
Je třeba přihlédnout k tomu, že v případě předmětného deliktu postačí takové ztvárnění pořadu,
u něhož existuje riziko ohrožení. Rada logickým a dostatečně uvážlivým způsobem zhodnotila
charakter předmětného pořadu, když správně vzala v úvahu, že umělecký charakter snímku
je v tomto případě co do skutku právně bezvýznamný, stejně jako fakt, že scény znásilňování
nejsou primárně sexuální. Rada především zhodnotila předmětné scény nejen z hlediska ohrožení
dětí nízkého věku, ale i z hlediska zájmu na ochraně vývoje mladistvých. Zhodnotila, že děti
se mohou ocitnout u obrazovky při sledování pořadu v jakékoli jeho fázi, přičemž určité sekvence
pořadu jsou natolik otřesné, že nelze spoléhat na zázemí dítěte. Nezbytnost ochrany dětí
i mladistvých je dána tím, že tito si působení zla uvědomují právě v té surově
podané naturalistické podobě. Obtížnost uchopení předmětných scén v mysli diváka ostatně
naznačila i sama stěžovatelka ve vyjádření k zahájenému řízení, v němž poukázala na myšlenkový
proces, který je zapotřebí k neschématickému vidění viníků i obětí, na prolínání viny i trestu,
na složitost filmu pro vnímání dětského diváka, tj. že film nemá jednoznačné vítěze ani poražené,
že jde o silný, hluboký příběh, který nutí diváka k přemýšlení. Toto vyjádření stěžovatelky zcela
potvrzuje správnost úvahy Rady, že jde o takové vypravěčské prostředky, které si dětský divák
nedokáže spojit s obhajobou humanity. Po shlédnutí filmu si neodnáší historické či umělecké
poznatky, ale vnímá pouze naturalisticky zachycené násilí a utrpení. Z uvedených důvodů městský
soud považoval za neoprávněnou věcnou námitku, že úvaha Rady je velmi obecná a důkazně
se omezuje na posouzení čtyř několikavteřinových scén bez kontextu s celkovým vyzněním díla.
Konkrétní scény a záběry postačují ve své délce k silnému vjemu vlastních scén násilí a následně
i utrpení a potupení, které následují po ukončení násilí a opuštěn í budovy, v níž se krvavé scény
odehrávaly. Posouzení těchto scén v kontextu s celkovým vyzněním díla není na místě, neboť
k tomu nesměřuje ochrana daná ust. §32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání. Pokud měla
stěžovatelka připraven k vysílání pořad s několika znatelnými i delšími scénami krvavého násilí
a utrpení lidí, pak jí muselo být zřejmé, že tento nelze oproti citovanému ustanovení uchopit
pouze jako pořad poskytující silný umělecký zážitek, jako hluboký příběh s humanistickým
posláním vysoké umělecké kvality bez ohledu na to, jaký vjem může prezentace takového pořadu
vyvolat u dětského či mladistvého diváka. Ani to, že stěžovatelka jako veřejnoprávní televize
přispěla zařazením předmětného pořadu k výročí konce II. světové války, nevylučuje její
odpovědnost za porušení zákona. Městský soud rovněž odkázal na závěry vyslovené v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2009, č. j. 7 As 16/2009 – 82, a uvedl, že Rada v dané
věci dostála své povinnosti spojit konkrétní popis scén zobrazujících nás ilí se závěrem o děsivém
působení a možném negativním dopadu na psychiku dětského diváka. Oproti odůvodnění
napadeného rozhodnutí je to stěžovatelka, která pouze obecnými námitkami napadla závěry Rady
a opřela je pouze o nezohlednění kontextu scén s celkovým vyzněním díla.
Pokud jde o žalobní námitku nedostatku předchozího upozornění podle ust. §59 zákona
o vysílání, městský soud zjistil, že stěžovatelce b yla rozhodnutím Rady ze dne 16. 1. 2008 uložena
pokuta za odvysílání první části filmu Sametoví vraz i, tj. za typově shodný pořad představující
umělecké ztvárnění skutečných událostí, které se rovněž týkaly násilí, vraždy a dokonání vraždy
s výstřely ze zbraně, přičemž tato pokuta byla po proběhlém soudním řízení znovu uložena
rozhodnutím Rady ze dne 10. 3. 2009. Stěžovatelce bylo rovněž dáno upozornění dne 15. 6. 2005
ohledně pořadu Magnolia, který obsahoval četné hrubé, vulgární výrazy, tvrdé a hrubozrnné
výrazové prostředky, tedy rovněž prezentaci, která mohla ohrozit fyzický, duševní nebo morální
vývoj dětí a mladistvých. Podmínka předchozího u pozornění je splněna tehdy, byl–li
provozovatel vysílání Radou již upozorněn na porušení téže povinnosti stanovené zákonem.
Ze znění ust. §59 odst. 1 a 3 nevyplývá povinnost Rady opakovaně upozorňovat provozovatele
vysílání na porušování týchž zákonných povinností a stanovovat mu lhůtu k nápravě vždy
ve vztahu k jednotlivému pořadu. Postup Rady, která při vydání napadeného rozhodnutí
vycházela z upozornění i z již uložené pokuty, byl proto v souladu se zákonem.
Nedůvodnými shledal městský soud také námitky vytýkající Radě nesprávnou úvahu
o výši pokuty. Není pravdou, že Rada nevzala v úvahu povahu vysílaného programu a postavení
stěžovatelky na mediálním trhu. Je významné, že stěžovatelka p rovozuje celoplošné vysílání
ve velkém územním rozsahu a s programovou strukturou pro všechny vrstvy diváků, neboť
to umožňuje vysokou sledovanost, a tedy i vyšší dopad na diváckou veřejnost. Postavení
stěžovatelky z hlediska naplnění veřejné služby ji nevyviňuje z dodržování ust. §32 ods t. 1
písm. g) zákona o vysílání. Námitka vyšší sankce oproti j iným subjektům jen proto,
že je veřejnoprávní televizí, nemá oporu ve správní praxi Rady. Navíc stěžovatelka tuto námitku
nekonkretizovala. Městskému soudu je známo, že Rada udělovala v minulosti za porušení
citovaného ustanovení mnohem vyšší pokuty. Sankce uložená v dané věci je tedy skutečně nízká
a přiměřená úvahám Rady, která ve svém rozhodnutí objektivně zhodnotila vedle závažnosti dané
ochranou dětí i nižší závažnost jednání stě žovatelky způsobenou tím, že vysílání násilných scén
nebylo samoúčelné a bylo součástí děje . Jedině z hlediska závažnosti jednání a jeho vlivu na výši
pokuty bylo možné dějový kontext zhodnotit. Míru zavinění Rada hodnotila jako vliv
stěžovatelky na vlastní jednání z hlediska možností ovlivnit vysílání či zařazení pořadu do doby,
kterou zákon připouští. Rada neposoudila rozsah, typ a dosah závadného vysílání pouze
z územního pokrytí, což ovšem není úvahou vybočující z uvedeného kritéria, ale zabývala
se působením pořadu i přes jeho umělecký charakter a nepochybila, pokud z jeho vlivu vyvodila
reálné riziko ohrožení vývoje dětí a mladistvých.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost z důvodů uvedených v ust.
§103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., ve které namítala, že městský soud rozhodl nad rámec zákona,
a tím překročil svou pravomoc. Stěžovatelka uznává, že sledování předmětných záběrů je pro děti
a mladistvé nevhodné. To ale automaticky neznamená, že je způsobilé vyvolat ohrožení jejich
vývoje. V rozhodnutí Rady není vůbec specifikováno, v čem byl ohrožen morální vývoj.
Stěžovatelka odmítá přijmout, že potenciál ohrožení psychického a mravního vývoje je v tomto
případě schopen posoudit laik. Jedná se o mezní případ ve smyslu rozsudku Nejv yššího
správního soudu ze dne 15. 5. 2008, č. j. 6 As 70/2007 - 104. Dovodit bez dalšího, že shlédnutí
pořadu, nebo jeho části, je způsobilé vyvolat v dětech a mladistvých pocit marnosti a ztrátu
důvěry v muže, je absurdní a zejména silně subjektivní názor . Stejně tak bez dalšího zdůvodnění
pouze subjektivně vyznívá hodnocení městského soudu. Dále stěžovatelka namítala,
že se městský soud nevypořádal s námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí
ve vztahu k odůvodnění výše pokuty. Na nepředvídatelnost rozhodnutí Rady ukazuje také její
rozporuplné stanovisko v rozhodnutích týkajících se pořadu Sametoví vrazi, kde opakovaně
uvedla, že považuje porušení ust. §32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání vždy za závažné. Dále
z odůvodnění rozhodnutí Rady není zřejmé, zda veřejnoprávnost subjektu byla stěžovatelce k tíži
či k dobru. K tvrzení městského soudu, že Rada v minulosti uložila za porušení citovaného
ustanovení mnohem vyšší pokuty, stěžovatelka poukázala na to, že nenamítala, že uložená pokuta
je vysoká, ale že není udělena po právu. Pokud jde o předchozí upozornění, má stěžovatelka
za zřejmé, že zákonodárce sledoval zejména preventivní účinek. Není proto zřejmé, jak tedy
mohla na základě upozornění na porušení zákona v případě filmu Magnolia, jehož
děj se odehrával v aktuálním světě moderní americké megapole, posuzovat vhodnost válečného
dramatu Boží duha. Ještě méně prevence lze spatřovat u pořadu Koťátka, který v animovaném
pořadu nevhodně zmiňoval záležitost masturbace. Pokud je městskému soudu ze sprá vního spisu
známo, že Rada pokutovala stěžovatelku za uvedení pořadu Sametoví vrazi, mělo by mu též být
známo, že městský soud již třikrát rozhodl o zrušení těchto rozhodnutí a Nejvyšší správní soud
dosud dvakrát nevyhověl kasační stížnosti Rady. Ze shora uvedených důvodů stěžovatelka
navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení.
Rada ve vyjádření ke kasační stížnosti vyslovila nesouhlas s podáním kasační stížnosti,
neboť stěžovatelka nepředložila relevantní argumenty. Rada postupovala zcela v souladu
s ustálenou judikaturou správních soudů, podle které může sama zkoumat, zda jde o pořad, který
by mohl ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Interpretace pojmu
mravnosti spadá do oblasti právního posouzení, a nemůže být proto předmětem zkoumání
znalce. V případě neurčitého právního pojmu je příslušný správní orgán nadán do určité míry
obdobnou mírou autonomie vlastního posouzení věci jako v případě správního uvážení. Správní
soud má tedy zasáhnout do úvahy správního orgánu pouze v případě, pokud by se jednalo
o zjevné zneužití uvedené autonomie, překročení jejích mezí či porušení pravidel logického
myšlení. Rada odkázala na odůvodnění svého rozhodnutí, kde se dostatečně vypořádala s důvody,
ve kterých spatřuje závadnost pořadu pro dětského a mladistvého diváka. Srovnává–li
stěžovatelka hodnocení kritéria závažnosti věci při stanovení výše pokuty v případě předmětného
rozhodnutí a rozhodnutí ohledně filmu Sametoví vrazi, jde o cílené a umělé hledán í rozdílů
v užití slov v písemných vyhotoveních zmíněných rozhodnutí. Rada se domnívá, že v případě
obou rozhodnutí vyslovila stejný názor a hodnocení, ačkoliv užila rozličných slov k jeho
vyjádření. Nespatřuje tedy žádnou nepředvídatelnost svých rozhodnutí. K námitce,
že z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, zda skutečnost, že je stěžovatelka
veřejnoprávním provozovatelem, jí byla k tíži či k dobru, Rada uvedla, že v rámci své úvahy
zvážila postavení provozovatele jako veřejnoprávního provozovatele na základě zákona. V této
souvislosti odkázala na ust. §3 odst. 1 písm. a) a odst. 3 zákona č. 483/1991 Sb., o České televizi,
ve znění pozdějších předpisů. Rada posoudila stěžovatelku jako provozovatele s vysoce početnou
diváckou obcí, čemuž odpovídá i nutnost zvýšené pozornosti obsahu vysílání, neboť možnost
ohrožení fyzického, psychického a mravního vývoje dětí a mladistvých je tímto vyšší. Hodnocení
kritérií podle ust. §61 odst. 2 a 3 zákona o vys ílání, byť bylo provedeno velmi stručným
a ne zcela vyčerpávajícím způsobem, obstojí, a není proto na místě napadené rozhodnutí rušit.
Rada také upozornila na to, že předchozí upozornění na porušení zákona neslouží k tomu,
aby podle něj byla následně posuzována vhodnost dalších pořadů. Vhodnost pořadů posuzuje
Rada při posuzování případného porušení ust. §32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání. Teprve
zjistí-li porušení této povinnosti, zkoumá, zda již byl provozovatel na porušení daného
ustanovení upozorněn. Příklady upozornění, které Rada uvedla v předmětném rozhodnutí, měly
pouze poukázat na skutečnost, že přes vydané upozornění nedošlo na straně provozovatele
k nápravě. Předmětem rozhodování soudů v tomto případě není posuzovat rozhodnutí Rady
o upozorněních a rozhodnutích, která byla užita v tomto smyslu. Soud má posoudit rozhodnutí
o uložení pokuty za odvysílání pořadu Boží duha. V takovém případě je nutno posuzovat
upozornění a dřívější rozhodnutí co se týče jejich významu pro toto rozhodnutí, tedy ve stavu,
v jakém byly v okamžiku vydání předmětného rozhodnutí. Podle Rady městský soud nepochybil,
pokud žalobu stěžovatelky zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti, a přitom
sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítala, že městský soud rozhodl nad rámec zákona,
a tím překročil svou pravomoc. Opomenula nicméně specifikovat, v čem konkrétně tuto zásadní
vadu spatřuje. Nejvyšší správní soud však nemá nejmenší pochybnost o pravomoci městského
soudu přezkoumat ve smyslu §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. napadené správní rozhodnutí Rady
na základě podané žaloby.
Stěžovatelka dále namítala, že se městský soud nevypořádal s námitkou
nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí Rady spočívající v tom, že u některých kritérií
pro stanovení výše pokuty není zřejmé, jak se tato promítla do výše uložené pokuty. Touto
žalobní námitkou se městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku podrobně zabýval (str. 8
poslední odstavec a str. 9), přičemž se vypořádal s argumentací stěžovatelky zpochybňující
hodnocení jednotlivých kritérií Radou. Z toho, že m ěstský soud napadené rozhodnutí v tomto
ohledu přezkoumal, logicky vyplývá, že tuto část rozhodnutí Rady neshledal nepřezkoumatelnou.
Městský soud navíc v napadeném rozsudku výslovně uvedl, že „z napadeného rozhodnutí vyplývá,
jak žalovaná hodnotila jednotlivá kritéria pro stanovení výše pokuty.“ Vzhledem k tomu, jak obecně
stěžovatelka v žalobě námitku nepřezkoumatelnosti této části rozhodnutí Rady formulovala,
považuje Nejvyšší správní soud toto odůvodnění v kontextu s věcným hodnocením námitky
nesprávného hodnocení jednotlivých kritérií pro stanovení výše pokuty za naprosto dostačující.
Rada se vyjádřila ke všem kritériím pro stanovení výše pokuty uvedeným v ust. §61 odst. 2 a 3
zákona o vysílání, přičemž její hodnocení je srozumitelné, logicky odůvodněn é a neobsahuje
vnitřní rozpory. Tato stížní námitka je proto nedůvodná.
Stěžovatelka rovněž zpochybnila závěr městského soudu týkající se námitky nedostatku
předchozího upozornění ve smyslu ust. §59 zákona o vysílání.
Podle ust. §59 odst. 1 zákona o vysílání upozorní Rada provozovatele vysílání na to, že
porušuje povinnosti stanovené tímto zákonem nebo podmínky udělené licence, a stanoví
mu lhůtu k nápravě.
Smyslem a účelem citovaného ustanovení je zajistit, aby provozovatel vysílání nebyl
potrestán za deliktní jednání, jehož si nebyl vědom, tzn. aby nebylo prvním úkonem vůči
provozovateli oznámení o zahájení řízení o uložení pokuty za správní delikt. Zákonodárce
mu tak dává prostor k dobrovolné nápravě závadného jednání. Tímto se realizuje preventiv ní
funkce správního trestání. Zákon o vysílání však nijak nespecifikuje charakter upozornění
a ani nestanoví, do jaké míry musí být konkrétní. Podle Nejvyššího správního soudu je třeba
vnímat upozornění v materiálním smyslu, tedy jako předání informace, že provozovatel porušuje
povinnosti stanovené zákonem a že mu hrozí sankce. Musí tedy existovat alespoň rámcová věcná
souvislost mezi upozorněním a pozdějším jednáním provozovatele vysílání, které Rada
vyhodnotila jako deliktní. Upozornění má poskytnout provozovateli vysílání informaci o budoucí
praxi Rady, tj. o tom, jaký obsah odvysílaných pořadů podle jejího názoru není v souladu
se zákonem o vysílání a bude sankcionován. Je ale třeba zdůraznit, že skutková podstata
správního deliktu podle ust. §32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání může být naplněna
odvysíláním obsahově zcela odlišných pořadů, neboť k potenciálnímu ohrožení fyzického,
psychického nebo mravního vývoje dětí a mladistvých může dojít nejen odvysíláním násilí
či brutality, ale např. i sexuálních scén, dále scén, které v dětských divácích a v mladistvých
mohou vzbudit mylné představy o účincích a nebezpečnosti drog a alkoholu, ap. Odkazuje –li
upozornění na porušení zákona, které nemá se sankcionovaným obsahem vysílání žádnou věcnou
souvislost, byť jej Rada podřazuje pod stejné zákonné ustanovení, nelze dovodit, že by se
provozovateli vysílání dostalo relevantní informace o budoucí praxi Rady.
V napadeném rozhodnutí Rada uvedla, že o uložení pokuty rozhodla také s ohledem
na skutečnost, že stěžovatelka již povinnost vyplývající z ust. §32 odst. 1 písm. g) zákona
o vysílání porušila opakovaně, byla na její porušení upozorněna a byla již také sankcionována.
Jako příklad předchozího porušení citovaného ustanovení Rada uvedla jednak pořad Magnolia
vysílaný v lednu 2002, kdy stěžovatelku pouze upozornila na možné porušení citovaného
ustanovení, a dále odkázala na dva případy, kdy již byla uložena pokuta (1. část filmu Sametoví
vrazi vysílaná v říjnu 2006 a epizoda Koťátka od Dalajlámy asi nejsou normální ze seriálu
Pakárna vysílaná v dubnu 2006).
V případě pořadu Magnolia Nejvyšší správní soud nehodnotil, zda se jednalo
o upozornění na porušení zákona naplňující výše popsaná kritéria, neboť k tomuto pořadu
stěžovatelka v žalobě nic nenamítala, a pokud tak učinila až v kasační stížnosti, jde o argumentaci
ve smyslu ust. §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustnou. To, že se k tomuto pořadu nad rámec žalobních
bodů vyjádřil městský soud, na tomto závěru nemůže nic změnit.
Ve vztahu k 1. části filmu Sametoví vrazi stěžovatelka poukázala na to, že rozhodnutí
Rady, jímž byla sankcionována za jeho odvysílání, protože mohl ohrozit fyzický, psychický nebo
mravní vývoj dětí a mladistvých, bylo městským soudem zrušeno.
Protože rozhodnutí Rady o uložení pokuty za odvysílání 1. části filmu Sametoví vrazi bylo
zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2008, č. j. 11 Ca 134/2008 – 52, v
době, kdy Rada vydala napadené rozhodnutí (25. 3. 2009), tedy neexistovalo rozhodnutí, na které
odkázala v souvislosti se zákonným požadavkem na předchozí upozornění na porušení zákona
o vysílání. Logicky proto nelze odkaz na rozhodnutí ve věci 1. části filmu Sametoví vrazi
považovat za upozornění na porušení zákona o vysílání ve smyslu ust. §59 zákona o vysílání .
Na tom nic nemůže změnit ani skutečnost, že zrušující rozsudek městského soudu byl následně
Nejvyšším správním soudem zrušen rozsudkem ze dne 16. 7. 2009, č. j. 7 As 16/2009 – 82
(právní moci nabyl dne 5. 9. 2009), neboť k tomu došlo až po vydání rozhodnutí o uložení
pokuty za odvysílání pořadu Boží duha. Další pokračování řízení před správními soudy, resp.
Radou, je pro posouzení daného případu irelevantní. Poukázal–li městský soud na nové
rozhodnutí Rady ze dne 10. 3. 2009 o opětovném uložení pokuty za odvysílání 1 . části filmu
Sametoví vrazi, jde o odkaz zcela nepřípadný, neboť za relevantní upozornění na porušení
zákona o vysílání nelze označit rozhodnutí vydané Radou až po odvysílání pořadu dne 4. 5. 2008.
Jakékoliv preventivní působení upozornění podle ust. §59 zákona o vysílání by totiž při takové
interpretaci bylo vyloučeno. Městský soud proto při hodnocení této dílčí části žalobní námitky
nedostatku předchozího upozornění na porušení zákona o vysílání pochybil.
Pochybení městského soudu lze shledat také u třetího z předmětných pořadů, a sice
u epizody Koťátka od Dalajmámy asi nejsou normální ze seriálu Pakárna. K námitce týkající
se tohoto pořadu se totiž městský soud nevyjádřil.
Uvedená pochybení však nemají vliv na zákonnost napadeného rozsudku, neboť
ve vztahu k pořadu Magnolia, jehož odvysíláním podle Rady rovněž došlo k porušení ust. §32
odst. 1 písm. g) zákona o vysílání, napadený rozsudek, a také rozhodnutí Rady, obstojí. Je totiž
postačující, pokud z odůvodnění rozhodnutí Rady vyplývá splnění podmínky předchozího
upozornění na porušení zákona alespoň k jednomu pořadu, který provozovatel vysílání
v minulosti odvysílal.
Pokud jde o další námitky, tyto stěžovatelka neuplatnila v řízení před městským soudem
přesto, že tak učinit mohla. Jedná se o nám itku, že Rada ve svém rozhodnutí nespecifikovala,
v čem byl ohrožen morální vývoj dětí a mladistvých, že v rozhodnutích týkajících se pořadu
Sametoví vrazi uvedla, že porušení ust. §32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání považuje vždy
za závažné, zatímco v dané věci hodnotila porušení stejného ustanovení jako méně závažné,
a rovněž o námitku, že potenciál ohrožení psychického a mravního vývoje televizním pořadem
není v dané věci schopen posoudit laik. Těmito námitkami se Nejvyšší správní soud nezabýval,
neboť jde o stížní body ve smyslu ust. §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustné.
Stěžovatelka rovněž poukázala na to, že z rozhodnutí Rady není zřejmé, zda jí její
postavení veřejnoprávního provozovatele vysílání bylo při uložení pokuty přičítáno k tíži
či k dobru. V žalobě však stěžovatelka v souvislosti s kritériem postavení provozovatele vysílání
na mediálním trhu a jeho odpovědností vůči divácké veřejnosti argumentovala odlišně. Namítala
totiž, že odvysíláním předmětného pořadu své veřejnoprávní poslání naplňovala, a dále
to, že skutečnost, že je zřízena zvláštním zákonem jako veřejnop rávní subjekt, není důvodem
pro stanovení vyšší sankce než pro ostatní subjekty. K takto formulované námitce se městský
soud v napadeném rozsudku vyjádřil. Z uvedeného tak vyplývá, že v době podání žaloby
stěžovatelka neměla pochybnosti, jak Rada její postavení při stanovení výše pokuty hodnotila.
Tento stížní bod proto Nejvyšší správní soud rovněž vyhodnotil jako nepřípustný důvod kasační
stížnosti ve smyslu ust. §104 odst. 4 s. ř. s., neboť nebyl uplatněn v řízení před městským
soudem, ač uplatněn být mohl.
Tvrzení stěžovatelky, že hodnocení městského soudu v dané věci vyznívá subjektivně,
nelze považovat za relevantní právní či skutkový argument, jímž by bylo možné úspěšně
zpochybnit závěry vyslovené v napadeném rozsudku. Nejedná se tedy o stížní bod ve smy slu
ust. §103 odst. 1 s. ř. s., a proto se Nejvyšší správní soud ani tímto tvrzením nezabýval
(§104 odst. 4 s. ř. s.). Také z dalšího tvrzení stěžovatelky, že sledování předmětných záběrů
je sice pro děti a mladistvé nevhodné, ale to ještě neznamená, že je způsobilé vyvolat ohrožení
jejich vývoje, není zřejmé, co konkrétně napadenému rozsudku vytýká. Ani v tomto případě
se tedy nejedná o relevantní stížní bod. V této souvislosti je třeba uvést, že městský soud
se v napadeném rozsudku zabýval velmi podrobně otázkou, která byla v dané věci stěžejní,
tj. zda odvysíláním pořadu Boží duha skutečně došlo k porušení ust. §32 odst. 1 písm. g) zákona
o vysílání, a své závěry vyčerpávajícím způsobem odůvodnil. Učinil tak přesto, že stěžovatelka
v žalobě pouze stručně a nekonkrétně namítala, že úvaha Rady byla velmi obecná a důkazně
se omezila na posouzení čtyř několikavteřinových scén bez kontextu s celkovým vyzněním díla.
Hodnotící závěry městského soudu však stěžovatelka v kasační stížnosti, s výjimkou námitek
nepřípustných nebo zcela obecných, v podstatě nezpochybnila.
Ze všech důvodů výše uvedených není napadený rozsudek nezákonný, a proto Nejvyšší
správní soud podle ustanovení §110 odst. 1 poslední věta s. ř. s. kasační stížnost zamítl. Ve věci
rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje o kasační stížnosti zpravidla
bez jednání, neboť neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatelka v řízení úspěch neměla a Radě žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. března 2011
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu