ECLI:CZ:NSS:2011:7.AZS.27.2010:81
sp. zn. 7 Azs 27/2010 - 81
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Jana Passera a JUDr. Bohuslava
Hnízdila v právní věci žalobce: I. A., zastoupen JUDr. Alenou Lněničkovou, advokátkou se
sídlem Jandova 8, Praha 9, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha
7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2010,
č. j. 48 Az 8/2009 - 49,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovené zástupkyni stěžovatele JUDr. Aleně Lněničkové, advokátce, se u r č u j e
na odměně za zastupování a na n áhradě hotových výdajů částka 2400 Kč, která jí bude
zaplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 4. 2010, č. j. 48 Az 8/2009 - 49, zamítl žalobu
podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové
a migrační politiky (dále jen „ministerstvo“) ze dne 2 8. 1. 2009,
č. j. OAM-14/LE-BE02-BE03-2009, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o udělení
mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná podle ustanovení §16 odst. 2 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky , ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Krajský soud vyšel při svém rozhodování z toho,
že stěžovatel podal žádost o udělení mezinárodní ochrany po více jak 18 letech od svého prvního
vstupu na území České republiky v roce 1990 a po více jak 6 letech od svého druhého vstupu
na území České republiky v roce 2002 - 2003. Tuto žádost navíc podal až poté, co byl zadržen
Policií České republiky kvůli nelegálnímu pobytu na území České republiky , po umístění
do zařízení pro zajištění cizinců a po zahájení řízení o správním vyhoštění, které skončilo
vydáním rozhodnutí dne 19. 1. 2009 o vyhoštění stěžovatele na dobu 6 let. Krajský soud žalobu
zamítl, neboť stěžovatel podal žádost o udělení mezinárodní ochrany s cílem vyhnout
se hrozícímu vyhoštění a ve snaze o legalizaci pobytu v České republice.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle
citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního
byl zaveden zákonem č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Ve věcech azylu v nové
úpravě institutu nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je nyní kasační stížnost mimořádným opravným
prostředkem omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Z těchto důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže
rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující
funkci v systému správního soudnictví. S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv
fyzických a právnických osob je vhodné připomenout, že stěžovateli byla soudní procesní
ochrana již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti) je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení
je proto nejen ochrana individuálních veřejných su bjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jedna t v případě, že kasační stížnost
se týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly p lně řešeny judikaturou Nejvyššího
správního soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost
v judikatuře může vyvstat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační
stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad
určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové
pochybení se může jednat především tehdy, pokud krajský soud nerespektoval ustálenou soudní
judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu
nebo krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva. V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této
kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze
pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo,
věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná poch ybení, především procesního
charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby byla důvodem přijatelnosti
kasační stížnosti.
Z výše uvedeného plyne, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je však rovněž uvést,
v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých
vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat.
Stěžovatel v kasační stížnosti popírá, že žádost o udělení mezinárodní ochrany podal
proto, aby se vyhnul hrozícímu vyhoštění, ale z toho důvodu, že splňuje zákonné podmínky
pro udělení doplňkové ochrany podle ustanovení §14a zákona o azylu. V případě návratu
do vlasti mu totiž hrozí nebezpečí vážné újmy spočívající ve vážném ohrožení života nebo lidské
důstojnosti. V zemi původu měl neshody se sousedy a má obavy z krevní msty. Ministerstvo
se podle jeho názoru v napadeném rozhodnutí ani nezabývalo zákonnými podmínkami
a možností udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu, ačkoliv tento postup
je v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 11. 2. 2009,
č. j. 1 Azs 107/2008 - 78). Tuto námitku vznesl i při je dnání krajského soudu, ale soud k ní vůbec
nepřihlédl. Jelikož se ministerstvo v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádalo s otázkou
možného udělení doplňkové ochrany a krajský soud toto rozhodnutí nezrušil
pro nepřezkoumatelnost, zatížil svůj rozsudek vadou, kvůli níž by měl být zrušen a věc vrácena
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 25. 1. 2011,
č. j. 5 Azs 6/2010 - 107, dostupném na www.nssoud.cz, vyslovil že „Žádost o poskytnutí mezinárodní
ochrany posuzuje správní orgán na základě skutečností, které žadatel uvede či které ve správním řízení jinak
vyjdou najevo, a to z hlediska všech zákonných forem této ochrany, které se k těmto skutečnostem vztahují.
Zamítnout žádost podle §16 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, může správní o rgán jen tehdy, nepřichází-li
v úvahu žádná z takovýchto forem mezinárodní ochrany; tento závěr musí v rozhodnutí odůvodnit “.
To znamená, že otázkou podmínek pro udělení doplňkové ochrany se musí správní orgán
zabývat v důvodech zamítavého rozhodnutí i v případě zamítnutí žádosti podle jiných ustanovení
než podle §16 odst. 1 písm. e) a f) zákona o azylu, která to výslovně předpo kládají. Vypořádání
s neexistencí důvodů pro udělení doplňkové ochrany je proto třeba považovat za součást
odůvodnění rozhodnutí o zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné, přičemž odůvodnění musí
svým obsahem odpovídat požadavkům vyplývajícím z §68 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). To znamená, že v odůvodnění rozhodnutí
o zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany musí být uvedeny důvody, pro které je žádost
zamítána a dále, a to i v jiných případech než předpokládaných v §16 odst. 1 písm. e) a f) zákona
o azylu, musí v něm být obsažena úvaha, proč nebyly shledány podmínky pro udělení doplňkové
ochrany.
Následně v usnesení ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009 - 84, dostupném
na www.nssoud.cz, rozšířený senát vyslovil, že „Krajský soud je oprávněn zrušit rozhodnutí správního
orgánu pro vady řízení, byť nebyly žalobcem výslovně namítány, pokud tyto vady brání př ezkoumání rozhodnutí
v rozsahu žalobních bodů“. V odůvodnění tohoto usnesení uvedl, že žaloba ve věcech mezinárodní
ochrany podléhá stejným pravidlům jako žaloby jiné. Judikatura však u těchto žalob akceptovala
určitý nižší standard požadavků na přesnost vyjádření žalobního bodu. I v těchto případech
ale musí alespoň v hrubých rysech obsahovat vyjádření, co žalobce rozhodnutí či postupu
ministerstva vytýká. Rozšířený senát se dále zabýval otázkou, zda v případě žalob ve věcech
mezinárodní ochrany nejsou dány specifické důvody k překročení žalobních bodů přesahující
vymezení v s. ř. s. , a to s ohledem na mezinárodní závazky, které je třeba respektovat . Soud musí
nad rámec žalobních bodů respektovat princip non-refoulement vyplývající z Ženevské úmluvy a
z čl. 3 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podobně se vyslovil
Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 21. 3. 2006, č. j. 2 Azs 75/2005 - 75 (dostupný
na www.nssoud.cz): Podle názoru rozšířeného senátu to znamená, že by soud nemohl
přehlédnout, bez ohledu na obsah žaloby, pokud by byly dány důvody k ochraně žalobce před
hrozící vážnou újmou v zemi původu, které správní orgán nezohlednil za situace,
kdy již nepřichází v úvahu žádné další řízení, v němž by mohla být ochrana poskytnuta. Poznatky
k tomu zpravidla vyplývají z vyjádření žadatele v žádosti nebo při pohovoru a ze skutečností
zjištěných o zemi původu v řízení či známých z jiných řízení, popř. známých obecně. Pokud tedy
má soud k dispozici poznatky, že žadateli o azyl je nezbytné poskytnout doplňkovou ochranu
podle §14a zákona o azylu, neboť její neposkytnutí by bylo narušením zásady non-refoulement
a ochranu již nelze poskytnout v jiném řízení, rozhodnutí ministerstva zruší, aniž by taková
skutečnost musela být v žalobě výslovně namítána. Ochranou, jíž lze poskytnout mimo řízení
o udělení mezinárodní ochrany, se rozšířený senát zabýval již v usnesení ze dne 7. 9. 2010,
č. j. 4 Azs 60/2007 - 119 (publikováno pod č. 2174/2011 Sb. NSS) , v němž uvedl, že v případě
nesplnění podmínek pro udělení mezinárodní ochrany je dostačující zárukou ochrany cizince
před vážnou újmou, hrozící mu v zemi původu, řízení podle zákona č. 326/199 9 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, zaručujícího plné respektování zásady non-refoulement (viz zejména
odst. 22 citovaného usnesení). Pokud tedy soud nemá poznatky podporující závěr, že v řízení
o udělení mezinárodní ochrany bylo nezbytné poskytnout žadateli doplňkovou ochranu, neboť
k tomu byly důvody plynoucí ze zásady non-refoulement, která již nemůže být zajištěna v jiném
řízení, pak možnost překročení žalobních bodů je vázána jen na výjimky upravené v s. ř. s. (buď
by musela být zjištěna nicotnost rozhodnutí nebo jeho nepřezkoumatelnost znemožňující
přezkoumání v mezích žalobních bodů). Rozšířený senát tak dospěl k závěru, že krajský soud
je oprávněn zrušit rozhodnutí správního orgánu pro vady řízení, byť by nebyly v žalobě výslovně
namítány, pokud tyto brání přezkoumání rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že rozhodující správní orgán se v napadeném
správním rozhodnutí nezabýval zákonnými podmínkami a možností udělení doplňkové ochrany
podle ustanovení §14a zákona o azylu, ačkoliv tento postup je v rozporu s judikaturou
Nejvyššího správního soudu. Je nepochybné, že v odůvodnění napadené rozhodnutí ministerstva
jsou sice uvedeny důvody, pro které je žádost zamítána, ale chybí v něm úvaha, proč nebyly
shledány naplněnými podmínky pro udělení doplňkové ochrany. V žalobě stěžovatele podané
proti tomuto rozhodnutí není obsažen žalobní bod, v němž by stěžovatel brojil proti neudělení
doplňkové ochrany podle citovaného ustanovení. Teprve následně u jednání krajského soudu
zástupkyně stěžovatele vznesla námitku, že se ministerstvo nezabývalo splněním zákonných
podmínek doplňkové ochrany. Absence žalobního bodu týkající se neudělení doplňkové ochrany
v žalobě a zjevně opožděné uplatnění tohoto žalobního bodu u ústního jednání by bylo možné
překonat pouze v případě, pokud by existovaly poznatky, že stěžovateli je nezbytné poskytnout
doplňkovou ochranu podle ustanovení §14a zákona o azylu (její neposkytnutí by bylo narušením
zásady non-refoulement a ochranu již nelze poskytnout v jiném řízení). V takovém případě
by mohl soud rozhodnutí správního orgánu zrušit, aniž by taková skutečnost musela být v žalobě
výslovně namítána. Pro takový závěr však ve správním spise nejsou žádné podklady. Stěžovatel
v průběhu správního řízení totiž uvedl, že se v zemi původu nijak politicky neangažoval, nebyl
členem žádné politické strany a neměl ani žádné problémy kvůli své rase, národnosti, pohlaví
nebo náboženskému přesvědčení. Neměl ani žádné problémy se státními orgány až do doby,
než byl odsouzen za zapálení automobilu a za fyzické napadení. K odjezdu ze země původu
se rozhodl poté, co měl problémy se svými sousedy kvůli sestře , kteří ji chtěli prodávat
a on sousedovi prostřelil nohu. Již z těchto důvodů by nemohlo dojít k porušení zásady
non-refoulement obsažené v čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení up rchlíků či k porušení
zákazu vyhostit cizince do země, kde by byl vystaven hrozbě mučení či nelidského a p onižujícího
zacházení či trestu. Ostatně stěžovatel ani nic takového netvrdil, stejně jako netvrdil ,
že by vyhledával pomoc u policie ohledně neshod se sousedy a neuspěl. Poukazoval jen na to, že
je zbytečné obracet se na orgány policie, dokud se nic nestane. Za tohoto stavu pak neexistuje
možnost překročení žalobních bodů, protože zde nejsou výjimky upravené v s. ř. s., jak bylo výše
uvedeno. Stěžovatel tak neuvedl žádnou skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování, resp. že by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy uvedené v ustanovení
§14a zákona o azylu spočívající v uložení nebo vykonání trestu smrti, v mučení nebo nelidském
či ponižujícím zacházení nebo trestání, ve vážném ohrožení života nebo lidské důstojnosti
z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu,
nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky Č eské republiky.
Ve vztahu ke stěžovatelem namítanému posuzování podmínek vyhoštění předcházejícímu
řízení o mezinárodní ochraně lze odkázat na rozsudek Nejvyššího sprá vního soudu ze dne
8. 9. 2010, č. j. 6 Azs 15/2010 - 82 (publikováno pod č. 2175/2011 Sb. NSS).
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na všechny stížní námitky obsažené v kasační stížnosti a krajský soud
při svém rozhodování postupoval bezchybně ve smyslu uvedené judikatury. Nejvyšší správní
soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stí žnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřes ahuje
vlastní zájmy stěžovatele.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost
stěžovatele nepřijatelnou, a proto ji odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 věta první za použití
ustanovení §120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byl-li návrh odmítnut.
Stěžovateli byla usnesením krajského soudu ze dne 20. 7. 2009, č. j. 48 Az 8/2009 - 22,
ustanovena zástupcem advokátka JUDr. Alena Lněničková. Podle ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s.
platí v takovém případě odměnu advokáta včetně hotových výdajů stát. Podle ustanovení §7
a §9 odst. 3 písm. f) s přihlédnutím k §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, náleží ustanovené advokátce odměna za jeden úkon právní služby (sepsání
kasační stížnosti) v částce 2100 Kč, a podle §13 odst. 3 citované vyhlášky náhrada hotových
výdajů v částce 300 Kč, celkem tedy 2400 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. března 2011
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu