ECLI:CZ:NSS:2011:7.AZS.12.2011:76
sp. zn. 7 Azs 12/2011 - 76
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky, JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Milady Tomkové
a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobce: B. K., zastoupen Mgr. Faridem Alizeyem,
advokátem se sídlem Stodolní 7/834, Ostrava - Moravská Ostrava a Přívoz, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2010, č. j. 46 Az 64/2009 – 47,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2010, č. j. 46 Az 64/2009 – 47,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 10. 2010, č. j. 46 Az 64/2009 - 47, zamítl
žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále
jen „ministerstvo“) ze dne 25. 11. 2009, č. j. OAM-296/LE-BE02-BE03-2009, kterým byla
zamítnuta žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná podle
§16 odst. 2 zákona č. 352/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
V odůvodnění svého rozsudku krajský soud uvedl, že azylové řízení je do značné míry založeno
na principu, že cizinec pronásledovaný za uplatňování politických práv a svobod ve své vlastní
zemi má o azyl požádat bezprostředně poté, co vstoupí na území státu, v němž má reálnou
příležitost obdržet status azylanta a kde budou garantována jeho základní práva a svobody.
Při podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany s výrazným časovým odstupem
lze předpokládat, že důvody jejího podání se již nemusí shodovat s důvody odchodu ze země
původu, což může žadatele z poskytnutí mezinárodní ochrany vyloučit. Tuto logiku sleduje
ust. §16 odst. 2 zákona o azylu. V daném případě stěžovatel požádal o udělení mezinárodní
ochrany dne 4. 11. 2009 a v žádosti uvedl, že z Mongolska odešel v březnu 2008, protože
měl problémy se svým zaměstnavatelem, který byl členem Demokratické strany Mongolska
a členem Parlamentu. Stěžovatel jej doprovázel na cestách a byl svědkem nezákonných činností.
Bratr stěžovatele, který dělal zaměstnavateli řidiče, byl zavražděn. Do České republiky
pak stěžovatel odjel za prací. Při pohovoru uvedl, že v Mongolsku pracoval jako kuchař
ve veřejné jídelně, která patřila členu Demokratické strany Mongolska, který byl rovněž členem
Parlamentu. Pro tohoto muže pracoval i stěžovatelův bratr, který byl svědkem nezákonné
činnosti jejich zaměstnavatele. V roce 2007 zmizel a později byl nalezen zavražděný. Před
zmizením stěžovateli řekl, že jejich zaměstnavatel udělal něco hrozného. Stěžovatel se ho začal
bát. Proto od něho odešel a posléze odjel do České republiky na pracovní vízum. O této
možnosti se dověděl z inzerátu. Stěžovatel dále uvedl, že neví, o jakou konkrétní činnost
zaměstnavatele šlo, sám s ním problémy neměl. Po vypršení víza zůstal v České republice
nelegálně. O udělení mezinárodní ochrany nepožádal proto, že mu krajané řekli, že jakmile
to udělá, bude zavřený. Proto požádal až po svém zadržení, aby mohl v České republice zůstat.
Při dalším pohovoru stěžovatel nebyl schopen vysvětlil rozpor ve svých výpovědích ohledně
toho, zda zaměstnavatele doprovázel na jeho cestách on, a také zda on byl svědkem jeho
nezákonných činností, nebo to byl pouze jeho bratr. Na základě takto zjištěného skutkového
stavu byl podle krajského soudu plně ospravedlněn postup ministerstva podle ust. §16 odst. 2
zákona o azylu. Nelze uvěřit příběhu stěžovatele o jeho potížích s mongolským zaměstnavatelem.
Důvěryhodnost těchto tvrzení zásadně zpochybňují především rozpory ve výpovědích a také
chování stěžovatele poté, co přijel do České republiky. Žádost o udělení mezinárodní ochrany
podal až po téměř roce a půl od vstupu na území České republiky poté, co byl zadržen a co mu
bylo rozhodnutím ze dne 18. 11. 2009, č. j. CPPH-22018/ČJ-2009-004003, uděleno správní
vyhoštění na dobu tří let. Dřívějšímu podání žádosti však stěžovateli evidentně nic nebránilo.
Ze správního spisu je zřejmé, že stěžovatel přijel do České republiky za prací, tedy
z ekonomických důvodů, a k dyž pak přišel o práci, snažil se zůstat mimo pozornost českých
úřadů, aby nebyl zajištěn a omezen v pohybu. Takto by jistě nepostupoval, pokud by se skutečně
obával o svůj život. Krajský soud proto dospěl k závěru, že stěžovatelova žádost byla podána
ve snaze legalizovat pobyt v České republice a vyhnout se správnímu vyhoštění. Za dané procesní
situace pak bylo nadbytečné rozhodovat o udělení humanitárního azylu, resp. zákon o azylu
takový postup ani neumožňuje. Ministerstvo tedy neporušilo ani ust. §3 zákona č. 500/2004 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), protože zjistilo stav věci, o němž nejsou
důvodné pochybnosti, a v rozsahu, který je nezbytný vzhledem ke konkrétním okolnostem
případu.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost, v níž odkázal
na ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. a namítal, že krajský soud se nevypořádal se všemi
skutečnostmi, které jsou součástí správního spisu a které vyšly najevo v rámci řízení před
soudem. Především se nevypořádal s žalobní námitkou, že ministerstvo nepostupovalo tak,
aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, čímž porušilo ust. §3 správního
řádu. Pouhé konstatování, že postupovalo správně, je nedostatečné. Ministerstvo dále stěžovateli
nevycházelo podle možností vstříc, čímž porušilo povinnost ve smyslu ust. §4 odst. 1 správního
řádu, nepřihlédlo pečlivě ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, čímž porušilo povinnost ve smyslu
ust. §50 odst. 4 správního řádu a neuvedlo dostatečně důvody výroku svého rozhodnutí tak,
jak ukládá ust. §68 odst. 3 správního řádu. Ministerstvo v rozhodnutí neuvedlo, jak se vypořádalo
s návrhy, námitkami a vyjádřeními stěžovatele. Stěžovatel má dále za to, že v jeho případě byly
splněny zákonné podmínky pro udělení mezinárodní ochrany ve smyslu ust. §12 zákona o azylu
a že splňuje minimálně zákonné podmínky pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu ust. §14a
zákona o azylu. Stěžovatel byl ve své vlasti pronásledován a má oprávněné obavy o svůj život,
když jeho bývalý zaměstnavatel zavraždil jeho bratra. Ministerstvo a krajský soud se však zabývaly
pouze tím, že důvodem jeho žádosti byla nepříznivá ekonomická situace a snaha o legalizaci
pobytu v České republice. Mongolsko však není země, kde by byla dodržována lidská práva.
Pronásledování ze strany soukromých osob je státními orgány tolerováno. Skutečnosti týkající
se jeho mongolského zaměstnavatele stěžovatel v žádosti podrobně nepopisoval proto,
že nevěděl, že by měl vše sdělit, neboť ministerstvem o tom nebyl nijak poučen. Proto je aplikace
ust. §16 odst. 2 zákona o azylu v jeho případě zcela nesprávná. Je sice pravda, že v České
republice pracoval, ale jeho cílem nebylo zajistit si pracovní zázemí, ale především snaha zabránit
pronásledování jeho osoby v zemi původu. Krajský soud se rovněž řádným způsobem
nevypořádal s důvody, které stěžovatel uváděl ve vztahu k ust. §2 odst. 1 písm. a) zákona o azylu,
když nezkoumal, zda Mongolsko je státem, jenž splňuje podmínky definice bezpečné země
původu. Stejně tak se nevypořádal s definicí pronásledování, jak je upravena v ust. §2 odst. 8
zákona o azylu, a ani ve svém rozhodnutí neuvedl, proč tak neučinil. Z tohoto důvodu je jeho
rozhodnutí nepřezkoumatelné. Stěžovatel dále popřel, že by žádal o udělení mezinárodní ochrany
s úmyslem vyhnout se správnímu vyhoštění a také nechtěl na území České republiky pobývat
nelegálně. Vše způsobilo jeho nedorozumění a neznalost právních předpisů. Pokud by byl o
uvedených možnostech informován dříve, okamžitě by se obrátil na příslušný orgán poskytující
mezinárodní ochranu. Stěžovatel považuje rozsudek krajského soudu za nesprávný i z procesních
důvodů, neboť jako účastník řízení nebyl předvolán k ústnímu jednání a o nepřítomnosti nebyl
řádně poučen v jeho mateřském jazyce, na což má ze zákona jako osoba neovládající český jazyk
nárok. Vzhledem k uvedenému navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že své rozhodnutí považuje
za správné a vydané v souladu s právními předpisy. Pro řízení o kasační stížnosti odkázalo
na správní spis, zejména na obsah stěžovatelovy žádosti o udělení mezinárodní ochrany a jeho
výpovědi v průběhu správního řízení. S hodnocením věci provedené krajským soudem
se ministerstvo ztotožnilo a trvá na tom, že žádost stěžovatele byla správně zamítnuta jako zjevně
nedůvodná a účelová podle ust. §16 odst. 2 zákona o azylu. Ministerstvo neshledává v podané
kasační stížnosti žádnou skutečnost týkající se osoby stěžovatele a možnosti jeho perzekuce
v zemi původu. Mongolsko vede ministerstvo jako bezpečnou zemi původu ve smyslu ust. §2
písm. b) zákona o azylu. Proto navrhlo, aby kasační stížnost byla odmítnuta ve smyslu ust. §104a
s. ř. s.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti kasační stížnosti.
Stížními námitkami, že ministerstvo stěžovateli při plnění úkolů vyplývajících z jeho
působnosti nevycházelo podle možností vstříc a neuvedlo dostatečně důvody výroku svého
rozhodnutí a že ve svém rozhodnutí neuvedlo, jak se vypořádalo s návrhy, námitkami
a vyjádřeními stěžovatele, se Nejvyšší správní soud nemůže zabývat, neboť tomu brání
ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. Podle citovaného ustanovení není kasační stížnost přípustná,
opírá-li se o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí
má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. V žalobě nebyly tyto důvody nezákonnosti rozhodnutí
ministerstva uvedeny přesto, že stěžovateli nic nebránilo je uplatnit. Tyto stížní námitky
tak nejsou přípustné.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti části kasační stížnosti, se ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela
by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Kasační stížnost ve věcech azylu může být přijata k věcnému projednání jen tehdy, jestliže
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu
zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému správního soudnictví. K tomu dochází
v případě, že důvodem podání kasační stížnosti je natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je,
kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce, také nezbytné vyslovit právní názor
k určitému typu případů či právních otázek. To znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele
je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního
případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana
individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování
rozhodovací činnosti soudů (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006
č. j. 1 Azs 13/2006 – 41, dostupný na www.nssoud.cz). Takovým případem může být podle výše
citovaného rozsudku také situace, kdy krajský soud nerespektoval ustálenou judikaturu a nelze
navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, či hrubě pochybil
při výkladu hmotného či procesního práva a takové pochybení mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele.
V rozsudku ze dne 29. 3. 2007, č. j. 2 Azs 137/2006 – 67, publ. pod č. 1219/2007 Sb.
NSS a na www.nssoud.cz, Nejvyšší správní soud vyslovil, že „(p)okud by totiž institut nepřijatelnosti
ve smyslu §104a s. ř. s. byl vykládán tak, že není důvodu považovat za přijatelnou kasační stížnost opřenou
o - per se důvodné - námitky proti procesnímu pochybení krajského soudu, jestliže podle obsahu spisu
lze s vysokou mírou pravděpodobnosti mít za to, že i kdyby k tomuto procesnímu pochybení nedošlo, rozhodnutí
ve stěžovatelově věci by nebylo pro něho příznivější, popřelo by to preventivní, usměrňující a sjednocující funkci
institutu kasační stížnosti ve vztahu ke krajským soudům a zprostředkovaně i správním orgánům. V konečném
důsledku by to oslabilo systém ochrany subjektivních veřejných práv zajišťovaný správním soudnictvím, neboť
závěry o hmotněprávní pozici stěžovatele by Nejvyšší správní soud činil způsobem, jenž odporuje požadavkům
na řádné zjištění skutkového stavu a jenž stěžovateli odpírá přístup k soudu a možnost vyjádřit se ke všem
aspektům jeho věci, které považuje za významné; v podstatě by hmotněprávní pozici stěžovatele soud posuzoval
mimoprocesními metodami. Takový výklad ustanovení §104a s. ř. s. by proto nebylo lze považovat za konformní
s čl. 90 věty první Ústavy ve spojení s čl. 36 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.“
S ohledem na své výše citované judikatorní závěry dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost je přijatelná, neboť shledal vadu ve smyslu ust. §109 odst. 3 s. ř. s., která brání
věcnému přezkumu části napadeného rozsudku v mezích stěžovatelem uplatněného důvodu
a ke které je povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud
rozsudek krajského soudu přezkoumal ve smyslu ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval stěžovatelem uplatněnou námitkou
nepřezkoumatelnosti rozsudku ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Z obsahu kasační
stížnosti je zřejmé, že důvodem namítané nepřezkoumatelnosti je to, že se krajský soud zabýval
aplikací §16 odst. 2 zákona o azylu ze strany ministerstva příliš obecně, když k tvrzenému
porušení ust. §3 správního řádu pouze konstatoval, že rozhodnutí ministerstva je správné.
Stěžovatel má také za to, že se krajský soud nevypořádal s otázkou, zda je Mongolsko bezpečná
země původu a s definicí pronásledování.
Tyto stížní námitky neshledal Nejvyšší správní soud opodstatněné. Krajský soud
přezkoumal důvody, které vedly ministerstvo k zamítnutí žádosti stěžovatele jako zjevně
nedůvodné a popsal, na základě jakých úvah dospěl k závěru, že žádost byla podána za účelem
legalizace pobytu v České republice s cílem vyhnout se správnímu vyhoštění. Neuvěřil příběhu
stěžovatele pro jeho neschopnost vysvětlit rozpory ve výpovědích, dále proto, že stěžovatel podal
žádost až po téměř roce a půl od vstupu na území České republiky a také proto, že se snažil
zůstat mimo pozornost úřadů, když přišel o práci a že o udělení mezinárodní ochrany požádal
až poté, co mu bylo uděleno správní vyhoštění. Krajský soud na základě rekapitulace zjištěného
skutkového stavu a na základě výše citovaných úvah dospěl ke stručnému, leč dostatečně
odůvodněnému závěru, že ministerstvo neporušilo ust. §3 správního řádu, protože zjistilo stav
věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
Rovněž tak není důvodná také stížní námitka nedostatečně zjištěného skutkového stavu
ministerstvem. Podle odůvodnění napadeného správního rozhodnutí vycházelo ministerstvo
z výpovědí stěžovatele, které obsahovaly rozpory v popisu událostí, z nichž stěžovatel dovozoval
svůj strach ze zaměstnavatele, a které nedokázal věrohodně vysvětlit. Dále vycházelo
ze skutečnosti, že stěžovatel podal žádost až po udělení správního vyhoštění, a to více jak jeden
a půl roku od svého vstupu na území České republiky, přičemž po vypršení platnosti víza
zde žil sedm měsíců nelegálně, i když se mohl svobodně na tomto území pohybovat a požádat
o udělení mezinárodní ochrany. Ministerstvo dovodilo účelovost podání žádosti z tvrzení
stěžovatele, že si chce legalizovat pobyt v České republice a důvody odchodu stěžovatele ze země
původu, které uváděl, vyhodnotilo z hlediska zákona o azylu jako irelevantní. Snaha o nalezení
práce a vyřešení údajných potíží se soukromými osobami nepatří mezi taxativně vymezené
důvody pro udělení mezinárodní ochrany ve smyslu ust. §12 zákona o azylu. Proto byl v případě
stěžovatele důvodně použit §16 odst. 2 zákona o azylu, jehož aplikací a výkladem v souladu
s čl. 13 a 18 směrnice Rady 2004/83/ES a čl. 23 odst. 4 písm. i) a j) směrnice Rady 2005/85/ES
se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval v rozsudku ze dne 15. 8. 2008,
č. j. 5 Azs 24/2008 - 48, publ. pod č. 1724/2008 Sb. NSS a na www.nssoud.cz. V tomto
rozsudku vyložil, že pro možnou aplikaci citovaného ustanovení je třeba provést tzv. třístupňový
test, tedy kladně odpovědět na otázku, zda 1) hrozí žadateli vyhoštění, vydání nebo předání
k trestnímu stíhání do ciziny, 2) mohl žadatel požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve,
3) je z postupu žadatele patrné, že žádost o udělení mezinárodní ochrany podal pouze s cílem
vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny. Tyto
tři podmínky musí být splněny kumulativně. V případě nesplnění byť jen jedné z nich nelze
§16 odst. 2 zákona o azylu použít. Z obsahu odůvodnění napadeného správního rozhodnutí
je zřejmé, že ministerstvo posoudilo naplnění podmínek pro aplikaci citovaného ustanovení
správně, přičemž nevybočilo z intencí judikatury Nejvyššího správního soudu. V této souvislosti
proto také nebylo důvodu, aby se krajský soud zabýval definicí pronásledování a tím,
zda je Mongolsko bezpečná země původu, když k žalobní námitce přezkoumával správnost
aplikace ust. §16 odst. 2 zákona o azylu. Poukazoval-li stěžovatel ohledně podmínek pro použití
ust. §16 odst. 2 zákona o azylu na své nedorozumění ohledně toho, co měl uvádět v žádosti
o udělení mezinárodní ochrany a na to, že o možnosti požádat o udělení mezinárodní ochrany
dříve nevěděl, nelze těmto jeho tvrzením uvěřit. I zde je možné odkázat rozsudek ze dne
15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008 – 48, ve kterém Nejvyšší správní soud zdůraznil, že si je „dobře
vědom častých případů zneužívání azylové procedury, na které §16 odst. 2 zákona o azylu a ostatně celý institut
zjevně nedůvodných žádostí dopadá. Z tohoto důvodu při posuzování třetího bodu testu (zda je z postupu žadatele
patrné, že žádost o mezinárodní ochranu podal „pouze“ s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo
předání k trestnímu stíhání do ciziny) leží důkazní břemeno výhradně na žadateli. Jakýkoliv jiný závěr by učinil
§16 odst. 2 zákona o azylu (a ostatně celý institut zjevně nedůvodných žádostí) zbytečný, neboť by mezi
posuzováním standardních a zjevně nedůvodných žádostí o mezinárodní ochranu nebyl žádný rozdíl. Zásadním,
nikoliv však výlučným faktorem (viz např. institut uprchlíka sur place či beneficienta doplňkové ochrany sur place;
srov. čl. 5 kvalifikační směrnice), pro posouzení třetího bodu testu je mj. délka času, jež uplynula od chvíle,
kdy žadatel začal pobývat na území České republiky nelegálně, do udělení rozhodnutí o správním vyhoštění.“
K námitce týkající se zpoždění podání stěžovatelovy žádosti o udělení mezinárodní
ochrany Nejvyšší správní soud uvádí, že doba jednoho a půl roku, respektive sedmi měsíců
nelegálního pobytu po vypršení platnosti víza, je dostatečná k tomu, aby se stěžovatel zorientoval
v situaci týkající se postavení uprchlíků a jejich procesních možností dovolat se ochrany v České
republice. Stěžovatel navíc neuvedl žádný závažný důvod, který by mu bránil se v dané
problematice zorientovat. Podle obsahu správního spisu byl stěžovatel v jazyce, kterému rozumí,
poučen, že musí uvést všechny důvody, které jej přiměly opustit vlast a pro které žádá o udělení
mezinárodní ochrany. V žádosti o udělení mezinárodní ochrany a v průběhu dvou pohovorů
v mongolském jazyce se vyskytly rozpory v tvrzeních stěžovatele, které nedokázal spolehlivě
vysvětlit. Nejvyšší správní soud již dříve zdůraznil, že „(o)tázka věrohodnosti tvrzení žadatele
o mezinárodní ochranu je svým způsobem neuralgickým bodem celého procesu rozhodování o udělení mezinárodní
ochrany, neboť zcela zásadním způsobem ovlivňuje další postup ve věci, jakož i její konečný výsledek. Žadatel
je totiž povinen poskytovat nezbytnou součinnost a uvádět pravdivé a úplné informace, na jejichž základě
pak správní orgán zjišťuje podklady pro vydání rozhodnutí (§49a zákona o azylu). (…) pokud je zpochybněna
celková věrohodnost žadatele, znamená to, že jeho žádosti nemůže být vyhověno, aniž by se jí správní orgán, resp.
krajský soud v rámci své přezkumné činnosti nějak blíže věcně zabývaly“ (viz rozsudek ze dne 30. 6. 2010,
č. j. 9 Azs 16/2010 – 229, dostupný na www.nssoud.cz). Ministerstvo navíc v odůvodnění svého
rozhodnutí zdůraznilo, že bez ohledu na popsané pochybnosti o celkové věrohodnosti
stěžovatele nepatří vyřešení potíží se soukromými osobami mezi důvody pro udělení mezinárodní
ochrany.
Také stížní námitka týkající se procesního pochybení krajského soudu, jež mělo spočívat
v tom, že stěžovatel nebyl předvolán k ústnímu jednání a „o nepřítomnosti nebyl poučen
v mateřském jazyce“, je nedůvodná. Stěžovatel na výzvu ze dne 7. 1. 2009 reagoval sdělením,
že nesouhlasí s rozhodnutím o věci samé bez jednání a požádal o ustanovení tlumočníka, kterého
mu krajský soud usnesením ze dne 21. 4. 2010, č. j. 46 Az 64/2009 – 18, ustanovil. Za daných
okolností tak nevznikly žádné pochybnosti, že by stěžovatel uvedené výzvě neporozuměl. Krajský
soud se opakovaně bezúspěšně pokoušel doručit stěžovateli usnesení o ustanovení tlumočníka
a předvolání k ústnímu jednání na adresu pobytu i adresu, na kterou odcházel z pobytového
střediska. Proto po neúspěšných pokusech o doručení a po pátrání po dalších možných adresách
pro doručování přistoupil k doručení vyvěšením na úřední desce soudu ve smyslu ust. §50
odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že bylo věcí
stěžovatele, aby si náležitým způsobem zajistil přebírání doručovaných písemností, obzvláště
za situace, pokud měl zájem na tom, aby bylo ve věci nařízeno ústní jednání, kterého se chtěl
osobně účastnit. Způsob jeho chování ve vztahu k doručování písemností, které mu byly soudem
zasílány, se tak může jevit až jako obstrukční s cílem prodloužit soudní řízení.
Stěžovatel dále v kasační stížnosti, stejně jako v žalobě, namítal, že splňuje podmínky
pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu ust. §14a zákona o azylu, neboť mu v Mongolsku
hrozí vážná újma. Napadený rozsudek však neobsahuje žádnou argumentaci, kterou by se krajský
soud vypořádal s žalobní námitkou možnosti udělení doplňkové ochrany a námitkou
nedostatečně zjištěného skutkového stavu ve smyslu ust. §3 správního řádu ve vztahu k existenci
hrozby vážné újmy. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu je rozsudek krajského
soudu nepřezkoumatelný ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., pokud není z odůvodnění
rozsudku zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení
v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, a to zejména
tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává
s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést,
v čem konkrétně její nesprávnost spočívá (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS a na www.nssoud.cz).
Rozsudek krajského soudu je tak v části týkající se doplňkové ochrany nepřezkoumatelný a tato
nepřezkoumatelnost brání věcnému přezkumu stížní námitky nedostatečně zjištěného
skutkového stavu ministerstvem ve vztahu posouzení udělení doplňkové ochrany stěžovateli
a posouzení stížní námitky, že splňuje minimálně zákonné podmínky pro udělení doplňkové
ochrany ve smyslu ust. §14a zákona o azylu.
V dalším řízení se proto musí krajský soud vypořádat se žalobní námitkou vztahující
se k možnosti existence hrozby skutečného nebezpečí vážné újmy stěžovateli v Mongolsku
ve smyslu ust. §14a zákona o azylu a námitkou nedostatečně zjištěného skutkového stavu
ministerstvem ve vztahu k doplňkové ochraně. Nejvyšší správní soud v této souvislosti odkazuje
na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2011,
č. j. 7 Azs 79/2009 – 84, dostupné na www.nssoud.cz, podle něhož „rozšířený senát již v usnesení
ze dne 25. 1. 2011, č. j. 5 Azs 6/2010 - 107 (v době tohoto rozhodnutí dosud nepublikováno, dostupné
na www.nssoud.cz), vyslovil, že zamítnout žádost podle §16 zákona o azylu může správní orgán jen tehdy,
nepřichází-li v úvahu žádná z forem mezinárodní ochrany, a že tento závěr musí v rozhodnutí odůvodnit.
To znamená, že se otázkou podmínek pro udělení doplňkové ochrany musí správní orgán zabývat v důvodech
zamítavého rozhodnutí i v případě zamítnutí žádosti podle jiných ustanovení než podle §16 odst. 1 písm. e) a f)
zákona o azylu, která to výslovně předpokládají. Vypořádání s neexistencí důvodů pro udělení doplňkové ochrany
je proto třeba považovat za součást odůvodnění rozhodnutí o zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné; odůvodnění
svým obsahem musí odpovídat požadavkům vyplývajícím z §68 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). V daném případě to znamená, že v odůvodnění rozhodnutí
o zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu musí být uvedeny důvody, pro které je žádost zamítána, a dále, a to i
v jiných případech než předpokládaných v §16 odst. 1 písm. e) a f) zákona o azylu, musí být uvedena i úvaha
o tom, proč nebyly shledány naplněnými podmínky pro udělení doplňkové ochrany (totéž ostatně platí
i pro humanitární azyl podle §14 zákona o azylu).“ (Srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 8. 9. 2010, č. j. 6 Azs 15/2010 - 82, publ. pod č 2175/2011 Sb. NSS a na www.nssoud.cz.).
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud napadený rozsudek podle ust. §110
odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s. zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Ve věci bylo rozhodnuto bez jednání postupem podle ust. §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož
o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem, který je vysloven
v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. března 2011
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu