ECLI:CZ:NSS:2011:7.AZS.38.2011:135
sp. zn. 7 Azs 38/2011 - 135
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senát ě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Bohuslava Hnízdila
a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobce: K. A., zastoupený JUDr. Irenou Slavíkovou,
advokátkou se sídlem Wenzigova 5, Praha 2 , proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Praze ze dne 27. 6. 2011, č. j. 48 Az 10/2009 – 108,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokátky JUDr. Ireny Slavíkové se u r č u je částkou 2880 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 6. 2011, č. j. 48 Az 10/2009 - 108, zamítl
žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen
„ministerstvo“) ze dne 6. 2. 2009, č. j. OAM-35/LE-05-05-2009, kterým byla zamítnuta jeho
žádost o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná podle ust. §16 odst. 1 písm. g)
zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Proti tomuto
rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ust. §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stí žnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní p ojem, byl do s. ř. s. zaveden zákonem
č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Ve věcech azylu v nové úpravě institutu
nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je nyní kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem
omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto
důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování
o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému
správního soudnictví. S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických
a právnických osob je vhodné připomenout, že stěžovateli byla soudní procesní ochrana
již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právn í otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto
nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jedna t v případě, že kasační stížnost
se týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího
správního soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost
v judikatuře může vyvstat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační
stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad
určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. V této
souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního
charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu, aby uvedl, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud
předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítal nesprávnost závěru krajského soudu o rozpornosti
a nevěrohodnosti jeho příběhu, neboť nelze odhlédnout od jeho nízkého věku v době odjezdu
ze země původu, nedostatku vzdělání a životních zkušeností, což mohlo mít vliv na způsob jeho
projevu před správním orgánem. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne ze dne 14. 5. 2008,
č. j. 7 Azs 25/2008 – 105, uvedl, že „K tomu, aby mohlo ministerstvo posoudit, zda žadatel o udělení
mezinárodní ochrany splňuje některou z podmínek uvedených v §12 zákona o azylu, je nutné, aby žadatel
srozumitelně a dostatečně určitě tvrdil skutečnosti, ve kterých spatřuje existenci některé z podmínek pro udělení
azylu. Těmito tvrzeními je pak ministerstvo povinno se náležitě vypořádat a posoudit, zda tvrzení žadatele
odůvodňují či neodůvodňují udělení azylu. Ministerstvo je zpravidla povinno porovnat tvrzené skutečnosti
s informacemi o zemi původu, které si před vydáním rozhodnutí obstará. Naproti tomu v případě, že žadatel svoji
povinnost tvrzení nesplní, a to buď tak, že vůbec netvrdí žádné skutečnosti, nebo že na podkladě jeho neurčit ých
nebo rozporuplných skutečností nelze zjistit, jaké jsou skutečné důvody jeho odchodu ze země původu, resp. důvody
žádosti o udělení mezinárodní ochrany, nemůže ministerstvo v takovém případě shledat existenci podmínek
pro udělení azylu. Ministerstvo totiž za takové situace nemůže posoudit, zda tvrzení žadatele odůvodňují či
neodůvodňují přiznání azylu, neboť zde nejsou srozumitelná a určitá tvrzení, která by správní orgán mohl ve
smyslu jednotlivých podmínek pro udělení azylu posuzovat a případně porovnávat s informacemi o zemi původu.
Jsou-li tvrzení rozporná, nelze učinit jednoznačný závěr o tom, která z rozporných tvrzení by měl správní orgán ve
vztahu k jednotlivým podmínkám pro udělení azylu považovat za důvody, ve kterých žadatel spatřuje podmínky
pro udělení azylu. Nevěrohodnost tvrzení na podkladě uvádění rozporuplných tvrzení znemožňuje správnímu
orgánu shledat u žadatele podmínky pro udělení azylu. Jelikož zpravidla není v možnostech žadatele v řízení o
udělení mezinárodní ochrany prokázat svá tvrzení jiným způsobem než svou výpovědí, je srovnání jím uváděných
skutečností zásadním kritériem pro posouzení jejich vě rohodnosti. Pokud se ve výpovědích žadatele vyskytuje
značné množství rozporů, které není schopen zdůvodnit, nelze ministerstvu vytýkat, že k nim přistupuje s určitou
mírou pochybností.“ V této souvislosti odkazuje Nejvyšší správní soud i na rozsudek ze dne
18. 1. 2006, č. j. 6 Azs 386/2004 – 40, v němž vyslovil, že „Jelikož často není v možnostech žadatele o
azyl prokázat svá tvrzení jiným způsobem než vlastní věrohodnou výpovědí, je srovnání skutečností jím uvedeným
v žádosti o azyl, vlastnoručně psaném p rohlášení a v pohovoru významným měřítkem jeho věrohodnosti.“
V daném případě krajský soud posuzoval příběh stěžovatele z hlediska, zda jej lze považovat
za věrohodný a přesvědčivý. Proto se zaměřil na porovnání informací týkajících se způsobu
vycestování ze země jeho původu, které stěžovatel uváděl v žádosti o udělení mezinárodní
ochrany a posléze v pohovoru. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku podrobně
popsal zjištěné rozpory, z nichž dovodil nevěrohodnost stěžovatelových tvrzení, a tím i jeho
příběhu. Rozpory ve stěžovatelových tvrzeních jsou natolik výrazné a zásadné, že je nelze přičítat
jeho nízkému věku, nedostatku vzdělání a životních zkušeností, když např. v žádosti uváděl,
že z Damašku odletěl do Káhiry, zatímco při pohovoru uvedl, že z Damašku jej odvezl
do Libanonu převaděč a z Bejrútu pak odletěl do Káhiry. Přitom v cestovním pase má razítko
hraniční kontroly z letiště v Damašku.
Kasační námitky, že není zřejmé, zda byl stěžovatel poučen o možnosti nechat se
zastoupit advokátem a o možnosti požádat o humanitární azyl, a že se ministerstvo nezabývalo
v jeho případě možností aplikovat ust. §14 zákona o azylu, j sou nepřípustné ve smyslu ust. §104
odst. 4 s. ř. s., protože se opír ají o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem,
jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
Stěžovatel závěrem namítal, že krajský soud pochybil, když vycházel výhradně z podkladů
obsažených ve správním spisu, aniž by si tyto skutečnosti dále ověřil, přičemž je zjevné, že v době
jeho odchodu ze země původu v roce 2008 byla lidská práva v Sýrii masivně porušována a tato
situace i nadále trvá. V této souvislosti odkazuje Nejvyšší správní soud na usnesení rozšířeného
senátu ze dne 7. 9. 2010, č. j. 4 Azs 60/2007 - 119, který byl publikován pod č. 2174/2011 Sb.
NSS, kde bylo uvedeno, že „I v případě, že nebude žadateli udělena mezinárodní ochrana, nezůstane bez
ochrany, protože mu může být ochrana poskytnuta podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o pobytu cizinců), který upravuje primární
prostředky úpravy oprávnění cizího státního příslušníka dlouhodobě pobývat na území České republiky z jiných
než azylově relevantních důvodů. Režim povolování pobytu cizinců na území České republiky je třeba považovat
za základní a obecný nástroj úpravy pobytu cizích státních příslušníků v případech, kdy nejsou dány podmínky
stanovené zvláštními předpisy, typicky v zákoně o azylu. Citovaný zákon respektuje zásadu
non-refoulement, neboť stanoví, že rozhodnutí o správním vyhoštění cizince lze vydat pouze na základě závazného
stanoviska Ministerstva vnitra, které posuzuje, zda je takové vycestování možné, tj. zda se na takového cizince
nevztahují důvody znemožňující vycestování (§120a ve spojení s §179 zákona o pobytu cizinců). Není-li takové
vycestování možné, policie tuto skutečnost uvede v rozhodnutí o správním vyhoštění a cizinci udělí vízum k pobytu
nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území České republiky. Ustanovení §179, které upravuje důvody
znemožňující vycestování cizince, obdobně jako důvody pro udělení doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu,
sice obsahuje v odst. 3 a 4 také obdobné výluky, jaké jsou obsaženy v §15a zákona o azylu, ovšem ani cizinec,
na kterého by se tyto výluky vztahovaly, by nebyl navrácen do státu, kde by mu hrozila vážná újma. V
takovém případě policie umožní cizinci vyhledat si nejdéle do 60 dnů přijetí v jiném státě. Pokud cizinec doloží, že
přijetí v jiném státě nezískal, umožní mu policie podat žádost o udělení víza za účelem strpění pobytu na území
České republiky (§179 odst. 5 zákona o pobytu cizinců).“
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na stížní námitky uvedené v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele.
Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost stěžovatele odmítl
jako nepřijatelnou (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. §60 odst. 3 věta první za použití §120 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení , byl-li návrh odmítnut.
Stěžovateli byla pro řízení o kasační stížnosti soudem ustanovena zástupcem advokátka
a podle ust. §35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokátky včetně hotových
výdajů stát. Podle ust. §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
náleží advokátce odměna za jeden úkon právní služby (písemné podání soudu ve věci) 2100 Kč
(§11 odst. 1 písm. d) citované vyhlášky) a náhrada hotových výdajů 300 Kč (§13 odst. 3 citované
vyhlášky), zvýšená o daň z přidané hodnoty ve výši 20 %, celkem tedy 2880 Kč. Zástupkyně
stěžovatele dále požadovala odměnu za ustanovení, převzetí a přípravu zastoupení. Podle
ust. §11 odst. 1 písm. a) citované vyhlášky náleží odměna za převzetí a přípravu zastoupení, je-li
právní služba poskytována na základě smlouvy, zatímco je-li klientovi zástupce ustanoven,
jak tomu bylo v daném případě, náleží podle ust. §11 odst. 1 písm. b) citované vyhlášky odměna
jen tehdy, byla-li uskutečněna první porada s klientem. Není-li tomu tak, není úkonem právní
služby pouhé převzetí usnesení soudu o ustanovení zástupcem. Ostatně i Vrchní soud v Praze
v usnesení ze dne 7. 6. 2002, č. j. 6 A 722/2000 - 35, publikované pod č. 1024/2002 Soudní
judikatury, vyslovil, že „advokátovi, ustanovenému účastníku řízení soudem, náleží mimosmluvní odměna
podle §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) pouze tehdy, pokud po doručení usnesení
soudu o ustanovení zástupcem se uskutečnila první porada s klientem“. V daném případě není z obsahu
spisu zřejmé, že by se porada s klientem uskutečnila.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2011
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu