ECLI:CZ:NSS:2011:7.AZS.9.2011:39
sp. zn. 7 Azs 9/2011 - 39
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Jana Passera
a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobce: L. M., zastoupen Mgr. Eduardem Benešem
advokátem, se sídlem Na Rozcestí 6/1434, Praha 9 – Libeň, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2010, č. j. 47 Az 21/2010 – 20,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokáta Mgr. Eduarda Beneše se u r č u je částkou 2880 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 22. 11. 2010, č. j. 47 Az 21/2010 – 20 zastavil
řízení o žalobě podané žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále
jen „ministerstvo“) ze dne 24. 8. 2009, č. j. OAM-214/LE-BE02-BE03-2009, kterým byla
zamítnuta žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná podle
ust. §16 odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“). Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ust. §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem, byl do s. ř. s. zaveden zákonem
č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Ve věcech azylu v nové úpravě institutu
nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je nyní kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem
omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto
důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování
o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému
správního soudnictví. S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických
a právnických osob je vhodné připomenout, že stěžovateli byla soudní procesní ochrana
již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu, a to
v plné jurisdikci.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto
nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že kasační stížnost
se týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího
správního soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost
v judikatuře může vyvstat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační
stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad
určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. V této
souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního
charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu, aby uvedl, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud
předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítal nepřezkoumatelnost usnesení krajského soudu,
protože řízení bylo zastaveno s odkazem na ust. §33b zákona o azylu, přičemž toto ustanovení je
již zrušeno. V této souvislosti Nejvyšší správní soud odkazuje na právní názor vyslovený
v rozsudku ze dne 19. 7. 2007, č. j. 7 Afs 126/2006 - 65, že „Aplikace neúčinného znění právního
předpisu je vadou natolik podstatnou, že má za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé.
K této vadě přihlédne Nejvyšší správní soud z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.).“ V daném
případě však o takovou vadu nejedná, neboť krajský soud řízení o žalobě zastavil podle ust. §33
písm. b) zákona o azylu, které nebylo zrušeno, a nikoliv podle ust. §33b zákona o azylu. Krajský
soud tedy aplikoval zákon o azylu ve znění platném a účinném v rozhodné době.
Stěžovatel dále namítal, že krajský soud přiznal odměnu zástupci v chybné výši, protože
v odůvodnění usnesení sice správně uvedl sazbu daně z přidané hodnoty ve výši 20 %,
ale ve skutečnosti odměnu navýšil o 19 %. Vzhledem k tomu, že opravným usnesením krajského
soudu ze dne 18. 1. 2011, č. j. 47 Az 21/2010 – 25 byla tato zjevná chyba v počtech opravena
na správnou částku 5760 Kč, je tato námitka již bezpředmětná.
V posledním stížním bodě stěžovatel namítal, že jeho zástupci nebyla přiznána odměna
za úkon, který učinil dne 14. 6. 2010. Ze soudního spisu vyplývá, že uvedeného dne bylo
krajskému soudu doručeno podání stěžovatele, ve kterém soudu pouze navrhl, aby v souvislosti
se zrušujícím rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2010, č. j. 7 Azs 15/2010 – 43
vyzval ministerstvo k novému vyjádření k žalobě. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 7. 2010, č. j. 7 Afs 56/2010 - 59 za podání, se kterým je spojen vznik nároku
ustanoveného advokáta na mimosmluvní odměnu podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je třeba považovat jen takové podání, z něhož
vyplývají pro věc nové skutkové či právní okolnosti. Za uvedené podání tedy nelze odměnu
zástupci stěžovatele přiznat, neboť nejde o podání ve věci, ale pouze o procesní návrh.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na stížní námitky uplatněné v kasační stížnosti. Také Nejvyšší správní soud
neshledal žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto
okolností kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Nejvyšší správní soud proto shledal kasační stížnost stěžovatele nepřijatelnou a z tohoto
důvodu ji odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. §60 odst. 3 věta první za použití §120 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti soudem ustanoven zástupcem advokát
a podle ust. §35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokáta včetně hotových výdajů
stát. Podle ust. §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, náleží
advokátovi odměna za jeden úkon právní služby (písemné podání soudu ve věci) ve výši 2100 Kč
(§11 odst. 1 písm. d) citované vyhlášky) a náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3
citované vyhlášky), zvýšená o daň z přidané hodnoty ve výši 20 %, celkem tedy 2880 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. března 2011
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu