ECLI:CZ:NSS:2011:7.AZS.24.2011:74
sp. zn. 7 Azs 24/2011 - 74
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Milady Tomkové
a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobkyně: B. K., zastoupena Mgr. Dagmar Rezkovou
Dřímalovou, advokátkou se sídlem Muchova 9/223, Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2011, č. j. 1 Az 14/2010 - 46,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna se advokátce Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové nepřiznává .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 3. 2011, č. j. 1 Az 14/2010 – 46, zamítl žalobu
podanou žalobkyní (dále jen „stěžovatelka“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále
jen „ministerstvo“) ze dne 3. 5. 2010, č. j. OAM-146/ZA-06-ZA13-2010, kterým byla zamítnuta
žádost stěžovatelky o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná podle ustanovení
§16 odst. 1 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“). Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ust. §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem, byl do s. ř. s. zaveden zákonem
č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Ve věcech azylu v nové úpravě institutu
nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je nyní kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem
omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto
důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování
o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému
správního soudnictví. S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických
a právnických osob je vhodné připomenout, že stěžovateli byla soudní procesní ochrana
již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu, a to
v plné jurisdikci.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto
nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že kasační stížnost
se týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího
správního soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost
v judikatuře může vyvstat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační
stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad
určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. V této
souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního
charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu, aby uvedl, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud
předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítala, že v jejím případě nelze Mongolsko považovat
za bezpečnou zemi původu ve smyslu ust. 2 odst. 1 zákona o azylu, neboť byla dlouhodobě
vystavena domácímu násilí ze strany bývalého druha, kterému příslušné mongolské státní orgány
nedokázaly zabránit. Nejvyšší správní soud se již otázkou pronásledování soukromými osobami
zabýval v řadě svých rozhodnutí, z nichž lze uvést např. rozsudek ze dne 10. 3. 2004,
č. j. 3 Azs 22/2004 – 48. V odůvodnění tohoto rozsudku bylo uvedeno, že skutečnost, že žadatel
o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího
důvodem pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu, tím spíše za situace,
kdy politický systém v zemi původu žadatele o udělení mezinárodní ochrany dává svým občanům
možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení
azylu nebyly vyvráceny. Dále v rozsudku ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 7/2004 – 37, bylo
uvedeno, že pouhá nedůvěra občana ve státní instituce, zdůvodňovaná tvrzením, že nejsou
schopny jej ochránit proti kriminálním živlům, nelze podřadit důvodům pro udělení azylu podle
§12 zákona o azylu. Nejvyšší správní soud v této souvislosti poukazuje i na rozsudek ze dne
16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2008 - 57, v němž bylo vysloveno, že ustanovení §2 odst. 7 zákona
o azylu je nutno vykládat v souladu s čl. 6 směrnice Rady 2004/83/ES, a to tak, že pokud
jde o povahu původců pronásledování, potažmo vážné újmy, uplatní se definice uvedená v tomto
ustanovení také na osoby s nárokem na doplňkovou ochranu. Nejvyšší správní soud v tomto
rozsudku dále uvedl, že pro posouzení, zda je ochrana před vážnou újmou ze strany státu,
kam má být žadatel navrácen, dostatečná, se uplatní výkladové pravidlo čl. 7 odst. 2 směrnice
Rady 2004/83/ES, podle něhož se má zpravidla za to, že ochrana je poskytována, jestliže stát
či strany nebo organizace ovládající stát učiní přiměřené kroky k zabránění pronásledování nebo
způsobení vážné újmy, mimo jiné zavedením účinného právního systému pro odhalování, stíhání
a trestání jednání představujících pronásledování nebo způsobení vážné újmy, a žadatel má k této
ochraně přístup. V daném případě stěžovatelka v průběhu řízení opakovaně uvedla, že se
s žádostí o pomoc obrátila na policii a ta dotyčného muže několikrát krátkodobě zadržela
a uložila mu finanční pokuty. Lze tedy mít za to, že v Mongolsku stěžovatelce byla ochrana před
pronásledováním či hrozící vážnou újmou poskytnuta.
Stížní námitka, že se ministerstvo nezabývalo možností aplikovat ust. §14a odst. 1 a 2
písm. d) zákona o azylu, neboť návrat stěžovatelky by byl v rozporu s čl. 8 Úmluvy o ochraně
lidských práv a svobod, který stanoví právo na ochranu soukromého a rodinného života,
je nepřípustná ve smyslu ust. §104 odst. 4 s. ř. s., protože se opírá o důvod, který stěžovatelka
neuplatnila v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohla.
Tento důvod stěžovatelka totiž uvedla až v doplnění žaloby, tj. po uplynutí lhůty pro podání
žaloby, a městský soud se jím proto nemohl zabývat.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na všechny námitky obsažené v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto
okolností kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
Z výše uvedených důvodů je kasační stížnost stěžovatelky nepřijatelná, a proto ji Nejvyšší
správní soud odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 věty první za použití
§120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh
odmítnut.
Stěžovatelce byla pro řízení o kasační stížnosti soudem ustanovena zástupkyní advokátka
a podle §35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokátky včetně hotových výdajů
stát. V dané věci však Nejvyšší správní soud zástupkyni stěžovatele odměnu za zastupování
nepřiznal, neboť z obsahu soudního spisu nevyplývá, že by učinila nějaký úkon, za který náleží
odměna podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. června 2011
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu